Paní primářko, kolik se na dětské psychiatrii v Motole aktuálně léčí dětí?

Máme tady padesát lůžek a dlouhodobě jsme přeplnění. Tlak na lůžka je obrovský, bohužel naše lůžková kapacita nestačí vyhovět velké poptávce, která v současné době v oblasti dětské psychiatrie je.

S jakými poruchami se zde děti léčí?

Specializujeme se na dva velké programy. Jedno je diagnostika poruchy autistického spektra, kde máme už dlouholetou tradici. Slavili jsme 25 let autistického programu. A druhé jsou poruchy příjmu potravy. Ale v poslední době máme nejvíc zaplněnou kapacitu dětmi, které mají sebevražedné myšlenky, nebo jsou dokonce po sebevražedných pokusech. Poškozují se, jsou úzkostné.

Zdroj: VLM

Čím si myslíte, že to je? Je to dobou?

Těch faktorů je celá řada a nejsme v tom jakožto dětská psychiatrie sami. Případy narůstají i v dospělé psychiatrii, i když ne tak bleskově jako zde. Děje se to celosvětově. Zdá se, že nás postihla krize dětského duševního zdraví. Nejvíce se to projevuje u dívek ve věku mezi 12. a 16. rokem a ten narůst je opravdu enormní. Netroufám si říct, co všechno v tom hraje roli. Určitě nám nepomohl lockdown, určitě nám nepomohla globální situace, která je ve světě a začala ekonomickou krizí, pokračovala válkou na Ukrajině, další ekonomickou krizí, inflací a teď i dalším válečným konfliktem. To jsou všechno věci, které se skládají dohromady. A pravda také je, že rodinné zázemí dětí je komplikovanější a komplikovanější.

Jak může rodič poznat, že se s jeho dítětem něco děje?

Úplně zásadní je, aby v rodinách fungovala komunikace. To znamená, aby rodiče mluvili se svými dětmi a nabízeli jim společný čas. Není to jen o tom, že teď si sedneme a budeme si povídat, málokterý adolescent je schopný toto dělat. Že dítě něco trápí, se velmi často odhalí například při společných aktivitách. Jsou ale i obecné příznaky, které můžeme pozorovat kdykoli, například že se dítě uzavírá do sebe, odmítá komunikovat s okolím, nevyhledává ani příjemné aktivity, třeba se zhorší ve škole či se začíná vyhýbat spolužákům a kamarádům. To jsou nejčastější varovné příznaky. Objevit se ale může i porucha spánku, nechutenství nebo sebepoškozování, kterého si rodiče mohou všimnout. To znamená jizvy na rukou, na nohou.

Poslední dobou se hodně řeší i porucha sexuální identity. Kde se to vzalo? Je to nějaký trend, nebo už to tady bylo dřív?

Musíme rozlišovat, co je teď aktuální. Poruše sexuální identity se jinak říká genderová dysforie. To je situace, kdy uprostřed adolescence bez nějakých známek toho, že se ten člověk cítí v opačné roli už od raného dětství, se najednou začne cítit jako příslušník druhého pohlaví. Velmi často dost razantně proto začínají kroky k tomu, aby k nějaké změně došlo. To musíme odlišovat od transsexualismu, to tady bylo vždycky a znamená to, že se opravdu člověk může narodit do špatného těla a od dětství preferuje aktivity druhého pohlaví, způsob oblékání. Taky si to nedokážeme úplně vysvětlit, co za tím je. Zdá se ale, že stejně jako u sebepoškozování, sebevražedných myšlenek nebo tendencí tam může hrát nápodoba. Mohou tam hrát roli sociální sítě nebo že se děti dostanou k určité problematice, se kterou si přijdou výjimečné, či se stanou součástí skupiny. V té se cítí dobře a přizpůsobí tak své chování.

Co má rodič dělat, když chce dostat dítě na léčení, ale jsou dlouhé čekací lhůty?

To je komplikované. My fungujeme jako akutní zařízení s akutní péčí. Proto nejsme teď schopni objednávat pacienty podle kalendáře, protože jsme zavaleni dětmi, které k nám chodí cestou pohotovosti a urgentního příjmu, kde je situace natolik vážná, že hospitalizaci vyžaduje akutně. Bohužel tím často dojde k tomu, že případy, které bychom dřív řešili hospitalizací, musí v současné době převzít ambulantní sektor. A bohužel i tam je nedostatek ambulantních dětských specialistů. Kapacita bohužel není nafukovací. Potřebovali bychom novou budovu, více lůžek, protože ta poptávka je opravdu veliká. S tím, co máme, uspokojíme pouze tu akutní potřebu.

Zdroj: vlasta.cz

Související články