Jak dlouho jste váhala nad tím, jestli jít na medicínu, anebo na výtvarnou školu?
Jít na uměleckou školu mě vůbec nenapadlo. Na jihomoravské vesnici, kde jsem vyrůstala, nikdo takovou školu neměl. Nejvíc se tu cenila fyzická práce a péče o rodinu, umění nepatřilo právě k prioritám. I když mě odmalička bavilo tvořit něco výtvarného, pro běžný život jsem si vybrala reálnější cestu.
Stačí se podívat na vyšívané jihomoravské kroje, to už je samo o sobě výtvarné dílo. Čím to, že tady umění nepatřilo k prioritám?
Vyšívání tu nikdo nepovažoval za umění, ale za lidové řemeslo. Babička, ke které jsem jezdívala na prázdniny, byla také vyšívačka. Už jako osmiletou holku mě bavilo sedět s ní pod jabloní a vyšívat. Moje první „umělecké dílo“ byla vyšívaná babiččina spodnička. Dodnes jsem jí vděčná za to, že mě tuhle dovednost naučila. Když mi v pozdějším životě docházela energie, vždycky mi výšivka přinesla klid a pohodu.
Proč jste si pro běžný život zvolila právě medicínu?
Za to nejspíš tak trochu mohl můj dědeček, který měl astma. Teta, jež byla zdravotní sestra, mu občas doma píchala injekce. A on si pokaždé pochvaloval, jak se mu ulevilo. Obvykle k tomu ještě dodal, že až budu velká, tak ho vyléčím. Medicína pro mě asi už tehdy byla užitečný obor, který přináší lidem úlevu. Navrch jsem si nejspíš představovala, jak zachráním svého dědu.
Proč jste se tedy nestala alergoložkou?
Po medicíně jsem dost dlouho váhala nad tím, jakou specializaci bych si měla zvolit. Tak dlouho, až mi rodiče laskavě poklepali na rameno, ať si už nějakou tu práci konečně najdu. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že nechci dělat na rentgenu nebo na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, kde se pracuje s těžkými stavy. V tu dobu se mi ale ozvali z nemocnice v Tanvaldu s tím, že mají volno právě na těchto dvou odděleních. A tak jsem vzala to ARO.
Nelitovala jste toho později?
Kdepak, anesteziologie byla skvělá volba, nic bych na tom ani dneska neměnila. To, z čeho jsem zpočátku měla obavy, se mi nakonec na tomto oboru právě líbilo. Přímo před očima totiž vidíte, jak se pacientovi v těžkém stavu díky vašemu zásahu uleví, leckdy mu tím doslova zachráníte život. V ruce máte mocný nástroj, ale k tomu, abyste ho správně použila, potřebujete pokoru a zdravou míru strachu. Musíte zkrátka umět ukočírovat své ego, připustit si, že i medicína má své limity. A také si uvědomit, že nezáleží jen na vás, ale i na pacientovi.
Jak tomu mám rozumět?
Češi mívají dost často mentalitu oběti. Když se v jejich těle něco porouchá, leckdy z toho obviňují lékaře. Ve skutečnosti si za své zdraví do značné míry zodpovídá každý z nás sám. Na cestě k úspěšné léčbě je lékař pouhý pomocník, záleží především na tom, jak se pacient stravuje a pohybuje nebo v jakých vztazích žije. Když vidíte diabetika, kterého jste provedla náročným procesem léčby, vysedávat v cukrárně, tak občas překalibrujete význam své práce.
S lékařskou profesí ale souvisí hromada stresu, nedostatek spánku a nepravidelný jídelníček. Je vůbec možné při tom dodržovat všechna pravidla životosprávy?
Máte pravdu, že to jde těžko, i když jsem se vždycky snažila jíst aspoň trochu zdravě. Když vás ale brzy ráno zavolají k úrazu a pak jste osm hodin na sále, stihnete si dát mezitím jedině tak kafe. Domů si navíc v hlavě nosíte i příběhy svých pacientů a jejich blízkých. Přitom lékař není žádný superman, nemá recept proti stárnutí a úbytku fyzické síly. Amortizace v téhle profesi je, podobně jako u vrcholových sportovců, obrovská. Proto jsem se také loni po třiceti letech lékařské praxe rozhodla věnovat se svým dalším zálibám a talentům. A zároveň tak získat víc času nejen pro sebe, ale i pro své blízké, který jsem jako lékařka urgentní medicíny neměla.
Jak reagovalo vaše okolí?
Nejobvyklejší reakce, která ve mně pokaždé tak trošku vyvolala úsměv, byla: „Musíš mít asi hodně peněz, když si to můžeš dovolit.“ Člověk by se ale podle mě neměl rozhodovat pod tlakem svého okolí, měl by umět o svém životě rozhodovat sám. Pro řadu lékařů je titul před jménem známkou úcty a důstojnosti. Zříci se ho považují za sebedevalvaci a cestu dolů. Ve světě je přitom zcela běžné, že lidé ve čtyřiceti padesáti letech místo, aby naříkali, jak jsou vyhořelí, radši změní profesi. Říká se tomu Slash Effect neboli efekt lomítka. Nikoho v zahraničí nepřekvapí lidé, kteří mají paralelně nebo sekvenčně dvě profese, právník/kuchař, terapeut/houslista.
Vy jste před rokem začala malovat botanické akvarely. Co s vámi tato změna udělala?
Po mnoha letech jsem se konečně pořádně vyspala! A začala rozvíjet svoji kreativitu, která je součástí zdravé lidské psychiky. Při práci na botanických akvarelech si navíc zlepšíte koncentraci i motoriku prstů. Pokud ale nechci být hladovým umělcem, musím zároveň přemýšlet o tom, co zaplatí moje účty. Jinak řečeno, musím se věnovat uměleckému byznysu. A také se naučit při práci využívat sociálních médií a technologických dovedností, v kterých jsem donedávna byla hotový dinosaurus.
Co vás vlastně přivedlo k akvarelům?
Byla to tak trochu náhoda, podobně jako s angličtinou. Kolem čtyřicítky řada mých kolegů snila o tom, že půjdou pracovat do Anglie, ale neměli k tomu odvahu. Já neuměla anglicky ani slovo, ale začala jsem se intenzivně učit a do Anglie odjela pracovat. Právě tady jsem se seznámila s botanickými malbami paní Billy Showell a rozhodla se to také zkusit. Už proto, že ke květinám mě to odjakživa táhne.
Jaké byly první pokusy?
Dnes se nad nimi pobaveně usmívám, ale bez selhání se asi žádné úsilí neobejde. Začala jsem online studovat školu botanického umění Billy Showell, což je úžasná malířka i osobnost, strašně krásný renesančně vzdělaný člověk. Navíc umí velmi dobře učit a nebojí se o své know how. Hodně mě v mé práci ovlivnila, stala se mým mentorem i vzorem. Její školu dodnes online studuji.
Mají i u nás botanické akvarely svoji tradici?
Zatím vím jen o třech malířkách, které se tomuto druhu malby u nás věnují. Časem bych se ale ráda víc ponořila do české historie, prozkoumala naše herbáře i botanické malby. V Anglii má ale tento způsob malování rozhodně větší tradici. Botanické sbírky tu přímo podporuje královská rodina.
Nenapadlo vás v Anglii zůstat?
Anglii určitě vděčím za mnohé zkušenosti, ale trvale tu žít by se mi nechtělo. Obzvlášť teď po brexitu, kdy všechno vypadá trošku jinak než v době, když jsem v Británii jako lékařka pracovala. Mimo jiné jsem díky zdejšímu pobytu začala být hrdá na to, jak skvělý zdravotnický systém u nás doma máme. A nejen proto, že zdravotní péči u nás na rozdíl od Anglie dostane opravdu každý zdarma.
V čem se tedy náš zdravotní systém liší od toho anglického?
Náš zdravotnický systém je daleko víc propacientsky zaměřený než ten anglický. V Čechách máme například dokonalou síť kardiocenter, když dostanete infarkt, bleskově vás tu ošetří. Anglická záchranka s podobným pacientem musí leckdy jet až do sto kilometrů vzdálené nemocnice. A vrtulník létá jen v ojedinělých případech. Angličtí lékaři jsou sice mnohem lépe finančně ohodnoceni než čeští, ale... Stravenky jsou zde něco nemyslitelného, stejně tak jako dlouhá mateřská dovolená. Když se kolegyně odhodlala zůstat s dětmi tři roky doma, musela jít na test, který zjišťoval, jestli se jí za tu dobu nezhoršily kognitivní funkce.
Co vám tedy pobyt v Anglii dal a vzal?
Medicínsky mě pobyt nijak neobohatil, znalosti jsou v obou zemích prakticky stejné. Nečekaně jsem tady ale získala řadu sociálních dovedností. Ať už to bylo třeba umění sebeprezentace anebo schopnost postarat se v cizím prostředí sama o sebe a dobře fungovat v jiném zdravotnickém systému
Možná vám pobyt v Anglii pomohl i k rozhodnutí udělat ve svém životě radikální změnu.
Skutečně jsem se díky pobytu v Anglii naučila nepodléhat tolik sebepochybnostem, názorům okolí a strachu z nejistoty. Pokaždé když děláte takový krok se totiž vystavujete nejen nejistotě, ale i riziku, že vás někdo pomluví. Anesteziologie má přitom s botanickým malířstvím leccos společného. Při obou činnostech se neobejdete bez preciznosti a trpělivosti. Ruce, které se pohybují s milimetrovou přesností v páteřním kanále, pracují se stejnou přesností i na papíře. Set svých dovedností jen prostě využijete jiným, kreativním způsobem.
Botanické obrazy mi tak trochu připomínají oázu klidu v neklidné době.
Také to tak cítím. Procházet se ráno po dešti třeba po průhonické Dendrologické zahradě, poslouchat zpěv ptáků a pozorovat květiny je vážně skvělé. Pivoňka nebo růže je přitom každý den trochu jiná. A vy se o tu krásu můžete podělit s ostatními. Za tu dobu, co zde vystavuji své obrazy, mně přišla řada povzbuzujících mailů. Některé ženy mi třeba napsaly, že díky nim měly hned lepší den. A to člověka opravdu potěší.
Proč jste si vlastně oblíbila právě průhonickou Dendrologickou zahradu?
Viděla jsem hodně zahrad i v Británii, ale ta naše je opravdový unikát! Pořád tu něco kvete, a i po profesní zahradnické stránce je velmi dobře zvládnutá. Člověk si ani neuvědomí, jaké bohatství tam mají, dokud se trošku nespřátelí s lidmi, kteří zde pracují. Jednou jsem právě vylézala z křoví s náručí opadaných i utržených kvítků, když proti mně vyjel na traktoru větrem ošlehaný sekáč trávy. Později se ukázalo, že je to vedoucí Dendrologické zahrady Zdeněk Kiesenbauer. Po několika setkáních mi zahradní pych nejen zlegalizoval, ale dokonce mi i umožnil vystavovat mé obrazy ve zdejší kavárně.
Ve své nové profesi toho asi hodně nachodíte?
Určitě, i když hodně jsem toho nachodila i jako anestezioložka. Na rozdíl od dřívějška se ale teď pohybuji na zdravém povětří. Chůze je nyní pro mě můj způsob cvičení.
Jak se vidíte za takových deset let?
Vzdálenou budoucností se moc nezabývám. Už proto, že se mohou objevit nové skutečnosti, jako je covid anebo válka na Ukrajině, a člověk musí své plány změnit. Ráda bych šla výtvarnou cestou, i když doktor ze mě asi nikdy nezmizí.
YVETA SVOBODOVÁ
- Vystudovala Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.
- Strávila tři roky v Anglii, pracovala v Univerzitní nemocnici v Surrey a v Nemocnici královny Alžbety v Margate.
- Po návratu z Anglie prošla několik anesteziologicko- -resuscitačních oddělení významných pražských klinik, než jí učaroval akvarel.
- Dodnes studuje online školu botanického umění Billy Showell, The Billy Showell School of Botanical Art.
- Vytvořit jednu botanickou malbu jí obvykle zabere 150–200 hodin.
- Letos na podzim otvírá pro první zájemce kurzy botanické malby akvarelem ve své škole Doctor Botanical Art.
- Své obrazy vystavuje do 29. 10. v areálu Dendrologické zahrady v Průhonicích.
Zdroj: časopis Vlasta
