„Omlouvám se, ale můžeme se sejít nejdříve za dvě hodiny? Máme tu nečekaný výjezd pro miminko.“ Zatímco se od ostravské fakultní nemocnice vracím domů, Veronika coby výjezdová sestra spolu s lékařem míří přes dva okresy pro novorozence, který potřebuje jejich pomoc… Večer se dozvídám, že u donošeného dítěte nastaly pár dní po porodu srdeční i jiné komplikace. „Převoz dopadl dobře a děťátko vypadá moc hezky. Lékaři ho ale musí ještě dál vyšetřit, vrátili jsme se sotva před hodinou…“

Za okny neonatologie se stmívá, konec směny si zaslouží společnou kávu. Veronika tu pracuje už sedm let, poslední dva roky jako staniční sestra. Obnáší to více organizování a administrativy, přímý kontakt s miminky jí chybí. Proto si ráda bere služby i jako výjezdová sestra nebo ta, která pečuje přímo o děti v inkubátorech. Zvlášť v době, kdy má kvůli koronaviru i jejich oddělení méně sestřiček. „Jsem kontaktní člověk. Ráda si povídám s rodiči a miminek jako bych pořád nebyla nabažená. Hýčkat je a dopřát jim co nejvíce klidu, komfortu a něhy, aby dorostla, mě nesmírně baví,“ svěřuje se devětatřicetiletá maminka tří dětí.

Na vysokou při mateřské

Když vypráví o svých synech, kterým je osmnáct a šestnáct, a desetileté dcerce, vypadám zřejmě dost nevěřícně. „Počítáte správně, začala jsem brzo a rychle, ale jsem za to vděčná. Všechny tři děti jsou donošené a zdravé a až teď si uvědomuju, jak velké je to štěstí. Zvlášť když vidím, jak se u nás někteří rodiče natrápí.“

Veronika vystudovala střední zdravotnickou školu a hned po ní začala pracovat na dětském oddělení. Prvního syna porodila v jednadvaceti, za dvacet měsíců se narodil druhý, a když mu byl rok, podala si přihlášku na bakalářské studium dálkově. Magisterský obor Dětská sestra začala studovat během své třetí mateřské s Eliškou. „Ve vzdělávání sester byla tehdy nejistá doba. Bála jsem se, že bych jako sestřička jen ze zdrávky mohla být nějak degradována, což by byla škoda.“ Jako trojnásobná matka si udělala ještě specializaci pro práci na jednotce intenzivní péče a kurzy první psychické pomoci, aby mohla pomáhat rodinám při ztrátě dítěte.

Jak se to vše dalo zvládnout? „Asi jsem o tom příliš nepřemýšlela. Ale hlavně mám skvělou rodinu. S manželem jsme se podporovali navzájem, studovali jsme totiž souběžně. S hlídáním nám pomáhala maminka. Děti byly a jsou hodné a šikovné. Jasně že jsem závěrečné práce psala po nocích, protože jinak to nešlo. Neříkám, že to bylo jednoduché, ale dalo se to.“

Strach z křehkosti

Její cesta na neonatologii vedla přes různá oddělení několika ostravských nemocnic – vždy ale pracovala jen s dětmi. „S dospělými pacienty to nějak neumím,“ říká s úsměvem po dvaceti letech praxe. Začínala s velkými dětmi, následovali kojenci, dětské ARO a po třetí mateřské zakotvila na novorozenecké jipce, kde se pečuje o nemocná či nedonošená miminka s nejnižší váhou kolem půl kilogramu.

Začátky pro ni byly těžké, svíral ji strach o nedonošeňátka i pocit vlastní nejistoty. „Jsou tak křehká a tak krásná! Do té doby jsem si to neuměla ani představit. Bála jsem se, abych jim neublížila – polohovat je s přesností na milimetry, najít jim žilku při odběru krve, nasadit čepičku na tak měkoučkou hlavičku…“ Obavy zažívala i při dávkování léků, protože pro neonatologii jsou specifické, opravdu prťavé dávky. „Léky nejsou speciálně gramážované, takže všechno neustále dělíme, ředíme a přepočítáváme. Nějakou dobu trvá, než si začnete věřit. Protože víte, že u takto malinkatých dětí může i malá chyba způsobit velký problém.“

Veronika ale brzy zjistila, že neonatologie je její srdeční obor, ve kterém se našla. „Jsem tu spokojená a šťastná. Baví mě to a těší mě vymýšlet pro děti a jejich rodiče nové věci.“

Číst jim a psát vzpomínky

Jednou z takových novinek je knihovnička na oddělení. Málokterého rodiče totiž napadne přijít do nemocnice za svým předčasně narozeným kulíškem – tak se nedonošeným dětem říká – s knížkou. „Když ale sedíte dvě tři hodiny u inkubátoru, je těžké miminku stále něco říkat. Kdežto číst mu je tak přirozené! Rodiče to vítají, půjčování knih vyloženě jede,“ raduje se. Slyšet hlas maminky i tatínka je pro předčasně narozené dítě nesmírně silný a uklidňující vjem – znamená to pro něho být v bezpečí, být doma. „Když mu čtete tak, že na něj jen položíte ruku, cítí nejen vaše teplo a vůni, ale také vibrace při mluvení. Přesně takové jako od prvopočátku v břiše matky. Jsou to ‚vitaminy‘ navíc, které velmi dobře působí na jeho psychomotorický vývoj. Protože spokojené dítě se mnohem líp léčí, stejně jako spokojený dospělý,“ vysvětluje Veronika.

Pro rodiče kulíšků loni připravila a sepsala Deník z inkubátoru aneb Když čáp přiletí dřív. Mohou si do něho zapisovat vše, co se dělo během dvou, tří i více měsíců, které jejich miminko stráví v nemocnici. „Je to dlouhé a velmi specifické období, které zasáhne celou rodinu. Ženy často trpí tím, že nemají dítě u sebe, ale musejí za ním dojíždět do nepřirozeného prostředí. Do toho samo o sobě náročné šestinedělí… Ač to může působit velmi smutně, je to ale také období s mnoha šťastnými okamžiky, které je důležité si zaznamenat.“

Zásadní je prý chvíle, kdy si rodiče poprvé pohladí své děťátko, které váží třeba jen půlkilo. „Třepou se jim ruce, jak se bojí, aby mu neublížili. A pak se poprvé dotknou jeho chloupků – hodně nezralá miminka mají na sobě zvláštní chmýří,“ popisuje Veronika a mně vstávají chlupy na rukou při představě tak posvátného okamžiku. Takový vjem se podle ní nezapomíná, ale mnoho dalších už ano. „Snažila jsem se propojit, co se dělo na oddělení i ve světě. Dítě si pak třeba přečte, že v den, kdy začalo poprvé samo dýchat, skočil Aleš Valenta salto se čtyřmi vruty. Možná si naivně představuju, že mu taková souvislost udělá radost,“ přeje si autorka deníku.

Rodičům se nelže

Její práce interventky, tzn. pomocnice rodičů při úmrtí dítěte, příliš radostná není, nicméně je velice důležitá a Veronika je za ni vděčná, byť si k tomu musela najít cestu. Jak je potřeba, si uvědomila při své třetí a velmi těžké intervenci. Pomáhala tehdy mamince, jejíž holčičku srazilo auto a při operaci zranění podlehla. Když na to vzpomíná, ještě po letech je jí úzko. „Byla to strašlivě nešťastná máma, která čekala na chodbě, nemohla ani mluvit, natož podepisovat nějaké papíry. Sama by ani nezvládla dojít se s dcerou rozloučit… Několik dní jsem se z toho vzpamatovávala, ale tehdy jsem pochopila, že tu práci chci dělat.“

Na oddělení patří k těm, kteří se dlouhodobě snaží úmrtí novorozenců detabuizovat. Podpora rodičů, kteří přijdou o své narozené dítě, se podle ní mění mílovými kroky k lepšímu. „Dříve byla žena ‚zahnána do kouta‘ – stala se matkou, ale dítě neměla; hrozně tím trpěla, ale navenek musela dělat, jako by se nic nestalo. Mrtvé miminko nevidět, jeho fotky nedělat, všechny věci vyházet, co nejrychleji zapomenout a udělat si další dítě,“ vzpomíná na běžnou praxi a názory některých zdravotníků ještě před deseti lety. V současné době je už přirozený pravý opak, který truchlící rodiče vítají. „Pokud to jen lze, voláme jim předem, ať se přijedou s miminkem rozloučit. Většina z nich chce být u jeho posledního výdechu a držet ho při tom v náruči. Dostávají věci na památku – čepičku, papučky, fotky, otisk ručičky či nožky… Nesmírně mě těší, že to všechny sestřičky dělají automaticky jako přirozenou věc.“

A co je při komunikaci s rodiči nejdůležitější? Základem je si navzájem sednout. A pak je podporovat v tom, že na to nejsou sami a že si mohou říct o pomoc. „Jako bych před nimi otevřela knihu, ale co budou číst, si musejí vybrat už sami,“ přirovnává Veronika. „Svým“ rodičům nelže. Neslibuje jim, že to bude dobré, ani neříká, že ví, jak se cítí: „Protože to prostě nemůžete vědět.“

Jóga, moje terapie

Svou práci, zvlášť psychicky náročné intervence, se Veronika snaží příliš „nevětrat“ ani doma, ani mezi přáteli. Úplně se od ní ale odříznout neumí. „S oblibou říkám, že v práci můžete zapomenout kabelku nebo mobil, ale myšlenky ne. Každý zdravotník by si je měl ale v hlavě nosit zdravě – netrápit se jimi, neužírat. Na druhou stranu, po hodně těžké směně mám potřebu mluvit o svých pocitech s manželem, protože sdílená starost je poloviční.“

Fungující rodina je pro ni zázemím, které jí pomáhá a uklidňuje ji. Jak se smíchem říká – přirozená psychohygiena: „Přijdu domů, kde si odpočinu od práce už jen tím, že je vše tak, jak má být – všude binec, občas svérázné děti… A kdyby to náhodou nestačilo, tak máme zahradu a slepice, krocany, králíky, psy, kočky, morče…“ Skutečným relaxem je pro ni ale jóga, kterou pro sebe objevila před čtyřmi lety. Když začala pracovat jako interventka, vstoupily jí do života věci, které nemůže sdělovat ani svým nejbližším. „Jóga mi pomáhá dostat ze sebe sdělování špatných zpráv, umírání miminek, poslední loučení s nimi… Je to moje terapie.“

Hlavně nevyhořet

Když se Veroniky zeptám na ocenění, odpoví mi tak, že mám chuť být součástí jejího týmu: „Šmankote! Ta cena není o mně, ale o celém kolektivu. Mám obrovské štěstí, že se navzájem podporujeme a fungujeme nadstandardně lidsky. Je nás tu pětapadesát ženských – od pětadvacetiletých ‚mláďat‘ až po důchodkyně, což je občas mega babinec. Ale držíme při sobě a za to jsem vděčná.“

Právě dobrý kolektiv je podle ní nesmírně důležitý, aby vás práce bavila. „Když jim chci udělat radost, upeču něco sladkého a každé k tomu napíšu básničku. Výroční zprávu jsem jim taky napsala veršovaně. Jsou to blbůstky, já vím, ale mě to strašně baví vymýšlet,“ říká s tak přirozenou vlídností, že jí bezezbytku věřím, že vyjde s každým.

A jaká by měla být Sestra roku? „Můžeme si tu vyjmenovat desítky vlastností, které musí mít každá sestřička: určitě chytrá, rychlá, hbitá, energická, rozhodná a zároveň empatická, naslouchající, vlídná, laskavá, něžná… Ale dá se to shrnout jednoduše – ideální sestra se stará o každého pacienta tak, jak by si sama přála, aby se někdo jiný staral o člověka jí blízkého. Jsme jenom lidé, každý může mít špatný den a udělat chybu, ale nikdy by ji neměl dělat vědomě.“

Přesto Veronika připouští, že je snadné v této náročné práci vyhořet. Ji i její kolegyně pohání vpřed a nabíjí hlavně zpětná vazba od spokojených rodičů. „Často se vracejí, aby nám ‚naše‘ děti ukázali. Nedávno jsme dostali i dort, když měl chlapeček první rok. Mnoho sestřiček má s rodinami silné a dlouholeté vazby, píšou si a posílají fotky, jak děti rostou.“

Jak ale předejít vyhoření, těžko říct, zamyslí se nad dávno dopitým kafem Veronika. Můžete na sobě pracovat, vzdělávat se nebo i změnit zaměstnání, ale… „Dobrovolně opustit práci, kterou umíte a kde jste si jistá v kramflecích, a jít někam, kde budete v padesáti za outsidera na úplném začátku, který se musí vše teprve naučit a ještě se nechat poučovat mladšími? To je tak strašně těžké rozhodnutí,“ říká mi zamyšleně a já už tuším, jaké bude profesní přání Sestry roku 2020 do budoucna: „Nevyhořet!“