Vaše poslední album je tzv. bestofkové a jmenuje se Bylo nebylo. Tak většinou začínají pohádky. Jaká pohádka by byl váš život? Drsnější, nebo milá na dobrou noc?
Myslím, že by moc dětí neuspala. Dlouho jsem ale věřila, že když se řekne „A žili šťastně až do smrti“, tak pak už to bylo jenom dobré. Ale ona může klidně přijít spousta dalších překážek a trápení. Kdyby mi tohle někdo na začátku života řekl, tak bych byla připravenější a nečekala, že když člověk projde nějakým utrpením, přijde odměna, jako to v pohádkách bývá. Může se stát, že přijde, ale klidně i další utrpení. Nemá to žádnou logiku. Prostě to tak chodí.
Máte za sebou pár těžkých let...
Asi tak 50.
Život vám naložil.
Asi ano, ale to i mnoha dalším. Rozdíl je pak v tom, jak to neseme.
A jaký jste typ? Potřebujete trápení prožít, nebo ho umíte hodit za hlavu?
Kdybych ty věci vláčela s sebou, tak už bych asi spáchala sebevraždu. Takže je dobrý zkusit na to pořád nemyslet a prostě to vyřešit.
Je vaší cestou se z toho i vypsat, dát to do písní?
Ano, to je moje terapie. Taky když jsem si teď procházela kvůli Bylo nebylo svoji tvorbu, bylo to jako číst deník. A bylo to bolavý.
Existuje nějaká píseň, která vám možná už trochu leze krkem, ale posluchači ji vyžadují?
Krkem ne, ale já až tak na posluchače neberu ohled, takže jakmile mám pocit, že nějakou písničku neprožívám tak, jak bych měla, na čas ji vyřadím. Mám těch písniček dost, takže zařadím nějakou jinou.
Je pravda, že málokterý interpret je tak pracovitý jako vy. Skládáte šíleným tempem. A přitom vaše písně stále mají hloubku. Ale jste schopná udělat každý rok album.
Ano, musím se držet a krotit. Takže abych toho neskládala moc, začala jsem i psát knížky, aby mi ta alba trvala déle.
Házíte si klacky pod nohy...
Trochu. A ráda píšu i pro jiné interprety, protože mě to zabaví. O té mé rychlosti dal nedávno Pavel Malina z Malina Brothers k dobru historku, jak mi poslal písničku přes whatsapp bez textu a než stačil naťukat zprávu, měla jsem hotovou první sloku. Ale já od malička, jak jsem začala mluvit, tak jsem začala i zpívat, prostě jsem chodila a furt jsem zpívala o všem, co jsem viděla.
Zhudebňovala jste život okolo sebe.
Bylo to k nesnesení, ale pro mě je to tak přirozený, že vůbec nevím, jak to nedělat.
Potřebujete ke skládání klid, zavřít se do pracovny nebo studia a tvořit?
To ne, to by nešlo. Mám dvě děti a jsem s nimi sama. Prostě skládám úplně kdykoliv. Jednu písničku jsem složila třeba na záchodcích na stanici metra Staroměstská, Žlutý gladioly. A pak mi napsal nějaký pán, že tu písničku má hrozně rád a vždycky k ní chtěl natočit klip. V metru. A sám nechápal proč. Takže když zjistil, kde vznikla, bylo mu to jasné, protože šlo o tak „intenzivní“ místo.
Asi tedy není místo, kde byste skládat nedokázala, že?
Největší schíza byla, když jsem stála na jevišti, hrála jsem jednu písničku a druhou jsem u toho napsala, to už nechci zažít. To fakt bylo nepříjemný.
Když jste mluvila o předposledním albu Nebe je odemčené, říkala jste, že už máte připravený materiál na další desku a půl. Těch 18 písniček jste tedy odložila a vydáte je později?
Když jsem napsala Nebe je odemčené, měla jsem nutkavý pocit, že musím zpracovat pašijové téma (vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista, pozn. red.). Začala jsem to psát a hrozně u toho trpěla, až jsem si řekla, že mi z toho hrábne, odvezou mě do blázince a chudáci děti půjdou do dětského domova. A potom, jak kdyby mi někdo řekl, hele víš co, jsi volná, dělej, co chceš. Tak jsem to odložila a začala se bavit, hrát na elektrickou kytaru a dělat úplně jiné písničky. A tou bestofkou jsem uzavřela iks let svojí tvorby. A teď se vracím, začínám znovu. Na začátku jsem byla sama s harmonikou, teď jsem sama s kytarou. Je to podobný, jako začínat nový život. Ale na rozdíl od reinkarnace si já pamatuju, co jsem dělala a můžu na tom stavět.
Říkáte, že jste vše uzavřela. Souvisí to i s padesátkou, kterou jste letos oslavila? Byl to nějaký milník?
Pro mě to žádný milník nebyl, protože já špatně vidím a díky tomu nevidím, že jsem zestárla.
Když jsem viděla přebal nového alba s brýlemi, a tudíž jsem viděla dobře, hned jsem si řekla, že jste nezestárla.
Děkuju. Hlavně na mě zatím nedoléhají žádné neduhy, nebolí mě kolena a podobně, takže ten věk nijak nevnímám.
Říkáte, že máte na čem stavět. Existuje ale něco v té pomyslně uzavřené kapitole, čeho litujete?
Každý dělá chyby, lamentuje nad nima a nese si jejich následky až do konce života. Ale tomu se nedá vyhnout, naše životy nejsou počítačová hra, takže nemůžu zkusit ten level ještě jednou. Ale myslím, že některé věci jsem se asi naučila. Třeba se víc bránit, hlídat si svůj prostor.
Učíte se vymezovat si hranice?
Dřív jsem to neuměla. Myslela jsem si, že musím každému vyhovět, což občas vedlo až k hořkým koncům.
Mluvíte třeba o směnce, kterou jste podepsala, a musíte teď splácet milionové dluhy bývalého manžela?
Třeba...
Písničky na Bylo nebylo jste nevybírala jen vy, ale i vaši posluchači. A když jsem se dívala na váš instagram, hned mě zaujalo, jak hezkou komunitu, která vás má evidentně ráda, tam máte. Až mi to přišlo dojemné.
I mě to občas dojímá.
Vyjadřují, jak pro ně jsou vaše písně důležité, dávají jim pocit, že v tom nejsou sami, mnozí prožili podobné věci jako vy. Jste typ zpěvačky, která ráda udržuje kontakt s posluchači?
Já vlastně nevím, co to znamená, jsem buď doma, nebo na koncertech, nebo v lese.
To je pravda, jen málokdo se objevuje na veřejnosti a v médiích tak zřídka jako vy. Ale na návštěvnost koncertů a prodej desek to nemá vliv. Lidi si vás pokaždé najdou. A v poměrně hojném počtu.
Je to velký dárek, který jsem dostala, a je pravda, že to má asi málokdo, možná dokonce nikdo. Doma jsme pyšní, že mě nikdo nepoznává, do dneška se mi stává, že jdu do sálu, který je vyprodaný a uvaděčka po mně chce lístek. Za život mých dětí se stalo třikrát, že mě poznali a z toho dvakrát v lyžařské helmě, takže asi po hlase. To si velmi užívám.
Jak to?
Umožňuje mi to normálně žít.
Jste tedy něco jako anonymní hvězda?
Hvězda nejsem, a být anonymní je skvělý. Protože o čem bych psala, kdybych nemohla normálně žít? Měla jsem to tak nastavené od začátku, věděla jsem, že nebudu nikdy chodit na večírky, cpát se do médií apod. Nikdy jsem nebyla zajímavá pro bulvár, neprodám náklad, díky tomu mě nikdo nikde nefotí a zpětně díky tomu si mě lidi nemají šanci zapamatovat.
Jak děti vnímají, že jste zpěvačka?
Dlouho to vůbec netušily. Nevím, kolik jim bylo, když se jich novinářka na mém koncertě zeptala, co říkají na to, že je maminka slavná zpěvačka. A je to šokovalo.
Máte s nimi obdivuhodně pevný vztah, dokonce říkáte, že v době pandemie, kdy většina vztahů procházela krizí, jste se ještě víc semkli. Jak se vám to podařilo?
Jim to tehdy určitě ublížilo, potřebovali kontakt s vrstevníky a trpěli jeho absencí. Ale když jsem přemýšlela, jak to, že spolu tak dobře vycházíme, přišla jsem na to, že si prostě vycházíme vstříc. Oni vědí, že když mě o něco požádají, že to dostanou, pokud je to možné, nebo se bude dařit. Že když jim naopak řeknu, že jim něco nedám nebo někam nemůžou, tak je to proto, že je to pro ně nebezpečný nebo nezdravý. Ale téměř u nás neprobíhají tresty...
Tak to klobouk dolů!
Samozřejmě řešíme takové věci, že je poprosím, aby udělali myčku, a oni to neudělají, ale v životě by mě nenapadlo kvůli tomu spustit virvál. Tak to prostě neudělali a udělají to později, možná v čase pro mě ne úplně vyhovujícím, ale udělají. Nejvíc se mi ale líbí, jaký mají oni dva vztah spolu, jak se spolu radí, jsou na sebe hodný, podporují se.
Máte nějaké rodinné rituály?
Každé ráno s nimi vstávám, i když přijedu z koncertu pozdě, a snídáme spolu. Za ty roky se stalo jen párkrát, že bych přijela tak pozdě, že bych je poprosila, aby mě nechali spát. U snídaně si vždycky řekneme, co nás ten den čeká, na co se kdo těší a netěší. A pak když odpoledne přijdou, ať dělám cokoli, cvičím, skládám, pustím všechno z ruky, a to odjakživa, a sednu si s nima a probereme den, jestli splnil očekávání a co ještě mají v plánu. Jasně, že pak si zalezou k sobě...
Kromě krásných vztahů s dětmi máte i dlouholeté vztahy s kamarády.
Ano, mám kamarádky ještě ze základky a gymnázia, což je opravdu spoustu let.
To není samozřejmost.
A já jsem si právě vždycky myslela, že to má takhle každý. Ale v těžkých momentech jsem zjistila, jaká to je vzácnost.
Co takové vztahy obnášejí?
Ty vazby jsou čím dál pevnější, ale ono to neznamená, že se musíme vidět pořád, často jsme byli i rozděleni a v době bez sociálních sítí nebyl kontakt tak intenzivní. Ale co já považuju za důležité, a mám to i ověřené, protože se mi to během života stalo, že když zvednu telefon a zavolám třeba o půlnoci, tak mí přátelé sednou do auta a přijedou. A já to samé udělám pro ně.
V těch smutných a těžkých chvílích byli to spíš kamarádi, práce nebo třeba odborník, co vám pomáhalo?
Všechno dohromady. Snažila jsem se z toho dostat hlavně kvůli dětem, to mi dodávalo sílu a bojovnost. Ale bez přátel bych to nedala, protože to byly strašné finanční propady. Když na vás najednou ze dne na den spadnou miliony, tak to bez psychické pomoci a finanční podpory zvládnout nejde. To bych sama nedala.
Naučila jste se říct si o pomoc?
Teď už ano, ale dřív jsem to neuměla.
Moc se mi líbí, jak hezky mluvíte o mladé generaci, jak ji umíte ocenit. Bývá přece zvykem na mladé nasazovat, mluvit o nich jako o sněhových vločkách, které nic neprožily.
To, že se jim nic špatnýho neděje, není špatně. Přece nechceme pro naše děti, aby prožívaly něco zlého. Koneckonců, čím zocelilo moje mládí mě? Byla jsem mladá v devadesátkách. Otevřel se mi svět, věřila jsem, že všechno bude skvělý, žádné klimatické změny jsme si neuvědomovali, prezidentem byl spisovatel a morální autorita a vypadalo to, že politika bude plná čestných a nadšených lidí… Mě ale ti mladí fakt moc baví. Jsou otevření, rádi se dozvídají nové věci, ale informace nepřijímají jako dogmata, jsou schopní porovnávat, diskutovat, oponovat. Nebojí se prosadit si svou, ale ne agresivně. Nejsou předpojatí, neposuzují tolik na základě vzhledu, ale spíš podle charakteru. A navíc mají neskutečně pohodlnou módu.
A co jejich svět sociálních sítí, které můžou být inspirativní i nebezpečné, není snadné se tu srovnávat s celým světem...
Myslím, že člověk do dětí musí vkládat sebedůvěru, což ale neznamená za všechno je chválit. Já sama instagram mám, rozhodla jsem se využít jeho možnosti. Sleduju kytaristy, od kterých se učím různá cvičení, z profilů zaměřených na jazyky se učím italsky, francouzsky, anglicky.
Když jsem počítala, kolik jazyků umíte, skončila jsem u pátého, ale to nebude vše, že?
Domluvím se anglicky, francouzsky, italsky, polsky, rusky, turecky, rozumím španělsky.
Vy sice říkáte „domluvím“, ale dokážete v těch jazycích napsat píseň.
To ano. Teď už to není takové, ale když jsem byla dítě, tak jsme strávili týden v Polsku a já pak mluvila polsky, po návratu z Bulharska bulharsky...
Jak je to vlastně s vašimi kořeny? Nechala jste rodině dělat genetické testy.
Máme v genech Balkán, severní Evropu a moje dcera dokonce 1 % Inuity. Teď už chápu, proč když jsem syna balila, aby neumrzl, ona řvala, že si rozhodně nevezme rukavičky.
Proč pro vás bylo důležité vědět víc z rodinné historie?
Ve svých padesáti letech jsem si musela přiznat, že jsem asi člověk velmi orientovaný na rodinu, která sice byla v mnoha aspektech nefunkční, ale přesto jsem je velmi milovala a cítím obrovskou sounáležitost se všemi svými předky. A zajímalo mě, odkud jsme přišli, protože jsme všichni tmaví a děda si ze mě, když jsem byla malá, dělal legraci, že jsem jeho malá Turkyně.
Na jednu stranu působíte jako introvert, ale s balkánskými kořeny to nejde velmi dohromady. Kde je vám nejlépe, kde si nejlépe vyčistíte hlavu?
Mám pocit, že když mi zrovna nebuší na vrata exekutoři, tak jsem v pohodě kdekoliv.
Ještě se to děje?
Teď se to už dlouho nestalo a já doufám, že už ani nestane. Ale myslím, že relaxovat může člověk úplně všude. Někdo tomu říká permanentní modlitba nebo permanentní meditace, ale tam já se se svojí povahou nedostanu. Příjemně se ale cítím v lese nebo když cvičím na kytaru, to je pro mě vyloženě meditativní, dokážu úplně vypnout hlavu.
Hudbě jste se věnovala od malička, ale rodiče byli vojáci z povolání, bylo těžké prosadit si hudbu jako životní cestu?
Na konzervatoř jsem šla až ve 21 letech, to už jsem za sebe rozhodovala sama a nikdo mi do toho nemohl mluvit.
O čem jste snila, kam jste s hudbou chtěla směřovat? Dokázala jste si představit, že v 50 budete mít na kontě spoustu alb, budete vyprodávat koncerty?
Ani náhodou. Vydala jsem si, většinou na vlastním labelu, skoro dvacet autorských alb a dodnes písničky neskládám s žádným plánem. Uvolním se a ono to přijde.
To je sen mnoha lidí. Vy se skvěle bavíte tím, co vám vydělává na živobytí.
Ideálně bych tomu měla věnovat daleko víc času, ale to nejde, protože těch praček prádla, co musím vyprat, je požehnaně. Prodávám dům na Kladně, sháním hypotéku, protože chci koupit něco hezkého v Berouně, a ještě splatit dluhy. Ty všechny věci okolo mě odtrhují od toho, co dělám nejradši. Tedy nejradši jsem s dětmi, ale myslím pracovně, od muziky.
Bylo těžké přestěhovat se z milovaného Kladna?
Nejdřív moc, byli jsme tam doma, měli jsme tam vzpomínky. Ale děti už si v Berouně zvykly, domov mají tam.
A vy?
Já jsem v Berouně neprožila žádnou lásku, takže mám pocit, že je to domov hlavně pro děti. Mně ale ta láska chybí k pocitu, že jsem doma.
Jste novému vztahu otevřená? Říkáte, že jste zakořenila v samotě a jste spokojená?
Myslím, že muži v mém věku netouží po ženě, které je padesát. A se mnou se seznamují muži výrazně mladší, což zase není nic pro mě. Oni jsou hrozně fajn, fakt zlatí, ale mně to nedělá dobře.
Když jste během pandemie ztratila možnost pracovat, začala jste dělat rukama a věnovala jste se brašnářství. Kde jste vůbec objevila tento svůj talent?
Já jsem vždycky měla ráda ruční práce, nikdy jsem se práce nebála, a moje babička brašnářka byla. Když potom strejda viděl moje výrobky, byl dojatý, že v řemesle pokračuji, že by babička měla obrovskou radost. A i když se tomu teď naplno nevěnuji, občas něco pro kamarády vyrobím, popruhy, pásky a tak.
Jak vás ale napadlo, že právě brašnářstvím budete v pandemii živit rodinu?
Chtěla jsem si udělat rekvalifikační kurz, ale na úřadu práce mi zamítli kurz pro tvůrce webových stránek, že to nemá perspektivu.
V době, kdy se vše přesunulo do online prostoru, to dává smysl...
Zvažovala jsem, že budu jezdit s jeřábem na stavbě, ale pak jsem si řekla, že potřebuju něco, u čeho bych mohla být doma, abych se mohla učit s dětmi. Nakonec jsem se skrze střílení lukem, které dělám, dostala k brašnářství. Kamarád mě zaučil a nakonec to živilo nejen mě, ale i moji manažerku, která pomáhala s agendou, balila a odesílala výrobky, vyřizovala objednávky... A práce bylo tolik, že jsme nakonec musely přestat brát objednávky, neměla jsem na nic jiného čas.
Deskou pomyslně uzavíráte životní etapu. Máte do té další nějaký sen? Jste člověk, co sní?
Abychom zůstali všichni zdraví, to je můj největší sen. Aby syn odmaturoval a dcera se dostala na školu.
A sama pro sebe?
Já jsem spokojená, když jsou spokojené moje děti. Přeju si, abych byla zdravá, abychom měli v Berouně hezké bydlení a já dokázala zaplatit hypotéku. Ale mně se teď takový malý sen splnil, když jsme si pořídili štěně, Saturnina. Jsem z něj úplně hotová, a navíc, co přišel, výborně spím. Tak milý zvíře jsem ještě neviděla. Ale já fakt potřebuju hlavně spokojenou rodinu a spokojený místo k životu. Jsem šťastná, jak se k sobě děti chovají, že si k Vánocům nepřejí nový mobil, ale lístky na filharmonii a knížky. A to prosím Kafku a Bulgakova.
Co si přejete vy?
Opravdu upřímně bych chtěla hezkou svíčku, to je věc, kterou považuji za luxusní, a sama si ji nekoupím.
A knížku jako děti? Máte oblíbeného autora nebo žánr?
Já jsem si ty Dostojevské a Kafky sama v životě prožila. A chci se už mít dobře. Takže miluju detektivky, historické romány a kombinace obého. Ideální jsou tisícistránkové bichle, protože strašně rychle čtu. Knížku mám tak na půl dne.
Myslíte, že ten život jako z Kafkových nebo Dostojevského románů vás měl něčemu naučit?
To nemá vůbec žádnej důvod, to se prostě tak děje. A začínám pochybovat, že tu jsme proto, abychom se učili nějaké lekce. Nenašla jsem v tom žádný klíč. A nemluvím jen o sobě, ale o tom, co se děje jiným lidem, malým dětem. Marně v tom hledám nějaký řád nebo poučení. S tou bolestí okolo mi pomáhá, že můžu přispívat, kde je potřeba. Měla jsem několik adopcí na dálku, kdy jsem platila školu dětem v Indii a v Africe, a myslím, že s dětmi tuto tradici zase obnovíme. Říkám si, že nemůžu změnit svět, ale třeba můžu pomoct jednomu člověku, a to má smysl. Mně pomohla spousta lidí, často jsem o tom ani nevěděla a nikdy jim to nebudu moct vrátit. Ale můžu to poslat dál.
RADŮZA (50)
- Česká zpěvačka, šansoniérka, písničkářka, multiinstrumentalistka a hudební skladatelka
- Narodila se v Praze, žila v Kladně, nyní se s dvěma dětmi usazuje v Berouně.
- Během pandemie se úspěšně živila jako brašnářka.
Autorka: Kateřina Osičková
Zdroj: časopis Vlasta
