Manžele v roce 1991 navštívila u nich doma redaktorka časopisu Vlasta Monika Langerová.

Zdroj: Youtube

„ON a ONA. Nesmírně sympatičtí, mají dar vyzařovat pohodu. Lidskou, rodinnou. Rodiče dcery Zuzany, prarodiče dvou vnuček. V dabingu se sešli nad prací, která z nich pro mnohé z nás už navždy udělala Ivana a Nastěnku. V pohádce Mrazík. Však také ne náhodou jde o evergreen naší televize. Ale pozor, z dobře informovaných kruhů jsem se doslechla, že letos půjde Mrazík prý naposledy v nepřetržitém sledu - už popatnácté. A tak jsem se rozhodla, že nevyužít ke společnému vyprávění právě tuhle slavnou pohádku, to by byla promarněná šance.“

Smíme dál?

  • Chtěli malou, tichou svatbu... I když, jde to vůbec na Staroměstské radnici? Z přihlížejících je za chvíli dav. U sv. Ludmily si zase kolemjdoucí mysleli, že se točí nový český film. Režisér Zeman natáčel svatbu s celým filmovým štábem. Když svatebčané scházeli se schodů u Ludmily, zeptal se někdo ženichova tatínka: A prosím vás, pane, kdo hraje tu nevěstu?
  • ON Král Radovan z Princezny se zlatou hvězdou na čele. Moudrý a moc hezký.
  • ONA Káča z Hrátek s čertem. Půvabná, temperamentní.
  • ON Částečně proti přání rodičů odešel ze sexty gymnázia studovat herectví. Dnes už třicátou pátou sezónu na té samé židli v jednom divadle. Nejdříve pět let u pana Wericha, poté v Městských divadlech pražských. Provázeli ho a provázejí krásné role v činohře i muzikálu. Už coby voják zakotvil v televizi jako konferenciér a samozřejmě také zpěvák písní tanečních, časem lidových a dechových. Na dlouhé trati životem s jednou ženou.
  • ONA Vyrůstala v rodině náruživých ochotníků. Už od tří let hrála všechny možné dětské role. Rozhodla se mezi divadlem a baletem. A správně. Odměnou jsou nádherné role, na těch prknech, co prý znamenají svět. Pro ni určitě. V libereckém divadle i Realistickém v Praze. V televizi začínala jako hlasatelka, jedna z prvních. Hlavní představitelka v Zimní pohádce a Slečně od vody. Lidé ji prý poznávají hlavně podle hlasu. Z rozhlasu i dabingu. S ním je spjata od doby, kdy se ještě dělal živě, až do současnosti.

Hned v prvních vteřinách se nám Nastěnka představuje jako přebornice v pletení na dvou jehlicích. Jak je ovládáte vy?

E. K.: Přiznávám, že ruční práce nejsou zrovna můj obor. Jednou jsem upletla část svetru, ale pak ho raději dodělala maminka. V dětství jsem samozřejmě plést musela. Pamatuji se, že jsem dělala ponožku na dospělého, ale vyšla na dítě. Teď, ať chci nebo nechci, se vracím k šití na panenky. Šijeme šaty na Barbie a musím říct, že střihy mi jdou výborně. Jsou tak zajímavé, že bychom se s nimi možná uplatnili i někde v obchodě.

Nastěnka má na starosti celé hospodářství macechy. Když se řekne domácnost a starost o ni, co se vám vybaví?

E. K.: Vybaví se mi skutečně všechno. Mytí nádobí, vaření, úklid, pes, kocour. Není to moje hobby, stejně jako pletení, ale je to prostě nutnost. Opravdu nerada žehlím. A naopak mě teď začalo velmi zajímat vaření. Vařím podle kuchařských knih, mám jich spoustu.

J. Z.: Samozřejmě, že pomáhám, sama by to Eva nezvládla. Na co se především specializuji, to je zásobování. Našel jsem zálibu v nákupech, v širokém okolí vím, co kde mají. Jsem v tom lepší než manželka, to sama přiznává.

E. K.: Víte proč? Protože já nakupuji jen, co je nutné. A Pepík přinese i to, co zas tak nutné není.

Ivan jde do světa za štěstím a cestou se neustále zhlíží v zrcátku. Co pro vás v životě znamená zrcadlo?

J. Z.: Nebudu ze sebe dělat jako, že chlap a zrcadlo? a tak dále ... To není pravda. Zrcadlo považuji za velmi důležitou a nutnou věc. Člověku by mělo vždy záležet na tom, jak vypadá, i když to není jeho povolání. U mě, jak říkám, je „ksicht“ součástí mého povolání. Musím dbát na to, abych třeba nešel před kameru neučesaný, neupravený. Na druhou stranu jsem zrcadlo nikdy nepoužíval k cvičení mimických gest, nikdy jsem si před ním nezkoušel role.

V souboji s loupežníky prokáže Ivan úžasnou fyzickou kondici. Kolik námahy vás stojí to, abyste vypadal tak, jak vypadáte?

J. Z.: Mým koníčkem je běh. Vlastně od té doby, co jsme se sem na Bílou horu přestěhovali. V oboře Hvězda jsou k běhání ideální podmínky. Někdy udělám i dvanáct kilometrů. A pak si ještě zacvičím. Nemyslím tím nošení uhlí, ale skutečnou domácí gymnastiku. Už takových dvacet, třicet let mám sestavu, která se nemění. Nedělám to jen proto, abych nějak vypadal, ale i proto, abych si třeba po jídle mohl dát pivo. Kdybych kalorie nevydával, nemohl bych je přijímat, a to by mi bylo líto, protože mně to pivečko ať doma nebo v hospůdce docela chutná.

Lesem pobíhá kouzelný dědeček. Kdybyste ho potkali, co byste si přáli?

E. K.: Co bychom si přáli? V prvé řadě zdraví. A pak možná... Ne, tajné to není. Chtěla bych pořád mít nějakou práci. Nejen proto, že mám ráda svou práci, ale také abych vydělala peníze a mohla třeba pomáhat dceři s děvčaty. Například přispět na to, aby měly dobré vzdělání.

J. Z.: Mám totožné přání. Po tom, aby měl člověk hezkou práci, nepřestane toužit v naši profesi, co bude živ. To je samozřejmé. Přál bych si ještě, abychom se dočkali doby, kdy začneme jako stát nebo národ prosperovat. Té doby, kdy lidé opět začnou chodit do divadel, navštěvovat kulturní události. To je v současné době dost špatné, i v Praze. Mám tu čest hostovat v divadle v Plzni, závidím ji tu divadelní tradici a patriotství diváků. Do divadla stále chodí a je tam plno.

Ivan potkává svou budoucí nevěstu Nastěnku. Jak jste se našli vy?

E. K.: Známe se opravdu strašně dlouho. Když jsme se poznali, bylo mi asi čtrnáct. Ale v tom pravém slova smyslu jsme se seznámili až na Akademii múzických umění, když jsem přišla do prvního ročníku. Pepík, i když je jen o rok starší, byl už ve čtvrtém. Začali jsme spolu chodit, ale nejdřív opravdu jen za ručičku, v létě pak už vážně. Něco vám přiznám. Když mně bylo těch čtrnáct, tak jsem si říkala: Ne, tak s tímhle nikdy chodit nebudu, ten je jak černý myslivec, určitě by mě uhranul. A stalo se...

J. Z.: Předtím, než jsme spolu poprvé promluvili, už jsem Evu znal dlouho. Už jsem po ni, jak se říká, koukal. To byly takové ty romantické časy, kdy si člověk šel stoupnout jenom před barák a koukal nahoru, jestli se náhodou neobjeví v okně. A kdy později, po letech, nosil kytičku fialek v rukávě, jen aby nebyla vidět.

Ivan se snaží zavděčit lidem dobrým skutkem. Už se vám podařilo spojit dobrý skutek se svou zručností?

J. Z.: Společně s Mirkem Horníčkem říkám, že žárovka je pro mě naprostý zázrak, který nikdy nepochopím. Jsem všechno, jen ne šikovný na ruční práce. Když jsem poprvé vyvrtal vrtačkou díru do zdi, zasadil hmoždinku, a zavěsil tam obraz, tak jsem si připadal jako akademik. Ovšem zasadit hmoždinku mě naučil můj zeť. Ale malinko si hraji s elektronikou. Mám jakžtakž laické zkušenosti. Občas vím, proč to funguje nebo naopak nefunguje, co by to chtělo, aby to fungovalo.

Nastěnka truchlí nad Ivanem a skrápí květiny slzami, ony úžasně rostou. Kdo se u vás stará o zahradu?

E. K.: Jelikož jsme hned vedle silnice, nic se nám neuchytí. Proto máme jen keře při okraji zahrady, a tak Pepík seče alespoň trávu. Já se starám o pokojové květiny.

Mrazík vládne mocí zmrazit vše, co se jeho berly Mrazilky dotkne. Máte naopak recept na to, jak zahřát své i cizí srdce?

E. K.: Měli jsme oba štěstí, že jsme vyrůstali v rodinách, kde láska, pozornost k druhému a pomoc lidem byla samozřejmostí. Proto snad, když je našim známým špatně, zavolají nám.

J. Z.: Já to vezmu víc z profese. Naše povolání by mělo vést k tomu, aby se jakýmkoliv způsobem dotklo citů člověka. Mám jeden zážitek, na který nikdy nezapomenu. V Lucerně jsme dělali pravidelné pořady pro venkov z daleka i blízka. Jednou o přestávce za mnou přišla paní asi v mém věku a zeptala se mě, zda by mohla přivést svou babičku, že mi přinesla karafiát. Řekl jsem, samozřejmě, jen se mezitím převléknu, ať pro ni dojde. Jak jsem se převlékal, tak jsem si v duchu říkal: Panebože, ona říkala babičku, jo stará asi jako já. Kdyby řekla maminku, ale babičku. Ta už bude muset mít věk! A ona ji skutečně přivedla. Babičku, o jakých se píše v pohádkách. Drobná, v šátku, s obličejem, ve kterém byl vepsán celý život, stejně jako v upracovaných rukou. Muselo jí být tak kolem devadesáti let. Podala mi ten karafiát a mně se chtělo brečet. Říkal jsem si, kdyby člověk neudělal v životě už nic jiného, tak třeba jen proto, že tomuto člověku udělal takovou radost, tak to snad stojí za to.

Kouzelný dědeček napravil Ivana kouzlem. Co bylo vaším největším pomocníkem při výchově dcery?

E. K.: Kouzelná babička. Moje maminka byla skutečně obrovský člověk. Byla tanečnice a hrála i divadlo, ale opustila práci, kterou měla tak ráda, a věnovala se výchově svých děti. Hlavně mého bratra, který byl nevyléčitelně nemocný. A nakonec mně i mé sestře pomohla s výchovou našich děti. U vnuček jsem zas kouzelnou babičkou já.

J. Z.: Dědeček je spíš na odstrašování, protože je jeden z mála v této rodině, který dovede být i přísný. Nemám prostě rád, když se děti moc rozmazlují. Co ale obdivuji, je Evina trpělivost, kdy vydrží s holkama hodiny u klavíru nebo nad angličtinou.

Dnes je populární natáčet nejrůznější pokračování úspěšných příběhů. Jak by podle vás vypadal Mrazík II.?

J. Z: Nejen mě, ale určitě i spoustu lidí, kteří mají rádi pohádky, napadlo, když pohádka končila: Vzali se a žili spolu šťastně až do smrti. A co takhle za deset, dvacet let, až zestárnou, začnou je bolet kolena a budou si lézt na nervy. Co potom? Pak teprve začíná ten opravdový život. Svádění, namlouvání, kličkování, to je všechno jen součást jedné velké romantické hry, to je krásné. Ale největší kumšt je žít spolu, přizpůsobovat se jeden druhému a hlavně, vydržet to spolu. Chce to hodně tolerance a hodně vůle od obou.

Zdroj: Vlasta.cz časopis Vlasta 1991