Pán sedící přede mnou byl v letech, ale uměl dobře pískat na prsty. Nadšením. Pětiletá holčička stála tatínkovi na koleně a v ruce měla divadelní kukátko, o které se prala s bráchou. Dvě hezké mladé ženy na moji otázku, jestli mají radši Lucii Bílou, nebo Karla Gotta, udiveně odpověděly: „Přece oba stejně.“ Německy mluvící turista, který nevěřícně pozoroval stále se zvětšující davy v pražské Sportovní hale, nakonec požádal svou českou přítelkyni, aby zjistila přibližný počet. „Je tady asi šestnáct tisíc lidí, a ještě stojí venku,“ odpověděl pořadatel bez údivu. Věděl totiž, že na koncertě Lucie Bílé a Karla Gotta s něčím podobným musí počítat.
Jak se vlastně stalo, že se daly dohromady „dva největší popové hlasy této země“, a jak se vám s Karlem Gottem pracovalo?
Karel Gott je naprosto úžasný člověk, je milý, skromný a pracovat s ním je pro mě nejen velkým potěšením, ale i poctou. Ke vzniku Duetů nás svým způsobem přivedli diváci po vánočních koncertech před třemi lety, tehdy jsme spolu zpívali Čajkovského Navrať se k růžím. Potkávali jsme se s touto písní na spoustě představení, v televizi, a nakonec po dalších společných nabídkách nezbývalo než vymyslet jinou nebo jiné písničky.
Jaký byl první koncert, když jste si ověřovali, jestli výběr byl správný, jestli se písničky budou líbit?
Od nápadu uteče spousta času příprav, a pak už jsme se nestačili ani nadýchnout, čtrnáct dní jsme prožili ve studiu Michala Davida, vybraly se ty nejkrásnější skladby a už jsme byli ve zkušebně s kapelou a šup na premiéru – rovnou s bratislavskou televizí Markíza. Některé velké věci nestačíte ani prožít, ale když se v Bratislavě na konci představení postavil celý stadion lidí, cítila jsem, že je to zážitek, který nás s Karlem bude spojovat celý život.
Které skladby z Duetů jsou vám osobně nejbližší?
Na desce je patnáct duetů, a přestože jsme nechtěli experimentovat, ale dát lidem, co si přejí a co od nás čekají, myslím si, že je deska překvapí. Ty nejlepší skladby se mi vybírají těžko, já jich mám z patnácti oblíbených šestnáct.
Máte energie, že byste ji mohla rozdávat, nikdy si nestěžujete na únavu... Jak jste se naučila pracovat na tři sta procent?
Moje povolání dělá lidem radost a snažím se je potěšit v době, která zrovna lehká není – a to je všechno. Když tohle víte, nedovolíte si říct, že vás něco trápí. Usmíváte se na každého a hledáte krásná slovíčka pro lidi na ulici, pro ty v sále i u televize. Mám ráda, když se lidi usmívají, jsou šťastní. Pokud můžu udělat lidem radost aspoň na pět minut, budu pracovat ne na tři sta, ale na tisíc procent.
Do pěkného pracovního kolotoče jste se dostala také proto, že jste se znovu vrhla na filmování. Vybrala si vás režisérka Irena Pavlásková a hrajete hlavní roli v jejím filmu Čas dluhů. Jaká je to role?
Každý chtěl být jednou tím, čím není, a mě kromě jiného vždycky lákaly věci nepoznané. Takže najednou nezpívám a v maskérně každé ráno v sedm hodin slyším zoufalé: „Jak to uděláme, aby nebyla podobná Bílé?“ Výsledkem je, že jsem trochu zrzavá, trochu blonďatá a trochu černá jako májové kotě, na očích brýle, a hlavně žádná pusa dokořán a nic černého na sebe. Filmování mě moc baví, jsem hravá a tohle je bomba! Mými partnery jsou Ivanka Chýlková a Karel Roden, herci naprosto úžasní! Možná se mi nechce mluvit o mé roli, které se říká Elen, protože je to paní, kterou teprve poznávám. Jen vím, že má úplně jinou povahu než já a že mám občas chuť ji jako Lucie zkazit.
Kromě herectví jste vstoupila taky do moderování a okamžitě s obrovským úspěchem. Jako hostitelka Miss desetiletí jste od našich čtenářek dostala desítky obdivných dopisů. Nezaskočilo vás, že najednou jako by mluvené slovo přebilo zpívání?
Naopak, pokud totiž divák zatleská mimo písničku, oceňuje tím člověka a ne zpěváka – tím může do jisté míry být každý. Nejdřív stačí jen pěkná melodie a určitý hlad po hudbě, kterou děláte, pak přijde pár nadšených sponzorů, ale v jednom okamžiku už nepomůže nic. To když od vás lidičky chtějí slyšet nezpívaný názor, když zatouží poznat vaše srdce a věřit vašim očím. Miss desetiletí byla pro mne svým způsobem experiment, krásná a velká příležitost, kterou příště využiju ve svém pořadu.
Jak vás lidé berou častěji? Jako kamarádku, nebo jako hvězdu?
Vždycky jsem si říkala, chovej se tak, jak by sis přála, aby se druzí chovali k tobě. Rozhodně se necítím být hvězdou a nemyslím, že by se někdo bál na mě promluvit. Lidi mě zastavují na ulici a povídají si se mnou, jako bychom se už dávno znali. Jako když mají radost ze všeho, co se u mě pěkného děje, jako by se to dotýkalo i jich. Ale ono to tak opravdu je, díky lidem mě baví moje práce a díky lidem jsem tam, kde jsem.
Odepisujete na všechny dopisy, které dostáváte?
Snažím se odpovídat, i když někdy se zpožděním. Dostávám tolik krásných a zajímavých dopisů, které bych nechtěla jen tak ztratit bez jediného slovíčka. Děkuji. Píšou mi děti o fotku a radu, dospělejší o hudbě a o lásce, a ti starší o srdci, charakteru a politice. Je to stejné jako představení – lidičky za vámi přijdou s prosbou v srdci a s pohlazením. Mám jediný problém – moc málo času.
V divadle Ta Fantastika pořádáte pravidelně koncerty na pomoc Moravě. Řekněte mi něco bližšího k vaší charitativní činnosti...
Vlastně se mi ani nechce povídat – týká se to totiž těch, kterým slova nepomůžou. Mezi mými posluchači je spousta takových, kteří moje písně ani nevnímají, nemají na ně chuť, protože se právě trápí tím, že jim uplaval dům. Mám velkou potřebu věnovat se těmto lidičkám, protože si myslím, že pomáhat druhým je prostě správné.
Zdroj: Vlasta.cz časopis Vlasta 1997
