Žena nemá volat, nýbrž být volána. Hezké. Jenže to platilo do vynalezení emancipace, telefonu a časopisu Vlasta. A tak jsem mu volala. Pětatřicetkrát se střídavě ozývali: žena Naďa, dcera Karolínka, hlídací babička, hlídací tchán, hlídací kdosi. Po šestatřicáté byl doma. Domluvili jsme si schůzku v kavárně Korzo. Žena smí na schůzku přijít pozdě, muž má chodit dříve. Já jsem přišla později. On vůbec ne. Žena se má umět urazit, i kdyby byla redaktorkou Vlasty. Muž to má pochopit a zavolat sám. Po týdnu jsem zvedla doma telefon.
„Kaiser.“
„Nekudová,“ řekla jsem jako slušně vychovaná ledová kra.
„Máte doma muže?“
„Jistě.“
„A dáte mi ho k telefonu?“
„Jistě,“ řekla jsem a na mluvítku naskakovala jinovatka... „A mně nechcete nic povědět?“
„No... jo... asi... ne... nebo...?“ koktal zbaběle.
„Já vám pomůžu,“ nabídla jsem se hlasem meluzíny. „Omluvit jste se nechtěl?“
„Ano. Ne. Eventuálně nevím. A za co?“ Hvězdy svítí a nepamatují si proč.
„Minulý týden jsme měli rande v Korzu,“ připomněla jsem roztržitému umělci shovívavě. Na druhé straně drátu zaplácala křídla diářů.
„My dva rande?“ zablekotalo to v sluchátku a já náhle pojala nedůvěru k vlastnímu uchu.
„A pardon, který Kaiser vy jste? Olda?“
„Ne, Mirek. Z rozhlasu.“
Týdny plynuly, v redakci se mě občas zeptali, jestli přijde i kouzelník, pak se to jednou povedlo, domluvili jsme si s Oldřichem Kaisrem schůzku, a na tu už přišel. Včas, na rozdíl ode mne.

Zdroj: Youtube

Ke scénkám, které v Redutě zanikají v řevu publika, patří etudy zkoušení u tabule. Neodolatelně tu předvádíte pubertální slečny a mladé muže. Jaký jste byl vy sám v telecím věku?

Puberta? Ta se mnou dosud necloumala. Ale už se na ni těším. Včera mi naskočil první uhřík. Ovšem zamiloval jsem se hned v první třídě, do své sousedky v lavici. Byla to ale nešťastná láska a nevydržela osudovou zkoušku. Zkrátka, ta holčička se počůrávala. Když se pak jednou loužička objevila na neutrální půdě mezi námi a z autorství jsem byl podezírán já, zachoval jsem se jako padouch. Místo abych vzal pohanu džentlmensky na sebe, důrazně jsem žádal paní učitelku, ať se přesvědčí.

Býval jsem velmi plachý chlapec. Ukrutně jsem se styděl, takže když se mi nějaká dívka líbila, dělal jsem všechno pro to, aby to nepoznala. Přiznávám, že s úspěchem. Byl jsem takové tintítko drobeček a holky už tenkrát šly po udělanejch klukách. Řekl jsem si tedy, že to zkusím přes poezii, napsal jsem báseň a čekal na svoji chvíli. Stalo se ve školní jídelně, moje vyvolená stála ve frontě přede mnou a já jsem jí zpocenou rukou podal lísteček: Vítr fouká od lesa a já tě líbám na prsa. Tvůj Olda. Ona si báseň přečetla, snědla oběd, vrátila talíř a pak mi řekla: „Doteďka jsem váhala mezi tebou a Jurigou. Volím Jurigu. Není sprostej.“ Jako lyrik jsem byl nepochopen, takže mi zbylo akorát šaškování. I tento způsob namlouvání pravidelné končil tím, že si dotyčná vyhlédnutá víla řekla, ten je pěkně pitomej, a odešla s nějakým Jurigou.

Vzpomenete si, co vás napadlo, když jste prvně uviděl svou ženu Naďu?

Řekl jsem si A sakra! Ostatně, to si říkám pořád: A sakra. A sakra? A sakra?! A sakra!!!

Tady jako by mi zazněl tón, který naznačuje, že i u Kaiserů může dojít čas od času k nějaké té manželské rozmíšce?

To v žádném případě. Tedy docházelo, jak hezky říkáte, k rozmíškám, nebál bych se slova hádkám, dokonce bojům. Maličkosti, znáte to. Stačí třeba říct „Dělám teď do Vlasty...“ a než můžu dopovědět, že interview, je oheň na střeše. Díky včasnému zásahu požárníků nedošlo nikdy ke ztrátám na životech. Jen jsme se pak museli přestěhovat jinam. Teď začínáme takříkajíc z čistého talíře, v novém, pátém bytě. A odcházeli jsme s hřejivým pocitem, že jsme za sebou zanechali kus dobré práce - dobrovolné družstvo dobrovolných požárníků se na nás vypracovalo ke špičkovým výkonům. V posledních přeborech uhájili velmi dobré místo, zatímco dříve setrvávali na poslední příčce žebříčku.

V každé rodině se traduje výrok či příhoda, kterou potomek pobavil přítomného. Co se povídá při rodinných sešlostech o „malém Oldíkovi“? A co vy dáváte k lepšímu o své malé Karolínce?

Vypráví se o mně, jak těžce jsem nesl, že mě naši posílají spát, když u nás večer byla nějaká návštěva. A jak jsem se mohl přetrhnout, abych je pobavil a oddálil čekaný ortel. Tyhle večery pak pro mě končívaly tátovým rezignovaným prohlášením: „Tak ještě něco udělej a šup do postele.“ A pokud se naší Karolínky týká, zásadně neobtěžuji známé historkami o geniální holčičce. Jsou to věci, které přece nemohou zajímat nikoho kromě vlastních rodičů. Naše dcerka není cvičená opička – tedy pitvořit se po mně umí hezky – má už svůj rozoumek. Tuhle jsem ji uspával a povídám: Musíš hezky spát, medvídek už hajá, žirafa taky, Praha šla spát, kytička spí... „Kytifka nefpí,“ přerušila mně. A proč by nespala, zeptal jsem se. „Kytifka nemá ofifka.“ Musel jsem ji dát zapravdu. No a nedávno u nás byla návštěva a Karolína... poslyšte, vás to snad vůbec nezajímá nebo co!?

Slyšela jsem, že jste dělal průvodce na Karlštejně. Jak to tenkrát bylo?

Natáčela se zrovna televizní Velká sázka o malé pivo, když k bráně přichvátala výprava zahraničních turistů. Hrad byl pro veřejnost uzavřený a mně se výpravy zželelo, prohlásil jsem se za majitele a nabídl se, že je provedu svým sídlem. Vyprávěl jsem jim nehoráznosti o studni s vodou, podporující růst vlasů, a že se právě na nejvyšších místech projednává zrušení císařského dekretu o tom, že smím s léčivou vodou disponovat jen já, upozornil jsem je na zeď, pozoruhodnou tím, že tu třetí cihlu zleva v osmé řadě zazdil vlastnoručně zedník Karel Konopka, otec čtyř dětí, do sklepení že má přístup jen můj sklepník, který tam pravidelně přehazuje vidlemi můj kaviár. Tlumočnice překládala, turisté se divili, pak jsem přešel na angličtinu ve vlastní úpravě, a to se divila i tlumočnice. Nakonec prý jsem je zavedl do hladomorny, nechal je uvnitř a odešel s tím, že jdu pro klíč, abych je provedl katakombami. To poslední už jsou pomluvy.

Tyhle recese ale zavánějí malérem. Jak z nich potom?

Pozvou mě na koberec před nastoupeným kolektivem, laskavě mi promluví do duše, vybídnou mě, abych se zamyslel nad svým lehkomyslným přístupem k životu a řekl něco na svoji obhajobu. Kajícně, upřímně a se vší lítosti se hájím, řečním... a pak je to silnější než já, připomenu si etudu proměny recitátora ve slepici, začnu kvokat, kdákat a mávaje křídly opouštím místnost.

Z televizní rubriky Nad dopisy diváků jsme se dozvěděli o rozhořčeném ohlasu na jednoho z vašich TV „Kouzelníků“. Jiří Šrámek v něm v duchu pořadu Ein Kessel Buntes komentoval vaše počínání.

Jsem rád, že náš divák nezklamal a chci mu tomto místě poděkovat. I já jsem byl pobouřen nejapnými a nevkusnými poznámkami pana Šrámka, jeho úpornou snahu kazit a zlehčovat naše výstupy. Považte, vždyť naše snažení komentoval slovy „...ale to je hloupé, to se chlapcům nepovedlo…“ Velmi nekolegiální. Takové věci se přece nedělají!

Moment, tak se mi zdá, že štěkáte na nesprávný strom. Jiřímu Šrámkovi přece text někdo vymyslel, napsal. Kdo to byl?

No přece my!

Zdroj: Vlasta.cz časopis Vlasta 1985

Související články