Českého lva a jednu Gramy jste dostal za Šakalí léta. Překvapil vás tak obrovský úspěch filmu, nebo ne?
Překvapil. Mysleli jsme, že natočíme „pohádku“ o tom, jak kdesi cosi začalo, v našem případě rock and roll v Dejvicích, pár čtyřicátníků si zavzpomíná a mladí poznají fenomén padesátých let zase jinak než v dějepise. Výsledek byl, že do bijáku chodí taky děti, a když jsme byli s režisérem Honzou Hřebejkem a scenáristou Petrem Jarchovským na představení rozhlasových Dismančat, přednesla jako ukázku moderní poezie pro děti můj text Jednou mi fotr povídá. Samozřejmě, že děti to braly jako recesi, ale byly „v tom“ a pochopily rokenrolovou poezii naprosto přesně.
Jak se cítíte jako Zpěvák roku?
Normálně. Jen mě pár lidí napadlo za to, že jsem Gramy dostal právě já. Dost pečlivě sleduju kolegy, kteří se pohybují v branži, většina z nich možná vyzpívá dvoučárkované cé, ale hodně jich zase vůbec neví, o čem zpívá. Takže moje „obhajoba“ zní: já dobře vím, o čem recituju.
A když tahle obhajoba nebude stačit?
Tak se vydám na indiánskou válečnou stezku.
Zpívají si vaše děti vaše písničky?
Všechny, s výjimkou malého Ivánka. Ten je zatím provozuje bez textů, protože je mu rok a půl.
Vaše dcera Kačenka zpívá v Šakalích letech, studuje zpěv populární hudby na konzervatoři. Vyrůstala ale po vašem rozvodu v nové rodině, s novým tatínkem...
...mým kamarádem, taky Ivanem, je to bezvadnej člověk.
Takže manželský rozchod proběhl v klidu?
No, to úplně ne, ale byli jsme hodně mladí a já věděl, že na manželství nemám buňky. Nemohl jsem se zlobit, když na to přišla i moje žena. Ivan mě nahradil s odpovědností, která mi tehdy scházela.
Je to muzikant?
Není. Technickej typ, zatímco já vůbec ne.
Máte k sobě se svou – dnes už dospělou – dcerou blízko?
Máme, dokonce hodně blízko, což je právě tím, že už je velká. Dřív jsem ji tolik nevídal, dnes nás pojí muzika, staré křivdy jsou pryč a já jsem hrozně spokojenej a pyšnej, že mám takovou dceru.
Prozraďte mi, jak se vaši rodiče dívali na muziku, kterou jste provozoval v garážích, na ulici, později po hospodách?
Když jsem s bigbítem brousil po garážích, nebylo to pro ně tak úplné stravitelné sousto. Muzice se v naší rodině nikdo nevěnoval, po dlouhém pátrání jsem objevil jenom babičku, která učila na piano. Dětství mí ale naši nechali podle mých představ, osm let jsem se učil hrát na klasickou kytaru, tak pochopili, že to předvedu taky někde jinde než ve škole. Byly jsme čtyři děti, ještě sestra a dva bráchové, dost jsme držely při sobě. Když jednou bráška pustil tátovi superrockerku Janis Joplinovou, ten pod tím náporem málem omdlel, řekl, že takové skřeky poslouchat nebude, a doslova utekl.
Budete taky utíkat, až vám děti předvedou svůj vkus?
Určitě. Vidím to dokonce jako příklad tolerance. Nedávno už jsem málem startoval, když jsem mezi Beatles a Queen zahlédl u Ondřeje Les Misérables. Ovšem za pár let přijde určitě jinej rachot, takže se mám na co těšit.
Ty vaše vzory, k nimž se léta hlásíte, američtí zpěváci Bob Dylan, John Cale, Lou Reed, platí pořád?
Kdo může být lepší? Tihle to neměli lehký, žili na plný pecky, ale uměli o tom lehce psát pro miliony lidí. Byli to správní chlapíci. Možná právě proto, že žiju tady a vidím je s velkým odstupem, si plně neuvědomuju ten balvan, co valím před sebou, a pořád se k nim chci dodrápat.
Když hodnotíte své životní peripetie od bigbítu na ulici, přes koncerty na pražské Hanspaulce v hospodě Houtyš, až k oficiálním cenám a popularitě, myslíte si, že jste vždycky v životě potkal v pravém okamžiku správné lidi?
Dlouho jsem se řídil myšlenkou, kterou řekl Friedrich Schiller, že „silný je nejsilnější sám“, protože prostě není oslabován slabšími. Po třicítce jsem pochopil, že je to jinak. Asi jsem opravdu potkal v pravou chvíli správné lidi, jak v osobním, tak v muzikantském životě. „Živým dokladem“ je moje druhá žena Kačenka, naše čtyři děti a kapela Nahlas.
Chodí děti na vaše koncerty a vůbec, jak snášejí rodinnou popularitu?
Na koncerty občas chodí, samozřejmě zase kromě toho nejmenšího. Ondřejovi je dvanáct, hraje na kytaru, muziky má v sobě hodně. Filip a Magdalénka jsou rádi, že vidí strejdy z kapely, často se totiž dívají z boku, z portálu, takže mohou pozorovat zákulisní cvrkot. Ten se jim líbí. A teď k popularitě: myslím, že moje rodina je natolik hrdá a soběstačná, že i kdyby tohle nebylo, jsme v pohodě.
Komponujete snadno, rychle, nebo potřebujete pečlivou konstrukci, rozmýšlení?
Práce mi vždycky šla strašně lehce. Hudba i texty. Celej život jsem v této souvislosti slyšel: ten kdyby chtěl, tak by mohl bejt..., jenže já nevím co! Mně tenhle styl vyhovuje. Plno věcí odkládám a dodělávám na poslední chvíli, některé písničky v sobě nosím dva roky, ale když přijde čas, aby se vylouply na svět, už je to rychlej proces.
Zkoušel jste někdy psát něco jiného než písničkové texty?
Neumím to, možná až zestárnu. Spisovatele, kterej napíše dvousetstránkový román, si opravdu vážím. Já jsem kromě písniček napsal v životě dvě povídky. Měly výbornej rozjezd, začátek opravdu krása, ale brzy si sedly na zadek. Totální nuda. Kdepak, literatura zatím ne.
Kdy jste napsal první písničku?
Bylo mi třináct a jmenovala se Pohřební píseň. Se školní kapelou Myši (říkali jsme jí anglicky The Mice), jsme jeli na první profesionální zkoušky z Dejvic do Břevnova. Na sáňkách jsme si vezli magneťák, přes kterej jsme zpívali, dvě rádia na kytary, zahráli jsme Pohřební píseň, Rolling Stones a Beatles, a pak nám řekli - za rok by to mohlo bejt dobrý. To jsem pak poslouchal skoro celej život.
Proč vlastně píšete?
Možná to souvisí s tím, kdy píšu. Sedám ke kytaře a k psaní, když rodina spí, mezi třetí a čtvrtou hodinou. To se dějí zvláštní věci, a i když nakonec nápad není ten pravý, aspoň si zahraju a popovídám sám se sebou. Člověk si potřebuje občas vyčistit hlavu.
Oslavil jste čtyřicítku. Jaké vidíte klady a minusy středního věku?
Vidím spíš klady. Když jsem se v patnácti učil knihkupcem, začali mě vychovávat pan Tožička knihkupec a paní Červinková knihkupkyně. A mimo jiné mi říkali, já se tomu tehdy smál, že každý věk má svou sladkost. Teď je mi čtyřicet a zjišťuji, že si můžu hodně věcí dovolit, hodně věcí zakázat, protože střední věk má svou sladkost v tom, že člověk už není mladej, ale ještě ne starej, takže si může naplánovat úplně všechno.
Zdroj: Vlasta.cz časopis Vlasta 1994, autorka rozhovoru: Jana Bednářová