Znám herce, kterého diváci na jevišti vítají potleskem a salvami smíchu. Nejde o recitál, kde by se jistá společenská zdvořilost od diváků snad i předpokládala, jde o běžné divadelní hry. Jejich děj se odvíjí – pak se objeví Josef Dvořák – a obecenstvo tleská a směje se.
Související články
Jaký je to pocit?
Fajn. Cením si tohoto laskavého přivítání a byl bych zneklidněn, kdyby tomu bylo jinak. Netvrdím, že bych bez drogy potlesku a smíchu nebyl schopen hrát, ale od první chvíle vnímám publikum, jeho přítomnost, ladím sám sebe a vím: všechno je v pořádku, dostavili se vstřícní diváci, můžeme se společně pustit do díla.
Kdyby se potlesk nedostavil? Ostatně – stalo se to?
Párkrát, od té doby, co jsem soukromník. (Divadelní společnost Josefa Dvořáka, spolumajitel agentury Prago-tex.) Byl jsem náhle zneklidněn, ale hned jsem si kladl mnoho otázek, které mě dřív nenapadly. Svítí řádně světla? Jsem slyšen? Jsem viděn? Ono zpochybnění nešlo jen z mé osoby, ale také z pocitu odpovědnosti za divadlo, v jehož čele stojím.
Jste herec, jemuž diváci tleskají, váš soubor plní divadelní sály a má vyprodáno. Která z těchto dvou rolí je těžší?
Jsou to dvojí starosti. Večer stojím na jevišti jako herec, tam už mě principál nedoběhne. Ale najdou se chvíle, kdy i během představení objevím možnosti, jak hru vylepšit, jak vyladit režii, scénu. Jako herce mě hra vždy pohltí, a když skončíme, už si nic nepamatuji. Což velmi oceňují kolegové a podřízení.
Jak se cítíte ve čtyřech převlecích v Lucerně a pak v Čochtanovi?
Jak vstřícně se ptáte! Ano, je mi báječně a není divu. Role jsem si vybral, střihnul na tělo, pánové Jirásek a Werich byli mistři, já hraju rád, Čochtana bezvýhradně miluju, je to můj nejmilejší vodník. Lidi se chtějí bavit, jdou do divadla nejen za svérázným přepisem Jiráska, za Werichovým Čochtanem, ale také za Josefem Dvořákem.
A já jsem rád. Stavím na zábavě, smíchu, na pohodě. Největší radost mám, když na nás lidé chodí opakovaně. Protože poprvé se tak smáli, že jim mnohé fóry utekly. Přijdou příště, vezmou děti. To mi dělá radost dvojnásobnou.
S Josefem Dvořákem jsou neodmyslitelně spjaty postavy vodníků
Máte spokojené diváky, ale kritika vás mydlí ze všech stran. Co vy na to?
Žasnu. Kritika dokonce vyčítá našemu publiku, že se směje. Směje se, a tím je pokleslé! Podle mého soudu je kritika poněkud odtržená od života a zahrává si. Může nastat totiž chvíle, že ji nikdo nebude brát vážně. Zdá se mi, že když kritik vidí sál plný smějících se diváků, začne tušit něco podezřelého. Vidí-li V pokladně VYPRODÁNO, cítí se povinován zakročit. Vyprodáno dnes mají Polívka, Růžičková, Dvořák – tedy brak, bulvár, hrůza. Kritika vychvaluje filmy, na které nikdo nechodí, knihy, které nikdo nečte. V poslední době je to omletý, už mě to ani nerozčílí.
Přiznal jste, že víte o slabších místech svých her.
Ano, znám je. Jenže jsem potvora. Kalkuluju s dávkou divácké přízně a vím, že když do toho vletím a šlápnu víc, když i maličko ujedu, že mi to divák odpustí. Protože my dva se s divákem známe a máme se rádi.
Vy do toho šlapete viditelně rád...
No jó, já jdu špatně spoutat. Vím to já i režiséři. Dám si říct, ale v sedmém nebi jsem, když poslouchat nemusím, když můžu řádit. Když na jevišti žiju, vymýšlím voloviny, improvizuji, směju se a cítím, že publikum žije, směje se a blbne se mnou.
Tak nějak to dělal i Vlasta Burian.
Klobouk dolů před ním. Ovšem já ho na jevišti bohužel neviděl. Miloš Kirschner mě poctil tvrzením, že prý v Lakomci na jevišti točím pravý „burianovský“ kolečko. Burian totiž uměl rozvinout jeden gag do takové dokonalosti, že ztratil původní obsah a jeviště řvalo už nad pouhou formou. Řvalo víc a víc, až došlo k onomu podivuhodně očistnému momentu – vzácné to květince v divadelním umění. Snažím se o něco podobného. Rád „letím“ s publikem, neumím hrát na půl plynu, mám rád, když motor burácí. Komediant musí řádit.
Ovšem na jevišti nejste sám – za vámi je početný soubor.
O své lidi se mohu opřít. Jsme dobrá parta, což pronáším se vší vážností – Pavlínka Filipovská, Iva Hüttnerová, Radka Stupková, Vlasta Kahovcová, Stáňa Fořtová, Karel Gult... A máme své věrné publikum.
Jste trvale zatížen. Co je z vašich aktivit nejobtížnější?
Vydržet tempo, udržet si psychické zdraví, pohodu, náladu, chuť do práce. Můžu být na jevišti pajdavý, plešatý, může se mi tenčit hlásek, ale hlava by měla svítit. Aby k nám diváci chodili za chytrou legrací, nikoliv ze slušnosti či piety.
Vy ale dobrou náladu, jiskru v oku a úsměv na rtech máte.
Když řeknu, že nás všechny práce baví, budete mě mít za cvoka. Ale je to tak.
Začal jste zkoušet v ABC inscenaci A co láska. Nestýská se vám po éře kočování po kamenném divadle?
Kočuju dobrovolně a rád, ale zajímavým nabídkám se nebráním. Jsem zvědav na novou práci.
Mluvíme o práci a znovu o práci. Co to ostatní?
Myslíte víno, ženy a zpěv? Proč ne? Taky bych chtěl na Mallorku, Kanáry, do Ameriky. Jenže já vůl propadl jiné droze. Jsem zahrádkář-amatér. Ještě před časem jsem si nedovedl představit, že bych vzal motyku do ruky za jiným účelem, než že bych kopal poklad. Dnes jsem trvale viděn na zahrádce s motykou, sekerou a sekačkou, pleju jahody (aby se děti konečně přecpaly). To vše činím dobrovolně a rád, ženu nehoním. Že by důkaz mého zmoudření? Nebo zblbnutí?
A co výrazně radostné chvíle?
Vloni se mi stala ta nádhera, že mě právě na zahrádce přepadli přátelé – Jiřina Bohdalová, Bronislav Poloczek, Pepa Vinklář a sluníčko – malíř Vladimír Komárek. Snědli mé výpěstky, vypili zásoby na dlouhá léta, nikoho nepomlouvali a vyprávěli až do rána tak úžasné věci, že jsem měl vtíravý pocit, že jsem odsouzen k úmrtí smíchem.
Co se pro vás chystá?
Že prý pro mě píšou film, dokonce seriál a ještě knihu. Znáte to. Opary tužeb, vidin, snů. Držím se při zemi. Víc pracuju než fantazíruju. A snažím se být v pohodě. To ocení nejen vlastní žena, ale ví to i kdekdo kolem. I pejsek, vnímavý tvor. Náš Beníček, filozof mezi čtyřnožci, se na mě v poslední době dokonce směje.
Zdroj: Vlasta.cz časopis Vlasta 1993
