Leona Machálková, sympatická modrooká útlá kráska. Moderátorka Evropy 2, herečka a zpěvačka divadla Semafor a Hudebního divadla v Karlíně. S Lubošem Holzerem natočila desku Kainovo blues a chystá vlastní elpíčko, ve filmu Šakalí léta propůjčila hlas Jitce Asterové, v Semaforu právě nastudovala novou premiéru, v Karlíně hvězdí ve West Side Story jako Portorikánka Anita. Pohotová, bezprostřední, nabitá elánem. Bez zábran se pouští do nových věcí.
Kde berete tu kuráž?
Jsem Blíženec a k tomu komediant od přírody. Baví mě šokovat, přivádět sebe i druhé do neotřelých situací, ráda skáču do neznáma.
Rodiče vám nezkoušeli přistřihnout křidélka?
Ne, vůbec ne. Nikdy mě nezbavovali důstojnosti a neponižovali. A na mě - na dítě, se dívali jako na sobě rovného, a ne jako na objekt, který nic neví, nikde nebyl, nic neviděl atd. Už jako malý svišť jsem zpívala v pěveckém sboru, rodiče mi ovšem v tomto ohledu dali volnost, a tak jsem prožila nenaprogramované dětství. Maminka mě nenápadně motivovala k hlubšímu zájmu o poezii, s tatínkem jsme brázdili okolí na kolech. Ovšem zatímco sbírku básní vtěsnám do sebemenšího podnájmu, s kolem je v Praze potíž. Ale i s tím budu muset něco udělat.
Vystudovala jste filozofickou fakultu v Olomouci, sepsala diplomovou práci na téma „Současná humoristická poezie“. S ústřední postavou Jiřího Suchého. Za rok jste se stala členkou divadla Semafor pod jeho vedením. S jakými pocity?
Je to osud, takové překvapení od života. Přiznám se, že jsem se tomu mnohokrát zasmála. S panem Suchým jsem o tom hovořila, ale nikdy jsem neměla dost odvahy dát mu práci přečíst. Co se týče Semaforu, skončil s loňskou divadelní sezonou a teď za ním musí pražský divák do Divadla K. Kromě toho samozřejmě hrajeme na zájezdech.
Co říkáte známé definici polibku „Jak krásná výměna bacilů“?
Já si při polibcích raději vyměňuji něco jiného, než bacily...
Dobrá, přejděme od polibků k puse.
Pusa mě živí. Nejdéle v rozhlase, o víkendech na Evropě 2. To je taková moje pražská rodina - vzhledem k tomu, že tady nemám žádné příbuzenstvo. Kromě moderování mě s kolegy spojuje řada jiných věcí, které souvisejí s muzikou. Třeba se zpěvákem Bohoušem Josefem jsem nazpívala vokály na desku Vítka Pokorného.
Máte zvláštní barvu hlasu. Děláte s tím něco?
S barvou ne, s hlasem ano. U profese, kterou jsem si vybrala, to jinak nejde. Chodím do hodin hlasové výchovy, pořád se učím s hlasem pracovat. Umět s ním zacházet co nejlépe a také, aby mi co nejdéle vydržel. To není jen můj problém, hlasem se musí zabývat každý hlasový profesionál, včetně farářů a učitelů. V zákulisí divadla je co chvíli průvan, takže si všichni balíme krky do šálů, jen co slezeme z jeviště.
Nabídka na velkou roli v muzikálu na jevišti karlínského divadla vás vůbec nevylekala?
West Side Story - klasika, nádhera! Já se mohla jen tiše a nahlas radovat, že se už i u nás může díky sponzorům tak velkolepý projekt uskutečnit. A že přišel ten čas právě teď a mně je tolik, kolik mi je, abych mohla být při tom. Zažila jsem do té doby malé autorské divadlo a teď mě čekala úplně, ale dočista jiná práce. Bát jsem se začala, až když mě kolegové z domácího karlínského ansámblu varovali, že si nebudu vědět rady s velkým jevištěm. Uchodit ten prostor, neukřičet, ale být slyšet. Padlo to na mě jako deka a zbavila jsem se strachu, až když se scéna kulisami a světly opticky zmenšila. Taky jsem nikdy předtím na jevišti netančila - a taky že to bylo při zkouškách znát. Ale všichni kolem, včetně chudáka Geni Genzera, měli se mnou velikou trpělivost. Ten pocit, když mi pak čtrnáct dní před premiérou řekl: „Dneska jsem si s tebou konečně zatančil!“ A já věděla, že to konečně přišlo, že jsem uvolněná, nemyslím na ruce, nohy. Další nová zkušenost - sledovat na obrazovce v portále dirigenta kvůli nástupům...
A co film?
Zatím jsem neměla příliš příležitostí, vlastně jen jednu, ale ta mi dala cennou zkušenost. Dostala jsem, jak se říká, „čurdu“ do koprodukčního seriálu o komisaři Maigretovi, a tak můžu říct, že jsem vykročila do světa filmu po boku známých hvězd.
Zdroj: Vlasta.cz časopis Vlasta 1994
