Setkání s novináři začalo netradičně. Olga Šípková se převlékla do sportovního a na místě předvedla část své soutěžní sestavy. Ještě trochu zadýchaná stačila pohotově odpovídat na zvědavé otázky. Dobře naladěná, milá, věčně usměvavá. A já jí to odpoledne uvěřila, že svůj život doopravdy bere jako „velký sprint s úsměvem“.
Kdy váš velký sprint začal?
Ten největší asi v roce 1995, kdy jsem se stala mistryní Evropy. Na otáčkách nabíral ale už o dva roky dřív. Tehdy jsem poprvé závodila a poprvé vyhrála.
Ke sportu vás nejspíš přivedli rodiče?
Máte pravdu. Rodiče byli gymnasté, doma se sportovalo odmalička, ačkoliv naši nikdy moc peněz neměli. Maminka dělala nejdřív uklízečku, později prodavačku. Tatínek byl asistentem na vysoké škole, kde se nikdy žádné velké platy nebraly. Přesto dokázali nejen mně, ale i mým dvěma sourozencům sehnat třeba výbavu na lyže. Každý rok jsme v zimě jezdili na hory a v létě na sportovní tábory od fakulty tělesné výchovy a sportu. Tam si mohl každý z nás všechno možné vyzkoušet a vybrat si to, co mu nejlíp šlo. Všichni tři jsme začínali gymnastikou, bratr přesedlal na karate, sestra na kanoistiku a já na aerobik.
Slyšela jsem, že jste se s manželem seznámili v téže tělocvičně jako vaši rodiče.
Je to tak. Rodiče se seznámili ve starém dobrém Tyršáku na Malé Straně, kde bývala fakulta tělesné výchovy a sportu. Tatínek tam vystudoval a maminka chodila do zdejší tělocvičny cvičit. Setkání s manželem byla ale velká náhoda. Já šla ve šlépějích tatínka na stejnou fakultu. Ivan ale pochází ze Slovenska a původně chtěl jít na matfyz do Bratislavy. Pak se dozvěděl o tom, že v Praze mimořádně otevírají obor vojenský trenér. Zalíbila se mu možnost dělat sport, který ho odjakživa bavil, a zároveň si odkroutit vojnu. Když jsme se ale v té tělocvičně poprvé sešli, já chodila s jiným.
Určitě o vás bojoval?
Spíš jsme se zpovzdálí pozorovali. Rozhodně to nebyla láska na první pohled. V té době mě víc lákali liboví frajeři. Dost dlouho mi trvalo, než jsem poznala, že Ivan je naprosto skvělý člověk.
Sprintovala jste nejen ve sportu, ale i v životě. Míša se vám narodil už na vysoké škole. Jak jste to zvládali?
Bylo to riziko, ale... Naštěstí jsme se dost dlouho oťukávali a spoustu věcí o sobě už věděli. Na začátku jsme bydleli u rodičů v bytě tři plus jedna, jako študáci věčně bez peněz. Kromě nás tří byl tehdy ještě doma i bratr. Naši byli ohromně tolerantní, Ivan si je oblíbil, obzvlášť s maminkou vycházel moc dobře. Po třech letech jsme pak od vojáků dostali byt.
Související články
A co škola?
Na rok jsem ji přerušila a zůstala doma na mateřské. Pak jsem riskla jesle. Pořád se mi ale hlavou honily pochybnosti. Na jednu stranu jsem chtěla dostudovat, na druhou mě trápilo, jestli si Míša v jeslích zvykne. Ve čtvrtém a pátém ročníku už člověk nemusel tolik chodit do školy a mohl pracovat doma. Dalo se to zvládnout. Složitější situace nastala o pár let později. Tehdy jsem nastoupila do práce a zároveň začala mít výsledky ve sportu, o kterých se mi nikdy ani nesnilo. V té době nabral můj život obrátky. Velkou pomoc jsem tehdy našla nejen u našich, ale i u Ivanových rodičů. Žijí sice až na Slovensku, ale když odjíždím na závody na delší dobu, berou si syna k sobě. Je krásné mít výsledky, i když bývám občas unavená. To přece k životu patří. Teď bude ale leccos jiné, protože Míša půjde po prázdninách do školy. Tenhle rok je prostě hodně složitý.
Nejspíš to nesouvisí jenom s Míšou?
To rozhodně ne! U mě jsou to dozvuky mistrovství světa – s tím souvisí spousta akcí. Zároveň manžel prožívá mistrovství světa ve své vlastní práci. Jako biomechanik připravuje kompletní sportovní servis při vrcholových závodech. O víkendu to byl Evropský pohár, dneska zase Memoriál Josefa Odložila. Při vší práci odjel ještě v květnu se mnou na mistrovství do Austrálie... Spí pár hodin a vidíme se málo. Míša je teď naštěstí na tři dny na školce v přírodě. A tak se za ty tři dny snažím stihnout, co se dá. Ve čtvrtek spolu odlétáme k moři, moc se těším, že si aspoň na týden od všeho frmolu odpočinu a načerpám psychickou sílu.
Má se syn ke sportu stejně tak jako maminka s tatínkem?
Určitě. Nejraději jezdí na horském kole, které jsme mu nedávno pořídili. Nedostal ho ovšem hned. Napřed projezdil dvoje prázdniny na obyčejném kole. Teprve když jsme viděli, že ho to baví a že se snaží, dostal horské. Plavat se naučil před rokem, zkouší po mně aerobik, má rád tenis i míčové hry. Do ničeho ho ale nenutím, myslím, že všechno má jít přirozenou cestou.
Související články
Ke sportování patří také zdravá strava. Jak se u vás doma jí?
Nejsme vegetariáni, ale vybíráme si to, co vaříme. Kluci si občas vyžádají vepřo knedlo zelo a já jim vyhovím, ale... Nekupuji bůček, neplave to v omastku a nedělám tučné knedlíky. Navrch vím, že se hodně pohybujeme a přebytečnou energii rychle spálíme. Přednost ovšem stejně dáváme bílému masu, které je dobré a lehce stravitelné. Já sama mám trochu upnutější stravu. Když je hodně běhání a cvičení, dám si jenom zdravý energetický koktejl, po ruce mám banány, müsli tyčinky. Strašně ráda mám vařenou zeleninu a sójové maso. Jednou za čas dostanu chuť na dobrý rohlík nebo čokoládu, zahřeším si a jdu dál.
A kdo po nedělním obědě umyje nádobí?
K vaření má manžel averzi. Když ale vidí, že jsem o víkendu unavená, jde a umyje nádobí. Bez říkání také vyluxuje nebo zaleje kytky. Popřípadě vykoupe a uloží Míšu, abych nemusela pracovat do noci.
Na další dítě zatím nemyslíte?
Druhé dítě mít chceme, ale ne teď. Vzali jsme si hypotéku a začínáme stavět v brdských lesích. Dětem se tam určitě bude líp vyrůstat. Budeme muset hodně dřít, abychom to splatili. Zatím se mi zdá, že je dobré táhnout za správný konec provazu, dokud mám nervy i chuť a netrpí rodina.
Zmínila jste se o bydlení mimo Prahu. Co je ještě podle vás pro děti důležité?
Neuznáváme pedocentrismus, kdy dítě je středem pozornosti a může si dělat, co chce. Já vyrostla v rodině, kde nás odmalička přirozenou cestou vychovávali k slušnosti, ohledu k lidem a samostatné práci. Obdivuji rodiče, jak se dokázali vypořádat s překážkami, aniž by to nás děti nějak poznamenalo. Určitě měli nějaké problémy, ale já o nich nikdy nic nevěděla. K moři jsme nejezdili, přesto jsme si dětství ohromně užili a táta s mámou pro nás moc znamenali. Stejně tak chci vychovávat i naše děti.
Zdroj: Vlasta.cz časopis Vlasta 1997