Přiznám se, že snad o nikom ze svých zpovídaných jsem nevěděla tolik, jako o mladém muži s dlouhou hřívou vlasů, který teď sedí přede mnou. Vím, jak vypadal, když coby miminko pásl na pohovce hříbata, znám z fotografií jeho rodiče, pamatuji se, že na Vysoké škole ekonomické, než se z něho stal pan inženýr, nosil trochu komický knírek...
Tuhle detailní přípravu mi poskytla knížka Pavol Habera In flagranti aneb Přistižen při životě, kterou se současnou jedničkou naší populární hudby sepsali Rostislav Křivánek a Vladimír Kroc. Knížka je to atraktivní a kultivovaná, což nebývá obvyklé spojení. Pak mě moje vlastní třináctiletá „haberovka“ přinutila k návštěvě živého koncertu. Mírně ohlušena písničkami, které mi předtím denně drtily uši, a silně utiskována davem náctiletých, jsem musela přiznat, že na prknech Lucerny stojí skladatelská a pěvecká osobnost nepřehlédnutelná i mou věkovou kategorií.
A protože nadšené publikum bylo současně komparzem právě natáčeného filmu Fontána pre Zuzanu 2, za několik týdnů jsem kráčela na premiéru do kina. Vyslána redakční povinností – i vlastní zvědavostí. Herec Habera s lehkostí a viditelným komediálním talentem zachránil film, jehož scénář jinak připomínal dort, který si v Čapkově pohádce upekli pejsek s kočičkou. Teď Pavol Habera sedí přede mnou a já zkoumám, čím tak silně působí na své okolí a ovládá své publikum. „Jeho image“, jak dnes říkáme na každém kroku. Je v jeho knížce, na koncertním pódiu, ve filmu i v civilu: bezprostřednost a přirozenost.
Související články
Kdybyste si mohl vybrat, ve kterém filmu byste chtěl hrát?
V Sedmi statečných.
Kterou roli?
Všech sedm.
Nevybral jste si špatně, ale držme se té vaší jedné. Jak jste se naučil řídit to obří monstrum, s nímž se ve filmu proháníte po vlastech českých a ruských?
Prošli jsme s Evou Vejmělkovou instruktáží. První, co nás překvapilo, bylo zjištění, že kamion má třicet čtyři rychlostí. Dlouho jsme vybírali, nakonec vyhrála, tuším, osmička. Tím se problém zjednodušil a pak už to bylo jen velké auto.
Trvá vaše vášeň pro auta?
Musí trvat. Za volantem strávím půlku života a potřebuji se tam cítit jako doma. Proto jsem si koupil Forda.
Mluvíme o vaší filmové roli. Řekla bych, že zpívajícího kamionistu vám ještě někdo nabídne, ale divadelní role Ježíše, kterou hrajete v Bratislavě ve slavné rockové opeře Evangelium o Marii, je určitě výjimečná.
Totéž říkal Luboš Roman, ředitel a zároveň herec Nové scény. Bylo mi jasné, že taková příležitost a nabídka se hned tak opakovat nebude. A navíc mi bylo sympatické, že pan ředitel od začátku neskrýval, že na mou popularitu potřebuje přilákat diváky do hlediště.
A přilákal?
Dnes je na tuto inscenaci pětatřicet tisíc objednávek.
To je fantastické!
Ovšem nejsem to jen já, kdo plní divadlo. Postavu Jana hraje skvěle Maroš Slovák, se mnou alternují Maťo Ďurinda a Peter Slivka, jako Marie vystupují přední operní pěvkyně. Ten obrovský zájem je o představení jako takové, přišlo zřejmě ve šťastnou chvíli.
Nebál jste se, že vaše schopnost rychle navázat kontakt s publikem přestane na klasickém jevišti fungovat?
Jeden váš kolega se mě ptal, jestli se na Ježíše nějak speciálně připravuji, a já mu tehdy řekl, že se tři dny předtím neholím. To byl samozřejmě vtípek, ale nebál jsem se. Představení režíroval pan Jozef Bednárik a při jeho zkušenostech bylo pravděpodobné, že se umí vyhnout omylu - obsadím hvězdu Haberu, ať si dělá, co chce a já pak předvedl na jevišti propadák. Cítím se v té roli dobře.
V knížce říkáte: Věřím v něco, ale není to Bůh. V co věříte, v náhodu, osud...?
Věřím v člověka. I náhoda vzniká tím, že lidé dají impulz a něco se pohne. Věřím ve vesmír mozku, tam je všecko.
Co říkají Ježíšovi vaše pop fanynky?
Je to takové správné propojení. Moje publikum pozná jiný žánr a já mám zase šanci předvést se lidem, kteří na mé koncerty vůbec nechodí. A jak ten Habera vlastně zpívá, se dovídají až v divadle. Pak možná jdou a koupí si mou desku.
Když připravujete novou desku, to je spousta nápadů a pokusů. Dá se vystopovat, kdy se rozhodnete, že tohle ano, z toho bude nová skladba, nový hit?
Nedá se to vystopovat. Nápady se rodí různě, u mne například v autě, kde mám na sedadle pořád diktafon. Něco mi zazní v uších, tak si to nazpívám... Ale stane se, že přijdu domů a slyším pod tím něco úplně jiného, jinou harmonii, než jsem měl původně v hlavě, a co se mi zdálo být „bomba“, je k ničemu. Naštěstí to bývá taky naopak. Příští hit se stoprocentně nepozná. Dá se předvídat, to ano, ale rozhodnou o něm až lidi v sále. Když se náš předpoklad potvrdí, je to super.
Teď máte na trhu dvě autorské desky, písničky k Fontáně pre Zuzanu 2 a firma Tommü Records právě odstartovala TEAM 5. Řekněte mi, jak se bráníte tomu, abyste se jako skladatel neopakoval?
Výběrem spolupracovníků. Některé znám už dlouho, třeba s Vašo Patejdlem jsme léta přátelé, ale poprvé jsme spolu pracovali až při Fontáně. Princip každé nové desky je v tom, že zůstává charakteristická svým výrazem: – Ano, jsem to pořád já, připomínám posluchačům, ale teď vám chci ukázat ještě něco nového. V případě nové desky TEAMU jsou to tři čtyři jiné, předtím necharakteristické písničky. Byli jsme zvědaví, jak zaberou na letním turné, a publikum je přijalo moc dobře.
Karlu Gottovi jste napsal hit Když muž se ženou snídá. Víte o tom, že náš časopis vypsal soutěž a jedna půvabná mladá čtenářka pak opravdu s Mistrem posnídala?
No vidíte a mě nepozvali!
Tak musíte napsat další hit. Už je na cestě?
Rád bych. Spolupráce s Karlem Gottem je právě jedno z těch potřebných partnerství, o kterých jsem mluvil.
Abychom kvůli Gottovi nezapomněli na vaše ctitelky. Jaké je věkové rozpětí dam, které vás kdy oslovily?
Pokud si vzpomínám, nejmladší byly tak tři roky, ta mě nakreslila, a nejstarší paní, která mi napsala, bylo přes sedmdesát.
Nechcete mluvit o svém soukromí, ale vzhledem k tomu, že je vám třicet, dá se nějaké předpokládat. Zeptám se jinak: jsou situace, kdy potřebujete přítomnost blízkých, nebo zůstáváte raději sám?
Když si potřebuji opravdu odpočinout a chci, aby mi bylo dobře, tak jsem u svých blízkých. Nejčastěji, jak čas dovolí.
Zdroj: Vlasta.cz časopis Vlasta 1993
