Zdena Studenková patří do extraligy slovenského herectví a soupis jejích divadelních rolí, televizních inscenací a filmů by byl velmi dlouhý. Nejnověji začala koketovat s muzikálem, a dokonce vydala „cédéčko“. Nebojí se ani reklamy a fitness-centra. Českému divákovi se po rozdělení státu přirozeně vytratila z pozornosti.
Vaši kariéru činoherní a filmové herečky zná každý průměrný příznivec umění, ale vaše poslední aktivity jsou dnes v Česku méně viditelné. S čím sem zavítáte v nejbližší době?
Co se týče případného hostování, je právě po termínech. Vloni jsme hostovali ve Stavovském divadle s hrou Alergie od Janka Uličianského a s muzikálem Pokrevní bratři v karlínském divadle. To bylo v rámci festivalu Slovenské divadlo v Praze. Bohužel jsem nemohla podruhé přijet, protože jsem měla natrhnutou šlachu na noze. Moji více než stokiloví kolegové tvrdí, že to mám ze cvičení a honění kondičky. Nevěřte jim. Obyčejná predispozice.
Výměnné zájezdy našich národních divadel byly vždycky velkou událostí. Sehnat vstupenku bývalo těžší než sehnat výjezdní doložku. Jak na ně vzpomínáte a jak kontakty vypadají dnes?
Vždy to byla skutečně velká událost provázená nádhernými pocity. I poslední hostovačka ve Stavovském byla krásná, divadlo bylo nabité k prasknutí, víme, že tam byli téměř všichni kolegové z branže, kteří mohli přijít. Vždy s nimi ještě posedíme po představení, prostě paráda! Doufám jen, že podobně se cítí i oni při hostování v Bratislavě. Uvidíme, co s tím udělá nový jazykový zákon, kdyby - nedej bůh - vyšel v dnešní podobě. Asi bude s každým hercem po scéně pobíhat tlumočník, anebo před první řadou bude stádo strážců jazykové čistoty s titulky. Na druhé straně, jestli to bude platit i pro politiky, příjem z pokut by nás mohl hospodářsky posunout do světové špičky. Úroveň zákona dokonale odpovídá úrovni jeho tvůrců.
Když jsem vás vloni v létě pozoroval v přítmí londýnského divadla Apollo Victoria během „veberovky“ Starlight Express, bylo mi jasné, že se nakonec musíte s muzikálem najít. Jak se v něm cítíte a jak se vám pracuje s panem režisérem Bednárikem?
Muzikál je skvělý žánr a dobrý muzikál nádherná práce s efektním výsledkem a velmi dobrým pocitem z týmové příslušnosti i vlastní seberealizace. Kromě zmíněných Pokrevních bratrů hraji ještě v muzikálu Josef a jeho zázračný plášť.
No a teď už je opravdu nejvyšší čas, abych připomněla Jožku Bednárika, kterému říkáme Beďo a jenž je skutečný mág divadla. Ještě jsem neviděla pražského Draculu, ale ani v nejmenším nepochybuji, že je nejlepším důkazem Beďovy virtuozity, protože konečně nemusel krotit svou úžasnou fantazii a kreativitu finančním rozpočtem. Beďo je prostě světový, vyzařuje krásné osobní kouzlo a lidé, kteří s ním spolupracují, mu rychle podlehnou. S ním se pracuje téměř za hranicí možností, plní se všechna jeho zdánlivě nemožná přání a představy. Protože on je divadelní David Copperfield. Je informovaný, má velký přehled o dění kolem muzikálů. Dokonalá detailní připravenost je u něho samozřejmostí, umí celý text (i v cizím jazyce), zná partituru.
Během prázdnin jezdí do Londýna a běhá z jednoho divadla do druhého. Je jako režisér známý a uznávaný, což potvrdí i skutečnost, že od majitele práv na „Josefa“ pana McIntoshe dostal povolení na vlastní verzi. Na Nové scéně se má hrát muzikál Oliver Twist a Beďo mi přislíbil roli zlé baby, které pracovně říkám Herodeska. Jen ještě zbývá zkoordinovat mé závazky ve Slovenském národním divadle a jiné „drobnosti“. Držte mi palce a v každém případě přijďte na představení!
Jste známá osobnost. Být každý den konfrontovaná se stovkami lidí není jednoduché: máte mnoho obdivovatelů i závistivých nepřejícníků. Co se s tím dá dělat?
Nic. Je třeba si zvyknout. Všem také nechutná stejný drink. Popularita s sebou tyhle protiklady přináší. Proto miluji anonymitu v cizím prostředí. Ta naštěstí začíná už v první rakouské obci tři kilometry od Bratislavy.
Jak se daří dceři Simoně a v čem se vám podobá?
Simona během celého dětství četla, a to včetně vyučování, žila ve svém uzavřeném světě, byla spíš introvertka. Na střední škole se „probudila“ a moc ji baví jazyky: angličtina, polština, francouzština... Teď jí v patnácti letech vyjde první článek v Kynologické revui. Mám z toho dobrý pocit a myslím, že v budoucnu se Simona bude točit kolem scénářů a podobně. Jako matka s dcerou žijeme v pohodě.
V Anglii jste nejvíc dárečků kupovaly Louisovi. Představte ho našim čtenářkám...
Je to náš společný kamarád, nebo jak říká Simona, její bratr. Perský chrt Saluki. Během krátké doby vyhrál čtyři evropské výstavy, naposledy v Rakousku, takže z něho máme radost. Jen legislativa mu brání používat titul interšampiona. Mám zvířata moc ráda a vozím si je i jako suvenýry ze zahraničních cest. Třeba v dřevěné nebo porcelánové podobě. Mám doma celkem slušný zvěřinec.
Vaše nové album Dotyky noci bylo překvapením. Máte přehled o tom, jak se prodává, a je k dostání v Česku?
Jen nejhorší politici a podobní zakomplexovanci si myslí, že všechno dokáží řídit nejlíp. Ekonomika a byznys nejsou mou oblíbenou značkou kávy, proto mám „své lidi“. Dobrý prodej není jediným ukazatelem úspěšnosti, ale teď se album prodává jako top, takže co si vlastně mohu přát víc? Koncertuji s perfektní kapelou Cross The Roads a s hosty Pavlom Hammelem, Mariánem Slovákem. Zájem avizují i pořadatelé z České republiky.
Kolegové vám říkají Studně. Od kdy a proč?
Odjakživa. A proč? Nejspíš je to odvozenina z mého příjmení, ale zajímavější se mi zdá, že v kontrastu s přítomností vodního živlu ve jméně mám z vody vážnou fóbii. Byl jste svědkem, že oba trajekty přes kanál La Manche jsem přežila jen díky vodorovné pozici na koberci pod schody, za pomoci kombinace pivo plus kinedryl.
Ráda cestujete, teď jste byla v Paříži a Londýně. Kam zamíříte příště?
Na Island. Tam mě to moc láká.
Zdroj: Vlasta.cz časopis Vlasta 1996
