Zamávala s vámi nějak pětatřicítka, kterou jste oslavil letos v únoru?

A víte, že ano? Zrovna dneska ráno jsem se sprchoval a musel jsem konstatovat: člověče, Romane, ještě loni jsi vypadal trochu líp… Nedá se nic dělat, už se objevují špíčky. Přitom nejsem žádný flákač, hodně sportuju, hlavně běhám a posiluju. I moje životospráva je poměrně slušná – držím bezlepkovou stravu.

Zdroj: Youtube

Kvůli váze?

Kvůli zdraví, s nástupem na konzervatoř se mi kdysi zhoršil zdravotní stav. Asi pod vlivem stresu. Ne nadarmo se říká, že střevo je náš druhý mozek… Je ale pravda, že moje stravování bylo do té doby příšerné. Třeba jsem byl schopný celý den jíst jen štrůdl. Psychicky mi to vyhovovalo, ale tělo samozřejmě strádalo… Dneska musím říct, že alergii na lepek vnímám jako dar: jen díky ní jsem se naučil žít zdravě a uvažovat nad tím, co do sebe dávám. Uvědomuju si, že jídlo má na naše fungování obrovský vliv. A svůj jídelníček si pečlivě hlídám. První dva roky byly ale peklo – máte nějaké svoje zvyklosti a chutě a najednou se dostanete do fáze, kdy nic z toho neplatí. Jdete ulicí, dostanete hlad a všude kolem jsou fastfoody, pekárny a cukrárny. A vy nemůžete nic. Hrůza, ovšem dneska už jsem v pohodě. Zvyknul jsem si, a navíc bezlepkové potraviny mají skoro všude.

Nějak jsme utekli od toho věku a s tím spojenou menší krizí. Dá se to tak nazvat?

Není to tak, že bych měl depku, spíš najednou cítím, že moje tělo začíná stárnout. Duše je pořád mladá, ale to fyzično je prostě jiné, starší. Dřív jsem nic podobného neřešil, a najednou je to tady. Když mám těžší představení nebo třeba zkoušku, tak ta rekonvalescence druhý den je delší než bývala. Už to nejde s takovou lehkostí. Ale neberte to tak, že bych si stěžoval. Jen prostě konstatuju stav věcí. A navíc mám velkou kliku v tom, že v divadle jsem neustále obklopený mladšími ročníky a jejich energií. Díky tomu mám pocit, že umělci stárnou pomaleji. Čtyřicetiletý herec často vypadá mladší než třicetiletý učitel.

Podle mě je to hodně dané tím, že máte spoustu pohybu. Pokud byste seděli osm a půl hodiny denně za počítačem, bylo by to asi něco jiného.

Něco na tom bude, i když já bych s kanclem problém asi neměl. Tedy na nějakou dobu, třeba v rámci půlroční brigády, jinak jsem typ člověka, kterému vadí stereotyp. Neustále potřebuju nějaké impulzy, být rozlítaný a v terénu. Dělat víc věcí. Moje duše je zkrátka svobodomyslná. Přiznám se, že odpočinek, takové to válení na gauči, je pro mě trochu problém. Když nic nevytvářím, tak nejsem spokojený. Klidně mi stačí napsat za den třeba jen půlku refrénu písničky, ale vím, že jsem za sebou něco zanechal.

Svoji profesi máte evidentně rád.

Je to pro mě vášeň. I pro moji ženu Míšu (pozn. red. herečka a zpěvačka Michaela Tomešová, za svobodna Doubravová). Jsem rád, že jsme naladěni na stejnou vlnu. Herectví a zpěv jsme si nevybrali kvůli penězům nebo slávě, ale protože jsme se chtěli obnažovat. Otevřít se vnitřně. A investovali jsme do toho opravdu hodně. Nezávisle na sobě jsme obětovali čas a energii a je skvělé, že se nám to teď vrací. Oba máme krásné příležitosti a moc si to užíváme. Někdy si sice říkám, jestli nejsem až moc rozlítaný – hraju v divadle, točím seriály, skládám písničky, píšu scénáře, učím děti. Plus jsem si teď od Vaška Noida Bárty pořídil filmovou kameru a strašně mě to chytlo. Ale pak vždycky dojdu ke stejnému závěru a to, že jsem jako dítě v cukrárně. Naprosto šťastný.

Jaký jste byl vlastně coby kluk? Co jste chtěl od života?

Nějakou dobu to vypadalo, že ze mě bude fotbalista, ale pak jsem se zranil a přesedlal na zpěv, hru na kytaru a piano a hlavně na ochotnické divadlo. Probudily se ve mně geny mojí maminky, která se tomu věnovalaa měla to ráda. Studoval jsem na Obchodní akademii v Jičíně, ale už od druháku jsem jezdil na různé workshopy a přípravné kurzy na konzervatoř. Pamatuju se, jak mi jedna moje paní profesorka řekla: Romane, musíš se rozmyslet, jestli budeš účtovat, nebo někde zpívat. Když jsem odpověděl, že to druhé, tak bouchla naštvaně do stolu. Jen tak mezi námi, měla k tomu pádný důvod – měl jsem kvůli těm svým cestám do Prahy spoustu zameškaných hodin. Později jsme se ale spřátelili a dneska chodí na moje představení.

Přihlásil jste se na Konzervatoř Jaroslava Ježka. Co tomu říkali rodiče? Maminka byla asi nadšená…

Nebyla proti, ale ani pro. Zpovzdálí pozorovala, hlídala, kontrolovala a fandila, ale nikdy mě neplácala po zádech s tím, že bych byl třeba šikovný. A to samý táta. Když jsem mu po příchodu domů nadšeně oznamoval, že budu dělat přijímačky na konzervatoř, jen zvedl hlavu od novin a zeptal se mě, jestli už jsem vyndal nádobí z myčky… To pro mě byla pořádná facka. Samozřejmě to tak nemyslel, ale já to cítil jako křivdu. Na druhou stranu mě to motivovalo. Nikdo mi nedláždil cestičku, všechno jsem si musel vyšlapat sám.

Jaké byly vaše začátky ve velkoměstě? Přece jenom jste přišel z malého města…

První půlrok jsem si připadal jako největší buran – Prahu jsem vnímal jako obrovské mraveniště a chvíli mi trvalo, než jsem se v něm zorientoval. Ale měl jsem svůj sen a toho jsem se držel. Večery jsem trávil ve škole na zkušebně a pořád si něco brnkal na piáno a zkoušel si texty. Kamarádi mě tahali na pivo k Havranovi, což byla vyhlášená hospůdka kousek od školy, ale marně. Uvědomoval jsem si, že talent je jen jedna třetina úspěchu, zbytek je dřina. A navíc se už tenkrát projevovala ta moje potřeba být neustále aktivní.

Takže žádná veselá studentská léta?

Ale jo, ledacos jsem si vynahradil o víkendech, ale přes týden jsem se opravdu soustředil na školu. Dobrovolně a rád. Byla to moje volba, moje cesta. V té době nás tam takových bylo asi pět a je pravda, že všichni do jednoho se věnujeme divadlu a muzice. Bez problémů se tím živíme, což je fajn. V tom je ten vesmír geniální – když něčemu obětujete všechno, co je ve vašich silách, tak vám to vrátí.

Člověk ale zřejmě nesmí tlačit na pilu…

Jasně, musí to cítit. Jde o vnitřní směřování, kterým se necháte vést. Mám jeden krásný příklad: na soukromých workshopech učím dvě holčiny. Jedna nemá takový talent, ale strašně chce uspět. Je urputná a všechno dělá takzvaně na sílu. Naopak ta druhá to má v duši. Přijde, zazpívá nebo řekne monolog a vy víte, že je to ono. Taky chce, ale úplně jinak.

Vám se v muzikálovém světě podařilo zabodovat už ve druhém ročníku, kdy jste dostal příležitost v Divadle Broadway. Jaké to pro vás tenkrát bylo?

Těžké jako blázen. Režisér a choreograf muzikálu Mona Lisa Libor Vaculík si mě vybral do role Giacoma, žáka da Vinciho. Doslova ze dne na den jsem se já, kluk z Vrchlabí, ocitnul po boku Petra Muka, Ivety Bartošové, Hany Zagorové, Petra Koláře a dalších hvězd. Připadal jsem si před nimi strašně maličký. Chodil jsem na každou zkoušku, i když jsem nemusel. Za pochodu jsem se musel naučit spoustu věcí od techniky zpěvu až po chůzi po jevišti. V té době jsem měl za sebou teprve rok a půl konzervatoře, ještě jsem nebyl připravený, ale ohromně mě to posunulo.

Pamatujete si třeba na první zpívanou zkoušku?

No jéje! Byl jsem vyklepaný a šíleně mi bušilo srdce. Bál jsem se, že ze sebe nevydám ani tón, případně vydám, ale špatný, a všichni se mi vysmějou… Cítil jsem obrovskou pokoru a úctu. A děsilo mě, že selžu. Takové stavy už dneska samozřejmě nemám. Už jsem si jistý v kramflecích.

Umíte sám sebe pochválit?

To zase úplně ne, spíš jsem na sebe přísný. Ale když se mi něco hodně povede, tak si to uvědomím. Mám z toho přinejmenším dobrý pocit.

Vaší doménou jsou muzikály. Co vás na nich tak baví?

Kombinace všeho, ta spousta možností pro sebevyjádření. Můžu se vyjádřit jak pěvecky, tak herecky. A samozřejmě pohybem. A když je ten příběh dobře napsaný, tak se všechno snoubí dohromady a divák dostane danou emoci v několika vrstvách. To je paráda. Je ale pravda, že čím jsem starší, tak jsem náročnější na umělecký dojem. Co si budeme povídat, produkcí v Čechách je hodně a všechny nejsou dobré.

Čistou činohru si vyzkoušet nechcete?

Teď jste to trefila! Dostal jsem úžasnou příležitost – v pražském Divadle Kalich budu zkoušet s Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem. Pokud všechno klapne, tak premiéra proběhne během letošního podzimu. Musím říct, že se na to neskutečně těším. Bude to pro mě něco nového, takový nový impulz. Začínám totiž cítit, že bych měl muzikál pomalu opustit a posunout se dál. Přišel čas na nové výzvy.

Jednou dokonale zvládnutou výzvou se ale můžete pochlubit už teď – v Malostranské besedě záříte v rockové show Hedwig a její Angry Inch, která vypráví o ženě, která se narodila ve východním Německu jako muž. Jak jste k takové roli přišel?

V době covidu jsem se opil s režisérem Pavlem Košatkou a dramaturgem Jardou Panenkou, v té chvilkové euforii jsme si řekli, že uděláme něco neotřelého. Něco, s čím rozvíříme nejenom muzikálový svět, ale i českou společnost. No a volba padla na broadwayský muzikál Hedwig, který mimo jiné získal čtyři ceny Tony. Je to vlastně napůl stand-up, napůl rockový koncert. Napůl zpověď, napůl divadlo.

A pro vás osobně jedna obrovská jízda, která vás musí stát spoustu energie…

Přiznám se, že na začátku jsem netušil, do čeho jdu. Až na první čtené zkoušce jsem zjistil, že dvě hodiny neslezu z jeviště, kde budu zpívat, mluvit, pohybovat se. To vše jako drag queen… Rozhodnutí vzít takovou roli bylo impulzivní, ale jsem rád, že jsem do toho šel. Když show začíná, diváci jsou v šoku, kde se to ocitli. Když končí, tečou jim slzy a člověk vidí, že je to někam posunulo. Že si něco uvědomili.

Vaše proměna v ženu je dokonalá, a teď nemyslím jen tu vizuální, ale především tu vnitřní. Jak moc je to pro vás náročné?

Mám to štěstí, že jsem od přírody citlivý a vnímavý, zvlášť od té doby, co se nám narodily děti. Navíc si myslím, že každý z nás na svět přicházíme s ženskou i mužskou energií, takže jsem prostě té první jen „povolil stavidlo“. Samozřejmě si hlídám, abych to nepřepálil. Nesmím uměle exhibovat, ale naopak být uvěřitelný, což není zrovna jednoduché, ale jde to. Jak už jsem řekl, mým zrcadlem jsou diváci – na jedné straně je Hedwig irituje a na druhé jdou s ní, protože je zajímá, proč se tak chová. Vnímají, že je to zraněná duše, která si něčím prošla. Že jí život naložil. A že nejde o všechno to nakrucování, paruky, flitry a podpatky, o to, že se před každou show musím kompletně vyholit, ale o člověka.

Jednou ze slavných Hedwig je například i americký herec Neil Patrick Harris, který otevřeně mluví o své homosexuální orientaci. Vy jste heterosexuál, není to vlastně na škodu?

A to je právě super! Je úplně jedno, kým jste, protože jde o myšlenku. Je úplně jedno, jestli ji předává homosexuál, transsexuál, heterosexuál nebo třeba bezpohlavní. Nejdůležitější je osvobodit se od předsudků a vnímat každého člověka jako milující bytost, která na svět přišla s danou sexualitou a potřebuje lásku a pochopení. Neodsuzovat, ale přijímat, což je něco, co v Česku ještě tak dobře neumíme. Jsme hodně kritická společnost a nechápeme důsledky svých činů. Že svým přístupem strašně ubližujeme a bereme svobodu. Sám to nedovedu pochopit a jsem z toho smutný. Představa, že by byl jeden z mých synů nešťastný ve svém těle a bál se mi s tím svěřit, je šílená. Co si budeme povídat, takových lidí, které nepřijímá jejich vlastní rodina, je bohužel spousta. Žijí ve vězení a jsou na to sami. Jejich blízcí je zavrhli a oni tak přišli o pomyslný štít. A to mě bolí.

Předpokládám, že vy své syny, kterým je šest a čtyři, vychováváte hodně svobodně.

To ano, ale zároveň se snažím k té výchově přistupovat s nějakým respektem, nechci jít po povrchu. Jde mi o to, aby si vážili věcí, zdraví, života, lidí kolem sebe, domova.

Aby pevně stáli na svých nohách a byli samostatní. Aby dokázali mluvit o svých pocitech, jakýchkoliv. A samozřejmě aby žili s někým, kdo je miluje a koho milují oni. To je takový můj rodičovský plán.

A co si přejete sám pro sebe? Na co se třeba aktuálně těšíte?

Na to, až se definitivně rozloučíme s nevlídným počasím a bude svítit slunce a budou kvést stromy. Příroda je pro mě obrovská nabíječka, a když v ní jsem, cítím takový zvláštní klid. Hned jsem spokojenější. No a pak se nemůžu dočkat vydání své nové desky, na které jsem pracoval posledních sedm let. Je to takový rádiový pop – uspokojit by měl nejenom mainstreamové posluchače, ale i takové, co si muziku rádi vychutnají u gramofonu s vínem.

ROMAN TOMEŠ (35)

  • Rodák z Vrchlabí vystudoval obchodní akademii a Konzervatoř Jaroslava Ježka. První muzikálovou příležitost dostal už ve druhém ročníku (Mona Lisa).
  • Dnes má na kontě celou řadu muzikálových rolí (např. Danny v Pomádě, Ježíš v Jesus Christ Superstar, Dean v Srdcovém králi nebo Martin v Atlantidě).
  • Od února 2022 září v Malostranské besedě v rockové show Hedwig a její Angry Inch. Za svůj výkon byl nominován na Cenu Thálie.
  • Zahrál si v seriálu Doktoři z Počátků, Slunečná nebo Ordinace v růžové zahradě.
  • Věnuje se i muzice. Na kontě má autorské album Navěky a chystá další.
  • Je ženatý a má dva syny.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články