Máte ráda rozhovory?
Občas si říkám, že už nevím, co na sebe ještě můžu prozradit. Ale jo, je dobrý formulovat pocity nahlas. Strašně dlouho jsem se vůbec nevnímala. Popírala jsem se. Ať už se bavím s kámošem v hospodě, nebo s novinářem, spoustu věcí si při tom ujasním. Novinář tedy obvykle klade zásadnější otázky než kamarádi. A při nich si uvědomím, co si vlastně myslím. Sama pro sebe si normálně neformuluji…
Sám pro sebe obvykle člověk nebývá úplně konstruktivní.
Ovšem teď na sobě v tomhle směru pracuju. Jdu a přitom si nad sebou přemýšlím. Třeba kdysi jsem opravdu dlouho řešila, jestli bych byla disidentka, nebo svazačka. Jasně, každý je s tím hned hotový, každý si myslí, že by to dal, ale já si pořád říkala: Máš děti, jsi si tak jistá? Asi rok jsem se pozorovala v různých situacích, abych si porovnala svoje morální hodnoty se svým chováním. Ale nestačilo mi to. Až když mi došlo, že i kdybych dala dětem sebevíc, ale musela kvůli tomu jít proti svému přesvědčení, dala bych jim vlastně méně, tak jsem se uklidnila.
Mě se nedávno dcera ptala, jestli někdy mluvím sama se sebou. Myslela si, že je divná. Ale já v duchu mluvím s Alenou dost často.
Když chodím sama v přírodě, tak mluvím i nahlas. Vlastně pořád v sobě vedu dialog. Položím si otázku a zjišťuju, jak jsem na tom.
Na sociálních sítích to vypadá, že máte milion kamarádů a přátel, ale sama říkáte, že jste introvertní extrovertka. Těch opravdových přátel asi tolik nebude.
Na mých sociálních sítích se mnou vidíte lidi, které mám ráda. Neznám je všechny do detailu, to ani není v lidských silách, ale z toho, jak je znám a co o nich vím, tak je mám ráda.
Tak jinak, kolika lidem můžete zavolat, když vám není hej?
Obecně moc nikomu nevolám, ani když mám problém. Problémy řeším sama. S lidmi se chci radovat a ne řešit problémy. To je moje hlavní zásada. Pojďme si dělat navzájem ty životy hezčí. Ale na otázku, kolik mám blízkých přátel, tak já ani nevím. Třeba deset?
V poslední době se hodně mluví o tom, že je potřeba uvědomovat si každodenní drobné radosti. Připadáte mi veselá, to jste byla vždycky, nebo jste se to taky musela učit?
Jsem hrozně radostná. Odjakživa. Životní optimistka, což mě asi zachránilo. Když už nejsou velké radosti, mně stačí ty malé. Dobrá káva, klid, čerstvý vzduch… Mně k radosti stačí, když není něco špatně (rozhovor vznikal v listopadu 2020 - pozn.redakce).
Proč o tom mluvím: Brzy vyjde vaše první knížka a ta je o vašich temnějších časech. Mám dojem, že se časově kryjí se startem vaší kariéry stand-up komičky. Jako člověk v průšvihu jste se mi zrovna vy nikdy nejevila.
Primárně je moje doba temna období, kdy jsem setrvávala v manželství, ve kterém jsem tak dlouho setrvávat neměla, a doba rozvodová. Stand-up mi nesmírně pomohl. Nejenže to byl únik před mou nehezkou realitou, ale hrozně ráda dávám radost. A samozřejmě že když rozveselím ostatní, těší to i mě. Do práce jsem utíkala za radostí, ale o to pak byly těžší ty návraty domů. No a pak to, jak už to tak bývá, přeteklo.
Co přineslo definitivní prozření?
Nebyl žádný jeden moment. Od dětství jsem neměla moc velké sebevědomí, vlastně žádné. U ostatních jsem viděla jejich hezké stránky. Mám totiž ráda lidi a věřím, že v každém je něco krásného. U sebe jsem to ale nedokázala. Viděla jsem jen chyby. Narativní psychologie říká, že jak vidíte sami sebe, to pak vyzařujete do okolí. Já vždycky čekala, až uslyším: „Jsi špatná,“ abych mohla odpovědět: „Vidíš! Já to říkala!“ Věřila jsem tedy, že je vše moje chyba a že asi nejsem tak dobrý člověk, jak doufám. No a najednou to bylo jinak. Kolegové z Na stojáka mě chválili, publiku se výstupy líbily a po čase bylo těch kladných reakcí tolik, že jsem i já uvěřila, že něco asi fakt umím a jsem v tom dobrá. Jenže pak jsem přišla domů a nic. Někde mě chválí a myslí si o mně hezké věci a jinde ne. Tohle bylo těžké. Uvěřit tomu, co chcete slyšet, protože víte, že tím musíte něco rozbít. A i když to nebylo hezké, nerozbíjelo se to snadno.
Řekla bych, že i sebevědomí má různé podskupiny. Pracovní sebevědomí, osobnostní, mateřské, ženské… S nabytím jakého z nich jste měla největší práci?
Osobnostní sebevědomí bylo v háji, nevěřila jsem si od dětství. Ženské sebevědomí přichází asi s pubertou a s hormony. A těžko ho získáte bez osobního. Takže jsem v té době chtěla být kluk. Ti byli veselí, nic neřešili a bavila mě lehkost, s jakou se spolu přátelí. Vadilo mi, že se mezi nás plete fakt, že jsem holka. Všechno mi to kazilo, takže jsem své ženské sebevědomí vůbec nerozvíjela. A pracovně mi dlouho bylo všechno jedno. Dělala jsem různé práce, bylo mi v nich docela dobře, ale štěstí jsem v nich nehledala. Neměla jsem ambice.
Co vaše překlady z holandštiny? Vystudovala jste cizí jazyk, na kterém si většina Čechů vyláme jazyk… copak překladatelství vás taky extra netěšilo?
Ale to bylo, až když jsem otěhotněla. Předtím jsem se plácala v různých oborech, nic jsem nedělala úplně pořádně, žila jsem spíš punkový život a chtěla jsem být hlavně v pohodě. Když jsem otěhotněla, došlo mi, že to je poslední šance vystudovat. Tak jsem se přihlásila na školu.
To vám bylo kolik?
Rodila jsem ve čtyřiadvaceti. Otěhotněla jsem krátce po svatbě a v té době jsem se přihlásila na klasické denní studium, protože jinak holandština studovat ani nejde. Začala jsem chodit s tehdy třítýdenní Amálkou do školy. Do toho jsem pracovala…
Zvládla byste ten zápřah i teď?
Jasně, já zvládnu všechno. Tedy když chci, tak zvládnu všechno.
Hodně kamarádek mi říká, že skloubit mateřství s vyšším věkem je stojí výrazně víc sil.
Já dělala s tou mladší doktorát, který jsem teda nedodělala, protože jsem si musela vybrat, jestli tohle, nebo stand-up. S oběma holkama jsem studovala a pracovala a byla jsem mámou. Teď přemýšlím, že bych se ještě pustila do nějakého studia.
Do dalšího studia?
Ano. Přijde mi zajímavá psychologie nebo klasická filozofie. Nic praktického nepotřebuju.
Rukama se živit neplánujete?
Ne, to už jsem dělala.
Co všechno jste vlastně dělala?
Při střední škole jsem prodávala každé ráno noviny. Od šesti do osmi a na půl devátou jsem běžela na vyučování. Potom jsem strávila spoustu let za barem a několik let v kanceláři. Taky jsem uklízela.
Vážně?
No, ale úplně bych se nedoporučila. Sama mám už roky paní na úklid a je to ta nejlepší investice do domácnosti. Jsou lidé, kteří pro uklízení mají dar a cit a přerovnají, co je třeba přerovnat. Já to nevidím. Čistotu umím, ale pořádek mě nezajímá.
Asi kdyby bylo nejhůř…
Tak naštěstí je spousta jiných prací. Člověk by se měl věnovat tomu, co mu jde. Tehdy jsem to dělala proto, že jsme prostě potřebovali peníze. Úklid byl ráno, večer jsem stála za barem a přes den jsem byla s roční Amálkou a učila se.
Možná se ptám hloupě, ale co dělal v té době váš muž?
No, to je v knize… ale to já sama sebe pasovala do role služky. „Všechno zvládnu, všechno unesu.“ Že žena všechno zvládne, v tom jsme my Češky vychované, a já do toho vlaku nastoupila taky. Pak mi ale došlo, že já takhle žít nechci. Že nemusím. Vím, že to umím, vím, že to všechno zvládnu, ale nějak už mi nedává smysl, proč bych se měla sedřít?!
Mohlo by se to s dalším vztahem opakovat? Nebo už to nikdy nenecháte dojít tak daleko?
Myslím, že už to nemůže jen tak nastat, protože sama sebe vnímám a vážím si sebe. Já ráda pečuju, ale musí v tom být nějaká reciprocita. Musím vědět, že se moje vynaložená energie v něčem jiném vrátí zpátky.
Byla jste někdy opečovávaná?
Ne. Ale těším se na to. Vlastně se svému bývalému muži ani nedivím, od začátku jsem mu nabídla servis téměř identický, jaký mu zřejmě poskytovala jeho matka. Byl by blázen, kdyby si neřekl: „Tohle znám, tohle chci.“ Kamarádky mi radily, ať tolik nepracuju, ať to nechám na něm, že se jinak nic nezmění. Ale jak mám s malým dítětem vydržet čekat, až se borec zvedne z pohovky, to už neříkaly.
Vy jste přitom zažila realitu holandské společnosti, kde jsou role mužů a žen ve vztazích výrazně vyrovnanější.
Já ji nezažila, nežila jsem v Holandsku. Studovala jsem na univerzitě v Brně. Jen jsem strávila semestr v Belgii. Měla jsem tam s sebou tehdy pětiletou Amálku, bydlely jsme na kolejích, a protože jsem introvert, moc jsem se nedružila. Maminky ze školky se se mnou chtěly kamarádit, ale mně to bylo trapné. Vždycky jsem zdrhla a radši se učila. Takže jsem i zde jen teoretik.
S Amálkou jste vystudovala a Vilma se narodila po dalších deseti letech. Měla být impulzem pro znovunalezení smyslu vašeho manželství?
Že jsem těhotná s Vilmou jsem zjistila ve stejnou chvíli, kdy jsem pochopila, že naše manželství není dobré. Už jsem si sem tam uvědomovala, že to je v háji. A v tu chvíli přišla ta radostná novina. Byla to taková šťastná náhoda. Tak jsem si řekla, že to tak má asi být. Já totiž věci přijímám tak, jak přicházejí. No, a tohle jsem vyhodnotila jako znamení, že to máme dát znovu dohromady. Tak jsem se začala snažit…
Sama?
…
Chápu. Hodně lidí věří, že s novým životem nabere jejich vztah dech. To byste nebyla výjimka.
Ale já si to nemyslela. Neříkala jsem si: „Uděláme si dítě a tím to celé zachráníme.“
Kdyby se vás někdo zeptal, zda dítě může být záchrana, co byste řekla?
U mě to byla poslední šance, kterou jsme mohli buď využít, nebo ne. No a právě na druhém těhotenství se mi ukázalo, že ten vztah není zdravý, že nejsme dobrá dvojice a že každý máme žít jiný život.
Říkáte, že není těžší disciplína, než jsou partnerské vztahy. Je složité s někým žít, ale ještě těžší je rozumně vycházet s někým, s kým se rozejdete. Jak se vám to daří?
Vím, že to umím. Vím, že umím být laskavá i k lidem, na kterých už mi tolik nesejde. I když už v tom vztahu nemám žádnou ambici, máme spolu děti, a tak by mělo být normální spolu slušně komunikovat a vycházet si vstříc. Tohle je podle mě dospělost. Emoce už tam nepatří. Já tuhle rovinu umím vypnout. Možná proto, že jsem dlouho nežila tak, jak bych si přála.
Dost sebezáchovné rozhodnutí.
Já jsem přitom velmi emocionální člověk. Umím vybuchnout vcelku na počkání. Ale jakmile už tam není ambice, nevidím k tomu důvod. A zde jsem se naprosto citově vyčerpala. To už pak nenabízím víc než jen povinné minimum.
Když jsme mluvily o sebevědomí a o tom, že jak se člověk vidí, takového ho vidí ostatní, kdy jste se naučila mít se ráda vy?
Až v pořadu Na stojáka. Předtím se mnou lidé strašně mávali. V naší stand-upové skupině mě najednou kolegové chválili a já tam stála, poslouchala to a říkala si „wow“. Jenže uvnitř jsem byla dlouho úplně rozbitá. Tohle skládání trvá šíleně dlouho a dost bolí.
Přitom kdo vás už v té době sledoval, viděl zářící super vtipnou Adélu.
To totiž jde udělat. Můžete oddělit to, co si myslíte, od toho, co žijete. V tu chvíli si to prostě zablokujete. Ke konci manželství už jsem neměla žádný partnerský život, byla jsem buď s dětmi, nebo jsem jen pracovala. Protože když jsem pracovala, měla jsem aspoň trochu radost. Bylo to šílené období a já byla unavená a ubitá, ale tohle na pódium nepatřilo. To jsem si musela vybojovat sama.
Pak jste se rozešli a bylo líp?
Vůbec ne. Spadlo to na úplné dno. „Nevím, kdo jsem. Nevím, co se děje. Jsem citově okopávaná jak řepa. Rozvádím se. Jediné, co vím, je fakt, že je to dobře.“ Ale že je to dobře, jsem si musela napsat na papír a často si to číst, abych vytrvala a opět nepodlehla bludu, že se to zlepší. Snažila jsem se být co nejvíc v klidu a uklidnit i děti. Mission impossible. Takže abych se vrátila k té otázce, kdy jsem se naučila mít se ráda. Začalo to v Na stojáka! Ale opravdu smíření sama se sebou jsem našla na své pouti do Santiaga. To bylo rok po rozvodu. Tam jsem se přistihla, že jdu a je mi se sebou dobře. To byl pocit, který jsem neznala.
Šla jste klasickou cestou, spala v ubytovnách a tělocvičnách…
Ano.
Potkávala jste cestou hodně takových jako vy? Žen, které se jdou najít?
Samotných lidí moc nepotkáte. Většinou chodí skupiny, ve dvojicích, staří rodiče tlačili syna na vozíku, mladí manželé se třemi malými dětmi… ale všichni, kteří tu trasu jdou, kromě pár nadšených členů klubu turistů, si tam něco řeší. Ti šťastnější už mají vyřešeno a hledají na cestě očistu. Letos jsem chtěla jít znovu. Tentokrát cestu přes severní Španělsko. Chození mě začalo strašně bavit, mysl se při něm vyčistí, spoustu věcí si promyslím a je to skvělé pracovní prostředí. Ráno vstanu, celý den jdu a přemýšlím si a večer usnu. Vše v klidu a tichu. Já to miluju!
A cestou si děláte poznámky nebo si nápady namlouváte na diktafon?
Píšu si nápady a postřehy do deníčku nebo sama sobě do Messengeru.
V tom vašem vyprávění mi chybí odvrácená stránka putování: puchýře, nepohodlí, odřeniny…
Nikdy dřív jsem nechodila do přírody. Ani jsem nevěděla jak na to. Od jedné známé jsem si nechala poradit trasu a ta mi taky řekla, ať si koupím běžecké boty. Tak jsem si je koupila. Nemám moc ráda outdoorové oblečení a nesnáším, když se potím. Chodila jsem proto v bavlněných šatech a v hedvábné sukni od Denisy Nové (pardon, Deniso, ona už byla obnošená, ale zase mi to na pouti slušelo). Žádné opruzeniny ani puchýře jsem cestou neřešila. Pak jsem s sebou měla asi čtyři trička…
a gaťky…
Ne, ne, já chodila v hedvábných kraťáskách. Severním Portugalskem jsem šla v létě, byla čtyřicetistupňová vedra a já si vykračovala v tílku, v nočním prádle z hedvábí. Kolem mě se pařili v outdoorových hadrech a mně bylo skvěle.
Předtím jste turistiku nevyhledávala?
Vůbec. Až Santiago to spustilo. Bez jakékoli přípravy jsem zvládla v průměru 30 km za den a byla jsem z toho naprosto nadšená. Přitom nikdy předtím jsem nešla dál než nakoupit. Dokud jsem to nezkusila, tak jsem o své lásce k chůzi nevěděla. Když se mě dneska někdo zeptá, jestli mám ráda to nebo ono, odpovím, že nevím, a jdu to zkusit. Po rozvodu prostě vnímám věci jinak.
Co dalšího nového jste objevila, že máte ráda?
Třeba saunu, o té jsem taky nevěděla, že ji mám ráda. A miluju ji!
Dočetla jsem se, že vás brzy čeká stěhování do Prahy.
Ano, příští školní rok se stěhujeme. Ten nápad vzešel asi před rokem od tatínka dětí a teď, když půjde Amálka na střední a Vilma do první třídy, tak to už dává smysl i mně. Děti se těší moc.
I když to vypadá, že si dost děláte, co chcete, děláte hodně to, co je dobré pro dcery. Jaký máte jako dcera vztah se svojí maminkou? Následujete svoji mámu?
Asi ano. Máma je super. Pomáhá mi, hlídá mi děti a bude za námi jezdit. Máme krásný, i když poněkud nestandardní vztah. Možná jednu věc dělám trochu jinak než ona. O věcech, které jsou pro mě důležité, mluvím nahlas.
Známější jste jako komička, ale asi víc vás živí profese moderátorky. To je docela adrenalin, ne?
Ten právě miluju! Často ještě když vstupuji na pódium, vlastně nevím, co řeknu, a ten pocit mě strašně baví. Nejsem trémistka, mě nervozita neparalyzuje. A ze všeho nejvíc na moderování miluju improvizaci a napojení s publikem. Je to unikátní moment a jsem ráda, když si ho spolu užijeme.
Vaším druhým pracovním světem je žánr stand-up, když bychom to přeložily jako „povstaň“, najdeme v tom i leitmotiv vaší knížky, nemýlím se?
Do jednoho ze svých pracovních sešitů s poznámkami ke knížce jsem si zapsala: „Povstaň jako Fénix z popela, něco udělej… dělej!“ Dost klišé, ale já se musela totálně složit a poskládat znovu.
Protože život začíná ve čtyřiceti?
Tak čtyřicítce už klepu na dveře, takže jsem zvědavá. Poskládaná už jsem a těším se. Ve třiceti jsem ještě vůbec netušila, jak žít. Až teď mám pocit, že tak trochu vím. Tak uvidíme.
Když se podíváte na svoje starší fotky, koho na nich vidíte?
Smutnou, sebepotlačovanou holku, která se děsně snaží všem zavděčit. Trochu nepřítomnou.
Vaši kolegové často nejdou pro šovinistický vtípek daleko. Jak vám mezi nimi jako ženě je?
Moji kolegové nejsou šovinisti, sem tam se pokusí o nějaký macho vtípek, ale jsou to spíš dost jemní a křehcí chlapci. Snad mě i respektují. To já spíš občas prohodím na pódiu nějakou šovinistickou poznámku. Ne proto, že bych si to myslela, ale dobře se tak poukazuje na klišovitost předsudků. Ivuška Pazderková taky hraje blbou blondýnu, ale když to o sobě řekne, neznamená to přece, že jí je.
I vy jste ale začínala jako černovlasá a teď je z vás blondýna.
Přebarvená blondýna je vlastně chytrá blondýna. Ha ha ha.
Žárlíte na sebe?
Vůbec. Máme se rády. Obecně na kolegy nežárlím. Všem přeju. Já ani nezávidím, protože vím, že vždycky je něco za něco…
Tak to jste úplně šťastný člověk!
Ano. Jsem. Mám obrovské štěstí. Mám naději a věřím.
ADÉLA ELBEL (1981)
• Moderátorka, stand-up komička, která vystudovala nizozemský jazyk a literaturu. Přeložila např. romány Griet op Beeck a duhovou pohádku Princ a princ.
• Vystupuje pravidelně v pořadu Comedy Club na TV Prima, v Na stojáka a Stand-up jako Brno a s Ivou Pazderkovou brázdí republiku s pořadem Všechno nejlepší!
• Trvale žije v Brně, krátkodobě i v Praze. Má dvě dcery, Amálii (15) a Vilmu (5).
