Vaše babička pocházela z Bulharska. Jak na ni vzpomínáte?

Strašně ráda. Byla to vřelá balkánská žena, ráda tančila a zpívala, vařila, rodina pro ni byla vším. Syn se jí odstěhoval do Čech a my jsme se jí tu vzdálenost snažili vynahradit tím, že jsme k ní jezdili každé prázdniny. Když jsem byla v první třídě, půl roku jsem tam žila. Měla jsem v Bulharsku spoustu kamarádů, mluvím bulharsky, vařím bulharská jídla. Je to důležitá součást mé osobní výbavy. Babička byla bystrá žena. Pocházela z rodopské vesnice (Rodopy – pohoří na hranicích mezi Řeckem a Bulharskem, pozn. red.), v sedmnácti se musela nechat zplnoletit, aby se mohla vdát. Život strávila péčí o rodinu a domácnost a bohužel neměla možnost rozvíjet své literární ani jiné nadání. Vycházely jí ale básničky v různých novinách, ještě když už byla v penzijním věku. Ostatně táta to zdědil po ní, psal krásné básničky.

Takže literární talent máte dost možná po ní?

Ona na rozdíl ode mě dokázala i mluvit ve společnosti, já jsem introvert, takže to musím napsat, ale ano, asi ano. Když jí bylo šestnáct, vyhrála soutěž o královnu krásy, dostala korunku od cara, která se pak, jak to se zásadními věcmi bývá, někde ztratila. Její syn pak přijel studovat do Čech, seznámil se tu s mojí maminkou a už tady zůstal.

O babičce jste napsala román, který nikdy nevyšel.

Ten je tady v šuplíku! I když některé pasáže, zvlášť ty o babičce, jsou silné, je to ten typ rukopisu, kterému je v šuplíku dobře.

Vyrostla jste za totality, s občasnými prázdninami v Bulharsku. Jak jste vnímala sametovou revoluci?

Bylo mi devatenáct, když přišel Listopad. Byla jsem i na Národní třídě a další týden pak každý den na demonstracích. Byl to silný okamžik solidarity, který jsem do té doby nikdy nezažila. Netušila jsem, že se věci dají tak rychle do pohybu, že režim padne dřív, než mi bude dvacet. Jako každý, kdo prožil dětství a dospívání v totalitě, jsem vnímala, že jsou věci, o kterých se můžete bavit doma, jinak o nich můžete mluvit ve škole a jinak oficiálně. Každý, koho jsem znala, měl nějaké zkušenost s perzekucí. Ať už z rodiny, protože měl nějaký strýc nevhodný kádrový profil, nebo byl děda nedejbože nějaký továrník či kulak, takže rodina přišla o všechno. Nebo jste šla z hospody a v opilosti někde strhla sovětskou vlajku – a měla na krku průšvih. Pamatuju si, když mi táta v práci potají nahrával kazetu s písní Karla Kryla, jak za mnou pak přišel jeho kolega a řekl mi, abych jim příště zase něco protizákonného přinesla, že si to rádi poslechnou. Bylo mi asi šestnáct, ale v ten okamžik mi bylo jasné, že je to udavač, a udělalo se mi nevolno.

Kde vás Listopad zastihl?

Když přišel sedmnáctý listopad, studovala jsem dálkově Vysokou školu ekonomickou a pracovala jsem v podniku zahraničního obchodu, což byla ze své podstaty firma prolezlá fízly a agenty; zažívat převrat v tomhle prostředí bylo velmi poučné a zajímavé. Pak jsem přešla na denní studium. Hned po revoluci nastala na škole taková paradoxní situace: učili nás profesoři, kteří neměli s učivem vůbec žádnou zkušenost, byli ve skriptech jen o pár kapitol před námi. Všechno bylo úplně nové, ještě v prvním ročníku jsem měla dějiny marxismu-leninismu a pak jsme hned přešli na marketing, který tady tehdy nikdo neznal. Byla jsem první garda, která měla zkušenost s tím, co se učilo na Západě.

Vycestovala jste hned, jak to šlo?

To asi každý, to byla doba velkých autobusových zájezdů do Německa a do Benátek, jezdily celé vesnice, vybavené chleby s řízkem.

Takhle jste potkala svého manžela?

To bylo později, byla jsem členkou studentské organizace AIESEC, která mimo jiné pořádala studentské výměny, ta mě vyměnila do Řecka. Nic jsem se tam sice nenaučila, ale potkala jsem manžela, který tam pracoval na jachtě.

Námořník šel s vámi do země, která nemá moře?

On byl hlavně bohém, odešel z domova v Británii v šestnácti právě k námořnictvu a hodně pak cestoval. Když jsme se potkali, byl už rok v Řecku, já jsem ještě studovala a on řekl: „Tak já teda jedu!“ Vzal kytaru a přijel do Prahy. A už tu zůstal.

V devadesátých letech jste pracovala v korporátu. Jak jste se ocitla na volné noze a u psaní?

Dostala jsem padáka během nějakých organizačních změn. Začala jsem sice hledat jinou práci, ale protože už jsem měla malé děti, došlo mi, že mi nikdo nedá možnost pracovat tak, jak já bych si představovala. Dostala jsem zajímavé nabídky, ale musela bych být v práci dvanáct hodin denně. To jsem nechtěla, přece jen se vám s narozením dětí přeskupí priority. Tak jsem odešla na volnou nohu, začala jsem překládat a tlumočit, pro což mi sice chyběla kvalifikace, ale nikoliv drzé čelo. S dětmi se to dalo skloubit dobře, ani na okamžik jsem nezalitovala. Spíš naopak, děsila jsem se toho, že se budu muset někdy vrátit do práce s pevnou pracovní dobou. Dnes hodně lidí řeší, že práci z domova těžce snášejí, ale já jsem spokojená, z domova pracuji ráda. A občas si někam dojdu zatlumočit.

Jak jste začala psát?

Napsala jsem před řadou let povídku, kterou jsem nabídla do novin do série letních povídek, které tam o prázdninách vycházely. Oni ji neotiskli, ale poslali ji nakladateli, který tehdy vydával soubor povídek psaných ženami. Ten povídku otiskl a já jsem mu na to konto poslala svůj Sentimentální román. Líbil se mu, dokonce si představoval, že na něm zbohatne, ale jak to tak bývá, náklad skončil v Levných knihách. Pak jsem mu nabídla rukopis knihy Mrtvý muž, on s ním chtěl počkat. Protože jsem byla netrpělivá, poslala jsem ji do nakladatelství Host, kde ji přijali. Měla jsem štěstí. Už je to víc než deset let.

Když si vaše jméno člověk zadá do Googlu, brzy zjistí, že existuje vaše tvorba před románem Jezero a po něm.

Pořád mi připadá dost neuvěřitelné, že píšu knihy, někdo je vydává a někdo další čte, to je záhada. Vždycky jsem si myslela, že píšu divně. Ale ano, Jezero bylo opravdu zlomové i pro mě. Nejenom v kariéře, hlavně v mém stylu psaní. Tři knihy, které mi vyšly před ním, byly o běžném životě v současnosti s nějakým historickým břemenem. Jezero a Mona už jsou jiné, jsou víc experimentální, jako když namalujete obraz vodovými barvami a necháte ho rozpít. Chybí v nich záchytné momenty, místní i časové.

Jak se změnila vaše autorská pozice?

Když jste renomovaný autor, projde vám i to, co by vám jako neznámému debutantovi neprošlo. To je zrádné. Když napíšete nějakou blbost, najde se míň lidí, kteří dokážou říct, že je císař nahý. Když chcete psát kvalitní texty, je tohle past, do které se snadno padá. Je důležité nepodlézt vlastní laťku, i když se to nabízí. Z toho titulu jsou docela zákeřná setkání se čtenáři.

V čem?

Někdy říkají: „Mně se líbilo tohle a tohle – a kdy napíšete něco dalšího, už se na to těším!“ Je to tlak, který někde hluboko v podvědomí pracuje, i když si toho nejste vědomi. Snažíte se jim vyjít vstříc, protože jsme společenský druh, který se snaží si vzájemně vycházet vstříc, je to v zájmu našeho přežití.

Píšete tedy pro čtenáře?

Vlastně spíš oklikou. Snažím se na čtenáře při psaní vůbec nemyslet. Usedám k textu a nevím, jestli z toho něco bude. Mám brnění a píšu. Ale když text u čtenářů zarezonuje a vyvolá emoci, těší mě to. Značí to, že jsem nešla špatnou cestou. I když takových čtenářů samozřejmě nejsou žádné velké zástupy, nejsem autorka pro masy. Autor se musí naučit nakládat se svými ambicemi a nápady. Zvyknout si na to, že není třeba psát za každou cenu, protože to od vás někdo, třeba čtenář nebo nakladatel, očekává. Když si počkám, ono to přijde. A když to nepřijde, nic se neděje, dobrých knih byla napsána spousta. Raději nepsat nic než psát špatně. Jen doufám, že vždycky budu mít někoho, kdo mě kopne do příslušných míst, když napíšu něco blbýho. Když se stane, že to sama nepoznám.

Když jste mluvila o nevydaném rukopisu o vaší babičce, zmínila jste, že i po letech, co je v šuplíku, tam jasně vidíte silná místa. Říkala jsem si, že je dobré, když tohle autor pozná ve svém textu.

Ale jen do určité míry. Když píšu, vkládám do knihy to, co znám a co zrovna žiju. A když se text ocitne u nakladatele, už je svébytný a nemám s ním nic moc společného. Deset let starý Sentimentální román už mi nic neříká, to už není o mně. Když ho teď čtu, vidím, co jsem měla napsat jinak. Facka zleva, facka zprava. Proto se k textům, které už mi jednou vyšly, nerada vracím. I když je to někdy nutné. Pořád ještě mi vycházejí překlady Jezera, a to je skoro pět let staré! Čtenáři, pro které je to v jejich jazyce nová kniha, se o ní chtějí bavit. A já se děsím, protože pro mě už je ta kniha stará, ani si nepamatuju, jak se jmenují postavy, je to pro mě mrtvá věc. Je to jako s dítětem, které pustíte do světa. Když je mu dvacet, nemyslíte na to, jaké bylo, když mu bylo pět, žije si svůj život.

Teď vám vycházejí Tyhle fragmenty, což je svým způsobem taky trochu „stará“ kniha, je složená z povídek, z nichž některé vyšly už dřív v časopisech. Jak to vzniklo?

Před rokem jsem začala zveřejňovat na svém Facebooku povídky, které už dřív vyšly hlavně časopisecky. Setkalo se to s ohlasem, čtenáři chtěli další, někdo je chtěl mít jako knižní soubor. S nakladatelstvím Host jsme si řekli, že to vlastně není špatný nápad, mimo jiné i proto, že mě čtenáři znají jako autorku novel nebo krátkých románů, ale jako autorku povídek moc ne. Přitom pro mě je povídková tvorba důležitá, napsala jsem jich přes šedesát. Redaktorka Klára Fleyberková našla klíč, nakonec vybrala obyčejné příběhy.

V jakém smyslu obyčejné?

Čtenáři mě mohou znát jako tu autorku, co píše ty divné surreálné texty zasazené v neurčitém čase a prostoru. Tyhle povídky jsou naopak všední, každodenní, odehrávají se tady a teď, v Čechách, žádná exotika, žádná fantazie.

Kromě povídek a románů jste před dvěma lety vzbudila rozruch glosou Proč nejsem feministka. Čekala jste ohlas?

Čekala jsem rozruch, i když ne tak veliký. Dodnes potkávám lidi, kteří mě za to plácají po ramenou, přitom je to pár odstavců. Trefila jsem nějaký neuralgický bod. Chtěla jsem prostě formulovat, že soudobý feminismus sice mluví mým jménem, ale já se s jeho kauzami často neztotožňuji. Každá žena má svou hodnotu a je důležité, aby to o sobě věděla. Má právo poslat do příslušných míst každého, kdo by jí upíral vlastní možnost volby. Ale pokud feminismus spočívá v tom, že o ženách, které se snaží dobře vypadat, věnovat se rodině a mít hodně dětí, mluví jako o obětech patriarchátu, pokud na ně podnikají organizovanou šikanu jako nedávno v kauze autorky Kuchařek pro dceru Florentýny Zatloukalové, pak to není feminismus, který by mě zajímal. Je pro mě důležitá solidarita s ženami, které jsou ohrožené na životě, zdraví nebo na osobní svobodě jen proto, že jsou ženy. Jsou ženy, které nemají stejná práva jako muži, to je přece zásadnější než řešit, koho učím vařit.

Angažovala jste se třeba v protiputinovském hnutí. Chápu to správně, že nebojujete proti malichernostem, ale proti skutečným nespravedlnostem?

Vnímám silně něco, co se dá nazvat kvantové uspořádání životů, karma, chcete-li. Někdy má prostě smysl postavit se velkým nespravedlnostem. Dám příklad, jestli vás to zajímá.

Zajímá.

Mám kadeřnici, jmenuje se Sona Vardanyan, je Arménka. Kromě toho, že je šikovná kadeřnice, je osobně velmi angažovaná. Po konfliktu, který se loni znovu rozhořel v Náhorním Karabachu, uspořádala velkou sbírku pro mladé arménské kluky, kteří tam přišli o ruce a nohy, a z Arménie ty zraněné vojáky přivezla sem. A jezdí s nimi na rehabilitace, zajistila jim protézy. Vrátila pár kluků do života, dostali díky ní druhou šanci. Jedna jediná žena! Ona je tak zaťatá, že byste ji chtěla mít po boku, kdybyste šla do bitvy. Takhle má přece vypadat osobní angažovanost. Ne nějaký spor o to, jestli vám muž má, nebo nemá držet dveře.

BIANCA BELLOVÁ (51)

BIANCA BELLOVÁ (51)

• Debutovala Sentimentálním románem (2009), o dva roky později jí v nakladatelství Host vyšel Mrtvý muž a za další dva roky novela Celý den se nic nestane.

• Zlomový byl její román Jezero, inspirovaný vysycháním Aralského jezera, vyšel v roce 2016 a autorka za něj získala několik cen, Jezero vyšlo v téměř dvaceti překladech v zahraničí.

• Před dvěma lety vydala román Mona, právě jí vycházejí povídky sebrané do knihy Tyhle fragmenty.