Povídaly jsme si přes Skype, protože žije v Německu, a bylo to velmi přátelské povídání. I když nás technika občas zradila, rozhodně jsem se nenudila.

Když řeknu Vlasta, co se vám vybaví?

Dívčí válka. Která, jak tvrdí legendy, v Čechách propukla po smrti kněžny Libuše, za „jejíž vlády dívky naší země dospívaly beze jha. A muži si nebrali jich, nýbrž ony samy si braly muže, které a kdy chtěly. A z toho ženám přibylo tolik smělosti,“ že si pod vedením statečné a sebevědomé Vlasty vystavěly pevný hrad jménem Děvín, v němž vládly samy sobě. Což dávné Čechy rozlítilo až k nepříčetnosti, takže Vlastu zajali a zabili a od té doby jsou naše ženy pod mocí mužů. Ale Vlasta, pokud se nemýlím, vlastně dodnes bojuje za rovnoprávnost žen, i když samozřejmě jinými zbraněmi, elegantněji. Není to zvláštní, že ten boj, v mých očích, pořád ještě není dobojován? Že tedy zřejmě nekoření v biblickém ráji, ale v čemsi dávnějším, v našich genech, a ne v tom, k čemu nás „tvaruje“ civilizace? Že „Vlasta“ možná je dítkem matičky přírody, a ne plodem naší kultury?

Prý vám maminka Vlastu předplatila, když jste žila s manželem v Mnichově. Nepřipadala vám obyčejná?

Mně ne, protože dělala tehdy to, co já jsem se v Německu pokoušela dělat jako novinářka. Tlumočit kulturu, vědecké objevy, politické spory lidem, kteří se nenarodili se svazkem Shakespeara v kolébce a kteří si ostýchavě namlouvají, že tohle všechno je výsadou oněch horních deseti tisíc, ke kterým čas od času vzhlížejí.

Našla jste v ní něco, co jste si ráda přečetla?

To už skutečně nevím. Ale pamatuji si na ten pocit, který jsem při čtení měla. Vlasta mě, jak to říct, normalizovala. Víte, já si jako ženská dlouho připadala jako jakýsi polotovar, protože jsem sice byla doktorka filozofie, ale nemohla jsem mít děti. A každá „normální“ ženská se přece matkou musí stát, aby svému manželovi „darovala“ potomka. No a Vlasta mě zbavovala pocitu viny, selhání a nabízela dokonce jakousi okliku k oné žádoucí dokonalosti, protože psala o ženách s podobným údělem, které to přesto dotáhly daleko a byly spokojené. Ale teď se mi přece jen vybavila jedna konkrétní „první pomoc“. V jednom čísle byl návod, jak vybavit perfektní domácí lékárničku, kterou jsem do té doby neměla. Tak jsem si ji pořídila – a připadala si hned daleko ženštější.

Emigrace nebyla pro většinu lidí jednoduchá, zvláště když odešli sami a bez znalosti jazyka. Vy jste měla výhodu. Uměla jste německy a měla jste s sebou manžela. Umíte si představit, že by to tak nebylo?

Tak za prvé, já se nepovažuji za emigranta. My neodešli dobrovolně, ale byli jsme „odsunuti“ v rámci estébácké akce Asanace, jejímž cílem bylo zbavit se lidí, kteří za režimu překáželi. A pokud jde o němčinu, to byla zcela nepochybně výhoda, už proto, že Pavel odmítal se ji naučit. Ale jestli by ten můj kostrbatý vstup do života v Německu bez něho byl jednodušší – to nedokážu posoudit. A vlastně o tom ani nechci uvažovat. Byl by můj život bez Pavla snazší? Nudnější? Nesmyslný? Nevím…

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste byla umořená – protože jste měla volit mezi vlastí a láskou. Vyhrála láska. S odstupem času, zvolila byste stejně?

Ano.

Co pro vás láska znamená? Myslíte, že na každého v životě čeká jen jedna?

Jsem přesvědčená, že člověk může onu lásku s velkým L zažít a dát jen jednou. Bez ohledu na to, v jakém věku ho „přepadne“. Protože tahle láska tě má napořád, ta nepomine, ani když tě druhý trápí, podvádí, opustí, anebo zemře jako Pavel. To je tak totální stav duše, že proti němu neexistuje žádná vakcína, i když není nakažlivý.

Měla jste po Pavlovi ještě někoho, koho byste milovala?

Měla jsem dva tři vztahy, ale podruhé jsem se už nevdala. Už proto, že by mi to připadalo nespravedlivé vůči oněm fantastickým chlapům, které jsem měla ráda, ale nemilovala tak bezpodmínečně jako Pavla. Nehledě na to, že jsem se dlouhá léta po jeho smrti nezbavila pocitu, že jsem mu – sotvaže jsem některého jiného třeba jen pohladila – nevěrná.

Váš vztah nebyl jednoduchý, odpustila jste mu?

Odpustit se člověk musí naučit, jinak by ho řada věcí zlomila. A protože jsme se de facto zřekli církve, která má tradičně na odpuštění monopol, máme to teď podstatně těžší. Ona totiž neexistuje žádná instituce, která by vám, pokud se nějak proviníte, mohla odpustit. Přičemž nejde jen o to, aby vám odpustil Bůh, ale o onen proces, kdy se vyzpovídáte, čili připouštíte si své přečiny. A dostanete pokání, šanci je odčinit. A když na to pokání, ten trest přistoupíte, jinak řečeno, změníte se, „polepšíte“, dosáhnete odpuštění. Tady jde o dost zásadní věc. Já jsem totiž přesvědčená, že řada depresí, psychických zmatků a nemocí, které máme, souvisejí právě s tím, že nevíme, jak si odpustit, nebo nemáme toho, kdo by nám odpustil.

Myslíte, že neschopnost odpustit vede k tomu, že si všechny hříchy s sebou taháme jako břímě?

Přesně tak. Jsou v nás, nevíme, kam s nimi, a tak je jen někam vytěsníme, skladujeme je, ony se pak mstí, explodují, ničí nás.

Vy věříte?

Neřekla bych, že jsem ateista. A pro to, jak se vnímám, existuje dokonce jeden německý pojem, který neumím přeložit: Glaubenssüchtig. Což je jakási odvozenina od slova alkoholsüchtig – alkoholik. Já si připadám jaksi posedlá potřebou víry. Nemohu se té touhy po ní zbavit, ale věřit v tradičním smyslu, tak jak je používán církvemi, také nemohu. Víra je, jak já to vidím, dar shůry. Nedá se vynutit, ale ani se jí zbavit. Kdo ten dar má, má šanci na to být zbaven všech pochybností, nejistot, beznaděje. Jenomže mně tímto darem nikdo bohužel neobdařil.

Ještě se vrátím k vašim začátkům v emigraci. Dělala jste kdeco, abyste se protloukli. Doufala jste, že se to změní a že budete normálně žít? Přemýšlí vůbec v takových chvílích člověk o budoucnosti, nebo jede na autopilota?

Já nevím, jak na obdobné situace reagují ostatní, já přešla na autopilota. Možná, že na něj člověk dokonce přepnout musí, aby se nezbláznil. Protože tenhle proslulý ze-dne-na-den-život v jádru šetří energii. Vypneš mozek, funguješ a časem se v té mizérii dokonce zabydlíš. Nechceš nic. Jen aby to nebylo ještě horší. Jak já se radovala, když jsem v nějakém plastikovém pytli s šatstvem do sběru našla něco použitelného, hezkého. Takovou radost z šatů jsem snad už neměla nikdy potom, ani když jsem si mohla koupit, co jsem chtěla.

Máte z toho pytle ještě něco schované?

Dvoje tyhle „nalezence“ mám dodnes ve sklepě. Nejsem schopná se jich vzdát.

Vy jste do Německa odjížděla jako „žena toho slavného filmaře“, ovšem nakonec jste úspěšná byla vy. Jak snášel slávu své ženy muž, jakým byl Pavel?

Těžko. Už protože jsem se mu pletla do jeho fochu. Ne já, on byl přece ten slavný scenárista. A teď ležel jeho scénář, který v Mnichově napsal, ladem a můj se natočil a film šel do kin. Zpětně viděno bych skoro řekla, že den premiéry „Pitomců“ (v roce 1981 byl v Německu podle její novely natočen film Den plný pitomců, pozn. red.) byl oním bodem zvratu, který skončil jeho návratem do Prahy. Jenže to jsem tenkrát nechápala. Mně nešlo o slávu, ale o honorář, zbavit se dluhů, mít na činži. Ale Pavel ve mně viděl konkurenta, a to v demokracii, v konzumní společnosti, kde platil výkon a ne „známosti“ či partajní příslušnost jako třeba za totality. A navíc, jeho konkurentem byla ženská, JEHO ženská. Vždyť on byl, ostatně jako všichni jeho kumpáni a kolegové, vychován k tomu, stát se mačem, kolem kterého kroužila oběžná dráha jeho ženy. A já se najednou z toho stínu vymanila.

Existují muži, kteří úspěch svých žen nesou s úsměvem a mají z něj radost?

Existují, určitě. Ale tomu věřím jen proto, že jsem nenapravitelný optimista. Já sama to na vlastní kůži ještě nezažila.

Úspěch filmu Den plný pitomců změnil všechno. Přestala jste uklízet a dostala se k novinařině. První byly bulvární noviny Bild. Jak jste jako intelektuálka to slovo „bulvár“ snášela?

Pokorně a vděčně. Protože jsem zažila něco v tehdejším Československu nemyslitelného. Směla jsem psát, co jsem chtěla, o čem jsem chtěla. Žádná cenzura, nic. A za druhé, já doposud psala, obrazně řečeno, výhradně pro akademiky. Teď mě moji šéfové a kolegové učili psát pro lidi. Jejich základní premisou totiž bylo čtenáře informovat a nenudit. A pokud možno stručně.

Nejprve jste do kulturní rubriky jen přispívala, pak jste byla její šéfkou, později zástupkyní šéfredaktorky Welt am Sonntag. Jak vás brali Němci? A jak vnímali ženu na vedoucím místě?

Genderové předsudky jsem nevnímala, nehledě na to, že tenkrát tohle dnes módní slovo ještě neexistovalo. A pokud jsem své šéfy do jisté míry iritovala, tak ne svým pohlavím, nýbrž skutečností, že jsem – ačkoli cizinka – mocná „jejich“ jazyka a že o kultuře píšu tak, že to jejich čtenáře baví. Problém se mnou měli hlavně „feuilletonisté“, kteří psali pro takzvané noviny na úrovni. Ti se mě málem štítili, což jsem většinou ignorovala.

Německy jste mluvila od narození díky německé mamince. Vše, co jste od roku 1979, kdy jste přišla do Německa, napsala, bylo v němčině. Knihu O Pavlovi jste napsala česky. V kterém jazyce se cítíte líp?

V posledních třech letech, kdy jsem knihu psala, v obou. Ale předtím jsem fungovala výlučně v němčině. Já se totiž po Pavlově návratu do Prahy v roce 1983 češtiny zcela vědomě zřekla, abych zabránila oné schizoidní situaci, v níž žije řada emigrantů, kteří se nedokážou rozhodnout mezi vlastí, o kterou přišli, a svým novým domovem. Tak jsem se rozhodla češtinu pár let před „sametem“ zapomenout, zapečetit. A když jsem po letech začala psát o Pavlovi, bylo to jako návrat domů, do Kunratického lesa, kde jsem vyrůstala, nebo na filozofickou fakultu, kde jsem studovala. Čeština je emocionálnější, voňavější, ale ne tak ohebná jako němčina, která si bleskurychle vytvoří nové slovo, když potřebuje popsat něco složitého. Takže čeština mě vlastně donutila myslet přesněji a důsledněji, a to byla dřina.

V roce 2002 jste se stala ministryní kultury Hamburku. Naučila vás profese novinářky něco, co se vám v politice hodilo?

Určitě. I když i politika je řemeslo jako každé jiné, na což se často zapomíná. Snad to nejdůležitější byl imperativ, kterému se musí podřídit každý autor a novinář, který své povolání bere vážně. Musí se snažit pochopit, co lidi skutečně trápí, co postrádají nebo potřebují, kde je třeba je pochopit, kde vstoupit v dialog, kde řešit, rozhodovat. Už proto, že ve funkci ministryně děláte především jedno: rozdělujete miliony, které vám svěřili daňoví poplatníci. V jádře jde o zodpovědnost.

Na co jste nejvíc pyšná?

Pyšná? To není kategorie, kterou bych na svou práci vztahovala. Já spíš měla radost, když se mi podařilo prosadit Simone Young za intendantku naší opery, a to jako první ženu v této funkci v celém Německu. Anebo když jsem správní radu jednoho muzea a pár sponzorů přesvědčila, že Hamburku prospěje Haus der Photographie, a vzniklo první muzeum fotografie v Německu. Anebo když jsem do různých funkcí povolala mladé, angažované, schopné lidi. Ale teď musím přiznat, že na jednu skutečnost přece jen pyšná jsem. Že jsem spoluprosadila stavbu naší dnes už slavné Elbphilharmonie a přes rok vedla první komisi expertů, kteří ji plánovali. A snad to nejdůležitější, podařilo se mi, že se o kultuře diskutovalo, že prostě dosáhla k lidem, o které mi šlo, že žila.

Jaká role vám byla nejbližší? Novinářská, spisovatelská, politická?

To je těžké, ale asi ta, ve které jsem se zrovna nacházela, ta aktuální. Já mám pocit, že kdybych, ať už dělám cokoli, nedělala přinejmenším na sto procent, tak bych se čemusi či komusi zpronevěřila.

Žila jste v Čechách, v Německu. Kde se cítíte doma?

Erasmus Rotterdamský, můj milovaný renesanční humanista, kdysi řekl, že doma je tam, kde má knihovnu. A pro mě jsou knihy od malička něco jako přenosní, spolehliví kámoši. Jsou k dispozici v jakoukoli denní a noční hodinu, nic nepředstírají, nemění se, nepodvádějí. Utěšovaly mě už ve školce, když na mě děti plivaly, protože jsem pro ně byla Němčourka. Dvě z těchto knížek mám dosud v knihovně v domečku nedaleko Hamburku, kde bydlím. Ale kromě knih tu mám i svého knírače, i když toho jsem si vlastně přivezla z Čech. A řadu sousedů, kteří se o něj starají, když musím pryč, a přátel, kteří vědí, kde mě najdou, když se jim zachce popovídat si. A pár stromů, které jsem zasadila. Možná, že člověk má dva domovy. Jeden s adresou, na kterou mu chodí pošta. A druhý ve svých vzpomínkách na ona místa, kde vyrůstal, která ho utvářela. A tímhle odvěkým domovem jsou pro mě dvě půdy, prodchnuté tajemnými vůněmi. Půda mých moravských prarodičů s truhlami, v nichž skladovali pytle s hrachem a moukou a věcmi na vyhození, a půda mé německé babičky, která měla tkalcovnu a na půdě skladovala stohy záclon. Já se v nich ale neschovávala před něčím zlým, já se v nich cítila sama sebou. Jak mi tam bylo, to neumím přesně popsat do dneška. Ale vládnul tam jakýsi klid, souznění, soulad všeho se vším. No, každopádně jsem na těch půdách byla doma – to byl svět mimo čas, povznášející a nezničitelný, svět, za který jsem a zůstanu vděčná.

Infobox

DAŇA HORÁKOVÁ (73)

• Vyrůstala v Praze-Kunraticích jako dcera německé matky a českého otce.
• Vystudovala filozofii v Praze a v letech 1968–69 teologii na Union Theological Seminary v New Yorku.
• Byla aktivní v disentu a s Václavem Havlem řídila samizdat Expedice, kde publikovali texty zakázaných autorů.
• V roce 1979 se provdala za scenáristu a režiséra Pavla Juráčka a v rámci akce Asanace byli nuceni opustit Československo.
• Žila v Mnichově, krátce v Berlíně a od roku 1993 žije v Hamburku.
• Prosadila se jako novinářka i publicistka, v němčině napsala desítky knih a rozhlasových her.
• V letech 2002–2004 byla ministryní kultury města Hamburk a zasloužila se o vznik prvního mezinárodního muzea fotografie.
• Loni vyšla její česky psaná kniha O Pavlovi, která zvítězila v anketě Kniha roku Lidových novin 2020.