Před pár týdny mělo premiéru představení Marta, v němž ztvárňujete zpěvačku Martu Kubišovou. Jaké to je, hrát někoho, kdo ještě žije a je legenda?
Je to svým způsobem zavazující. Chci, aby to bylo uvěřitelné, s nadhledem, ale abych zároveň neshodila osobu ani téma, kterého se to týká.
To se vám podařilo, každý, s kým jsem mluvila, říká, že jakmile jste vstoupila na scénu, jako by viděl a slyšel skutečnou Martu Kubišovou. Jak se vám ta chvála poslouchá?
Samozřejmě z toho mám velkou radost, nedělali jsme dokument, nešlo o to, napodobit paní Martu co nejpřesněji, ale zároveň jsem se snažila určitých jejích specifik a podstatných aspektů držet. Tak mě moc těší, jestli se to povedlo.
Objevila jste pro sebe díky představení nějaké skryté poklady z jejího repertoáru?
Odjakživa se mi líbil hlas i písně paní Kubišové. A i když jsem je měla moc ráda, zjistila jsem až teď, kolik skvělých písní jsem od ní vůbec neznala. Třeba „Ne“, kde mi svým projevem připomíná Janis Joplin, nebo krásná píseň v hebrejštině „Proroctví Izaiášovo“, z dokumentu Fera Feniče, „Jakube, Jakube“... Neznala jsem je, teď je miluju. A řekla bych, že čím déle je zpívám a poslouchám, tím víc je mám ráda.
Životní příběh Marty Kubišové zná u nás asi každý. Přemýšlela jste někdy o tom, jak byste se v její kůži zachovala vy?
Často se mě na to ptají a já odpovídám, že bych si nikdy netroufla říct, jak bych se zachovala. To přece nemůže říct nikdo z nás, pokud v takové situaci není. Proto se nepouštím ani do hodnocení lidí, kteří se rozhodli spolupracovat s tehdejším režimem a zachovali se různě. Dokud se vás to bytostně netýká, neznáte osobní a konkrétní okolnosti, v jakých ten člověk byl, nelze to přece hodnotit. Čímž neříkám, že to schvaluji. Je pro mě nepochopitelné, s jakou samozřejmostí to vše paní Marta přijala a jak si nikdy nestěžovala, na nikoho a na nic.
Taky si myslíte, že kdyby žila jinde než v Československu, mohla by z ní být světová hvězda, třeba jako Barbra Streisand?
Pro mě je Marta Kubišová světová. Měla vše, co by taková hvězda mít měla.
Mluvila jste s ní po premiéře?
Paní Kubišová byla na první premiéře, kterou jsem nehrála, ale byla jsem se podívat, takže jsme se setkaly. Panovala radost, že se to paní Kubišové líbilo, a potěšilo mě, že mi řekla, že přijde v létě ještě jednou, podívat se i na mě. Tak snad nebude protestovat proti mému pojetí. Dělali jsme toto představení s myšlenkou, že jí chceme vzdát hold.
No a víte, že vás dneska někteří považují za královnu českého muzikálu?
O takovém titulu nic nevím.
Nevyhrál u vás nakonec muzikál nad činoherním herectvím?
Baví mě vyjádření herecké i pěvecké a ideálně, když se to propojuje. Nemusí to být nutně muzikál. Řekla bych, že forma i obsah představení Marta je pro mě ztělesněním ideálu hudebního divadla. Není to plytké, má to velké téma, přesah, hudba a písně vnesou pro mě nezbytně důležité emoce a posunou to vše ještě někam výš. Naštěstí se mezi hraním a zpěvem vymezovat nemusím, jsem ráda, že mám práci pestrou, tak mi to vyhovuje.
Pečujete nějak speciálně o hlas?
Když se dostaví únava materiálu nebo když musím někdy zpívat i v indispozici, máme v Brně báječného pana doktora Havlíka, vynikajícího foniatra, který zachraňuje mě i mé kolegy. Jinak je asi důležitý dostatek spánku, aby si hlasivky odpočinuly. A taky nebýt příliš v zakouřeném prostředí, což už dnes moc naštěstí nehrozí. Nicméně, kvůli roli Marty jsem musela začít kouřit, sice jen při představení, ale na hlase to cítím.
I s dalším hudebním představením Noc na Karlštejně jezdíte v létě po českých hradech a zám cích. Připadáte si díky tomu jako opravdová královna?
Jsem ráda obyčejná holka v džínách a teniskách, být královnou asi snadné ani moc pohodlné není. Ale i já se občas ráda elegantně obleču, abych byla trochu za princeznu, nebo možná už spíš královnu, v mém věku.
Který hrad nebo zámek vás nejvíc oslovil?
Mě naprosto uhranul hospitál Kuks, kde jsme hráli několik let po sobě. Asi nespadá do klasické kolonky zámek-hrad, ale to místo má pro mě velkou magii. A procházet se ráno bylinkovou zahradou přímo na Kuksu nebo sedět ve vinici na protějším kopci a sledovat celý ten počin, genia loci, to je nádhera a strašně ráda se tam vracím.
Zdá se, že po dvou letech lockdownů se konečně kultura vrací tam, kde byla. Zaznívá ale, že lidé zlenivěli a radši sedí doma.
Možná v poslední době lidi zasáhlo spíš zdražování a inflace, ne každý si může dovolit utratit peníze navíc, ale pořád vidím, že se na kulturu chodí. A myslím, že pro mnohé je to nutnost. Potřebujeme toho ducha něčím potěšit, obzvlášť v době, která přináší různé tlaky na nás všechny.
Dozvěděla jste se o sobě v pandemii něco nového?
Ujistila jsem se v tom, že musím lépe vyvažovat své pracovní tempo s odpočinkem. První covidová pauza měla jinou atmosféru, lidi netušili, co je čeká a na jak dlouho to bude, spojoval je strach, tak víc drželi při sobě. To je myslím jedno z mála pozitiv, co tahle divná věc přinesla.
S kamarádkou jste tehdy vymyslely projekt Pošli kluka na pivo, vrátí se ti s kytkou, kdy jste společně vázaly květiny. Tím jste asi mnohé překvapila, ne?
Byl to pro mě velký relax a útěk do jiného světa. Těch pár měsíců mě to bavilo moc, byla to taková květinová terapie. Jestli bych se dokázala věnovat jenom tomu naplno a dlouhodobě, to říct nedokážu. Třeba se k tomu někdy vrátím.
A v jednom rozhovoru jsem se dočetla, že vaším koníčkem je i šití.
Ne, šití není mým koníčkem, baví mě se o to občas pokoušet, ale šiju spíš, když je potřeba, když přijde nějaká výzva v podobě roztržených kalhot, zkrácení závěsů a podobně, takže žádná vysoká krejčovina rozhodně ne. A mám touhu si s tím poradit sama, jít ve šlépějích dědy krejčího, nezahanbit geny a zvládnout to bez švadleny.
Dědeček byl prý ale vyhlášený krejčí.
Děda z tatínkovy strany zemřel dřív, než jsem se narodila. Znala jsem ho z vyprávění, fotek, zůstal po něm šicí stroj a několik krásných pánských obleků, které ušil, a vzpomínky na jeho talent k šití i zpívání. Můj bratranec, který nese stejné jméno jako děda, Alois Holiš, jde v jeho šlépějích a má firmu Janek v Rožnově pod Radhoštěm, která šije obleky a košile na míru, myslím, že děda by na něj byl pyšný.
A co jiné koníčky? Relaxujete při manuální činnosti?
Tím, že je moje profese nehmatatelná, když dělám manuální práci, jsem ráda, že vidím za sebou konkrétní výsledek, a navíc u manuál ní práce dokážu vypnout hlavu, což je taky dost důležité, a málokdy se mi to povede.
Docela hmatatelné bylo ale dvojí vítězství v televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Jaké to bylo?
Byla to jedna z největších profesních i osobních zkušeností, pochopila jsem, že člověk může jít ještě daleko za nějaké své pomyslné hranice. Byla to pro mě dřina, která mě krom stresu i hodně bavila, ta disciplína hledání specifik daného interpreta a pokus se do něj vtělit. Přišlo mi to dobrodružné, ale taky velmi vyčerpávající, proto jsem říkala, že už bych do toho znovu nešla. Nabídka na další účast přišla ve chvíli, kdy mi přinesla vidinu nějakého konkrétního pracovního cíle v době covidové, která byla tak zvláštně bezbřehá a rozplizlá, takže jsem kývla.
Slyšela jsem o vás, že jste na sebe hodně přísná. To je někdy na škodu, někdy to motivuje k vyšším výkonům. Jak je to ve vašem případě?
Ano, obojí, jak říkáte. Asi jsem na sebe přísná, ale jen v určitých ohledech, v některých jsem zase možná až příliš laxní a některé věci nechávám zajít až příliš daleko a řeším je, až je nejhůř. A vždycky člověk může být lepší, mám jen touhy věci neodfláknout, udělat je na své maximum.
Byla jste ambiciózní od dětství?
Nepamatuju se, nemyslím, že bych byla nějak přehnaně ambiciózní, nebo se to aspoň myslím neprojevovalo. Občas jsem šaškovala a strhávala pozornost, ale nebyla jsem soutěživá, to nejsem ani dnes. Soutěžím spíš sama se sebou.
Loni jste se objevila ve filmu Gump – pes, který naučil lidi žít. Ten příběh leckoho dojal. Dojal i vás?
Ano, dojal mě příběh, setkání se všemi těmi psími hrdiny, ale především přístup Filipa Rožka, jehož kniha byla předlohou pro film. Myslím, že je to z celého počinu zřejmé.
A jste pejskařka? Pořád máte doma boxera?
Můj boxer Sancho se dožil krásných třinácti let, byl to parťák, trpělivý. Většinu života jsem žila v domácnosti se psem, je to moc fajn, ale taky je to závazek, a když chci být zodpovědná, vím, že v této etapě života by nebylo fér si dalšího pejska pořídit. Jednou to třeba ale přijde.
Nepřipomíná vám někdy okolí, že už byste měla přemýšlet o rodině?
Víte, já žiju opravdu víc intuitivně, tak tato témata neumím lámat přes koleno, i když mě k tomu občas mé okolí nabádá. Já věřím tomu, že co má být, to bude, možná je to alibismus, ale takhle to mám.
Maminka byla sólistka Národního divadla v Brně, tatínek byl dirigent a korepetitor, nevlastní otec byl také operní sólista, mladší sestra je zpěvačka a herečka. Vaše rodina je hodně divadelní, ale vy jste přesto vystudovala nejprve střední pedagogickou školu.
Neměla jsem jasno, jakým směrem se ubírat, tak jsem zvolila školu zaměřenou více humanitně, sestřenice i kamarádka si „pedák“ v Boskovicích pochvalovaly, a taky jsem věděla, že se tam budu moct víc rozvíjet v hudbě, která mě bavila. Ale že bych si řekla, že půjdu třeba na konzervatoř, to určitě ne, nebyla jsem k tomu vedená, ani jsem po tom netoužila.
Člověk míní, život mění... před lety jste říkala, že byste Prahu za Brno nevyměnila, ale nakonec jste se přestěhovala. Může mít člověk dva domovy?
Může, jsem toho důkazem. Zásadní doma je tam, kde mám rodinu, což je Brno, ale mám ráda i svůj pražský domov, kde mám dobré přátele a práci, která mě baví a kvůli které jsem pořád ještě ochotná tu D1 pravidelně brázdit.
Když se podíváme na vaši práci, mimo jiné tam objevíme zhudebněné básně Jana Skácela. Musím říct, že je to nádherné cédéčko, které přinutí zpomalit.
To mě moc těší, že o tom cédéčku víte a že jste ho i slyšela. Krásné spojení básní Jana Skácela a hudby skladatele a mého kamaráda Davida Rottera. Na malinovém nebi, rozpouští se den, za zídkou z cihel, omamně voní bezy. Nečtu poezii denně, ale někdy je to potřeba.
Máte ještě nějakou jinou knihu, která se vám dostala pod kůži?
Mám jich nachystaných tolik, ale nestíhám moc číst. Naposledy to byla kniha kamaráda, stand-up komika Pavla Tomeše „Až na ten konec dobrý“. Získal za knihu čtenářskou Magnesii Literu, tak se raduju. Je to humorný román o smrti, to je myslím všeříkající, takže pokud hledáte humor a nevadí vám, že se i dojmete, doporučuju.
Kromě hraní v divadle, muzikálech, seriálech, účinkujete taky s brněnským big bandem New Time Orchestra. Jak jste se do kapely dostala?
Po mé první účasti v Tvoje tvář má známý hlas jsem dostala nabídku od kluků z NTO, jestli s nimi nechci navázat spolupráci, líbila se jim právě pestrost žánrů, stejně jako mně, takže jsme si řekli, že přesně v tomto duchu uděláme koncert. Hrajeme věci od Marty Kubišové, Edith Piaf, Zaz, Elvise a dalších. Je to osmnáct kluků a já, to je přece sen.
Repertoár obsahuje mix jazzu, swingu, šansonu v zajímavých aranžmá. Co vám je z toho nejbližší?
Právě to všechno, ten mix, to mě na tom baví. Kluci jsou vynikající muzikanti, tak mě těší, že se od nich můžu učit. Byť utáhnout celý koncert s tak velkým a hlasitým hudebním tělesem energeticky a hlasově taky nejde úplně levou zadní.
Spolupracujete také s Nadačním fondem dětské onkologie Krtek.
Díky Krtkovi, ke kterému mě před lety přivedl můj kolega z divadla Robert Jícha, jsem poznala spoustu úžasných lidí a příběhů. Ať už jsou to malí pacienti, jejich rodiče, nebo ti, kteří se o ně starají a dělají to skvěle. Je to myslím nezbytně nutná péče, často po té psychické stránce, ale Krtek se třeba stará i o ubytování rodičů, kteří musí být nablízku svému nemocnému dítku a kvůli tomu kolikrát opouštějí svou práci, svůj domov, který je daleko. Právě Krtek se snaží zpříjemnit nebo ulehčit rodičům jejich situaci. Pracovníci Krtka jsou dětem nablízku a k dispozici, jsou to takoví důležití parťáci. Krtek ale taky často pořádá různé akce, koncerty, kterých se právě pravidelně účastním i já, a výtěžek vždy putuje na nějaký přístroj nebo na cokoliv, co je pro tyto onkologicky nemocné děti zrovna potřeba.
Váš tatínek už překročil devadesátku, to je úctyhodné číslo. Na instagramu jste napsala, že obdivujete jeho moudrost, optimismus a nadhled. A že se snažíte odkoukat vše, co můžete. Daří se vám to?
To nevím, ale dělám, co můžu. To je pro mě jakýsi ideál, ke kterému bych ráda směřovala. Těšit se a radovat ze života, z každého dne, mít ráda lidi kolem sebe, nezavírat se před novotami dnešního světa, být moudrým, ale zároveň nebýt mudroprdný, jak se říká, žít a nechat žít.
Mimochodem, jak vnímáte sociální sítě? Co všechno je už pro vás za hranou, co by cizí lidé neměli vědět?
Ať si to každý dělá, jak cítí, to je jeho věc. Já osobně si střežím soukromí, především kvůli tomu, aby se pak různé informace nepřekrucovaly a nemohly někomu blízkému ubližovat. Sociální sítě mají své plusy, ale zároveň je děsivé, s jakou důležitostí a vážností se často přistupuje k číslu sledujících. Za mě osobně, jako u všeho, je fajn, když to má nějakou míru, pak to může být i dobrým nástrojem pro lidi, kteří můžou představit svoji práci, své počiny. Nespoléhat se tak jen na novináře, kteří občas píší něco trochu jinak, než jaká je skutečnost, ale mít šanci si to odprezentovat sami.
HANA HOLIŠOVÁ (41)
- Narodila se v Brně.
- Vystudovala Střední pedagogickou školu v Boskovicích a činoherní herectví na JAMU.
- 16 let byla v angažmá v Městském divadle Brno.
- Dále hostovala v Národním divadle Brno, Státní opeře v Praze nebo bratislavské Nové scéně.
- V roce 2012 získala Cenu Thálie za roli Papežky Jany.
- Koncertuje s brněnským big bandem New Time Orchestra.
- Hrála v televizních seriálech, například Velmi křehké vztahy, Policie Modrava, Ulice.
- Nejnověji se objevila ve filmu Gump – pes, který naučil lidi žít.
- Momentálně ztvárňuje hlavní roli v recitálu Marta, k 80. narozeninám Marty Kubišové.
- @hanaholisovaofficial
ZDROJ: časopis Vlasta
