Když se tak dívám na Huberta, napadá mě, zda jste byla vodomilka už jako malá?

Vodu jsem měla ráda, ale vyloženě vodomil jsem nebyla. Na plavání jsem jezdila se školou, ale do žádného oddílu jsem nechodila. Někdy kolem deseti let jsem se dokonce nachytala na takové ty báchorky, kvůli kterým jsem měla z vody i obavy. Že jsou tam rostliny, do kterých se zamotáte… Plavat v rybníce, kde jsem neviděla na dno, nebyl nejlepší pocit.

Kdy se to změnilo?

Až s potápěním, kdy jsem se na dno skutečně podívala. Všechno se pak změnilo a z obavy se stala vášeň a láska. K vodě mám neuvěřitelný vztah – mám pocit, že se s ní dá hovořit. A každá má jinou energii. Není to jen voda sladká a slaná. To jsou řeky, jeskyně, lomy… I každé moře je jiné.

Dá se láska k vodě podědit?

Zdá se, že Hubert má vodu moc rád, ale zatím ji poznal jen ve vaně. S mužem vedeme kurzy plavání pro starší děti. Snažíme se mu něco málo předat, ale spíš tomu necháváme volný průběh.

Hubert je vaše první dítě. Jak mateřství zasáhlo do vašeho potápění?

Teď mám největší pauzu ve svém potápěčském životě. Potápím se asi od dvaceti a v určitém období to bylo denně, pak týdně a teď s Hubertem to byl zatím jeden víkend za uplynulý rok (rozhovor vznikal na podzim roku 2020 - pozn. redakce).

Chybí vám to?

Chybí, ale ne že bych si z toho kousala nehty. Vím, že se k tomu můžu kdykoli vrátit a navázat. Těším se, až si budu ve vodě zase užívat klid a soustředění se jen na sebe.

Jaké byly vaše potápěčské začátky?

Celkem brzy jsem odcestovala do Egypta, kde jsem se živila jako instruktorka a potápěčská průvodkyně. Žila jsem tam sedm let a domů jsem jezdila na jednu až dvě měsíční dovolené v roce. Tehdy jsem se potápěla třeba čtyřikrát denně, na začátku i častěji.

Přivedl vás k tomu tehdejší partner. Váš současný partner a Hubertův tatínek je také potápěč. Umíte si představit, že máte muže, který se nepotápí?

To by nešlo. Můj život je natolik spjatý s vodou a potápěním, že už by na nic jiného nezbýval čas. Je to i moje profese a často se chodíme potápět v době, kdy mají ostatní volno – po večerech, o víkendech, takže bychom se doma míjeli. Vždyť bychom se ani nedostali na rande! Být potápěčský instruktor ve vnitrozemí není tak snadné jako u moře, je to velký žrout času.

Potápění máte oba jako profesi i zálibu. Co ponorková nemoc?

Umíme spolu docela dobře mlčet.

Pod vodou si toho asi moc neřeknete...

Pod vodou se dá mluvit víc, než si umíte představit. I celá souvětí. Ani jeden asi nejsme upovídaný typ. Svou denní zásobu slov někdy vypotřebujeme během společné práce a pak je nám dobře v tichu.

Mnoho let jste se potápěla v teplých vodách, Petr pro vás objevil vodu studenou.

A díky němu jsem objevila její krásu. Ve studených vodách jsem se potápěla vícekrát, dokud mi ta voda nepomohla pochopit něco, co jsem začala oceňovat a milovat. Pak jsem se tam začala vracet kvůli sobě, nikoli proto, že tam jedeme společně.

Co jste tam našla? V čem je potápění ve studených vodách jiné?

Jsem milovnice přírody a potápění v teplé vodě pro mě znamenalo rybičky, barvičky, pozorování života. V chladnější vodě, třeba v našich lomech, mi to nejdříve chybělo. Na druhou stranu, voda v lomech je tajemná, s mnohem menší viditelností. O to víc si užíváte, když nějakou rybu najdete. Je to skvělý výcvik sebe sama, někdy psychické otužování v náročných podmínkách. Není to zadarmo a možná o tom to právě je.

Potápíte se nejen ve studených vodách, ale přímo v ledových za polárním kruhem, kam s vaším potápěčským klubem podnikáte výpravy pro dobrodruhy.

Celosvětově se osmdesát až devadesát procent potápěčů potápí v teplých vodách mezi rybičky a korály – s rekreační výstrojí a v tenkém neoprenu. Zbytek jsou dobrodruzi, kteří objíždějí svět a hledají zajímavé lokality. A mezi nimi je jen pár lidí, kteří to chtějí a zvládnou v opravdu náročných ledových podmínkách. Je k tomu zapotřebí speciální trénink a spousta výstroje navíc – například suchý oblek, který vám zajistí tepelný komfort.

Jak studenou vodu si mám představit?

Třeba Bílé moře v Rusku – v létě je nahoře deset stupňů, a to je ještě teplá voda. No, teplá… asi jako opravdu studená voda z kohoutku. Asi po dvaceti metrech klesne teplota vody na dva stupně. V hloubce pod třicet metrů je to celoročně kolem nuly. Když moře v zimě zamrzne, má voda minus 1,7 stupně Celsia. Pro zajímavost srovnání s Rudým mořem v Egyptě – tam tzv. termoklina v běžně potápěných hloubkách nenastává, což znamená, že voda má dvacet pět stupňů nahoře i dole ve třiceti metrech.

Kdy jste byla poprvé pod ledem?

Bylo to u nás – v sympatickém lomu, ani velikém, ani hlubokém, což je příjemné psychicky. Jste na laně, takže kdyby něco, víte, že se během chvilky dostanete zpátky. Z Egypta jsem byla už „vypotápěná“, měla jsem za sebou tisíce ponorů. Tam jsem se potápěla i v suchém obleku, ale bez rukavic. Kdežto pod ledem jsem je mít musela a to pro mě bylo nezvyklé. Jsou gumové, asi jako ty na úklid, a pod nimi máte ještě teplé prsťáky. Připadala jsem si jako Mickey Mouse! Jen nasadit si s nimi masku na tvář a dostat její okraj pod kapuci mi připadalo nereálné! Jako zkušená instruktorka jsem měla pocit, jako by někdo rozstříhal všechny moje průkazky a já se stala znovu začátečníkem. Došlo mi, kolik se toho musím zase naučit. Byla to ale velká motivace obout se do toho a vypilovat to.

A vaše emoce, poprvé pod ledem?

Vzrušující a současně ohromující zážitek. Byla tam hezká viditelnost, která se většinou zlepší, když voda zamrzne. A ten pohled na led zespoda! Bubliny nejsou kulaté, ale placaté, můžete si s nimi hrát rukama, přelévat je, spojovat a rozdělovat… Vidíte i lidi, kteří stojí nahoře na ledu. Bylo to tak úžasné a já se smála štěstím, až mi teklo do masky.

Asi bych zažívala paniku, že mám nad sebou ledový dekl. Vy ani trochu?

Ne, panika by tam být neměla. Vrátím se na začátek našeho rozhovoru. Lidé, kteří mají dobrý vztah k vodě a důvěru ve své schopnosti v ní – třeba plavci, hráči podvodního ragby nebo kajakáři – jsou většinou na potápění velmi šikovní. A pak jsou lidé jako já, kteří se s trochou obav dostanou do kurzu, a buď jim jejich nadšení pomůže paniku zvládnout a nahradit dovednostmi, nebo ne. Pak z nich potápěči pod ledem, tzv. ice diveři, nebudou.

Jaký je život pod ledem?

Třeba Bílé moře je pestré makroživotem, žijí tam také sasanky, korýši, co běhají pod ledem, ryby i savci… Dívejte! Na téhle fotce je pode mnou kostřička zřejmě tuleně a nad ní plave „mořský anděl“ (Sea Angel; česky valovka, pozn. aut.). Říkala jsem si tehdy: „Jé, podívej, dušička!“ Krásná je kombinace hnědozrzavozelených chaluh, zelenožlutých ker a šedobílých skal. Člověk se pohybuje žlutozeleným světlem, různě nakukuje a je překvapený, kolik toho žije v tak ledové vodě.

Nenapadlo vás tam, že by takhle mohlo vypadat vaše nebe?

Napadlo a bylo by to hezké…

Když se vrátíme k praktickým věcem – musela jste se kvůli potápění v chladných vodách začít otužovat?

Vůbec ne. Spousta lidí si myslí, že jsme otužilí, ale já rozhodně nejsem. Je to podobné, jako když jezdíte na hory. Venku je minus deset dvacet a vy jdete ven, protože se dobře oblečete. Máme již zmiňovaný suchý oblek, takovou jakoby nepromokavou bundu a pod ní teplou kombinézu – představte si dětskou s fleesem uvnitř a pogumováním na povrchu – a pod tím vším nosíme ještě termoprádlo. Čím větší zima, tím více vrstev. Jsme jako cibule. Dnes už jsou běžné i elektricky vyhřívané vestičky nebo rukavice.

Potápíte se od roku 2001. Muselo se to hodně posunout nejen ve výstroji a vybavení…

To ano! Třeba plánování ponorů – před dvaceti lety se vše plánovalo podle tabulek. Dnes má každý potápěč u sebe počítač, vypadá jako větší hodinky, který mu umí okamžitě spočítat „Ještě tady můžeš zůstat tolik a tolik minut.“. Když vyplave o pár metrů výš, znovu mu to přepočítá. Změna také nastala v potápění obecně – po revoluci to bylo u nás „in“, nastal doslova boom, potápět se začala spousta lidí… Dnes se více potápějí ti, kteří do toho jdou srdcem a zůstávají u toho. Taky se tenkrát potápělo více mužů než žen a podle toho byl nastavený celý trh – v drtivé většině se daly sehnat jen unisex, tedy pánské střihy neoprenů.

Teď je potápěček více?

Určitě. Většinou je to půl na půl a v některých klubech včetně našeho ženy i převažují. Když Petr, nadšenec pro studené vody, připravuje expedici na sever, říkává: „Když chci pořádnou expedici, potřebuju ženské!“ Na poslední expedici za kosatkami do Norska se mu přihlásilo pět žen a žádný muž.

Čím to?

Věřím, že u nás to může být i mnou. Ostatní ženy vidí, že nejsem žádná mužatka, která zvládá víc než ony. Možná je nakažlivé moje nadšení. A k těm náročným expedicím – holky asi umí zatnout zuby trochu víc, a když jim to stojí za to, obětují hodně. Nechci se ale touhle rychlou úvahou dotknout žádného muže.

Na expedicích v Norsku jste také byla. Jaké to je mít kosatku na dosah ruky?

Fantastické! Nepovede se to ale na každé expedici. Pokud tam vůbec jsou, musíte je nejprve najít, což může trvat celé hodiny. Když je objevíte, zkoušíte se k nim pomalu přibližovat lodí. Pokud je vaše přítomnost neruší, můžete se pokusit pozorovat je i z vody, kam za nimi skočíte… Jeden rok jsme se dostali fakt blízko, byli jsme svědky úžasného lovu, při kterém se krmilo hned několik skupin. Měli jsme tehdy neuvěřitelné štěstí – záběry, které jsme natočili, od nás chtěla BBC.

Lovu?

Kosatky se sjíždějí ke břehům Norska, protože se tam každoročně stahují sledi, aby se vytřeli. Mění místa a kosatky je sledují. Loví tak, že největší samci se nadechnou, zanoří se dvě stě metrů hluboko a vytlačují sledě nahoru do hejna. Když je naženou blízko hladiny, do točícího se kolotoče vjedou, udeří ocasem a omráčené ryby posbírají a sežerou. Takový lov trvá hodiny a často celé hejno sleďů i s kosatkami migruje. Když se vám podaří je najít a skočíte do vody, máte třeba jen pár vteřin, než se to celé odsune. A nám se povedlo, že celé hejno zůstalo na místě přes dvě hodiny.

Co jste tam cítila?

Obdiv, respekt a úžas nad celou přírodou. A obrovskou radost a vděčnost, že jsem to mohla vidět. Těžko se to popisuje… Je tam ještě jeden vjem – když vylezete na loď a kosatka kolem ní projede. Dojde vám, jak je velká, i větší než vaše loď. Ve vodě takové srovnání nemáte. Zrovna při sledování tohoto lovu jsem zažila pocit, že se kosatkám nějak nelíbím. Odplavala jsem kousek dál a došlo mi, že jsem jim rušivě stála v cestě, kam chtěly hejno sleďů hnát. Pak se mým směrem velmi rychle rozjel nejméně pětimetrový kosatčí samec. Hrklo ve mně: „Ty jo, co se stane?“ Metr přede mnou se nečekaně zastavil, svou rychlost totiž zabrzdil máchnutím ocasu do hejna sleďů, otočil se břichem ke mně a – věřím, že s uchechtnutím – začal sbírat své omráčené rybičky. Třikrát jsem se nadechla a vydechla… A máme z toho nádherné video.

Zažíváte v blízkosti tak obrovských zvířat i strach?

Někdy mi projede hlavou myšlenka: „Teď a takhle to skončí?“ Ale většinou spíš žasnu nad jejich krásou a majestátností. Nadšeně si užívám, že jsem se k nim směla dostat tak blízko. Snažím se s nimi mluvit, i když ne slovy, říkat jim, proč tam jsem, a děkovat, že se mi ukázala. V tom jsem dítě štěstěny. Kosatky, keporkaky, různé druhy žraloků, delfíny, běluhy – všechna ta zvířata jsem měla na dosah. Jednou jsem měla keporkaka nečekaně tak blízko, že jsme se dívali navzájem do očí. V té magické chvíli jako by zmizel čas.

Říkáte, že každá voda je jiná. Co je vám nejbližší?

Asi pořád Egypt. Jak tam vlezu do vody, obejme mě a mám pocit, že jsem doma. Zřejmě je to dáno i jednoduchostí ponorů a výstroje. Nepotápíte se hluboko, máte na sobě jen mokrý neopren, jste lehčí a obratnější než s náročnější výstrojí. Je to takový návrat, jako když si sednete u maminky k bábovce.

Co vám čas strávený pod vodou přináší do běžného života nad hladinou?

Pohybuju se v prostředí, které nám není blízké – bez funkčních přístrojů bychom tam nepřežili. Jako instruktorka se někdy potkávám s lidmi i v mezních situacích. Naučilo mě to pracovat s nimi celkově s větší vnímavostí, lépe je odhadovat a věřím, že i uklidňovat. A také řešit nastalé situace a velmi rychle si porovnat priority. Za to jsem vděčná. Práce s lidmi pod vodou dá člověku hodně. Ani v běžném životě se nebojím vzít někoho za ruku a uklidnit.

JANA HŘEBEJKOVÁ (42)

• Profesionální potápěčka a instruktorka.

• Potápí se dvacet let, v teplých vodách i v těch chladných za polárním kruhem. Pod vodou také fotí a natáčí.

• Za sebou má pět tisíc ponorů včetně ponoru do hloubky sto metrů.

• Vzděláním fyzioterapeutka, pracuje v potápěčském centru a klubu – www.kaprdivers.cz.

• Narodila se v jihočeských Borovanech, s partnerem žije v Praze.

• Před dvěma lety se jim narodil syn Hubert.