O hercích se říká, že buď leží, nebo běží. Jak tohle střídání klidu s hektičností zvládáte?
Zvyknul jsem si. A za ta léta už umím se svojí energií hospodařit. Snad to nezakřiknu, ale zatím mě v tom moje tělo podporuje a drží. Na druhou stranu je pravda, že když mě čeká nějaký zápřah, vnímám to jako sportovní výkon – jsem v tréninkovém nastavení, a když pak nastane „závod“, tak vím, že musím zabrat. Zatnout zuby a makat. Vydávat, ale pozor, taky nabírat, hlídat si životosprávu a doplňovat ji vydatnou porcí spánku. Upřímně, občas to vyjde, občas ne, což byl třeba případ zkoušení Macbetha, kterého uvádíme v rámci letošních Letních shakespearovských slavností.
Tenhle projekt je atraktivní pro diváky, ale náročný pro herce, a to tím, že některé zkoušky probíhají hodně pozdě v noci.
Ono to jinak nejde, je nás hodně a všichni máme svoje závazky, takže v poslední fázi před premiérou se zkouší klidně od půlnoci dál. Tím pádem má člověk obrácený režim a je tak trochu mimo realitu. Mě navíc letos v té poslední fázi vozili do Ostravy, kde jsem natáčel celovečerní film Za vším hledej ženu. Celý den jsem byl na place a pak zase pěkně zpátky na zkoušku. Spal jsem v autě a modlil se, aby to můj organismus dal a nepomstil se mi… Ono je to mimo jiné i o nastavení hlavy – víte, že sice jedete dostihy, ale že mají svůj začátek a konec. A že pak nastane nějaká pauza na resuscitaci. V mém případě to vypadá na září.
Macbeth je asi vůbec nejtemnější Shakespearův příběh. Vnímáte ho tak?
Vlastně ano, což je dané tím, že jde o hru plnou krve. Vražda je nejhorší hřích a přes to nejede vlak. S režisérem Jakubem Kroftou se na to snažíme dívat bez slitování a takového toho velkého shakespearovského patosu. Hlavní hrdina sice pochybuje, jestli jsou jeho rozhodnutí správná, ale je to bastard. Já osobně v něm vidím i děcko, kterého varujete, ať mokrou rukou nesahá na ohradník, ale jeho to strašně láká. Cloumá s ním dětinská zvídavost a nedá si říct. A tak to udělá a samozřejmě dostane pecku… Ten příběh je plný vzestupů a pádů a vypráví o tom, že jakmile člověk neodhadne svoje možnosti a snaží se dostat výš, tak to skončí špatně. Neukojitelná touha po moci způsobí katastrofu.
Což asi neplatí jen pro 11. století…
Bohužel máte pravdu. Když zůstaneme u nás, tak se stačí podívat do poslanecké sněmovny, kde je pár jedinců, kteří tam opravdu nemají co dělat. A vy vidíte ty ostatní, inteligentní a vnímavé lidi, jak vůbec nevědí, co si s tou hrubostí a tupostí mají počít… Víc asi nemá cenu to rozebírat. A hlavně je na divácích, aby si sami odpověděli na otázku, kdo je Macbeth 21. století? Kam až sahají hranice našeho strachu? Nebo jestli je vůbec možné zastavit zlo? Věřím, že se jich to dotkne a že nad tím budou přemýšlet. Náš Macbeth není žádná lyrika, od začátku až do konce jde na dřeň. Je to taková krásná a dramatická tresť a my si ji moc užíváme.
Hraní venku má své kouzlo – herce i diváky často překvapí počasí, různé zvuky a nečekané situace. Máte to rád?
Mám a to už z toho důvodu, že se v rámci své práce dostanu na vzduch. On si to málokdo uvědomuje, ale herci většinu času tráví pod zemí, v prostorách bez oken, bez denního světla a slunce. Tady jsme nejenom venku, ale máme i fantastický výhled – třeba v Praze se hraje v Královské zahradě před Míčovnou, to znamená, že kolem vás jsou stromy a máte parádní výhled na Hrad. A zbytek? Ten je ve hvězdách… Reakce publika i kolemjdoucích, zvuky tramvají a vůbec města pod námi, rozmary počasí, to všechno jsou věci, které neovlivníme. Můžeme je jen přijmout a někdy i zohlednit a vzít do hry. Základ je ovšem pořád stejný – poctivě odehrát to, co jsme nazkoušeli. Být tu pro diváky a společně s nimi si to vychutnat.
Vychutnáváte si i bojové scény? Třeba tu, kdy se váš Macbeth utká s Macduffem v podání Vaška Vašáka?
Nejsem žádný milovník středověké historie. Rozhodně se po Praze nepotácím v dlouhém kabátě a s excaliburem u pasu. Tyhle romantické sklony jsem nikdy neměl, takže to beru jako nutnost. Ale na druhou stranu i jako příjemné zpestření. Ta hra má 78 stran textu, takže když na chvíli vezmeme do ruky meč a párkrát s ním o sebe břinkneme, je to fajn. A navíc to vypadá hezky.
A jak moc důležití jsou pro vás lidé, které tahle inscenace spojila dohromady?
Čím jsem starší, tím víc si to hlídám. Nejde mi jen o to, co hraju, ale i s kým. O téhle partě můžu říct, že je nadupaná a zábavná. Baví mě každý z nich – od hereckých kolegů až po tvůrčí tým. I když svou profesi nepovažuju za těžiště života, nechci čas, který do ní investuju, promarnit s někým, koho nemám rád. A nebo on mě. Nejsem typ sólisty, který se odstřihne a bezohledně si jede to svoje. Divadlo odjakživa považuju za kolektivní práci.
V jaké kondici je podle vás momentálně české divadlo?
Řeknu to takhle: mám radost z každého diváka. Žijeme v době ekonomických průšvihů, zdražování je na denním pořádku, inflace stoupá. Lidi bojují se strachem a nejistotou. Všichni se vyrovnáváme s tím, že doba blahobytu skončila, mění se naše vnímání i názory. A společně s tím se proměňují i nároky na divadlo – ustupuje taková ta jeho hloubavá funkce, která nastavuje zrcadlo, a vítězí zábava. Je to pochopitelné. Diváci se chtějí smát a je skvělé, když si tuhle potřebu přijdou uspokojit do divadla. To je podle mého názoru nenahraditelné. Sice se od rána do večera můžete bavit v online prostoru, ale to není ono. Nezasáhne vás 3 energie, která jde z živého herce. Ta je daleko silnější a ryzejší než nějaké 5D kino.
Jednu dobu jste učil na pražské DAMU. Co si myslíte o současné mladé herecké generaci?
Můžu mluvit jen o studentech, se kterými jsem se setkal, a ti byli vyspělí, rozumní a měli tah na branku. O divadle uvažovali zajímavě a chtěli se mu věnovat. Samozřejmě, že mnoho z nich se ještě hledalo, to k tomu patří – mladý člověk se snaží najít svoje místo v kolektivu i na světě. Pátrá, hledá, zkouší. Vstává i padá. Dostává rány a učí se bránit, správně všechno dávkovat. Já ale můžu jen opakovat, že jsem měl štěstí na děcka, která byla opravdu pracovitá a talentovaná. Se spoustou z nich jsem se pak setkal i později, a to už jako kolega, z čehož jsem měl radost. Jednou bych se k učení rád vrátil. Je to práce, která má smysl a naplňuje mě.
Co vás vedlo k tomu, že jste s učením herectví přestal?
Uvědomil jsem si, že trávím čas s cizími dětmi, zatímco doma mě čekají ty moje. Matěj a Rozálie dorostli do věku, kdy bylo evidentní, že potřebují každodenní kontakt. Že už nemůžu být tátou, který ráno odejde a v noci se vrátí. To u nich šlo jako u miminek, ale když začali brát rozum a všechno kolem sebe nasávat jako houba, bylo mi jasné, že bych přišel o krásnou a výjimečnou etapu jejich života.
Takže se dá říct, že vás otcovství zásadně změnilo?
Jednoznačně! Sám jsem dospěl a přehodnotil spoustu věcí. Přiznám se ale, že nemám rád, když se s příchodem dětí člověk promění ve vážného a přísného pedanta, který si myslí, že jako jediný ví, kde je pravda. Od začátku jsem byl spíše takový lehce praštěný tatínek a snažil se jim vštípit, že v životě je potřeba i humor a nadhled. To ale neznamená, že bych tu a tam neotevřel moderní literaturu typu Respektovat a být respektován… Jenže pak došlo na „lámání chleba“ a já zjistil, že když mrňous přeběhne na červenou před brzdícím autem, nejsem schopný to brát v klidu a s chladnou hlavou mu vysvětlit, že se to nedělá. Tohle fakt nedokážu. A tak se v tom tak melu a doufám, že svým dětem jejich přirozený pohled na svět a „genetické prokletí“, které mají, nenaruším svojí výchovou. Došel jsem k tomu, že nejdůležitější je láska a podpora. Taková ta otevřená rodičovská náruč.
V jedné známé písničce se zpívá: Bez lásky láska není…
Přesně tak. Rodiče vám mohou být vzory, ale když vám neposkytnou lásku, jsou kritičtí a tvrdí, tak vám prostě něco chybí. Pak se s tím dlouho vyrovnáváte a máte pocit permanentní nespokojenosti. Honíte se za kariérou, protože máte pocit, že musíte. Ale nemusíte vůbec nic. Jen být sami sebou.
Vidíte ve svých dětech nějaký svůj otisk?
Myslíte umělecký? Nejsem si jistý… Rozálie zpívá a chodí do hudebky. A stejně tak i Matěj, ale to je normální. I já jsem v jejich věku koketoval s muzikou – skoro osm let jsem hrál na housle, třináct zpíval ve sboru. Tenkrát jsem u toho trpěl jako kůň, dneska je mi líto, že jsem nevydržel delší dobu. Muzika je totiž něco, co mi v životě hodně pomáhá, a často se k ní obracím. Je to super relaxace.
Co vás vlastně přivedlo k herectví? Pokud vím, původně jste vystudovaný stavař….
Šel jsem ve šlépějích svého otce a směřoval na fakultu architektury. Ale pak se ve mně něco ozvalo – myslím si, že to bylo způsobené tím, že jsem vždycky měl rád filmy. A pak že jsem se párkrát přidružil k chebskému gymnáziu, když jelo do Prahy. Vždycky jsme se setkali s někým slavným, třeba s Miroslavem Horníčkem, což bylo nezapomenutelné odpoledne. A večer se šlo do divadla, většinou na Vinohrady. Když jsem na jevišti viděl Svatopluka Skopala, Petra Kostku, Janu Hlaváčovou nebo Honzu Šťastného, byl jsem nadšený. A když jsem pak v Učitelských novinách zjistil, že se na DAMU chystají otevřít nový ročník, řekl jsem si, že to zkusím… Přijímačky byly dřív než na architekturu, vlastně na jakoukoliv školu, a já je udělal. A takhle to celé vzniklo.
S příchodem do hlavního města se vám asi otevřel nový svět…
Byla to síla, taková změť inspirace, lásky, bolesti, večírků, samostatného života… Do toho první extrémní zatížení, první zkušenosti s divadlem, první ne, kdy jsem odešel z vlastní vůle ze zkoušení z Národního divadla měsíc před premiérou, a to z poměrně velké role. Tehdy jsem měl pocit, že končí svět, že se školou skončím… Samozřejmě jsem zůstal.
Takže jste byl rebel?
Spíš jsem měl vyvinutý smysl pro spravedlnost. A díky tomu jsem párkrát explodoval, ale komu se to v tomhle věku nestalo… Dneska bych řekl, že nejsem submisivní, ale ani extrémně dominantní. Když se mi něco nelíbí, pro sebe si to nenechám, ale že bych musel za každou cenu prosazovat svůj názor? To ne. Mám rád pluralitu pravd, jak říkávali Havel s Bělohradským.
Intenzivně se věnujete režii. Jak jste ji objevil?
Přednášky režie jsem navštěvoval už na DAMU, ale tehdy jsem měl hodně herecké práce. Ale to pnutí vyprávět příběh a zkusit udělat dobrý výkon s někým jiným tam někde bylo. A v pravý čas se vynořilo… Chytlo mě to a dneska můžu říct, že mě režie činí nebývale šťastným.
A kdybych se zeptala na důvod? Co vás na vyprávění příběhů z druhé strany tak fascinuje?
Propojení se životem. Práce s hercem totiž může nést plody i v osobní rovině. Když mu coby režisér dáte prostor a společně vytvoříte hezký jevištní výkon, tak se mu ve většině případů zvedne sebevědomí. Ten člověk je najednou spokojený, uvolněný, ve svém středu. Zmizí určitá tenze a on se v těch svých špičatých hranách krásně zakulatí. Když se tohle podaří, je to zázrak. A pro mě osobně obrovská radost. Stejně jako práce na textu a tvoření vlastního světa. Když to podtrhnu a sečtu: baví mě lidi posouvat. Snažím se jim být velmi blízko a vytvořit jim komfortní prostor. Nekřičím, nejsem direktivní. Sám jsem to zažil a vím, že tudy cesta nevede.
Před dvěma lety jste s kolegy založili divadlo Terminus. Jak se mu daří?
Je v zamraženém stavu. Sotva jsme začali hrát, přišla koronavirová epidemie… Ale stihli jsme nastudovat dvě inscenace: monodrama Utrpení mladého Werthera a pak krutou, ale komickou záležitost o křehkosti přátelství a osamělosti s názvem Howie a Rookie Lee. Tu můžete vidět v listopadu v pražské Vodárenské věži, která se stala naším útočištěm. Nic nového ale zatím nevzniká. Uvidíme, co bude dál. Když nastanou vhodné podmínky, nevylučuju, že Terminus zase přivedeme k životu.
Co teď ale frčí, jsou televizní seriály. Už nějakou dobu jsou v kurzu hlavně ty lékařské a kriminální. Máte pro to jako zkušený seriálový herec nějaké vysvětlení?
Já myslím, že diváky táhne prostředí, které je atraktivní, často na pomezí života a smrti. Co si budeme namlouvat, tahle hranice člověka odjakživa fascinuje. Když pojedete kolem dopravní nehody, budete dělat, že se nedíváte, ale stejně tam tím okem lupnete… A pak jsou všichni ti doktoři a vyšetřovatelé hrdinové. Zajímají nás, inspirují a motivují. Už jen tím, že pracují na věcech, které většinou dobře dopadnou – operace se podaří, případ vyřeší. Člověku se svým způsobem uleví a potěší ho, že některé příběhy mají dobré konce.
A co popularita, která je s televizí spojená? Je vám příjemná?
Komu by nebyla. Jsem rád, že lidi reagují pozitivně, taky by na mě mohli házet rajčata a uplivávat si přede mnou… Z těch ohlasů je jasné, že toho mého doktora Davida Hofbauera, který prošel seriály Modrý kód, Sestřičky a 1. mise, mají rádi. Že jsem je svým výkonem neotrávil, což byl můj cíl. Skvělé bylo, že jsem dostal od tvůrců volnou ruku a mohl jsem si tu postavu dělat trochu po svém. Myslím, že to na tom bylo znát.
Jak jsme řekli na začátku, celé léto budete v zápřahu. Kdyby se náhodou objevil prostor pro odpočinek, čím byste ho vyplnil?
Plaváním a chozením po kopcích. Vyrazil bych do hor nebo k moři. Nějakých dvanáct let jsem licencovaný potápěč a musím říct, že mě život pod vodou fascinuje. Je to svět, který má své vlastní zákonitosti. A já jsem v roli návštěvníka, který ho s velkou pokorou pozoruje.
MAREK NĚMEC (41)
MAREK NĚMEC (41)
- Rodák z Chebu vystudoval střední průmyslovou školu stavební a poté herectví na DAMU.
- Po škole byl v angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, od roku 2010 je na volné noze. Vidět ho aktuálně můžeme jako Macbetha na Letních shakespearovských slavnostech.
- Známe ho z televizních seriálů 1. mise, Modrý kód, Sestřičky, Expozitura, Poldové a nemluvně, Labyrint nebo Zdivočelá země. A z filmů Ženská na vrcholu, Protektor, Jako nikdy. Podílí se také na tvorbě pro děti (například Studio kamarád) a věnuje se režii.
- V roce 2019 s přáteli založil divadlo Terminus, které působí v pražské Vodárenské věži.
- Žije v Praze a má dceru Rozálii a syna Matěje.
ZDROJ: časopis Vlasta
