Pocházíte z prostředí prostoupeného vírou, váš tatínek je farář. Jak jste prožívali advent a Vánoce?

Moc hezky! Jsem ze čtyř dětí, nechápu, jak to máma dělala, ale vždycky bylo všechno nachystané, pekla po nocích, rozsvícené svíčky na adventním věnci... Samotný Štědrý den byl také v její režii, protože táta farář sloužil a byl pro nějakou vánoční přípravu nepoužitelný. Ten den už jsme nikdy nic nemuseli dělat, jen společně zdobili stromeček a než se šlo večer do kostela, tak jsme se mohli dívat na pohádky. Byli jsme aktivní v našem farním sboru, chystali jsme básničky, pásma a programy, celý advent se nesl v duchu, že se na něco čeká. Táta farář nám dětem ve sboru vštěpoval, že my teď zvěstujeme evangelium. Že pásmo koled a promluv, které nachystáme, není jen divadlo, že to není žádná hra, ale že skutečně zvěstujeme, že je to služba, něco, co dáváme dál. Mám několikery Vánoce, na které mám krásné vzpomínky.

Jaké?

Nesu si v sobě, jak nám naši neúmyslně předávali duchovní rozměr Vánoc. Bylo mi asi pět, žili jsme na faře na Vysočině a na varhany tam jezdívala hrát jedna mladá holka Libuška, která nikoho neměla. Na Vánoce ji rodiče pozvali k nám. To bylo výjimečné, krásné. Pak, když jsme se přestěhovali na Valašsko, žili jsme na faře na kraji vesnice a nedaleko v posledním domě bydlel pán, který byl taky sám. Měl stromeček z trubek a na stěnách pověšené nahotinky, které vždycky rychle pozakrýval, když jsme za ním přišli. Rodiče ho také pozvali na Štědrý den. On nám tehdy všem nakoupil dárky, dostala jsem od něj sadu mýdel, to byl docela luxus, bylo to za totality, bylo mi deset a měla jsem vlastní sadu voňavých mýdel! Když mi bylo třináct, odjel táta služebně do ciziny na půl roku i přes Vánoce a nemohl se vrátit, protože už by ho pak z nějakých důvodů komunisti nepustili zpátky. Vánoce, kdy táta nebude doma. Neuměli jsme si to vůbec představit!

Jaké to bylo?

Nakonec to dopadlo moc krásně: přijeli babička s dědečkem, sestřenice, teta a strejda, který byl na jiné přísný pruďas, ale my děti ho milovaly. Dospěláci měli na svátky víno a strejda se ptal, co bychom chtěli pít my. A my že Vineu, to byl poklad, který se za totality špatně sháněl! On sedl do auta, na Štědrý den odjel, tehdy to byl ještě pracovní den. Mezi Valašským Meziříčím a Vsetínem objezdil snad všechno, teta doma vytočená, strejda nejel. Po čtyřech hodinách přivezl šest obrovských lahví, které sehnal až ve Zlíně! Objezdil dva kraje, aby nám dětem sehnal to, po čem jsme toužily. Ženské byly naštvané, my děti absolutně šťastné. Tenhle strejda Jenda za pár let na Vánoce umřel. Navždycky to budu mít propojené.

Bylo těžké být za totality farářské dítě?

Vyrůstala jsem ve sboru, tlak zvenku jsem si uvědomovala málo. Navíc na vesnici to bylo jednodušší než ve městě. I tak jsme zažívali i nepříjemné situace, poznámky typu „ti farští, pobožňáci“, byly to velmi náročné a těžké situace, zejména pro dospělé. Což jsem si ale uvědomovala až zpětně.

Nosí farským dětem dárky Ježíšek?

K nám Ježíšek nikdy nechodil. Ani když jsem byla malá, ani když už jsem pak měla svoje děti. Ty od dvou let vyráběly dárky pro ostatní, věděly, že se obdarováváme navzájem. Ale když byly ve školce, odchytly mě jednou učitelky a říkaly mi: „Paní Židková, prosím vás, my rozumíme, jak vy to s tou vírou a Ježíšem máte, ale mohly by vaše děti ostatním dětem neříkat, že dárky nenosí Ježíšek?“ Farářský děti vysvětlovaly ostatním dětem, že Ježíšek neexistuje! To bylo veselé.

Říkala jste, že jako malá jste cítila, že se o adventu na něco čeká. Na co přesně? Jak to definujete dnes?

Ne snad ani čeká, spíš k čemu směřujeme. Jako malá jsem samozřejmě čekala na Vánoce, na dárky, svíčky, stromeček. Dnes o tom intenzivně mluvím se studenty. A asi trochu bořím představu těch šestnácti nebo sedmnáctiletých lidí o tom, co je advent: vysvětluji jim, že vstupujeme do nového období. U nás ve sboru se o neděli před adventem připomínají lidé, kteří v předchozím roce zemřeli. Je za námi čas těžký, bolestný, plný ztrát. Liturgický rok nezačíná Velikonocemi nebo Vánocemi, ale obdobím před Vánoci, které má hluboký smysl. Zkusit se zastavit, zjistit, kam směřuji, čemu věnuji čas. Advent je postním obdobím, půst má vést k tomu, že si člověk poskládá, komu a čemu věnuje svoji energii a myšlenky, čas, soustředění. Co se před námi otevírá? V hektické době, v níž žijeme, máme před Vánoci nejvíc naplněné diáře, myjeme okna, všechno musíme stihnout. Přitom je to paradox. Máme se zastavit. S někým pobýt. Ztišit se. Zjistit, co ve Vánocích přichází. Ne jen soustředit se na to, co se stalo kdysi dávno, postavit si na poličku zasněžený Betlém a pustit koledy, ale zjistit, co se stává dnes.

Co se stává?

Advent, přicházení, přiblížení Boha světu, to se děje tady a teď, pořád. Čím dál víc si uvědomuju, co se tehdy stalo jedinečného a jakou formou. Tomuhle světu se rozzářila naděje. Tenkrát se Ježíš narodil do chudoby, do hnoje, do toho nejhoršího, co může být. Narodil se někdo, v kom pak byl rozpoznán „Immanuel“ – tedy „Bůh s námi“. Přišel do toho největšího balastu. První o tom slyšeli pastýři. Být tehdy pastýřem, to nebyla romantika na salaši. Pastýři byli lidé na okraji, mimo sociální i náboženskou komunitu, lidé, kteří prokaučovali život, rozhodně nežili řádně. Jak to, že ti jako první zaslechli tu zvěst? Jak to, že k nim ta naděje přišla jako první? Pak přišli mudrci, lidé odjinud, jinak oblečení, jinak myslící, jinak věřící, jinak mluvící, žádní naši. První přišli do Betléma a přinesli dary ti úplně divní. Ti hledali krále. Přišli za Herodem do paláce a ptali se po novém králi. V návaznosti na to, co za násilí Herodes spustil, vnímám velmi silně i moment, kdy Josef sbalil Marii a novorozeně a stali se bezdomovci, migranty, jak bychom dnes řekli. Ježíš se hned po narození stane uprchlíkem.

Co na tohle říkají studenti?

Že je to hustý. „Vy jste mi vzala Vánoce!“ Tak jim říkám, že i já dávám dárky a strašně ráda, že zdobím stromeček. Ale Vánoce jsou hlavně o tom, že i ten poslední z posledních, ten, kdo život nezvládl, kdo se topí v životních … v marasmu, že i ten slyší o naději, a že Pán o něm ví, že je tu pro něj. Že to jde přes hranice, přes naše limity. Neumím si představit, jaké to je, mít Vánoce ve válce nebo v kriminále. Máme se moc dobře, tyhle země nepamatují třicet let svobody, historicky vzato. Ale přesto nesnižuju to, že je tu spousta lidí, kteří žijí ve vlastních temnotách a sevřeních, dusí se ve studených rozlámaných vztazích, cítí ztráty a obavy. Hodně věřím tomu, že v tom všem, v těch temnotách a ztrátách, je tu Bůh s námi. Ne jednou kdysi v Betlémě. Ale tady a teď. I o tom je advent. Advent je o tom, že něco přijde. Někdo přijde. A že ani ta naše realita ještě není cíl.

Jak změnila prožívání adventu a touhu setkávat se s bližními pandemie?

To je v církvích dnes velké téma a asi největší zásah do společenství, do komunity. Nutnost nesetkávat se, omezení v setkávání, v dotycích, v bytí pospolu, to nás zraňuje asi nejvíc. Učíme se to zpracovávat, nahlížet na situace a hledat v nich nějakou smysluplnost. Vloni před Vánoci jsem nakazila covidem celou rodinu. Nebylo očkování, všichni se nákazy extrémně děsili. Poprvé v životě jsem nebyla schopná jít do kostela. Byla jsem tam o Vánocích i v kočárku, i těhotná, další den jsem jela do porodnice, ale vloni poprvé jsem nemohla. Bylo mi strašně blbě. Ale prožili jsme krásné svátky. Měli jsme všechno. Hrozně moc lidí nám pomohlo, navařili, nakoupili, kapra přinesli. Kolega přivezl stromek a nechal ho opřený o dveře, pak se ukázalo, že nemáme rohlíky do polévky, během půl hodiny visely rohlíky na klice. Babička byla dole ve svém bytě v izolaci a my nahoře v patře. Děti bez ní nechtěly slavit Vánoce, že počkáme, posuneme Vánoce. Babička jim zespoda musela vzkázat, že máme slavit, že by jí to bylo líto. Byl to úplně jiný rozměr Vánoc. Všichni se o nás postarali.

Co se tím máme naučit? Že vztahy nejsou samozřejmé?

Jednoznačně. Když nebudeme pěstovat vztahy, zůstaneme úplně sami, nikdo nám nepověsí rohlíky na kliku. Lidskému žití dává smysl pospolitost, to, že tu nejsme sami pro sebe, ale pro druhé. Covidová situa ce nabídla i nové možnosti.

Jaké pro vás konkrétně?

Například u nás máme chráněné bydlení pro deset klientek. Říkáme jim babičky. Jakmile jsme nebyli infekční, začali jsme za nimi pravidelně chodit. Když za nimi nikdo nemohl, aby je nenakazil, tak my po nemoci za nimi mohli. A těm našim babičkám jsme s dcerou začaly předčítat Babičku a Divou Báru, hrát hry, poslouchat. Dcera chodí od té doby pravidelně a přidaly se další její kamarádky. To jsou věci, které by bez pandemie nepřišly. Dřív bylo možné všechno a nenašli jsme si čas to využít. Nenašla jsem si čas, tam jít. Díky covidu víme, jak je to důležité, dělat věci, dokud můžeme, než se to zavře. Nebo než někdo odejde a už ho nepotkáte.

Co pro vás je v covidu nejtěžší?

Celá tahle podivná doba přináší řadu velmi náročných situací. Na sociálních, zdravotních a pomáhajících oborech, kde učím, máme studenty a studentky, kteří byli hozeni bez varování do vody, a plav. Povolali je na pracovní povinnost do nemocnic a bylo to leckdy velmi drsné. Jsou to sotva odrostlé děti a byly najednou konfrontované na svých praxích se smrtí a se strašným umíráním v samotě. Volaly mi, často vyděšeně, vyčerpaně, doprovázela jsem je přes mobil či Messenger. To je škola života jako hrom.

Jakou zkouškou projde víra v takovém náporu?

Někdo si začne víc vážit života, klade si úplně nové otázky a hledá smysl. Ale může to samozřejmě způsobit i krizi víry. To jsou tak šílené situace – kde máte brát naději, natož jistotu?

Co v takových situacích děláte, abyste studenty nebo vlastně kohokoli podpořila a naději jim jako kaplanka vrátila?

Uvaříte čaj, mluvíte s nimi, někdy mlčíte. I po telefonu. Já už jsem promlčela tolik času po telefonu! Brečíte na obou stranách, nevíte, co říkat. Víra je i tohle. Není to samozřejmé, víra není nic růžového. I s člověkem, který má víru hluboko v sobě, tohle zamává. Hodně mě to naučilo vracet se k osobní víře. Že to není o tom zvednout se v neděli a jít na bohoslužbu, ale že víra má fungovat i bez kostela. Společenství je pro mě strašně důležité, s rodiči jsme vystřídali jako děti tři evangelická společenství a do čtvrtého jsem se vdala. Ale víra, jestli to je víra, je ještě jinde než mezi lidmi. Vnímám víru jako něco niterného, co mi klade velmi osobní otázky: Co jsi zač? Co jsou jenom slova a co tam máš doopravdy? Co jen říkáš a o co se opravdu dokážeš opřít, když se všechno vnější třese? Mnohokrát mi dojdou slova. A jen se držím naděje, že v tom nejsme sami, že je v tom všem Pán Bůh s námi, Immanuel.

O adventu všechno kolem bliká, kde ale hledat to skutečné světlo?

Já mám světýlka ráda, mám ráda, když to svítí! I ta elektrická svíčka může symbolizovat světlo. Jsem vděčná za spoustu přesahů, které jsem zatím v životě mohla prožít a poznat. Hodně věřím, že můj Bůh nesedí netečně bokem, ale ví, jaké to je zoufat si, protože to sám prožil. Prošel lidstvím se vším všudy, proto to slyší i poslední pastýř v háji. Světlo svítí. I do těch kriminálů, i do té války nebo do temnoty, i do toho, co sami nezvládneme, co si zaneřádíme. Svítí, i když ho nevidíme… A když už temnota zastře úplně všechno, je tu ještě modlitba. Modlitba za druhého, který v té temnotě je.

Za co nebo za koho se modlíte?

Modlitba za druhého, to není únik, berlička, přehození zodpovědnosti. Není to ve smyslu: Já už nevím a ty to, Pane Bože, nějak vyřeš. Je to důvěra, o kterou se v bezmoci můžete opřít. Že je tu ještě někdo silnější než my lidé. Někdo, kdo drží tento svět. Modlím se často za svoje studenty, někteří mají svoje životy fakt těžké, za zdravotníky, za lidi pro lidi, nechápu, kde berou sílu. Hodně velká výzva pro mě je modlit se za lidi, se kterými mám problém. A kteří mají problém se mnou. Když se někdo chová hrozně a vás to zasahuje a nejde s tím hnout, to je mazec. Modlit se za toho, koho nemáte rádi a kdo nemá rád vás, to je fakt těžký. A ne že by mi to šlo kdovíjak dobře, vůbec ne. Člověk snadněji pečuje o ty vztahy, o které se pečuje tak nějak přirozeně. Ale je třeba pečovat i tam, kde to snadno nejde. A to je teda úplně jiný level. Zkouším to.

MARTA ŽIDKOVÁ (1975)

  • Kaplanka a evangelická farářka. 
  • Jako dítě prošla s otcem farářem společenstvím na Vysočině a na Valašsku, dnes žije u Brna. 
  • Má tři děti.