Říká se, že „geny nevyčuráš“. Na hereckých školách převažují studenti z hereckých rodin. Na fakultách medicíny z lékařských, na právnické z právnických. Je to i váš případ?
Z velké části. Narodil jsem se do rodiny vojáka, a to člověka formuje. Nese to s sebou dost věcí, které vás už v dětství odlišují od ostatních, například stěhování. Voják působí tam, kam ho armáda převelí, a rodina jde s ním. Takže jsme se co dva tři roky stěhovali. Nestačil jsem ani zapustit kořeny.
Vadilo vám to?
Když nic jiného neznáte a nemáte jinou volbu, takhle nepřemýšlíte. Máte spoustu starostí s tím, že zase vstupujete do už zavedené party dětí, které spolu chodily možná už do jeslí, školky, znají se od malička. Vy jste vetřelec, který jim jejich kruhy narušuje. Musíte si mezi nimi svoje místo na slunci vydobýt. A když vás nepřijmou, musíte ustát osamělost.
To zní dost tvrdě. Jaká je vaše nejranější nomádská vzpomínka?
Když mladý důstojník začíná, tak ho do centra kulturního dění rozhodně nepošlou. Lidově řečeno, vymetou s ním největší Zapadákovy. Tátovou první štací bylo Klenčí pod Čerchovem. A hned druhou, než jsem se narodil, malinká vesnice Milíře u Tachova. Tady už ani lišky nedávaly dobrou noc. Šlo o pásmo, kam se bez povolení nesmělo. Bydlela tam jen hrstka Rumunů, kteří do Československa emigrovali po válce. V mých vzpomínkách skvělí lidé. Srdeční, upřímní, neskutečně mě rozmazlovali. Všechny dveře, kolem kterých jsem byl vezen a později veden, byly otevřené, jako bych byl jejich. Pro mě jako malé dítě ráj, pro maminku to asi tehdy bylo dost krušné.
Další místo?
Když mi byly tři roky, otce převeleli do Litoměřic. Tam se narodila moje mladší sestra. Táta byl pořád pryč a při každém odjezdu mi zdůrazňoval, že jsem jediný chlap v rodině a musím maminku a sestru chránit a postarat se o ně. Bral jsem to velmi vážně.
Každá profese trochu deformuje. Zažila jsem učitelku, která zapomněla, že není ve třídě, a v metru zařvala na spolucestující: „A bude tady ticho!“ O otcích důstojnících rovněž kolují všelijaké historky…
Otec mne především zoceloval všelijakými úkoly, abych byl samostatný. Jeho oblíbenou vzpomínkou byla „Mise zelí“. Byly mi asi čtyři roky, dostal jsem bandasku a úkol zněl: „Zajdi k nádraží a přines kyselé zelí na zelňačku.“ Obchod byl asi o tři ulice dál, než jsme bydleli. Pochopitelně, že mě zpovzdálí nenápadně sledoval. Došel jsem na nádraží a sebevědomě požadoval od výpravčího zelí. S úsměvem mě nasměroval do obchodu naproti. Misi jsem splnil a povýšil k dalším úkolům.
Maminka to neměla lehké…
Obávám se, že žádná manželka vojáka. Služba měla přednost před vším. Bez ohledu na to, jestli měl muž malé děti, nebo třeba nemoc v rodině. Já jsem byl navíc hodně… tehdy se říkalo živý. Maminka říkala, že jsem měl všechny příznaky hyperaktivity, ale tehdy se na nic takového nehrálo. Rodiče i učitele jsem svojí neposedností, tvrdohlavostí a neustálým vymýšlením lumpáren často přiváděl do varu. V první třídě jsem v pololetí dostal na vysvědčení jedničku, protože se snad ani nic jiného nedávalo. Na konci jsem si už vysloužil dvojku z chování.
Hyperaktivní generál – to zní dost bizarně!
To už jsme bydleli na Kladně, blízko hokejového stadionu. Táta si nechal dobře poradit a přihlásil mě do přípravky s nadějí, že dostanu pořádně do těla a nebudu mít energii zlobit. A ono to fungovalo. Tréninky byly třikrát týdně. Vstával jsem na ně ve čtyři ráno a ze stadionu šel rovnou do školy. Byl jsem tak utahaný, že jsem o přestávkách jen tiše klimbal. Ještě ke všemu jsem byl všude benjamínek. Narodil jsem se v listopadu a do první třídy šel v necelých šesti letech. Psycholožka rodiče varovala, že jsem ještě malý, a to i vzrůstem, a budu se možná trápit. Táta oponoval, že jsem tak motivovaný, že by mi naopak odklad uškodil a že to zvládnu. Do školy jsem začal chodit ve čtvrti Kročehlavy. To byl takový Kladenský Bronx. Každý den před školou probíhaly dětské rvačky. I když jsem byl nejmenší, pral jsem se taky. Musel jsem, aby mě přijali.
Jak se s tímhle vším snoubila vaše záliba v cizích jazycích? V době, kdy se ve školách učila jen ruština, kterou všichni nenáviděli?
Mluvím skoro pořád o otci, který se ale objevoval a vychovával nás se sestrou nárazově. V podstatě jsme trávili veškerý čas s maminkou. Když mi bylo sedm let, otec začal studovat na vojenské akademii. Doma jsme ho viděli jednou za čtrnáct dní. Jako spousta vytížených tatínků se pak snažil naši výchovu a vzdělávání dohnat během pár hodin o víkendech. Mimo jiné zdůrazňoval nutnost umět jazyky. Maminka v té době pracovala ve výpočetní stanici a nosila domů použité děrné štítky. Byly to takové šikovné kartičky, na které si táta psal slovíčka a nosil je po kapsách. Začal jsem to dělat taky a vydrželo mi to dodnes. I na cvičeních a později v misích jsem asi na někoho působil jako podivín. Když byla pauza, sedl jsem si pod strom a vytáhl z kapes maskáčů kartičky se slovíčky. Pro mě to nebyla povinnost, honění nějakého cíle nebo závazku. V často stresové atmosféře to byla spíš zábava a relaxace. Vytržení z tvrdé reality.
Kolik jazyků aktivně ovládáte?
Angličtinu, francouzštinu a ruštinu. Už jsem ale vyšel ze cviku, proto upřednostňuji angličtinu. Tu používám ke komunikaci nejčastěji. Všechny tři pak ke čtení a k poslechu. Bylo ale období, kdy jsem v mezinárodním prostředí dokázal plynule při rozhovoru přepínat mezi jazyky, aniž by se mi míchala slovíčka z jednoho do druhého nebo do třetího. To mne opravdu moc bavilo.
Ve čtrnácti jste nastoupil na vojenské gymnázium v Opavě. Vojenské školy měly za socialismu pověst trochu lepší polepšovny. Setkal jste se se šikanou?
Setkal. Bylo bohužel běžné, že starší, takzvaní mazáci, šikanovali mladší – bažanty. Tahle zvrhlá štafeta se tak po každém roce předávala, protože ti, co to slízli v prvním ročníku, se potom cítili oprávněni to dát pocítit nováčkům také. Dělo se to nejen v základní vojenské službě a na vojenských školách. Stejné to bylo i na civilních školách a v učení. Někdy to bylo náročné vydržet.
Vojna bývala pro spoustu kluků strašákem číslo jedna. Získání modré knížky se slavilo jako výhra v loterii. Že se někdo armádě upíše dobrovolně, bylo pro hodně mladých lidí řekněme mimozemšťanské. Jak jste jako mladík vnímal reakce okolí na uniformu?
Ve městech, kde byly velké posádky, se na nás dívali skrz prsty jako na zelené mozky. V menších městech byli lidé vstřícnější.
Vy jste po střední škole pokračoval na vysoké vojenské škole ve Vyškově. Opravdu jste byl tak poslušný kluk?
Nutkání utéct jsem měl mnohokrát a velmi silné. Poněkud naivně jsem si v těch chvílích maloval, že půjdu dělat na šachtu, kde si jako horník vydělám, abych se vyplatil ze školy a nemusel nic chtít po rodičích. A pak už budu volný jako pták. Kdo z vojenské školy odešel před přísahou, musel vrátit vše, co do něj stát před tím investoval. Při poslední takové krizi, tedy před doživotním „úpisem“ armádě za mnou přijel táta, aby mi promluvil do duše. Poslouchal jsem jeho motivační řeč spíš otráveně a se vzdorem. Přesto si dodnes pamatuji, jak mi v klidu a bez naléhání říkal: „Problémy jsou, synku, všude a ve všech prostředích. Jak jednou utečeš, budeš pak už utíkat vždycky. Zkus se s tím poprat.“
Měl pravdu?
Měl. Mnohokrát jsem si to později uvědomil, jak jsem nabíral zkušenosti. Tehdy mě to alespoň zabrzdilo v razantních krocích. Když jsem si dal trochu odstup a prohnalo se mi hlavou, co všechno jsem už armádě obětoval, přišlo mi hloupé nedotáhnout školu do konce. A také jsem si řekl, že mojí reakcí na všechny, kteří mi svým zupáctvím pili krev, bude jen vnitřní připomínka: „Nikdy nebudu jako ty.“ Hodně mi pomohlo, když jsem si pravidelně ujasňoval, kam se chci vlastně dostat. A protože mojí metou bylo stát se výsadkářem, ta vize mi pomohla všechny problémy překousnout. A vydržet. Nejen přežít, ale být co nejlepší. A povedlo se. Se školou i výběrem k elitě.
Jak vnímáte ženský prvek v armádě?
S velkým respektem. Ženy vnímají spoustu věcí jinou perspektivou, což je pro objektivní posouzení situace důležité. Čistě mužské prostředí není vždy ideální ani v armádě. Vede k určité deformaci. Stačí jedna žena a muži se chovají jinak. Uberou na hrubosti, chtějí se vytáhnout. Ženy v armádě jsou často také motivovanější než muži. Jdou do ní už dopředu s vědomím, že se musí mnohem víc snažit. Že jim v očích kolegů nic neprojde.
Není to dané i pocitem: „Jen se, holky, snažte, ale v některých situacích nemáte naše svaly“?
Jenže ženy někdy mají, například v přijímacím řízení, lepší výsledky ve fyzické přípravě. Muži se cítí jako samozřejmí pánové tvorstva, ale ženy dřou, trénují, aby to, co jim na síle nebylo dáno přírodou, dohnaly, a pak jim to natřou. Jsou samozřejmě situace, kde je mužská fyzická převaha pro úspěch zásadní, ale jinde naopak muž nepochodí.
Například?
V zahraničních misích jsou při kontaktu s civilními obyvateli ženy nenahraditelné. Na misích v Afghánistánu nebo Mali nemá muž vůbec šanci přiblížit se k těm, kteří válkou strádají nejvíc – matkám a dětem.
Jaký typ žen se hlásí do armády? Dá se to vůbec zevšeobecnit?
Některé společné rysy mají. Jsou cílevědomé, soutěživé, odhodlané snášet těžkosti a tvrdě na sobě pracovat. Silné osobnosti. Jednu takovou mám doma.
Jenže těch se muži bojí…
Slabí, případně zakomplexovaní muži. Rád vzpomínám na jednu naši majorku u chemické jednotky na misi v Afghánistánu. Velela třiceti chlapům a ti by šli za ní i do ohně, jaký měla lidský i odborný respekt.
O ženách mluvíte velmi hezky
Vážím si jich. Nejen těch v armádě, ale i těch, které zůstávají doma. Před odjezdem na misi projde každý voják půlrokem tvrdé přípravy. Pak jste sedm měsíců pryč. Po návratu se vrací někdo jiný, než odjel. Trvá dalších několik měsíců, než se psychicky oklepete a naskočíte do běžné reality. Pro ženy vojáků to znamená velký zápřah v době partnerovy nepřítomnosti a velké pochopení, když se pak vrátí. Svými zkušenostmi jste najednou na hony vzdáleni lidem, kteří vojenské konflikty viděli jen z televizi. Ta realita je někdy velice krutá a zkušenost nepřenosná.
A ženy ve válce?
Válka je vždycky strašná věc. Nejvíc na ni doplácejí ti nejzranitelnější. Ženy a děti. Všechny válečné mámy mohou být označeny jako hrdinky. U profesionálních vojaček si můžete říct: dobře, vybraly si to jako svoje povolání. Ale civilisté chtějí prostě jen normálně žít a přežít. Místo toho jsou bezmocně vláčeni okolnostmi. Válka se přes ně valí a oni s tím nemohou nic dělat. Taková zkušenost navždycky změní váš postoj k lidskému životu a zdraví. K jejich ceně na hodnotovém žebříčku.
Žen na manažerských pozicích, v politice, vědkyň… prostě všude, kde jde o vliv a peníze, se všichni pořád ptají, jak zvládnou kariéru a rodinu. Máte z prvního manželství dva syny. Jak jste vybalancoval soukromý a profesní život vy?
Špatně, ale ono to v armádě moc ani nejde. Nevyhnul jsem se situaci, kterou jsem vnímal negativně jako dítě. Práce na prvním místě, spoustu času mimo domov, a když doma, tak studium a rozšiřování obzoru. Snažil jsem se všechny volné víkendy plně věnovat rodině, chodit s dětmi na výlety, být s nimi, ale s odstupem vím, že toho bylo málo. Co jsem zameškal se svými dětmi, zkouším teď dohnat jako dědeček.
Rčení „po bitvě každý generál“ zní ve vašem případě humorně… Dá se ale vůbec otcovská a mateřská role vyvážit tak, aby neutrpělo ani jedno?
Současná generace si o to umí říct mnohem důrazněji než ta moje a o přijatelnější kompromis se usilovně snaží. Také armáda je dnes úplně jiná než dřív. Ve většině případů už to není povolání na celý život. Vojáci dnes uzavírají krátkodobý kontrakt, většinou na tři čtyři roky s možností opakovaného prodloužení. Někdo tak projde armádou skutečně až do důchodu, ale většina po čase odejde. Vybaveni vysokou odborností, zkušenostmi a schopností vyrovnat se s těžkostmi, začnou novou úspěšnou kariéru v civilním prostředí. Roli v odchodech hraje právě i touha mít více času na rodinu. Mnozí současní mladí otcové už to, že neuvidí své děti vyrůstat, berou jako neadekvátní oběť a volí raději změnu.
Co má vlastně na starosti generál?
Armáda je, co do počtu lidí a odborností, sr ovnatelná s velkou firmou, třeba se Škodovkou. Generál v čele armády má pod sebou 30 000 lidí. Ovšem, výsledkem jejich práce „na konci pásu“ není nové auto, ale klid a bezpečí nás všech. Generál je top manažer, který dělá strategická rozhodnutí, jak celý ten velký a různorodý tým, často skvělých individualit mnoha profesí, sladit tak, aby fungoval jako dobře seřízený stroj, připravený plného nasazení v okamžiku potřeby.
Což je ale něco nehmatatelného. Jak velký luxus je život v míru si lidé uvědomí většinou, když se začnou stahovat nad krajinou mračna.
Podstatou práce celé armády není boj, ale být dostatečně věrohodnou pojistkou, aby k tomu boji vůbec nemuselo dojít. A to vyžaduje intenzivní přípravu a výcvik. K tomu ale také pomáhá při povodních, pandemiích, živelních katastrofách, průmyslových haváriích a jiných nečekaných nebezpečných událostech. Boj je až tím posledním řešením, když vše ostatní selhalo. Kdo někdy skutečný válečný konflikt prožil, udělá všechno pro to, aby se mu jeho země, jeho spoluobčané vyhnuli. Naprostá většina z nás naštěstí zná ozbrojené konflikty a jejich důsledky jen z obrazovek televizí a počítačů, ale to s sebou nese i riziko jejich podceňování.
Po letech působení v armádě na mezinárodní úrovni v nejvyšší pozici jste uniformu svlékl. Nezaskočil vás civil?
Vůbec ne. Nejsme v Americe, kde vojáci a jejich rodiny žijí na základnách, kde mají téměř všechno, školy, kina, sportoviště, obchody… Kdo nechce, nemusí z nich v podstatě vytáhnout paty. Žijí na speciální malé planetce a okolní svět je pro ně často těžko pochopitelný. Tady u nás voják ve specifickém prostředí pouze pracuje, ale žije jako všichni ostatní. Nevidím rozdíl mezi „deformací“, kterou lidé získají v jiných oborech – ve školství, ve státní správě, korporacích… I když státní sektor je od armády opravdu hodně odlišný.
Ale něco vám přesto musí chybět, když jste v armádě prožil celý svůj život!
Tempo, nasazení, přímočarost a „tah na bránu“ při řešení problémů. A také přátelství z misí a ze situací, kdy šlo o zdraví, nebo dokonce o život. Může to znít jako fráze, ale takoví kamarádi se stanou součástí vašeho života v dobrém i zlém. Takové ryzí vztahy v běžném životě potkáte pak už výjimečně.
PETR PAVEL (1961)•
PETR PAVEL (1961)
• Narodil se v Plané u Mariánských Lázní.
• Absolvoval Vysokou vojenskou školu ve Vyškově a vojenské akademie a univerzitu ve Velké Británii a USA.
• Zúčastnil se mise UNPROFOR v bývalé Jugoslávii. Sloužil jako zástupce vojenského a leteckého přidělence ČR v Belgii, Nizozemsku a Lucembursku a jako český zástupce v NATO.
• Stal se náčelníkem generálního štábu Armády ČR a předsedou vojenského výboru NATO.
• Loni založil iniciativu Spolu silnější. Spustil sbírku pro lidi v první linii boje s epidemií a ty, na které krize dopadá nejhůře.
