Co vlastně prožívají lidé při přechodu do poslední fáze života?
Troufám si říct, že velká většina seniorů řeší otázku blížícího se závěru života. Je to vlastně rozmýšlení a bilancování nad životem a tím, že už končí. Přemýšlí, že jim docházejí síly, a to po fyzické i psychické stránce. To má samozřejmě na prožívání a na to, jak se cítí sami se sebou, vliv. Řeší také odchod z pracovního trhu, což hraje zásadní roli, protože tím často přicházejí o svoji roli ve společnosti. I ti, kteří žijí plnohodnotně, autenticky, naplněně si konec života uvědomují a nemusí to mít nutně negativní vliv. Ale některým seniorům se otevírají opravdu temná témata a nemají, s kým je sdílet. Rodina to často nechce nebo nemůže poslouchat. Vzpomeňme si, když babička řekne, že už tady dlouho nebude. Co všichni odpovíme? Ale babi, ještě tady s námi dlouho budeš. To není to, co potřebuje slyšet. Protože ona už tady opravdu dlouho nebude a v takovou chvíli se cítí nevyslyšeně, osaměle. Z osamění pak plynou depresivní symptomy.
S jakými psychickými obtížemi může člověk do seniorního věku, potažmo do pečovatelského domova vstupovat?
Ve stáří se díváme na prožívání nebo patologické prožívání seniora ze dvou pohledů. Mohou ho trápit psychiatrická onemocnění, která vznikají na základě neurodegenerace mozku a ovlivňují psychiku, kognici i exekutivní funkce. Jde vlastně o soubor symptomů, který nazýváme demencí. Nebo může mít senior psychické onemocnění, které vzniká v průběhu života. Po covidu se ukazuje, že psychické potíže má až třetina české populace. Takže se dá předpokládat, že v tomto poměru pak Češi dojdou seniorského věku. Může jít například o depresi, u níž jsou senioři ohroženou skupinou, ale samozřejmě stárnou i lidé se schizofrenií, s bipolární poruchou nebo s poruchami osobnosti.
Proč si myslíte, že stojí za to pečovat o duševní zdraví seniorů?
Vidím obrovskou hodnotu v tom, aby člověk prožil stáří, jak si přeje. Aby se cítil dobře, což nikdo nemůže, když ho trápí duše. My také budeme senioři, naše děti budou senioři, tak doufám, že pro ně připravíme prostředí, kde bude péči o duševní zdraví seniorů věnovaná pozornost. Protože už jen chvíle, kterou strávím s člověkem v rámci své práce, mu uleví od bolístek na duši. A v tom vidím obrovský smysl.
To je to, co vás na práci se seniory tak přitahuje?
K této práci jsem se na mateřské dostala náhodou, protože mě zaujal inzerát našeho Domova pro seniory Háje. A extrémně mě nadchla, protože mám pocit, že se při ní setkávám se syrovým lidstvím. Baví mě poslouchat příběhy a nasávat životní zkušenost klientů. Ale člověk v seniorském věku ztrácí své role, nejen pracovní, ale i sociální, společenské, rodinné. Existuje jakoby sám za sebe a akcentují se jeho tělesné pudy a potřeby. Tělo je jeho soupeř, člověk s ním zápasí. A mě fascinuje být blízko tomu zápasu, tomu lidství, být u jádra bytí, jako bych se ho dotýkala. I u smrti, je to pro mě velmi poučné.
S tou jste se musela v domově pro seniory setkat poměrně záhy, že?
Ano. Šlo o mého prvního klienta a ta zkušenost mě vlastně strašně nakopla. Bylo mu přes 90 roků a nacházel se v terminálním stadiu neurodegenerativního onemocnění. V domově žil velmi dlouho, byl mezi personálem oblíbený. Ale začal se zamykat na pokoji. Já jsem za ním v jeden okamžik zašla a i přes jeho masivní demenci jsem si ho získala. Měl opravdu špatnou paměť, takže jsme se bavili hlavně o věcech, které vidíme okolo sebe, o jeho hrnečku, o fotkách. A ta diskuse byla velmi zajímavá, protože byl nadprůměrně inteligentní a komunikaci dotahoval intelektem. A říkal mi, že prostě už chce umřít. Že už nechce, aby ho někdo rušil, aby mu dávali jídlo, že už chce odejít, že i všichni druhové už mu odešli ze života. Já jsem to nevnímala jako sebevražedné myšlenky, které jsou brány patologicky, ale jako jeho potřebu klidu, kterou jsem vyslyšela. Občas jsem za ním zašla a on i přes svůj stav se na mě jednou tak podíval a řekl mi, že ví, že ho tam chodím „potěšovat“. To bylo velmi krásné, že i v takovou chvíli se u něho zjevila silná emoce. Doprovodila jsem ho pak k úplnému konci v rámci paliativní péče. Otírala jsem mu ústa nebo otevřela okno.
Měli by tedy i lidé s demencí mít psychoterapii?
Já věřím, že ano, ačkoli moji kolegové by na to mohli mít jiný názor. Záleží na tom, jak psychoterapii definujeme. Naše společnost je výkonově založená, a tak si myslím, že někdo může i terapii vnímat výkonově ve smyslu, že musíme dosáhnout u klienta nějaké změny. Ale u seniora samozřejmě nemůžeme mít nárok nebo cíl, že udělá nějakou velkou změnu k lepšímu ve své osobnosti nebo v chování. Já ale psychoterapii definuji jako prostor, ve kterém dochází ke změně prožívání toho druhého, kdy se třeba aspoň na chvíli necítí sám.
GERONTOPSYCHOLOGIE
Zúžený obor psychologie, který se věnuje stáří a s ním spojeným problémům. Stáří je ve vývojové psychologii definované jako jedna z fází života. Panují různé názory na to, kdy se člověk stává seniorem, ale všeobecně se pracuje s věkem 65 let.
Říkám si ale, jak se vaše práce vlastně liší od pomoci dobrovolníků, kteří si chodí se seniory povídat?
Myslím si, že opravdu značnou část jemné syrové práce, kterou já udělám s klientem, může zastat dobrovolník. Ale nemá už tolik možností ke komunikaci s personálem, která je pro mě klíčová, když chci svého klienta poznat, a také nemá tu kompetenci, kterou jsme my jako psychologové nabrali studiem a výcvikem. Dobrovolník zvládne s klientem probírat každodenní témata, ale když klient mezi řečí prohlásí: „Už bych tu nejradši nebyl. Vymýšlím způsoby, jak se zabít,“ tak nebude vědět, co s tím.
Související články
Zmínila jste komunikaci s personálem. Diskutujete s ním stav svých klientů?
Já personálu nereportuji, zachovávám absolutní mlčenlivost. Věci, co se mnou obyvatelé domova sdílejí, jsou tak intimní, že ať se mě zeptá vedení nebo lékaři, kdokoli, nemohu nic říct. Je to vždy mezi námi a sdílela bych informace jen se svolením klientů.
Jak moc jsou tedy ve vaší práci vztahy s kolegy důležité?
Pro psychologa je nesmírně důležitý vztah s personálem, protože ten klienty zná nejlépe, tráví s nimi v podstatě celý den. A když se kolegů budu dobře ptát, zjistím, co potřebuji. U kterých rezidentů došlo ke změnám v chování, třeba že nadměrně zvoní na sestry. Nebo se také účastním aktivizačních programů a klienty sleduji, dávám se s nimi do řeči. A vytipuji si, za kým si pak zajdu popovídat. Někdy mě také kontaktují rodinní příslušníci s prosbou, abych zašla za jejich rodiči a podobně.
Podle vás je duševní zdraví seniorů něco, čemu veřejnost, ani ta vědecká, nevěnuje velkou pozornost. Čím si to vysvětlujete?
Podle mě se totiž stáří a smrti sami bojíme. Ani se o ní vlastně moc nemluví. Ačkoli v poslední době zažívá v Česku paliativní péče rozpuk a přijde mi, že i k té smrti, kterou jsme úplně vyčlenili ze svých životů, se snažíme zase najít cestu. Odstranili jsme ji ze svého života, máme z ní úzkost a nechceme se jí vystavovat. A právě proto, že je naše společnost orientovaná na výkon, tak se snažíme myšlenky na smrt odkládat.
Můžeme se vůbec na stěhování do seniorského domova nějak psychicky připravit?
Nástup do péče je pro člověka obrovský zlom. Je to dramatický zásah do života. Většinou k nám přichází po nějakých příhodách, kdy už se o ně rodina začne bát, nedokáže se o ně postarat. Zradilo je tělo, nejsou v úplně povznesené náladě. Jsou smutní, protože vlastně opouštějí svůj život a domov a všechny jejich věci, všechny zážitky, které měli, se musí vejít do pokoje o pár metrech čtverečních, který navíc budou s někým sdílet.
A když vím, co mě čeká, jak se s tím smutkem popasovat?
Poradila bych seniorům naučit se rozpoznávat, jaké emoce ve mně toto očekávání vyvolává. To může budoucímu psychickému zdraví pomoct. Pojmenovat si sám pro sebe, co cítím. Uvědomit si, že mám strach a z čeho ho mám. Budu se cítit trapně, když mě bude někdo cizí umývat? Zvládnu to tam sama? Generace, která nyní do pečovatelských domovů nastupuje, není zvyklá chodit k terapeutovi a také nechce zatěžovat rodinu. Já to chápu, ale můžu říct, že každá obava se zvládá určitě lépe, když ji můžeme s někým sdílet. Takže ideální je, když se můžeme někomu svěřit. Pokud cítíme, že je nám špatně, můžeme se obrátit na Linku důvěry organizace Život 90 nebo Linku seniorů společnosti Elpida.
Linka důvěry Život 90: 800 157 157
Linka seniorů Elpida: 800 200 007
Související články
JANA ČÍŽKOVÁ (31)
- Psycholožka a psychoterapeutka vystudovala personalistiku na ČVUT a poté psychologii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií.
- Pracuje v pražském Domově pro seniory Háje, je studentkou doktorandského programu oboru Studia dlouhověkosti na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.
- Aktuálně na mateřské dovolené vede podpůrnou skupinu pro mámy.
- S partnerem vychovává dvě děti. Zajímá se o vše lidské, ráda šije, čte a jezdí na kole.
ZDROJ: časopis Vlasta
