Ruta Sepetys je prostě skvělou vypravěčkou. A taky ženou, která dvě desetiletí pracovala v hudebním průmyslu a manžela našla na online seznamce.
Žijete v Americe, ale máte litevské kořeny. Můžete poodhalit vaši rodinnou historii?
Můj otec se narodil v Litvě a můj dědeček byl v litevské armádě a bojoval za nezávislost. Když Sověti v roce 1940 začali zemi okupovat, museli z logických důvodů utéct – kdyby zůstali, skončili by velmi špatně. V té době mému tátovi byly pouhé čtyři roky a dalších 9 let strávil v uprchlických táborech, což bylo dost těžké. V roce 1949 se mu ale podařilo dostat se za oceán. A tím začal jeho nový život v Americe, konkrétně v Detroitu ve státě Michigan, kde v roce 1956 potkal svou budoucí manželku Phyllis, mou maminku.
Jak moc jste jako malá pociťovala fakt, že jste dcerou uprchlíka?
Naprosto, bylo to až hmatatelné. Od svého útlého mládí jsem si byla vědoma, že život mého táty se zásadně liší od ostatních. I v tom, že někteří z jeho blízkých, kteří zůstali doma, byli deportováni na Sibiř, kde velmi trpěli… A bylo to znát i na tom, jak naše rodina každý rok prožívala Den díkůvzdání. Možná to bude znít naivně, ale rodiče cítili obrovský vděk, že je nějaká země přijala, že našli nový domov. Ameriku vnímali jako skvělou a kouzelnou. A „trénovali“ k tomu i nás, tedy mě a mého bratra Johna. Díky tomu bylo naše dětství moc hezké. Nechyběla v něm naděje a pocit, že opravdu žijeme v zemi neomezených možností.
A jakou cestou jste se dostala ke psaní?
Když jsem byla malá holka, zamilovala jsem se do knížky Roalda Dahla Jakub a obří broskev, což je příběh malého chlapce, který se za zvláštních okolností dostane do broskve. Ovlivnil mě natolik, že jsem se jednoho dne rozhodla, že se stanu spisovatelkou. Když nám ve třetí třídě učitelka zadala úlohu zaměřenou na kreativitu, rozhodla jsem se, že napíšu něco, co se do budoucna stane velkým americkým románem. Nazvala jsem to Betsyina dobrodružství. A napsala do sešitu, který měl na obálce zavařovačku s okurkou, na což nikdy nezapomenu. Moje kamarádka Sára ten sešit pak vzala a dala ho přečíst svojí mamince. Ta okamžitě zavolala mojí mámě a ptala se jí, jestli ví, že její dcera píše. A že se mnou zcela jistě není něco v pořádku. Mimo jiné kvůli tomu, že se moje hrdinka přátelila s pětatřicetiletým mužem, který žil v dodávce a hodně pil a kouřil. Jaksi nepochopila, že cílem toho cvičení na kreativitu bylo udělat z očekávaného neočekávané. Že to byla čistá fantazie… Abych to zkrátila, rodiče z toho měli velké problémy a moje kniha byla ve třídě zakázaná. Ubralo mi to na odvaze a dalších třicet let jsem nic nenapsala.
Čemu jste se tedy věnovala?
Jak jsem naznačila, psaní jsem se doslova zřekla. Sice jsem literaturu milovala, ale z vyprávění příběhů jsem měla velký strach, i když po tom ve skrytu duše zoufale toužila. Jinak jsem od malička byla muzikální – věnovala jsem se zpěvu a později dostala stipendium na studium operního zpěvu na Hillsdale College. Tam mi ale rychle došlo, že jako operní pěvkyně jsem průměrná a že to, co se mi na opeře líbí, jsou zase ty příběhy. Kromě toho, že při jejich vyprávění můžu nosit nádherné kostýmy… A tak jsem se rozhodla, že se raději zaměřím na hudební byznys – vystudovala jsem mezinárodní finance a začala pomáhat hudebníkům v kariéře. Hlídala jsem jim záda a starala se o ně, což byla činnost, které jsem se věnovala 22 let.
A kdy jste ke psaní znovu našla odvahu? Jaké byly vaše oficiální spisovatelské začátky?
Moje spisovatelské začátky byly nejprve tak trochu omyl. Původně jsem chtěla psát humornou literaturu pro menší děti. Napsala jsem takovou veselou knížečku, aniž bych měla jakoukoli průpravu v tvůrčím psaní. Nadchlo mě to, ale rychle mi došlo, že potřebuji agenta, který by mě zastupoval. A tak jsem se pustila do hledání a jednoho naštěstí našla. Netuším, co mě to tenkrát napadlo, ale kromě rukopisu jsem mu poslala i několik stran textu, ze kterého později vzešel můj román s názvem V šedých tónech. Agent mi hned zavolal a řekl, že nemá zájem mě zastupovat v jednání s nakladatelem o mé dětské knize, ale že ho zaujalo těch několik sólo stránek, protože v nich promlouvám skutečně autentickým hlasem. Přiznám se, že to pro mě bylo těžké rozhodování, ale tomu člověku jsem věřila a respektovala jeho zkušenosti. A tak jsem si vzala jeho radu k srdci, tu vtipnou knížku vyhodila a vrhla se na tu druhou, vážnou, jejíž hrdinkou byla patnáctiletá Lina, která bojovala o přežití po deportaci na Sibiř. Co mě inspirovalo, je asi jasné… Když byl příběh hotový, nikdo ho nechtěl vydat, ale po roce a půl se to zlomilo a on mohl konečně spatřit světlo světa.
Pamatujete si, co se vám honilo hlavou, když jste svou prvotinu držela v ruce? Šlo o zhmotněný výsledek vaší usilovné práce…
Cítila jsem, jako kdyby se kruh uzavřel. Knížka navíc vyšla v den narozenin mojí maminky, což bylo krásné a symbolické. Hřálo mě to na srdci, ale zároveň jsem se bála toho, co se stane dál. Jaký bude mít můj příběh ohlas, co mu řeknou kritici a co na to čtenáři. Nadšení střídal strach a celé to bylo takové sladkobolné.
Co byste poradila lidem, kteří mají touhu psát, ale pochybují o sobě?
Dovolte si psát nesmysly. A pište, co vás napadne, dokud text nevypilujete. Pokud to potřebujete, namlouvejte si myšlenky na telefon. Ale pozor, nevystavujte se zbytečnému tlaku, že byste měli stvořit něco světoborného. Na to se fakt vykašlete. Dovolte si neúspěch a hlavně se u toho bavte.
Dnes máte na kontě pět historických románů. Udržujete při psaní nějaký řád? Máte svoje pevné rituály?
Jasně, bez toho by to nešlo. Často píšu v naší lovecké chatě, kterou s manželem máme v lese. Dám si hrnek dobrého čaje, zapálím voňavou svíčku a tvořím. Nic a nikdo mě neruší, protože je tam špatný mobilní signál. Dokonalá idylka a pro člověka živícího se hlavou přímo luxus. Navíc mám kousek od chaty svoje oblíbené místo – je to vodopád, ke kterému se dá pohodlně dostat v kanoi. Často si zabalím malý oběd a vydám se tam. Pak loď vytáhnu na břeh a strávím den přemýšlením o svých postavách, čtením a dobrým jídlem. A taky koukáním na nebe, nebo chcete--li do blba. Prostě jen tak jsem, dýchám a pozoruju svět.
A co když se tam nedostanete?
V takovém případě jsem se naučila, že nemá smysl čekat na dokonalý klid a políbení múzou. Zastávám názor, že k inspiraci vede motivace.
Je to vlastně stejné jako při sportu. Někdy se mi nechce jít běhat, ale vím, že ve chvíli, kdy se odhodlám a uběhnu pár kilometrů, budu šťastná a naplněná. Tudíž i když se mi nechce psát, tak prostě jdu a zkusím to. Bez ohledu na prostředí.
Dramatické události umíte podat s neuvěřitelnou lehkostí, citlivostí a velmi poutavě. Kolik vás to stojí času a energie?
Na počátku vždycky stojí velký průzkum, abych mohla detaily v příbězích popsat co nejrealističtěji. Čtu různé historické knihy, akademické studie a literaturu faktu, abych měla potřebný základ. Poté odcestuji do země, o které píšu, a dělám rozhovory se stovkami lidí. Hledám autentické svědky, jejich známé, odborníky. Zároveň sbírám artefakty z období, ve kterém se bude můj příběh odehrávat… To mi zabere nějakých pět až deset let. Pokaždé pracuji na několika příbězích najednou. A pak mám takový seznam, na který si píšu nápady. Kdybych vám ho ukázala, našla byste na něm 23 položek. A další určitě ještě přibudou.
Slyšela jsem, že máte v plánu napsat i o českých dějinách. Je to pravda?
Ano, něco se rýsuje. Vaši zemi jsem navštívila už několikrát a pokaždé jsem tu objevila něco, co mě zaujalo. Třeba legionáře a jejich cestu rozpadajícím se carským Ruskem. Taky jsem se byla podívat na památníky v Lidicích a Ležácích a v archivech pátrala po všem, co souvisí s Mnichovskou dohodou. Vaše dějiny jsou neuvěřitelně bohaté a vzrušující. Hodně o nich přemýšlím a zatím jsem došla k tomu, že bych všechny vyjmenované události mohla spojit do jedné knihy. Vrstvila bych je jednu za druhou a dohromady by je spojila nějaká vlastnost, motiv. Třeba vaše odolnost a schopnost klást klidný odpor zlu. Mám z vás pocit, že si prosadíte to „své“ jakousi poklidnou, nenásilnou cestou… Víc neprozradím, na výsledek si budete muset počkat. A vzhledem k času, který do každého příběhu investuju, být hodně trpěliví.
Trpělivost je vlastnost, bez které se neobejdete ani vy. Je vám vrozená, nebo jste se jí prostě musela naučit?
Trpělivosti se učím pořád. Když mě zaujme nějaké téma, nejraději bych si hned sedla a pustila se do něj. Mám takový velký blok, do kterého si neustále něco píšu a pak škrtám a přepisuju. Někdy si nepřipadám jako spisovatelka, ale přepisovatelka… Kdybych byla trpělivější, počkala bych si a pak celý příběh napsala najednou, ale to je bohužel jen teorie. Nejsem toho schopná, ale uvědomuju si to, což je takové malé vítězství. Jestli bych si do nového roku něco přála, tak určitě víc trpělivosti.
Velkou oporou je vám manžel Michael. Co o něm můžete prozradit? Jak jste se seznámili?
Poznali jsem se v Nashvillu, kde jsem před lety otevírala kancelář. Moji rodiče toužili po tom, abych se vdala za Litevce. Moje sestra ani bratr si krajana nevzali a já byla jejich poslední naděje. Hrozně na mě tlačili. Dokonce tak, že plánovali domluvený sňatek, což mi prozradila moje sestra. Vyděsilo mě to, a tak jsem začala někoho hledat online. Tehdy mi padla do oka jedna nová seznamka a na ní jeden vtipný muž, se kterým jsem si po několika týdnech dala schůzku v kavárně… No, a bylo to. I když můj dnes už manžel není Litevec, pochází z Tennessee, tak si ho naši zamilovali, vzdali se svého požadavku a já se vyhnula domluvené svatbě. Mimochodem, když se později podle mojí knihy V šedých tónech natáčel film, zjistila jsem, že na seznamu mých potenciálních nápadníků byl i jeho režisér. Nevím, jak na něj rodiče přišli, ale dost jsme se tomu nasmáli. Dneska dotyčný patří k mým nejbližším přátelům, jsme něco jako bratr a sestra.
Vdaná jste šestnáct let a podle svých slov velmi šťastně. Co vás kromě lásky drží pohromadě?
Základem našeho vztahu je humor. Život bývá složitý a humor ho může udělat snesitelnějším. Michael je opravdový parťák do nepohody a umí mě rozesmát. Každý den celých těch šestnáct let, které mimochodem utekly jako voda.
Dnešní doba je turbulentní a všichni hledáme recept na to, jak si udržet zdravý rozum a hlavně nadhled. Jaký je ten váš?
Můj recept pochází od přeživší, se kterou jsem dělala rozhovor pro mou už několikrát zmíněnou knihu V šedých tónech. Řekla mi: „Pokud je to možné, zůstaň během turbulentních časů sama se svým tělem, nikoli se svou myslí. Mysl se vrací do minulosti, obrací se k budoucnosti, ale tělo je stále v přítomnosti.“ Bez ohledu na složité situace, kterými já či svět zrovna procházíme, mi právě tohle uvědomění pomáhá přijmout, že jsem v danou chvíli v pořádku, že moje tělo je v pořádku. Co si budeme namlouvat, spisovatelé mají talent rozvíjet katastrofické scénáře. Sama jsem schopná se myšlenkou skoro zabít, ale tahle rada mi pomáhá zůstat v přítomnosti a hlavně klidná a nad věcí.
RUTA SEPETYS (55)
- Pochází z rodiny litevského imigranta, jinak milovníka historie, umění a hudby.
- Vystudovala mezinárodní finance na americké Hillsdale College a přes dvacet let působila v hudebním průmyslu.
- Její knihy byly publikovány ve více než padesáti zemích světa a přeložené do více než třiceti jazyků. V Čechách vyšly romány Mlčící fontány, V šedých tónech, Sůl moře, Potrhaná křídla a loni Musím tě zradit.
- Na kontě má řadu prestižních ocenění a je první americkou autorkou literatury pro mládež, která mluvila v Evropském Parlamentu a v NATO.
- Je vdaná a žije v americkém státě Tennessee.
ZDROJ: časopis Vlasta