Pátrat po ženách, které hýbaly republikou v revolučních dnech listopadových a prosincových, po ženách, které zakládaly Občanské fórum, angažovaly se v generální stávce a následně byly mezi prvními československými političkami demokraticky zvolenými do Federálního shromáždění, je skutečně ještě mnohem titěrnější práce než pátrat po osudech disidentek. I ženy dělaly sametovou revoluci. Obvykle ale nestály na tribunách, nýbrž v pozadí. Obtelefonovávaly a domlouvaly řečníky a diskutovaly jejich pořadí, organizovaly je v zákulisí, přepisovaly projevy a vyráběly transparenty a letáky.

„Přestože ženy plnily klíčové role včetně mluvčích Charty 77 a plnohodnotně se zapojovaly do aktivit disidentského hnutí odborně, umělecky a aktivisticky, neexistuje v současné době ucelené zmapování jejich role,“ uvádí portál Ženy disentu, který zřizuje Akademie věd. Se zmapováním role žen během sametové revoluce je to podobné. Není jednoduché najít fotografie tribun, na kterých by během převratu v Československu stáli ženy i muži, ani najít příběhy žen, které byly jejími aktérkami. „Knihy, články v médiích nebo dokumentární filmy mluví především o mužích Listopadu a představují změnu režimu jako muži tvořenou historickou událost,“ píše Zuzana Maďarová, slovenská socioložka.

Chodily pro šunku v aspiku

„Když se dávali dohromady řečníci, tak to vždycky byli samí chlapi a k tomu jim zazpívala Marta Kubišová, a my jsme tam v pozadí hlídaly scénář, aby ty lidi přišli včas, aby z toho balkonu nespadli, aby tam byla ochranka a tak dále,“ říká jedna z respondentek diplomového výzkumu socioložky Anny Fišerové. Zajímavé je, že tenhle výzkum, podobně jako rozsáhlejší práce slovenské socioložky Zuzany Maďarové pro Aspekt, má jednu charakteristickou vlastnost: ženy v nich nemají jména. Jde o výpovědi anonymních aktérek, které nám ale pomáhají pochopit, jak to před třiceti lety bylo.

Mladá členka Verejnosti proti násiliu vzpomíná ve výzkumu Zuzany Maďarové: „Kromě mě tam byla ještě jedna žena, kostymérka z divadla, a my jsme tam v podstatě dělaly servis. Chodily jsme kupovat šunku v aspiku. V tom, co bude, nás moc nebrali, v tom jsme nebyly směrodatné.“

Aby mohli muži stát na tribunách, aby se vůbec mohly konat mítinky, muselo se v zákulisí domluvit spoustu věcí, vyběhat povolení. Jedna ze slovenských účastnic revoluce v rozhovoru se Zuzanou Maďarovou vzpomíná: „Například, když jsme měli mít první velké náměstí, tak jsem šla na národní výbor hlavního města Bratislavy pro povolení. Řekli, že to musím jít na Staré Město, tam řekli, že na Starém Městě nám to nepovolí, ať jdeme do Petržalky do Sadu Janka Kráľa…“ Přestože tahle žena nakonec povolení pro mítink získala, ona osobně na něm nevystoupila. Její zásluha na revoluci, podobně jako zásluhy mnoha dalších žen, zůstala skrytá, dnes je jen součástí orální historie.

Další z jejích kolegyní dodává: „Prosadit se jako baba mezi těmi chlapy bylo komplikované. Oni souhlasili s tím, že jsem všechno připravila, zorganizovala, obtelefonovala. Ale byla to i moje chyba nebo moje rozhodnutí, že jsem řekla, že P. půjde na tribunu, což si myslím, že bylo dobré rozhodnutí, kvůli tomu, že byl přece jenom známý, oslovil ty lidi, byl charismatickým mužem, když něco řekl, mělo to váhu.“ V praxi se tu potvrzuje stará definice patriarchátu – muž je hlavou a žena krkem, který tou hlavou otáčí.

Další z citovaných žen navíc dostala nabídku kandidovat do federálního shromáždění ve volbách v červnu roku 1990, stejně jako tu nabídku dostal i její manžel, revoluci v jednom z větších slovenských měst dělali společně. Ona nakonec odmítla: „Pochopila jsem, že kdybych kandidovala, ztroskotá nám manželství. Byly tu dvě děti a ješitný chlap,“ dodává. Zatímco muži nestáli před volbou rodina, nebo politická kariéra, ženy ano.

Kdo pohlídá děti

Mezi studentskými vůdci revoluce v Praze byla, jak už bylo zmíněno, tehdy jediná žena, Monika Pajerová. Znevýhodněná hned dvakrát – jako žena a jako matka malého dítěte: „Být v české společnosti viditelnou ženou, mladou dívkou, která má notabene nemanželské dítě, jehož otec je někde v Paříži a nechce si ji vzít, matkou, která ještě k tomu dělá nějaké podvratné aktivity, to byl jak pro StB, tak i později snadný cíl,“ popsala v rozhovoru pro Český rozhlas Plus. Její dcera Emma se narodila v únoru 1988, v době sametové revoluce jí byl rok a půl. Naštěstí tu byla „chůva“ Marcela Pavlišová. Ta se postarala, aby byla Emma v pořádku „uklizená“ na chatě a Monika se mohla věnovat revoluci.

Podobně na revoluci i na období před ní, počínaje už Palachovým týdnem v zimě 1989, vzpomíná třeba i novinářka Irena Gerová ve svých Vyhrabávačkách, deníkových záznamech, které vyšly až po její smrti. Společně s novinářkou Mirkou Spáčilovou pracovaly ve Svobodném slově, vzájemně si hlídaly a vyzvedávaly děti z družiny a z kroužků a hledaly pořád někoho, kdo děti pohlídá, aby ony mohly jít na demonstraci nebo na protirežimní setkání. Zkušenost, kterou muži Listopadu nemají – o jejich děti se staraly jejich manželky.

Kloubit aktivismus a péči o rodinu bylo i v relativně emancipovaném Československu výsadou žen. „Pro ženy je obecně těžší vstupovat do politiky nebo se dostávat do mocenských pozic už tím, že jsou vázané k rodině a že málokterá rezignuje na péči o děti a nechá to jen na manželovi,“ říká v rozhovorech v knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent chartistka Irena Moudrá Wünschová. Jako těhotná pašovala přes hranice zakázanou literaturu, těsně před revolucí se zasazovala o propuštění Hany Marvanové z komunistického vězení.

Ohřát 31 konzerv

Socioložka Fišerová k tomu dodává, že ženy jaksi automaticky v souladu se stereotypy ve společnosti vykonávaly servis, mravenčí práci, která sice byla pro každodenní chod podstatná, viditelná navenek ale nebyla: „K takovýmto ženami vykonávaným činnostem patřilo podle respondentek mimo jiné přepisování a opisování textů, cyklostylování – obecněji práce administrativního charakteru a angažování se v tiskových střediscích, vaření kávy a čaje, počítání konzerv s jídlem, kontrolování, zdali je dostatek matrací a pokrývek a podobně. Tyto aktivity byly označovány slovy jako například ,mravenčí‘ nebo ,každodenní‘.“

Například situace ve štábu studentské stávky v Řetězové ulici je zachycena takto: ženy jsou zmiňovány jako telefonistky, sekretářky nebo tajemnice a výčet jejich činností se neskládá jen z administrativních úkonů (vyřizování telefonátů, třídění pošty, dohlížení na dodržování časového plánu), ale „při tom všem jim ještě zbyl čas na to, aby mazaly chleby a ohřívaly konzervy, aby každý z nás ‚velitelů‘ něco jedl. Vařily kávu nebo čaj a dohlížely i na to, aby každý alespoň několik hodin denně spal. Posílaly nás pozdě v noci na kutě… dispečerky na taxislužbě musely už znát po hlase všechny naše dobré víly, které neúnavně volaly jedno auto za druhým.“ Ostatně i Eda Kriseová v životopise Václava Havla vzpomíná na to, jak mu vařila čaj do konvice a dbala na to, aby kromě věčných cigaret dodržoval i pitný režim.

Když už se ženy někde objevily, bylo to hlavně do počtu: „Další ze zpovídaných žen uvedla, že v rámci různých setkání Občanského fóra například se zahraničními novináři šli třeba dva mužský a říkali: ‚Hele, poď s náma, abysme měli s sebou nějakou ženskou, ono to vypadá civilizovaně.‘ Dalším uvedeným důvodem byl fakt, že kupříkladu delegace protistrany při jednáních měla ve svých řadách ženu a byla tu tedy jakási snaha nezůstat v tomto aspektu pozadu,“ analyzuje Fišerová. Jedna z jejích respondentek pak situaci smutně shrnuje větou: „Jako by nás tak nějak vyzmizíkovali.“

Revoluce dělaná z valníku

Mnoho žen dělalo revoluci i na lokální úrovni. Třeba Vlasta Parkanová se poprvé objevila nikoli na tribuně, ale v Táboře na valníku od traktoru, ze kterého mluvila k demonstrantům. Přestože přiznává, že neusilovala o vstup do politiky, stala se jednou z prvních kooptovaných poslankyň už na sklonku revoluce a nakonec byla i vůbec první polistopadovou ministryní.

Role mimopražských regionů pak byla naprosto klíčová také pro celkový úspěch revoluce. Ta byla zpočátku v Praze úspěšná právě proto, že se neomezovala na tradiční okruh pražského disentu, ale zasáhla podstatně širší okruh lidí, který ještě dnes někdy nepřesně nazýváme šedou zónou. „Druhý rozhodující bod poté, co revoluce zasáhla i běžné občany Prahy, byl, aby se revoluční aktivity – demonstrace, zakládání místních buněk Občanského fóra, petice a prohlášení – neomezovaly jen na hlavní město, ale aby se staly skutečně celonárodní záležitostí. Se samotnou Prahou by si totiž komunistická moc celkem hravě poradila a víme, že takové plány existovaly – třeba výjezd Lidových milicí Praze ,na pomoc‘. Zvládnout revoluci v celé zemi bylo podstatně složitější,“ vysvětluje roli regionů Lukáš Valeš z badatelského týmu Jihočeského muzea V Českých Budějovicích.

Právě na jihu Čech hrál podstatnou roli při „rozkládání“ socialistického režimu důraz na ekologii spojený s protesty proti výstavbě jaderné elektrárny Temelín. Už před sametovou revolucí se tu proti Temelínu zhusta demonstrovalo. A vznikl spolek Jihočeské matky – nazvaný tak proto, že podíl žen mezi členy uskupení byl výrazně vyšší než podíl mužů.

O významu mimopražských akcí hovořila i disidentka Dana Němcová v rozhovoru pro Paměť národa: „Mě nezajímalo, co se děje ve Špalíčku, kde se organizuje Občanské fórum, já jsem jezdila po venkově, protože mi bylo jasné, že ty lidi koukají jak blázni, co jsme se to v té Praze zbláznili.“

Podobně jako v Jihočeském kraji, ekolo gie hrála podstatnou roli třeba i v revolučním nadšení na severu Čech, kde se kvůli nadměrné těžbě uhlí dýchalo hůř a hůř – a establishment s tím nedokázal nic dělat. V Liberci vedla revoluci herečka Jarmila Levko, v Ústí nad Labem sehrála podstatnou roli herečka Ivana Chýlková, která na přelomu osmdesátých a devadesátých let byla v angažmá v tamním Činoherním studiu. V Ostravě zase hrála klíčovou roli Dolores Šavrdová a její třípokojový panelákový byt. Navzdory tomu, že její muž byl propuštěný z vězení po podpisu Charty 77 s podlomeným zdravím a v roce 1987 zemřel, ona dál neúnavně podporovala disent, scházeli se u ní každou první středu v měsíci všichni ostravští disidenti. Když v roce 2012 zemřela, ve vzpomínkách se objevovalo nejenom to, jak přispěla k rozvratu režimu, ale i chvála toho, jakou pozornou hostitelkou byla.

Odraz revoluce

Hned během prosince 1989 došlo na politické úrovni k takzvané kooptaci do Federálního shromáždění. Komunističtí poslanci a poslankyně byli postupně nahrazeni novými tvářemi Listopadu, lidmi z disentu a aktivními účastníky revoluce, kteří ovšem nebyli zvoleni ve volbách, ale jmenováni samotným Federálním shromážděním postupně v několika fázích. Původní poslanci rezignovali na své posty a na jejich místa nastoupili noví politici a političky s mandátem do prvních svobodných voleb – ovšem opět většinou muži.

Ve Federálním shromáždění tehdy zasedly pouze tři ženy – Vlasta Parkanová, Jana Petrová a Eleonora Sándorová, ve Sněmovně národů také tři: Dana Němcová, Magdaléna Kačicová a Zsuzsa Németh. Demokratické volby v červnu 1990 vynesly do křesel v České národní radě už celkem čtyřiadvacet žen. Mezi nejznámnější jména patří Eva Kantůrková, Dagmar Burešová, Daniela Kolářová nebo Hana Marvanová. Ve Sněmovně lidu bylo žen dvanáct, ve Sněmovně národů třináct. Tak jako byly ženy marginální v „dělání“ sametové revoluce, zůstaly marginální i v následném polistopadovém „dělání“ politiky.

Ženy, o kterých bylo tenkrát nejvíc slyšet

Dagmar Burešová, Rita Klímová, Dana Němcová, Eva Kantůrková, Monika Pajerová. Ženy, jejichž jména vám vytanou na mysli v spojení se Sametovou revolucí. Z tribun si ale budete pamatovat spíše muže – řečníky, Jako byl Šimon Pánek, Martin Mejstřík a hlavně Václav Havel a moderátor Václav Malý.

Rita Klímová (1931–1993): Přesvědčená feministka, která milovala Ameriku

Ekonomka a diplomatka, manželka Zdeňka Mlynáře a matka Vladimíra Mlynáře. Za války emigrovala s rodiči do USA, vztah k Americe ji formoval, přestože byla zároveň i levicově smýšlející. Ostatně proto se nejprve angažovala v budování socialismu. Nesouhlasila ale s okupací, a tak musela přestat učit a začala být činná v disentu. Její byt byl česko-americkým průsečíkem zakázané kultury. Během sametové revoluce byla mluvčí Občanského fóra, organizovala tiskové konference Václava Havla, ostatně organizační talent projevila už v disentu, kdy dávala dohromady semináře. Po Listopadu se stala první československou velvyslankyní ve Spojených státech amerických. Byla přesvědčenou feministkou a stála si za tím celý život.

Monika Pajerová (1966): Jako jediná matka mezi studenty byla snadný terč

Bývalá diplomatka a studentská vůdkyně, dnes vysokoškolská pedagožka. Autorka deníkové knihy Vezměte s sebou květinu. V listopadu 1989 spolupracovala jako reprezentantka Studentského tiskového a informačního střediska na FF UK s městským výborem SSM na přípravě demonstrace na Albertově. Byla jmenována do stávkového výboru studentů vysokých škol a vystupovala jako jeho tisková mluvčí. Od roku 1990 pracovala na ministerstvu zahraničních věcí a působila jako kulturní atašé na velvyslanectví v Paříži. Za studií byla členkou SSM, což jí někteří vytýkali. „My všichni studentští lídři máme nálepku svazáctví. Já ale byla z těch deseti lídrů jediná žena. Byla jsem svobodná matka, jediná jsem měla dítě. Myslím si, že jsem byla nejsnadnější terč,“ řekla později. Už francouzští novináři během revoluce se jí s údivem ptali, zda si jako jediná žena mezi samými muži nepřipadá divně. Řekla tehdy, že ne.

Jana Petrová (1966): Vizi svobodné společnosti jsme naplnili

Disidentka a politička. Koncem 80. let se podílela na činnosti disidentských a opozičních skupin Nezávislé mírové sdružení a Jazzová sekce. V lednu 1989 patřila mezi opoziční skupinu, která chtěla položit květiny na místo upálení Jana Palacha. Byli zadrženi komunistickou policií. Byla odsouzena na devět měsíců nepodmíněně, trest jí končil 16. října 1989. „Byla jsem na to připravená, protože už před tím jsem prošla mnoha výslechy. Prostředí ve vazbě nebylo přívětivé, ale co se týká duševní stránky, tak jsem významným způsobem nestrádala. Byla jsem nespravedlivě souzená, což pro mě bylo osvobozující. Věděla jsem, že mnoho lidí se pere za moji podporu. Psychicky jsem nestrádala,“ řekla později. V rámci kooptací pak hned na sklonku revoluce zasedla do Sněmovny lidu. Spoluzakládala Občanské fórum. „Jeho základní vizí byla svobodná demokratická společnost. A to se naplnilo. Tahle hodnota je nejdůležitější. V základních věcech je společnost nastavená správně,“ řekla v jednom z rozhovorů.

Lída Rakušanová (1947): Dělala revoluci ze Svobodné Evropy

Novinářka a spisovatelka, která v roce 1968 emigrovala do Německa, působila ve Svobodné Evropě v Mnichově – nejprve ovšem pracovala jako dělnice v továrně. V období sametové revoluce byla její role klíčová: Svobodná Evropa byla tehdy jako nezávislé médium podstatným zdrojem informací, lidé tehdy byli zvyklí spíš nevěřit ofi ciálním sdělovacím prostředkům.

Později vzpomínala, jak to v redakci, kam nepřetržitě telefonovali očití svědkové událostí v Praze, vypadalo: „Bylo toho tehdy strašně moc, nás bylo v té redakci asi dvacet a snad jsme v té redakci i spali.“ Práce to byla náročná i proto, že se těžko oddělovaly seriózní informace od těch nepodložených, například fáma o smrti studenta Martina Šmída. Dnes je komentátorkou, má několik ocenění včetně ceny Žena Evropy z roku 1993.

Barbora Štěpánová (1959): Ta, která darovala Václavu Havlovi koloběžu

Herečka a moderátorka. Komunistický režim ji odsoudil za napadení veřejného činitele, když se údajně dostala do konfliktu s příslušníkem SNB. V roce 1986 podepsala Chartu 77. Po jejím podpisu spoluzaložila recesisticko-humoristickou občanskou iniciativu Společnost za veselejší současnost. Její tehdy nejslavnější recesistickou akcí byl Běh třídou Politických vězňů za propuštění lidí uvězněných pro politické postoje. „Pokračovali jsme i v listopadových dnech a po zvolení Václava Havla prezidentem jsme na Hrad přinesli a darovali mu dřevěnou koloběžku,“ vzpomínala později na moment, kdy se začala odvíjet její politická kariéra – Havel jí tehdy nabídnul práci sekretářky a z pár týdnů se vyklubaly dva roky soustředěné práce. „Původně jsem byla něco jako vrátná, snažila jsem se, aby na Václava Havla nemluvili všichni lidi najednou a aby za ním chodili jednotlivě. Později jsem dělala prostě to, co bylo v prezidentově okolí potřeba,“ vzpomínala v rozhovoru pro iDnes.cz.

Hana Marvanová (1962): A ono se to fakt stalo

Právnička a disidentka. Během sametové revoluce patřila mezi zakladatele Občanského fóra. V únoru 1990 se v rámci procesu kooptace stala poslankyní České národní rady. Před revolucí strávila několik měsíců ve vězení, svého čtyřletého syna půl roku neviděla. Když pro něj po svém propuštění přišla do školky, zeptal se: „A ty jsi moje maminka?“ Pak přišla sametová revoluce: „Zajímavé je, že když si vzpomínám, jak jsme to vnímali tehdy my v září, v říjnu ´89, tak přestože se něco dělo v Německu, padla Berlínská zeď, tak mě nenapadlo, že ten konec komunismu u nás je tak blízko,“ vzpomínala později na první dny. Své naděje vkládala už dřív hlavně do mladých lidí a studentů: „Chodili jsme za staršími disidenty, zakladateli Charty – přesvědčovali jsme je, že je tu spousta mladých lidí, kteří dospěli a chtějí dávat najevo svoje názory. Václav Benda nám tenkrát v září 1988 řekl památnou větu: ,Čas na zásadní střet s režimem ještě nepřišel.‘ Pobaveně jsem se usmívala a ptala se: ,A kdy přijde ten čas?‘ On mi řekl, že za rok na podzim, až bude svatořečení Anežky české. A ono se to fakt stalo!“ uvedla v rozhovoru pro Týden.

Jaroslava Moserová (1930–2006): Chtěla jsem jen pomoci tomu zvratu

Lékařka se specializací na popáleniny, v roce 1969 ošetřovala Jana Palacha. Z politických důvodů nesměla učit budoucí lékaře, v 80. letech už byla spíš vědeckou pracovnicí, zakazovali jí i léčit. Revoluce? „Byla jsem do ní prostě vtažena. Bylo třeba mnohé napravit, odstranit rezidua starého režimu,“ řekla. A dodala: „Neměla jsem vůbec žádné politické ambice, jen jsem chtěla pomoci tomu zvratu. Zda jsem ambicióz ní? Ano i ne. Tehdy jsem byla spíše holka k ruce, sloužila studentům, dělala řidiče, rozvážela léky...“ Ihned po revoluci zasedla v České národní radě. Od roku 1991 byla dva roky velvyslankyní v Austrálii a na Novém Zélandu, pak předsedala Generálnímu shromáždění UNESCO. Od roku 1996 do roku 1998 byla místopředsedkyní Senátu. Psala fi lmové scénáře, kreslila a překládala, třeba Dicka Francise.

Dana Němcová (1954): Aby se za mě nemusely stydět moje děti

Psycholožka a disidentka. V roce 1979 byla šest měsíců vězněna na Ruzyni a následně podmínečně odsouzena ke dvěma letům odnětí svobody za podvracení republiky. Poté, co nesměla vykonávat psychologickou praxi, pracovala jako uklízečka. K dalšímu zatčení došlo během Palachova týdne v lednu v roce 1989, kdy se účastnila vzpomínky u pomníku svatého Václava na Václavském náměstí. Spoluzakládala Občanské fórum, zasedla v prvním Federálním shromáždění. Měla sedm dětí. „Moje děti budou v této společnosti žít, moje děti jsou součást této společnosti. Já chci před svými dětmi žít pravdivě, my jsme nikdy dětem nelhali, děti nikdy neměly pocit, že před námi musí něco skrývat, a my jsme nic neskrývali s nimi. Moje děti byly moji nejlepší partneři, já jsem to opravdu dělala pro ty děti, aby se za mě nemusely stydět, aby eventuálně mohly žít v lepší době, aby i ony věděly, že mají nějakou důstojnost a za něčím si musí stát,“ řekla pro Paměť národa jako odpověď na otázku, zda nebyly děti ospravedlněním nečinnosti proti režimu.

Eva Kantůrková (1930): Přítelkyně z domu smutku

Prozaička a scenáristka, mluvčí Charty 77. Od května 1981 do března 1982 byla vězněna za podvracení republiky. Aktivně se podílela na vzniku Občanského fóra, v letech 1990 až 1992 byla poslankyní České národní rady a členkou jejího předsednictva. Je autorkou knihy Přítelkyně z domu smutku, inspirované jejím vlastním pobytem ve vězení, která vyšla hned po revoluci v roce 1990. „Člověk ve vězení prožívá převážně pocit bezmoci, která se jako přirozený následek pojí k nesvobodě – takže ač odhodlaná hájit se, přece jsem se tu tak trochu proměnila na čekatelku osudu,“ napsala v dopise z vězení. Zavřená byla po zadržení francouzského kamionu na českých hranicích, jenž převážel zakázanou literaturu včetně jedné její knihy. „Strach jsem neměla, byla jsem naštvaná. Uvalili na mě vazbu, obvinili mě a já věděla, že mají proti mně důkazy a mohou mě odsoudit. Trest jsem si odhadla tak na tři roky. A bylo po strachu. Kdybych byla vězení nepřijala a chtěla bych se za každou cenu dostat ven, nejen bych se strachu nezbavila, ale začala bych jim vycházet vstříc, jen aby mě propustili.“ Neměla proces, byla propuštěna bez soudu v březnu roku 1982, ale trestní stíhání bylo zastaveno až v roce 1989.

Eda Kriseová (1940): Dělat mluvčí Havlovi, to byla hrozná práce!

Novinářka a spisovatelka. V listopadu 1989 byla členkou Koordinačního centra Občanského fóra (OP) a mluvčí Havla. Od ledna 1990 do Havlovy rezignace v červenci 1992 byla jeho poradkyní, od roku 1991 působila jako ředitelka sekce Stížnosti a milosti prezidentské kanceláře. „Když Havel založil OP, tak já jsem mu volala, že jsem k dispozici, a on mi řekl, ať hned přijdu. Tak jsem přišla a neodešla jsem dva a půl roku,“ uvedla pro Paměť národa. V koordinačním centru byla jedinou ženou „Oni mě všude brali s sebou. Byli takoví zarostlí a fousatí. Říkali mi, že já jediná vypadám nějak civilizovaně, tak ať jdu s nimi, aby nevypadali jako nějací vzbouřenci.“ Do země poté začalo jezdit obrovské množství zahraničních novinářů. „Pak mi řekli: ,Hele, ty vypadáš z nás tak nejlíp, tak dělej Havlovi mluvčí.‘ To byla hrozná práce! Musela jsem bojovat s těmi hordami novinářů, kteří se chtěli bavit s Havlem. Oni novináři jsou hodně agresivní, když něco chtějí. A pak se mi ulevilo, když popravili Ceaușesca. Celá tahle horda odletěla do Bukurešti.“