Koncem roku jste v pražském Činoherním klubu uvedli premiéru tragikomedie Babyboom. Jaký z ní máte pocit?
Dobrý, takový osvobozující. Jsem ráda, že máme plno a hlavně, že se naše novinka lidem líbí. Ne že bych byla nějaký velký prožívač – hraní je fajn, ale nezachraňujeme životy, je to jenom divadlo, ovšem přece jenom jsme do toho investovali tři měsíce času. Zkoušky byly opravdu intenzivní, a tak jsem samozřejmě cítila určitou zodpovědnost a byla zvědavá na reakce.
Celá hra se odehrává v porodnici, kam přicházejí tři budoucí matky. Ta vaše se jmenuje Katka a ze začátku nepůsobí moc sympaticky…
A to je právě dobře. Baví mě hrát postavy, které někoho štvou, je to zajímavější. A pro mě jako pro herečku barevnější. Na druhou stranu se v každé té holce či ženě snažím najít něco dobrého. Myslím si, že v každém zlu je i trochu dobra… A postupem času i v Katčině případě dojde na dojemnější momenty. Třeba když přizná, že si moc přála dítě, a protože se dostala do fáze, kdy ji začal tlačit čas, bylo jí jedno s kým. Jak sama říká: lepší spermie nebyla.
Oživil tenhle příběh vaše vlastní vzpomínky na porod?
Nedávno jsem nad tím přemýšlela a došlo mi, že vlastně ne. Kostým v podobě molitanového břicha a umělých prsou mě od vlastních pocitů překvapivě odpojil. Vnímala jsem to jako iluzi, jiný svět, což bylo ve finále fajn. Od té doby, co se věnuju herectví, se snažím, aby se mi nemíchalo do života. Kdybych to nedělala a tu tenkou hranici překročila, tak by se mohla dotknout něčeho, co by mě třeba zranilo. A já bych pak byla smutná nebo rovnou nešťastná. A taky asi pěkně zmatená. Jinak si myslím, že porod je nepřenosná zkušenost. Jestli si něco pamatuju, tak obrovskou tíhu – syn byl velký a já tudíž měla obří břicho, což mě dostávalo do vtipných situací. Třeba jsem si obula každou botu jinou, protože jsem dolů prostě neviděla.
Činoherní klub je komorní prostor, kde divákům neunikne žádné vaše gesto či výraz tváře. Vyhovuje vám to?
Mám takovou blízkost ráda, i když si ji často neuvědomuju – jsem zabraná do hraní a publikum nevnímám. Jako by v tu chvíli mezi námi byla čtvrtá stěna… Ale je pravda, že to neplatí vždycky. Předevčírem jsme hráli hru Kšeft, v níž mám roli prostitutky. A v první řadě seděl pán, který tam evidentně nechtěl být – asi ho tam proti jeho vůli dotáhla manželka či přítelkyně. Vypadal velmi otráveně a za celou dobu se ani jednou nepodíval na jeviště. Bylo mi to trochu nepříjemné, a hlavně mi ho bylo líto.
Takoví diváci ale patří k výjimkám, jinak sklízíte nadšený potlesk.
Taky si toho velmi vážíme. V Činoheráku jsem osm let a je mi tam dobře. Sedí mi jeho poetika i styl práce. A neumím si představit, že bych hrála někde jinde. Navíc tuhle scénu pomáhal zakládat můj nevlastní děda Miloš Vojta. Byl dramaturg a později pracoval jako kulturní atašé v Bulharsku, kde se seznámil s mojí babičkou… Aniž by to kdokoli věděl, tak se kruh uzavřel a já působím v divadle, jež kdysi bylo i trochu jeho. A jsem na to hrdá. Stejně jako 2 na atmosféru, která tu panuje. Jsme dobrá parta a navzájem si sami sebe ceníme, což se netýká jen herců, ale i všech ostatních složek. Člověk tu cítí svobodu a zároveň úctu.
Zmínila jste svého dědečka, což nebyl jediný umělec ve vaší česko-bulharsko-makedonské rodině. Můžete nás zasvětit?
Můj prapradědeček byl makedonský dramatik Vojdan Černodrinski. Mimochodem, to příjmení, inspirované makedonskou řekou Černý Drin, si vzal jako pseudonym, původně se jmenoval Popgeorgiev. V roce 1901 založil v Bulharsku první makedonskou divadelní společnost Smutek a útěcha, pro kterou psal hry. Slavná je třeba jeho Makedonská krvavá svatba. Byl opravdu úspěšný a oblíbený, dokonce se dostal na známky a v Prilepu v Makedonii po něm pojmenovali divadlo. Tomu zasvětila život i jeho manželka, která byla herečkou.
A když se dostaneme k vašim rodičům?
Táta je původně divadelní dramaturg, který působil spoustu let v České televizi, a to i jako překladatel zahraničních pořadů. Maminka zase pracovala ve společnosti Telexport, která k nim prodává práva. Později se oba přesunuli na Primu a Novu, kde vymysleli nebo se spolupodíleli na řadě projektů, tudíž jsme k tomuhle prostředí měly se sestrou blízko. Jako malé jsme si i někde párkrát zahrály, ale to bylo všechno. Nikdy jsme nechodily do žádného dramaťáku nebo třeba do lidušky. Já mám vystudovaný jazykový gympl a poté filozofickou fakultu, Viola rovněž filozofickou fakultu – stejný obor a pak ten navazující magisterský, a to sociální antropologii.
A kde jste tedy přišla k druhé vysoké škole – k DAMU?
To byl takový můj tajný projekt. Táta si totiž nepřál, aby ze mě byla herečka. Věděl, co je to za povolání, že jste závislá na názoru ostatních, a pokud vás nepozvou na casting, jako byste neexistovala. To mu vadilo a nechtěl, abych byla nešťastná. A tak jsem dělala přijímačky za jeho zády a řekla mu o tom až v momentě, kdy mě vzali. To bylo mimochodem napotřetí… Chvíli s tím bojoval, ale dneska je na mě pyšný. Stejně jako máma. Musím říct, že jsem ráda, že mám kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout. Díky nim stojím nohama na zemi, což je v hereckém povolání velmi důležité. Naše profese je totiž hodně o štěstí – jednou ho máte, pak zase ne. Hlavní je se z toho nehroutit a mít i svůj osobní život. Nesázet všechno na jednu kartu.
Ovšem skloubit soukromí s prací bývá složité. Zvlášť pro ženu, která má malé dítě.
Teď jste pojmenovala něco, s čím bojuju asi nejvíc ze všeho. Svou práci mám ráda a neumím si představit, že bych dělala něco jiného, ale v kombinaci s mateřstvím je to nálož. S bývalým partnerem máme syna ve střídavé péči, to znamená, že v době, kdy je u mě, se nezastavím. Ráno ho odvezu do školky, pak běžím na zkoušku, poté zase pro něj. A skoro každý večer hraju, což znamená, že ho musí někdo pohlídat. Domů se vrátím před půlnocí a ráno všechno startuje nanovo. Když si to spočítáte, je to den co den nějakých 15 hodin zápřahu. A to jsme nemluvily o tom, že člověk často hraje o víkendech či ve svátek a k tomu třeba něco natáčí. Samozřejmě si uvědomuju, že nejsem jediná. Že s podobným životním stylem se musejí vyrovnávat třeba maminky ve zdravotnictví, ale když je na to člověk sám, je to prostě vyčerpávající. Ovšem neberte to tak, že bych si stěžovala, jen nic nelakuju na růžovo a přiznávám, že někdy je to opravdu těžké. A to i s podporou mojí rodiny, které si velmi vážím. Fakt si neumím představit, že bych neměla komu zavolat. Na druhou stranu jsem permanentně odkázaná na něčí pomoc, což mě štve. Jsem statečná a zároveň bezbranná.
Sestra Viola, kterou jste zmínila, je vaše dvojče. Cítíte nějaké speciální napojení?
Je to, jako byste byla s někým v manželství. Máme se rády, ovšem někdy se dostaneme do stavu, kdy se moc nemusíme. Ono se to těžko vysvětluje… Když máte dvojče, tak se v něm přirozeně vidíte a samozřejmě pozorujete i chyby. Já jsem třeba v něčem divočejší, což ségře vadí, a tudíž náš vztah pak lítá nahoru a dolů. V takovém momentě je těžké vymezit se, najít hranice své osobnosti a té druhé. Ale je to nutnost a musíte na tom vědomě pracovat, i když to přináší chvilková nedorozumění. V našem případě naštěstí trvají maximálně tak týden. Jinak je Viola moje nejlepší kamarádka. Voláme si třikrát denně a moc mi pomáhá. S rodinou bydlí kousek ode mě, a když mám večerní představení, syn spí u nich.
Vašemu Vincentovi bude pět let. Myslíte si, že vás mateřství nějak zásadně změnilo?
Určitě, mateřstvím žena dospěje a změkne. Abych byla upřímná, v mém případě nešlo o plánované těhotenství, ale jsem ráda, že k němu došlo. Nevěřila jsem totiž, že budu mít dítě, což bylo dané výběrem mých protějšků – do života mi vstupovaly takové zvláštní typy mužů, se kterými jsem se do zakládání rodiny pouštět nechtěla. Necítila jsem to. Když se to pak přihodilo, byla jsem nadšená a věřila, že nám to vyjde. Bohužel to dopadlo jinak, než jsem plánovala, ale máme hezké vztahy a snažíme se jako rodiče fungovat co nejlépe.
Matkou jste se stala v osmadvaceti. Odrazilo se to na vaší energii a přístupu k výchově?
Určitě! Já se hrozně rychle vyčerpám a bývám unavená, a tak si neumím představit, že bych se mámou stala třeba až za deset let. Před třicítkou to bylo tak akorát. S Vincentem jsme parťáci, někdy mám pocit, že je to spíš můj mladší bráška. Když se narodil, ani jsem se nestihla bát. Jinak jsem totiž hrozný hypochondr a bývám úzkostná. Moje psychika je taková rozechvělá a občas mívám panické ataky. Ale pracuju s tím a snažím se s tím žít. Naštěstí na syna tyhle svoje strachy nepřenáším. Ty se týkají jen mě samotné.
Přišla jste na to, co u vás panické stavy vyvolalo? Kde se vzaly?
To vím naprosto přesně – objevily se v momentě, kdy jsem v nemocnici viděla umírat svého milovaného dědu. Věděli jsme, že je to s ním špatné, ale já se s tím neuměla vyrovnat. Začala jsem pochybovat o smyslu života, o utrpení nevinných lidí a tak dále. No a tam někde to naskočilo. Jsem jako houba, která do sebe všechno nasává. Dotýká se mě, když někdo trpí, což je vzhledem k dnešní době plné různých katastrof takový permanentní stav. Bohužel mi chybí takový ten zdravý selský rozum, kdy člověk sice vnímá všeobecnou realitu, ale vychází z toho, co je bezprostředně kolem něj.
Svoje pocity ale umíte pojmenovat, což je první krok k uzdravení.
Myslím, že je to práce na celý život. Ale jsem ráda, že jsem si to přiznala a nebála se říct si o pomoc. Dala jsem najevo, že mi není dobře, což se dneska moc nenosí. Stačí se podívat na sociální sítě, které jsou plné fotek „krásných a šťastných“ lidí. Když mezi ně nepatříte, považují vás za slabou. Ale já nejsem slabá, jen se s něčím peru. Někdo je zkrátka odolnější, někdo není. Člověk se musí vykašlat na všechna ta falešná pozlátka, která na nás útočí. A být autentický se vším, co k němu patří. A rozhodně se za to nesmí stydět. Ano, je to práce, vlastně pořádná makačka, ale podle mě jediná možná cesta. Sama před sebou prostě neutečete.
Netajíte se tím, že pravidelně chodíte na terapii. Prozradíte, co vám dává nejvíc zabrat? Co vás aktuálně nejvíc trápí?
Fakt, že se nám nepodařilo udržet rodinu. To nesu opravdu hodně těžce. Třeba za pár let přijdu na to, že to bylo dobře. Že je lepší, když dítě vyrůstá v něčem funkčním, byť je to střídavá péče, ale teď je to pro mě ještě velmi bolavé. Není mi z toho nejlíp a cítím velké zklamání. A k tomu pocit viny a křivdy. Naštěstí Vincent je spokojený a v pohodě. Má maminku, tatínka a plnou pozornost. To je zásadní, a to mě drží nad vodou.
Před pár dny začal nový rok. Jak ho vidíte? Máte nějaké plány a očekávání?
V lednu začnu v Činoherním klubu zkoušet s Vojtou Kotkem, Martou Dancingerovou, Elizavetou Maximovou a Ondřejem Rychlým novou hru. Jmenuje se Konsent a vypráví o tom, jak se běžně vzájemně nenápadně znásilňujeme, drobně se nutíme a z různých důvodů ohýbáme, děláme kompromisy, a možná si to vůbec neuvědomujeme. A taky o tom, že pravda může mít víc verzí, a přitom nebýt lží. Na březen pak plánuju volno, které si chceme se synem užít na chalupě. Pak přijde jaro, které naprosto zbožňuju. Tu svěží vůni vzduchu a rašící zeleň… No a v létě mě pak čeká dovolená v našem milovaném Bulharsku. Ale ono vlastně nejde o konkrétní místa a situace. Momentálně to cítím tak, že se těším na všechno, co život přinese. Jsem nesmírně vděčná za to, co mám, tedy za skvělého syna, podporující rodinu, úžasného psa, divadelní role, které mě baví. Doufám, že budeme všichni zdraví a že si ten rok užijeme.
SANDRA ČERNODRINSKÁ (33)
SANDRA ČERNODRINSKÁ (33)
- Narodila se do smíšeného manželství Češky a Bulhara. Vystudovala jazykové gymnázium, dále obor teorie kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a herectví na DAMU.
- Prošla několika divadly, dnes je členkou pražského Činoherního klubu, kde ji můžeme vidět v pěti inscenacích (např. Babyboom, Kšeft, Linda Vista). Koncem března bude mít premiéru tragikomedie Konsent, v níž hraje postavu jménem Zara.
- Objevila se ve filmech Špindl, Můj vysvlečenej deník nebo Rafťáci. A v seriálech Ordinace v růžové zahradě, 1. Mise, Specialisté, Dáma a král. Podle svých slov ale na velkou filmovou či televizní příležitost teprve čeká.
- Žije v Praze a je maminkou syna Vincenta.
ZDROJ: časopis Vlasta
