Tolik let pracujete v televizi a v showbyznysu a pořád je o vás zájem. Většina hvězd zazáří a po chvíli zhasne. Jak se vám daří udržet si tu pevnou pozici, navíc bez skandálů...?

Já si velmi chráním soukromí a hlídám si, aby rozhovorů nebylo příliš, přece jen mám jen jeden život, tak bych se nerada opakovala. A bulvár mě dlouho nechával v klidu, až si ze mě kolegové utahovali, že jsem bezúhonná. Alexandr Hemala mi jednou řekl: „Člověče, já ti něco řeknu, ty se nerozvádíš, jsi padesát let vdaná za jednoho muže, nic se neví o tvých milencích, neopíjíš se, nefetuješ, ani to prsíčko jsi neukázala. No holka, to je, jako kdybys nebyla.“

Zdroj: Youtube

Na druhou stranu, ono to možná působí nudně, ale mě to fascinuje. Já takhle vlastně vnímám nejen vás, ale i vaše kolegy hlasatele a moderátory, tu „starou gardu“. Museli jste se hlídat, nebo vám to bylo vlastní?

To je v člověku, to je věc rodinné výchovy a kultivovanosti, kterou jsme museli udržovat na televizní obrazovce.

Hodně se to změnilo od doby, kdy jste začínala?

Velmi, a jenom k horšímu. To bohužel dělají sociální sítě a anonymní diskusní příspěvky, kterými si lidé vylévají svoji frustraci. A i když se v téhle branži pohybuji dlouho, tak to pokaždé zasáhne.

Ale když jsem se dívala do diskusí, tak pod rozhovory s vámi jsou komentáře typu „dáma, kterou mám už roky rád“, „velmi si jí vážím“ a podobně. Váš pořad, legendární Kalendárium, nedávno oslavil 30 let. Kdybyste měla udělat Kalendárium Saskie Burešové, co by byly vaše milníky? Významná data, kdy se psala vaše historie?

Úplně nejvíc nezapomenutelné datum bylo narození našeho syna, to je pro každou ženu obrovský životní zážitek. A o to víc, že nám syn dělá radost doteď. A pak jsou to ty drobné radosti. Střípky, z kterých se skládá život. I když mé ambice byly na začátku úplně jiné, chtěla jsem dělat herectví, cesta osudu mě zavedla úplně jinam. K profesi, která mě hrozně baví, a to celý život. A když na mě lidé na ulici volají, že mě mají rádi, říkám si, že dělám práci, která má nějaký smysl. A to je moc důležité.

V osobním životě to bylo narození syna, co v životě pracovním? Co považujete za zásadní okamžiky, které měly vliv na směr vaší pracovní cesty?

Už svůj první konkurz. To vám byla zvláštní cesta osudu. Já jsem tenkrát měla nějaké problémy, zanevřela na celý svět, když mi poslali scénář na pořad Poštovní schránka s Edou Hrubešem. On k sobě hledal partnerku. Neměla jsem zájem a scénář vyhodila. Jenže oni mi zavolali domů! Tenkrát nebyly mobily a byla náhoda, že jsem byla doma. Zájem mělo 300 dívek, a oni mi přesto zavolali a stáli o to, abych přišla.

Svůj zájem nemohli dát najevo víc.

Máte pravdu. A já přišla bez přípravy, jako nepopsaný list, na konkurz. Dostala jsem se do nejužšího kola a nakonec ze čtyř dívek vybrali právě mě. Byl to ten prvotní impulz. Pracovala jsem v armádní redakci na apolitickém čtrnáctideníku, poté si mě všimnul Vladimír Dvořák a řekl, že takovou mladou holku by potřebovali do zábavných pořadů. Pak si mě všimla dětská redakce, hudební redakce, publicistická a otevřel se mi svět. Ale jsem opravdu přesvědčená, že to nebyla náhoda. A osudu děkuji.

Věříte na osud, na horoskopy apod.?

Velmi. A u několika astrologů a grafologů se to shodovalo. Řekli mi, že tady na Zemi mám úkol předávat cenné informace. A co to je? To je přece Kalendárium!

Co o vás říká to, v jakém jste znamení?

Já jsem Lev v ascendentu Panny. Tak se to tam tak zvláštně propojuje, ale pravdou je, že musím mít všechno srovnané a naplánované. Mám seznam úkolů a ty si odškrtávám. Takže jsem trochu Lev pedant, což je vlastně legrační spojení.

Vás a vašeho manžela se často ptají, jestli máte radu, jak si udržet manželství více než 50 let. Jak se vám to povedlo?

Na to vždy odpovídám, že samozřejmě na začátku je to láska a potom je to porozumění, tolerance, vzájemná úcta, společné zájmy. A to my opravdu máme. Nás nikdy v životě ani nenapadlo, že bychom se chtěli rozvést.

Měli jste někdy to, čemu se říká krize? Vždyť vy spolu i pracujete! Nelezete si někdy na nervy?

U nás je to vzájemné souznění. I když je manžel ve střižně, tak si voláme, protože si chybíme. Společná práce nás baví, nosíme si ji i domů, pořád něco vymýšlíme. Jsme duševně naprosto propojení.

Zmínila jste společné zájmy. Co rádi děláte, když nepracujete?

Moc rádi cestujeme. Po revoluci jsme chtěli dohnat všechny resty, vidět Paříž, Londýn a tak dále. A jinak máme oba rádi kino, divadlo, oba nás baví zahrada.

Já jsem teď v souvislosti s vámi četla krásný citát o stárnutí. Stáří je zlozvyk, na který zaměstnaný člověk nemá čas. Asi máloco vás tak vystihuje. Je to něco, na čem cíleně pracujete?

Je to motor ve mně, energie. Neumím nic nedělat. Když byl covid a nemohli jsme točit, věděla jsem, že ty dny musím něčím naplnit, že je nechci prožívat jalově. Tak jsem si začala oprašovat angličtinu, vypisovala jsem si zajímavé recepty a pak pekla chleba, rohlíky, dortíčky, nosila dobroty celé rodině. A měla jsem pocit užitečnosti, který je pro mě moc důležitý.

Váš manžel dokonce říká, jestli vás na základě vašeho kulinářského umění není pro televizi škoda.

Umí mě ocenit, někdy dokonce mí strávníci i tleskají. A já to miluji, jsem taková ortodoxní hospodyně. O Vánocích peču devět druhů cukroví, vánočky, uklidím celý dům a krásně ho vyzdobíme. Ale miluji i Velikonoce, protože cítím, že přichází jaro, a jak jsem zrozená v červenci, tak mně během zimy padá taková chandra na duši.

Jak se splínem a chandrou bojujete?

Jsem od malička knihomol, přečetla jsem kdeco. S manželem jsme dali dohromady všechny naše knihy, no mohli bychom si otevřít obchod. A vždy jsem dbala na to, aby můj syn a moje vnučky četli. Vím, že je dnes už trochu jiná doba, všichni mají v ruce mobily, ale já si knížku minimálně před spaním na chvíli otevřu každý den a těším se na to. Knížka je pro mě obrovský dar, uvádí vás do světa fantazie, čtení vám rozšiřuje slovní zásobu i zlepšuje pravopis. Pamatuji, jak mi můj velký guru Vladimír Dvořák vždy říkal: „Saskie, hodně čtěte! Čtěte beletrii, protože se vám rozvíjí obzory.“ A měl pravdu.

Někde jsem četla, že jste absolvovala DAMU.

To skutečně píšou, ale já jsem chodila na DAMU na individuální hodiny k panu profesorovi Haladovi a paní profesorce Vondrovicové, kteří vyučovali rétoriku, učili mě posadit hlas, správně dýchat, dobře mluvit. Na projev se u hlasatelů velmi dbalo.

A bylo to znát.

Herci i moderátorovi musí být perfektně rozumět, jinak je to špatně. Dnes se na to moc nedbá. Ale ono se třeba dřív nesmělo v televizi mluvit vulgárně, a teď je to jinak. Já pak když na ulici slyším děti, jak si nadávají, tak ač nejsem nijak přehnaně útlocitná, vždy mi to sevře srdce.

Jaká byla vaše výchova, z jakého prostředí pocházíte?

Můj dědeček byl ředitelem soudu v Plzni, byl kapacita a respektovaný i v rodině, kde se vykalo. Můj tatínek byl překladatel a tlumočník, velký intelektuál, který uměl osm světových jazyků. Maminka studovala malířství, ale posléze toho nechala. Rodina jsme byli velmi pospolitá, nikdy bych si nedovolila být doma hrubá. A stejně tak později můj syn, nikdy jsem ho nemusela slušnému chování učit, měl to v sobě. Dodnes když vejde do místnosti starší osoba, tak povstane. Stejně tak jako i já má úctu ke starším. Já jsem to tak vždy cítila směrem ke zkušenějším kolegyním, kterých jsem si považovala. Když mě paní Milenka Vostřáková v mých začátcích jednou svým známým představila jako svoji kolegyni, vnímala jsem to jako obrovskou poctu.

O čem snila mladá Saskia? Měla jste nějaké ambice, plány, sny?

Hlavně jsem si vždy přála dosáhnout vyšších met tím, že budu dobrá, abych se tu profesi dobře naučila, aby mě to bavilo. Začínala jsem jako moderátorka, ale tím, že jsem si potom vzala jistého pana režiséra, bylo mi řečeno, že nemůžeme jako manželé pracovat v jedné redakci. Tak mě převeleli do uvádějícího oddělení jako programovou hlasatelku. Což byla moc hezká profese, ale měla jsem velmi omezené možnosti moderování, které mi ale poskytovalo důležitou zpětnou vazbu od přímých diváků.

Ale oni vám hlasatelům diváci psali dopisy, že?

Strašnou spoustu! Nejen že nás chválili, oni chtěli i rady. Brali nás jako takovou „Sally“, která radí a pomáhá. Svěřovali se nám se svými bolístkami a my se snažili odepisovat. Kromě dopisů jsme dostávali i dárky, třeba kýbl borůvek, knížky, květiny, na Vánoce dokonce náhrdelník.

Kdy jste se rozhodla skončit?

Asi pět let předtím, než skončila ta profese jako taková.

Co bylo důvodem?

Dohodla jsem se s vedením televize, protože vymysleli novinku: hlasatelé se měli střídat v cyklech. Takže jsme měli mít celotýdenní službu.

To se moc neslučovalo s osobním a rodinným životem...

Naprosto ne, a navíc to nebylo ani zajímavé pro diváka. Přece ani když svíčkovou milujete, nechcete ji jíst od pondělí do neděle! Každý měl tehdy svého oblíbence, někdo Hemalu, někdo Tomsovou, někdo Skarlandtovou... A těšili se na ně. Každý jsme měli jiný způsob vyjadřování a tím jsme se od sebe odlišovali. Odešla jsem na volnou nohu, uváděla jsem v televizi další pořady, ale působila jsem externě i jako hlasatelka.

Vy jste neměli minimálně zpočátku čtecí zařízení, že? Jak se vám dařilo si všechny ty texty zapamatovat?

Měli jsme vycvičenou paměť. Ale když se mě pak někdo zeptal, co celé ty hodiny ve službě dělám, tak jsem odpovídala, že odepisujeme na dopisy, učíme se nazpaměť texty, které si zároveň upravujeme, končilo se v půl jedné v noci. Představte si, že v osm večer nás sledovalo celé Československo, o to ta tréma byla větší.

Nedovedu si představit ty nervy. Pocit, že vás sleduje celá země.

To ano. Ale to bylo i moderování přímých přenosů. Pamatuji se, jak jsme s kolegyněmi uváděly TýTý. Živý přenos, v publiku Hudebního divadla v Karlíně seděli ředitelé všech televizních stanic, herci, zpěváci. Já jsem šla na podium první a maskérky mi musely zamaskovat fleky, které mi z trémy naskákaly. Vyšla jsem a přivítal mě obrovský potlesk. To bylo jako by mě polili živou vodou, všechno ze mě spadlo, uvolnila jsem se.

Mluví se o vás jako o legendě. Jak vy vnímáte svoji roli v oblasti televizní zábavy? Kdyby tam nebyla Saskia Burešová, co by tam podle vás chybělo?

Každý jsme nahraditelný, nedělám si iluze a jsem velmi pokorná.

A kdyby ta televizní šance nepřišla, k čemu byste inklinovala, co byly vaše talenty?

Teď trošku odbočím. Televizní obrazovka je strašná mrcha, můžete být sebehezčí na obrazovce, ale něco z vás musí vycházet. Divák je nemilosrdný a i přes televizní obrazovku cítí upřímnost. Znám spoustu kolegyň a kolegů, kteří byli hezcí jako obrázek, ale diváky neoslovili. A pak tam byla dívka, která mě na první pohled nezaujala. Ale když začala mluvit, něco z ní okamžitě dýchlo. Bylo to tam, to charisma. Ale to jsem utekla od otázky. Takže čím bych byla, kdybych nepracovala v televizi? Myslím, že bych byla dobrý psycholog, mám určitý dar empatie, umím naslouchat a mám mimořádný smysl pro spravedlnost. Myslím, že bych dokázala pomáhat. Když jsme měli v minulosti kosmetický salon, to byla taková epizoda, tak jsem si tam udělala i poradnu. Chodily za mnou dámy a ptaly se mě, jak se líčit, oblékat a najednou mi začaly otevírat svoji duši a já jsem jim radila i v osobním životě. To by rozhodně byla cesta pro mě, opět by šlo o předávání informací.

V jednom rozhovoru se vás ptali, co byste vytkla současné televizní zábavě a vy jste řekla, že samozřejmě máte názor, ale nahlas ho neříkáte, pokud ano, tak jen ten pochvalný. Pokud byste měla zmínit jednu z osobností z mladé generace, která to podle vás dělá dobře a poctivě, kdo by to byl?

To mám jasno, je to Tereza Pergnerová.

Čím to, že právě ona?

Má srdce na dlani, protože si prošla velmi těžkým životním obdobím a je to na jejím projevu vidět. Mám ji ráda, je to pro mě přesně ten člověk, který patří na obrazovku. Když ve svých pořadech někoho obejme, já jí to věřím.

A já zase věřím vám, když řeknete, že za ocenění, která jste za práci získala, jste byla nejenom vděčná, ale že vás motivovala k práci na sobě.

Velmi. Lidé mi dali důvěru a pro mě to byla motivace pracovat na sobě, být ještě lepší. Byl to doping a závazek zároveň.

Aby stárnutí bylo důstojné, hodně to záleží na zdravotním stavu. Jak o své zdraví pečujete?

Nejen o své, pečuji o zdraví celé rodiny. Ne nadarmo se říká, že ženatí muži se dožívají vyššího věku, protože se o ně ženy starají. A já skutečně hlídám, aby manžel šel na všechna preventivní vyšetření, a hlídám to i u syna, u jeho holek. A to, že jsem se nyní stala tváří kampaně na očkování proti chřipce, není, že bych něco doporučovala, a osobní zkušenost neměla, já se proti chřipce nechávám pravidelně očkovat posledních dvacet let. Opravdu věřím tomu, že když se člověk proti chřipce naočkuje, tak ne že ji nedostane, může ji dostat, ale ten průběh je daleko mírnější. A to je zejména u nás ve vyšším věku důležité, protože každý z nás má nějaké neduhy a v kombinaci s chřipkou můžou pak být zcela zbytečně fatální.

Co kromě očkování a preventivních prohlídek pro sebe a své zdraví děláte?

Jezdíme velmi rádi a pravidelně do lázní. To jsem se naučila v posledních letech. Někdy na týden, někdy na tři, do Františkových lázní nebo do Karlových Varů, do příjemného hotýlku pojmenovaném po milence Goetha. Je to relaxační pobyt, který mě vždy nakopne. Někdo se o vás stará a opečovává vás, vy nic nemusíte, to je tak nádherné. Také každé ráno cvičím, mám problémy s páteří, takže je to nutnost. A snažím se prostě žít zdravě, nedržím žádné diety, nikdy jsem žádné ani nedržela. Mám to asi trochu v genech.

Když po Vánocích cítím, že mi jsou těsnější kalhoty, tak holt s manželem na chvíli omezíme večeře a dáme si třeba jen jogurt.

Jste typ, co se rád na něco těší, co má rád plány? Co máte nyní před sebou?

Vždycky se těším na natáčení Kalendária. My jsme tam úžasná parta a opravdu se na sebe těšíme. Jsem člověk, který je spíše pozitivně naladěn, takže se těším na jaro, na zahrádku na chalupě, kam jezdím s vnučkami, které mi dělají velkou radost. Život s rodinou má takovou hezkou nástavbu. Rodina je prostě základ.

SASKIA BUREŠOVÁ (77)

  • Narodila se na Slovensku.
  • S manželem, režisérem Petrem Obdržálkem, má syna Petra.
  • V Československé a posléze České televizi působí od roku 1967.
  • V současné době moderuje plesy, namlouvá komentáře, jezdí s pořadem Hlasatelé v akci a má spoustu pořadů a besed s diváky.

Autor: Kateřina Osičková

Zdroj: časopis Vlasta

Související články