Čím vás zaujalo téma kolaborace s nacistickým režimem?
Několikrát jsem si tak přemýšlela, jak bych se chovala, kdybych žila v době protektorátu nebo v padesátých letech. Jestli bych byla statečná, nebo mrcha, nebo zbabělec. Vždycky mě to napadá, když poslouchám vyprávění starých lidí, kteří popisují, jak jim šlo o život, o práci, o jistoty. A nejraději si na tato témata povídám se starými dámami.
Vnímají to jinak?
Myslím, že zpravidla vidí pojmy jako je hrdinství, kolaborace či selhání trochu jinak než muži. Z té praktické stránky. Ony se za války staraly především o to, aby děti měly něco k jídlu, ne o politiku a o to, jaký je vývoj na západní či východní frontě. Pro ně mnohdy bylo důležitější prostě přežít než udělat nějaký hrdinský čin.
Jak jste přišla na příběh ruské dívky a českého mladíka bojujícího za Wermacht?
Už docela dlouho vyhledávám a natáčím příběhy pro Paměť národa. To je databáze, kde jsou shromážděny tisíce vyprávění lidí, do jejichž životů dějiny nějak zasáhly. Snažíme se natočit co nejvíce nejstarších pamětníků, kteří ještě zažili válku. Prostě proto, aby nám neumřeli, protože je to generace, která odchází. V prostředí takových příběhů vlastně žiju téměř každý den.
Jak to funguje, když se člověk inspiruje v nějakém z příběhů z Paměti národa? Ptám se i kvůli současné polemice ohledně nové knihy Aleny Mornštajnové o prvotní inspiraci. (Alena Mornštajnová byla nařčena, že téma posledního románu zcela převzala z článku české výtvarnice Toy Box, pozn. red.)
Lidem, kteří se mi svěřují se svými osudy, zpravidla říkám, že bych z toho možná někdy něco anonymně použila do knížek. Třeba jen střípek, nějakou situaci, větu. Moji hrdinové, zápletky a dialogy v knížkách jsou vymyšlené. Všechno je fikce, ale konkrétní příběhy konkrétních lidí jsou pro mě inspirací. Třeba moje hrdinka Neonila z knížky Ty chladné oči byla zpočátku inspirována konkrétní Ruskou, která během války ošetřovala německé vojáky ve Smolensku a pak prchala před Rudou armádou, ale její další osudy jsem si vymyslela. Ten skutečný, který přesně znám, byl úplně jiný.
Neonila je podle skutečné ženy?
Jen inspirována skutečnou ženou, hlavní je, že ta konkrétní dáma nebyla potvora, na rozdíl od mé hrdinky. Naopak, ona udělala v životě mnoho dobrého. A taky ví, že mi v rozjezdu příběhu byla částečně inspirací. Něco jiného by ale bylo, kdyby člověk chtěl nějaký konkrétní příběh z Paměti národa zcela použít, napsat knihu přesně podle něj. Myslím, že to by pak byla tak trochu vykrádačka a neměl by na to ani právo. Přesněji, musel by se s vedením Paměti národa a s dotyčným pamětníkem domluvit, zda je něco takového možné a za jakých podmínek.
Jak jste se dostala k Paměti národa?
Jednou mi soused začal zničehonic vyprávět, jak ho nacisté jako mladého kluka, který se pokusil zapojit do odboje, zavřeli, odvezli do vězení v Drážďanech a on tam pak přežil bombardování. Kulila jsem oči. Takový skvělý příběh! Takhle přes plot, v Beskydech, ve vedlejší chatě! Zavolala jsem do Paměti národa, jestli za tím pánem nechtějí zajet, věděla jsem, že takové lidi hledají. Jejich práci jsem už dříve sledovala a obdivovala, ale nikoho jsem tam neznala. Byli vlídní a řekli, ať jim ho zkusím natočit sama. Klaplo to a pak jsem začala vyhledávat další pamětníky.
Kde je hledáte?
Vesměs kudy chodím, každého se ptám, jestli nezná někoho zajímavého, kdo umí vyprávět. Hodně lidí také samo posílá tipy do Paměti národa. Mně osobně se osvědčilo ptát se v domovech pro seniory, tam se ještě docela dost pamětníků různých událostí dá najít.
Jak se vám psala postava Neonily, ženy, která chce za každou cenu přežít, takže se čemukoli přizpůsobí? S pochopením, nebo nechutí?
S pochopením. Mám ji čím dál víc ráda. Čtu si teď na Databázi knih komentáře čtenářů, kteří knížce snižují hodnocení jen kvůli tomu, že ta postava je mrcha. Píšou, že se s ní nemohli ztotožnit, že je nesympatická, že kdyby byla hodnější, tak by se jim knížka líbila víc. To mi připadá divné. Mě klaďasové naopak moc nebaví, schválně jsem se pokusila vytvořit postavu, která má hodně špatných vlastností.
To mě překvapuje, ty komentáře.
Myslím, že žijeme v době, kdy se všichni dělají hezčí, chytřejší, důležitější, než jsou ve skutečnosti. Že k tomu přispívají sociální sítě, celý ten pro mě podivný virtuální svět, v němž má kdekdo pocit, že je výjimečný, že může udělovat ostatním rady, jak žít. Ve skutečnosti máme všichni nějaké hnusné vlastnosti. A ty by se projevily, kdybychom žili v těžké době a museli dělat zásadní rozhodnutí, kdyby šlo o život. Právě to jsem chtěla na Neonile ukázat. Upřímně, mám pocit, že jsem v životě potkala celou řadu větších – a skutečných – zloduchů, než je ona.
Jaké postavy se píší nejlépe?
Nevím, protože jsem zatím žádného kladného hrdinu či hrdinku nevytvořila. A asi ani nevytvořím. Nějak se mi totiž při psaní vždy utvářejí lidé, kteří dělají chyby a občas provedou něco špatného. Tak asi zůstanu u nich. Ona se v knihách promítá osobnost autora, jeho zážitky, jeho zkušenosti. A já nejsem a nikdy jsem nebyla chápavá, hodná, obětující se holka, takže i mé hrdinky asi budou spíše sobecké, prosazující si své, schopné si spočítat, co je pro ně výhodné a co ne.
Při čtení vaší první knihy o řeckých uprchlících nelze nemyslet na ukrajinské, respektive na jakékoli uprchlíky. U popisu snah o přežití během války v Chladných očích se člověk znovu neubrání myšlenkám na současnou válku. To, co zažívají tamní hrdinové, se může dít i dnes. Napadlo vás to, když jste román začala psát? Ta opakující se historie.
Moje první knížka Až uvidíš moře vyšla přesně v době, kdy začala válka na Ukrajině a kdy jsme prožívali ten prvotní šok. Tehdy mi psali potomci uprchlíků z řecké občanské války a upozornili mě, že historie se opakuje. Že zase utíkají rodiče s malými dětmi do cizích zemí, aby je zachránili. Psaly mi staré dámy, které kdysi utíkaly z Řecka, a ptaly se, jak je možné, že se to zase děje. Bylo to hrozné, mrazivé, neuvěřitelná shoda náhod.
Scarlett Wilková s jejími pejsky
U druhého románu to byla inspirace?
Vlastně ano. Uvědomila jsem si, že když poslouchám vyprávění starých lidí pro Paměť národa, tak je tam velmi častý právě motiv útěku. Lidé utíkali před nacisty, před komunisty, to jen my začali považovat za normální, že máme pěkné, vyzdobené bytečky, domečky a nic nás neohrožuje. Takže mě motiv útěků do cizích zemí začal zajímat a inspiroval i vznik další knížky.
Mluvila jste se svými prarodiči o druhé světové válce?
Lituju, že jsem se babičky nevyptávala, co prožívala během války. Vůbec mě to nezajímalo, v době, kdy ještě žila, jsem byla trdlo, co akorát vymetalo diskotéky. Přitom babička se narodila roku 1921, což je hodně zajímavý ročník. Tito lidé byli totálně nasazení, to znamená, že během války museli jít pracovat do Německa. A šlo o hodně těžkou práci, mnozí nepřežili. Babička se vdala, aby se tomu vyhnula, protože na vdané ženy se povinnost nevztahovala. Tehdy se kvůli tomu lidé často brali víc z rozumu než z lásky. Vyprávěla, jak zažila bombardování Ostravy, říkala mi o své židovské spolužačce, která se skrývala mnoho měsíců ve sklepě. Jenže mě to tehdy vůbec nezajímalo. Válku jsem v mládí měla spojenou akorát s příšernými sovětskými filmy, na které jsme museli se školou, a s památníky, ke kterým jsme kladli karafiáty. Komunisté nám tu nesmírně zajímavou dobu zhnusili, podařil se jim pravý opak toho, o co usilovali. Mě historie začala zajímat až poměrně pozdě, popravdě až nedávno.
Oba vaše romány se věnují historii, plánujete nějakou knihu ze současnosti?
Dokonce už ji mám hotovou, chystá se její vydání. Je ze současnosti, což je trochu legrační, protože kdysi jsem si řekla, že nikdy nebudu psát knihy o tom, jak se nyní nimráme ve svých pocitech. Mám pocit, že kdekdo píše, jak je nešťastný, jaké má trable v manželství, o depresích a tak. To jsem nechtěla... no a přesně o tom ta knížka je. O vztazích a ze současnosti. Záměr ale byl, aby byla oddechová, zábavná. Aby se u ní lidé zasmáli. Chci zjistit, jestli dokážu čtenáře rozesmát. Války a útěků už bylo dost.
Kdy jste se rozhodla, že napíšete román?
Upřímně? Říkala jsem si, že knížky už dnes píše prakticky každý. Herečky, zpěvačky, lékaři, policajti, cestovatelé. A já píšu celý život do novin, do časopisů. Takže je asi úplná brnkačka napsat knížku, jsem si tak uvažovala a zkusila to. A ono to opravdu šlo. Shodou okolností jsem tehdy měla „naposloucháno“ hodně příběhů uprchlíků z řecké občanské války, o Řecku jsem toho věděla docela dost, tak jsem si řekla, že to zkusím nějak dát dohromady. Pak mě hodně zaskočilo a přiznávám, že i dojalo, jak velký ohlas moje první kniha měla.
Román Až uvidíš moře jste prý z velké části napsala v Řecku. Kde jste psala Ty chladné oči?
Také v Řecku, jezdím tam často. Ale i v Beskydech a v pendolinu na cestách do Prahy a z Prahy.
Máte nějakou spisovatelskou rutinu?
Žádnou nemám. Tím, že se od osmnácti let živím psaním do novin a do časopisů, to mám tak, že mně na psaní nepřijde nic zajímavého. Není to pro mě nějaký fascinující rituál, ke kterému je třeba klid. Není to tak, že by se u nás říkalo: psst, Scarlettka tvoří. Jsem schopna psát na zahradě, ve vlaku, na letišti, u moře, kdekoli.
Jednu knihu napsala s Hanou Zagorovou
Dlouhé roky působíte jako novinářka, proč jste se pro tuto profesi rozhodla?
Byla to náhoda. Nepřijali mě na vysokou školu, ostatně ani na gymnáziu jsem neměla nějaké oslňující studijní výsledky. Táta zjistil, že v podnikových novinách Nové huti v Ostravě je volné místo, tak jsem se tam pokusila přežít rok s tím, že se pak zase na nějakou školu budu hlásit. Psala jsem tam o vysoce pozoruhodných tématech – třeba kolik který pracovní kolektiv vyválcoval trubek. Začala jsem fotit, vydělávala jsem si první peníze, a to se mi líbilo, takže jsem se už po roce na vysokou nehlásila. Pak jsem přešla do různých regionálních novin. Nebylo v tom nic jiného než náhoda, štěstí. Když člověk najde práci, která mu jde a baví ho, je to velké štěstí.
Psala jste už ve škole, doma nějaké povídky, básničky?
Ne. Ale čeština mně ve škole celkem šla, ze slohových prací jsem měla jedničky a psala jsem je i spolužákům, kteří mi za to počítali úkoly z matematiky.
Čím jste chtěla být jako malá?
Říkala jsem, že budu módní návrhářka. Ale prý mi na to všichni odpovídali, že nemám snít o blbostech.
Máte neobvyklé jméno Scarlett. Čím vaše rodiče upoutalo?
Máma pracovala v knihovně. Tvrdí, že od mládí měla jasno, že dcera bude Scarlett podle hrdinky z románu Jih proti severu a případný syn by byl Dag z románu Věčně zpívají lesy. No jo, jenže já jsem ročník 1969. Takže si asi umíte představit, co to bylo, když chudák táta musel v době těžké normalizace, necelý rok po srpnu 1968, jít na matriku a ostravským soudružkám vysvětlovat, že mimino má dostat jméno Scarlett podle románu, jehož hrdinkou byla americká otrokářka? Vždycky pak vyprávěl veselé historky o tom, jak je přemlouval, když to nechtěly povolit.
A narážela jste s ním někdy někde vy sama?
Ve škole mě to jméno štvalo. Nechtěla jsem se odlišovat, poutat pozornost a všichni se mě na to jméno pořád ptali. Dělali si z něj legraci spolužáci i některé učitelky. Teď naopak jsem ráda, že ho mám. Líbí se mi a už se odlišuju ráda.
V jakém prostředí jste vyrostla?
V obyčejném činžáčku v okrajové části Ostravy. V dětství mě vychovávala babička, až když jsem šla na gymnázium, tak jsem se přestěhovala k rodičům. Myslím, že jsem měla naprosto nudné dětství, tedy měřeno dnešní optikou, kdy lidé pořád vozí děti z kroužku na kroužek, vymýšlejí jim aktivity, vynakládají z mého pohledu neuvěřitelné peníze za různé dětské atrakce. Já jsem si tak pořád sama kreslila v kuchyni, babička vařila, děda četl noviny. Jinak vlastně žádné vjemy z dětství nemám. Zírám, když slyším, že děti neustále potřebují aktivity, podněty, že se nemohou nechat jen tak nudit. Já jsem se poflakovala a vůbec se z toho necítím být nějak poškozená.
Co vás bavilo?
Právě že nic. Na sport jsem byla totálně levá. Neumím jezdit na kole, na lyžích, na ničem. Když na mě někdo hodil míč, přišlo mi logické uhnout, ne se ho snažit chytit. Měla jsem z tělocviku zásadně čtyřky. Moji tělocvikáři totiž odmítali přijmout fakt, že jsem tak nemožná a tvrdili, že svou nemotornost jen předstírám, abych provokovala, za což mě exemplárně trestali těmi čtyřkami. Rodiče ani prarodiče se mnou nikam moc nechodili, nejezdili. Já jsem si opravdu pořád jen četla, kreslila a pobíhala jsem s dětmi mezi domy, mezi popelnicemi a tak vůbec.
Co vás baví číst nyní?
Alena Mornštajnová a Karin Lednická. Mám ráda knížky, které mě přenesou do minulosti, které jsou takzvaně čtivé, zábavné a trochu se u nich i něco nového dozvím. Karin Lednickou obdivuji, to, co dělá ona, to už není jen psaní románů, to je historické bádání, a protože se trochu známe, vím jak poctivě je dělá. Myslím, že lépe než mnozí historici. V poslední době mně udělala radost knížka Řecké štěstí. Napsala ji Kateřina Panou, která se před mnoha lety vdala do Řecka. Krásně se jí podařilo popsat tamní běžný život. Je to moje kamarádka, jezdím do Řecka za ní, ale ta knížka je opravdu moc povedená a chválila bych ji, i kdybych autorku osobně neznala.
Jaké máte záliby kromě psaní a čtení?
V poslední době moc nečtu, protože mě to rozptyluje od mého psaní. Moc ráda bych se psaní knížek věnovala dál a zjistila jsem, že při tom nemůžu moc číst, nějak se mi pak rozlétají myšlenky. Asi stárnu, protože jsem s hrůzou zjistila, že už mě ani nebaví trávit večery v barech, v hospodách, což bývala má hodně oblíbená činnost. Vlastně bych teď jen tak nejraději psala knížky a mezi tím se procházela se svým Emilem. To je pes. Bišonek.
SCARLETT WILKOVÁ (1969)
- Novinářka, spisovatelka
- Pochází z Ostravy.
- Píše pro Magazín MF DNES, spolupracuje s Pamětí národa.
- Je autorkou dvou románů Až uvidíš moře, Ty chladné oči.
- Žije v Beskydech.
- Je vdaná.
Zdroj: časopis Vlasta
