Máte ráda rána?
Když vstávám na natáčení v pět hodin, tak to není zrovna nejoblíbenější část dne, ale jinak mám rána docela ráda.
Když vás nehoní čas, dokážete si ráno užít?
Moc. Ráda pomalu snídám.
Co nejraději snídáte?
Mám ráda sladké snídaně, třeba chleba s džemem. Dlouho snídám, popíjím kafe, někdy si čtu, píšu si nebo si něco pustím. A mám moc ráda rána v Praze, když jdu do školy. Bydlím na Smíchově, tak se projdu po Karlově mostě a dívám se, jak se město probouzí.
Na to ráno se ptám, protože se objevujete v seriálu Dobré ráno, Brno, který režíroval Jan Prušinovský a který je plný humoru na hraně. Máte ráda takový humor?
Mám moc ráda nekorektní humor a mám taky ráda debilní humor.
Debilní? To je jaký?
Má to i svoje pojmenování „cringe“, tenhle termín je asi moje generační záležitost. Když je něco trapné, tak je to cringe. Je vám prostě trapně, když se na to díváte. Je to prostě tak pitomé a prvoplánové, až je to vtipné. Tenhle styl humoru mám ráda i na divadle.
Pokud jde o nekorektní humor, myslíte, že jsme v tom my Češi mistři?
Nemyslím, že jen Češi mají rádi nekorektní humor, ale určitě je pravda, že si umíme udělat legraci ze všeho. Jsem ráda, že se seriál líbí i mým kamarádům.
V seriálu hrajete rosničku, jaké roční období máte ráda?
Nejraději mám jaro a léto, protože mám ráda slunce.
Momentálně se taky objevujete v dobovém seriálu Zlatá labuť, jehož děj začíná v roce 1939, musela jste si něco předem nastudovat?
O té době mám samozřejmě nějakou představu, protože jsme se to učili ve škole, a hodně se u nás točí filmy právě z této doby. Ale před natáčením jsme dostali k dispozici příručku Tomáše Bati, kterou napsal pro své zaměstnance. A samozřejmě jsme si nastudovali historii Bílé labutě. To nám pomohlo, abychom se do toho prostředí snáze dostali.
Překvapilo vás v ní něco?
Nečetli jsme ji úplně celou, jen pasáže určené prodavačům. Bylo to vtipné a roztomilé. Materiály o Bílé labuti pro mě byly zajímavější. Překvapilo mě, jak prestižní tehdy obchodní dům byl. Majitelé hodně pečovali o své zaměstnance, například měli dvouhodinovou pauzu na oběd. To by dnešní zaměstnance asi potěšilo.
V době, kdy se seriál odehrává, byla Praha oslnivá. Muži se chovali jako gentlemani a ženy jako dámy. Nemělo to něco do sebe?
Možná ano, mně se třeba tyhle genderové rozdíly docela zamlouvají, i když se mi samozřejmě nelíbí, jak omezené možnosti tehdy ženy měly. V tom je dnešní doba lepší. Nicméně ženskost a elegance mi imponuje. Panovala jasnější společenská pravidla, tak to je třeba inspirující. Mám dojem, že dnes hodně žen bojuje s tím, že mají silnou mužskou energii a snaží se v sobě zase nacházet něhu.
A co pověstné prvorepublikové gentlemanství?
Ve svém okolí gentlemany mám a nepotřebují mít ani oblek. Chovají se k nám ženám hezky. Ale jsou to spíše kluci od divadla, a to jsou citliví muži. Obecně mají muži asi taky krizi mužství, vidím to kolem sebe.
Zmínila jste šaty, myslíte, že když si žena oblékne šaty a obuje lodičky, že se v ní silněji probudí ženství?
Asi ano, určitě se jinak cítí.
Při natáčení Zlaté labutě jste nosili úplně něco jiného, než nosíte běžně. Uniformy, šatičky, košile. Taky jste se cítila jinak?
Ano, hodně mi to pomohlo zahrát svou postavu. Když jsem si oblékla to, co se tehdy nosilo, cítila jsem se jinak. Ale to se myslím týká každé role, nejen v tomto seriálu.
Takže souhlasíte, že je pravda odvěká, že šaty dělají člověka…
Myslím si, že ano. Já to tak vnímám, možná ne každý.
Jak se na roli připravujete?
Když jde o film, víc si to plánuji. Velkou částí práce je pro mě domácí příprava. Naopak u divadla si na to přicházím během zkoušek. Jeden pedagog nám říkal, že má rád herce, kterým nevidí do kuchyně.
Takže recept neprozradíte.
Hodně mi pomáhá, když si ve svém okolí najdu konkrétní lidi, kteří mi tu postavu připomínají. Například kvůli roli rosničky jsem sledovala mikroinfluencery. Ale samozřejmě, že herec musí vycházet i ze sebe.
Zmiňujete influencery, což je relativně nová profese. Významně ovlivňují společnost. Jak moc se necháte ovlivnit vy?
Já si před půl rokem pořídila tlačítkový telefon, takže bych řekla, že teď přes sociální sítě vůbec.
Tlačítkový telefon? Proč?
Docela dlouho jsem nad tím přemýšlela, ale furt jsem to nějak odkládala. Trápilo mě, kolik času člověk stráví sledováním obrazovky. Pak jsem ztratila chytrý telefon a rychle jsem potřebovala nějaký náhradní, tak jsem si koupila za pár stovek tlačítkový s tím, že uvidím.
A k čemu jste došla?
No že je to super. Když jsem ho poprvé otevřela, začala jsem se strašně smát. A smála jsem se asi půl hodiny, když jsem si do něj ukládala kontakty. Taky jsem zpočátku často mačkala to tlačítko SOS, co je tam pro seniory pro případ nouze. Přišlo mi to legrační, ale pak jsem si řekla, proč ne?
Co jste díky tlačítkovému telefonu získala?
Větší klid. Beru to jako detox a maximálně mi to vyhovuje. Když jsem měla chytrý telefon, pořád jsem na něco koukala, a já nemám silnou vůli, abych se nedívala. A získala jsem mnohem víc času sama pro sebe.
Není to vždy jednoduché odpojit se od světa.
No, to není. Nestačí vypnout zvonění. Ono stačí, když člověk sedí někde sám, tak skoro automaticky sáhne po telefonu a hned se do něj dívá.
Takže už žádné sociální sítě?
Instagram samozřejmě mám, ale musím na něj přes počítač.
Mluvili jsme o dobové módě, s módou souvisí i krása. Kult krásy je pořád dost přísný, vy jste někde řekla, že některé herečky si musí občas vyslechnout, že pro danou roli nejsou dost hezké. Neštve vás to?
To mě štve strašně. Trápí mě to, vidím to ve svém okolí a cítím, že mládí táhne. Dost často na to myslím, protože mám pár kamarádek kolem třicítky, které to začínají řešit. Mrzí mě, kolik holek je tím ovlivněno tak moc, že si myslí, že jejich největší devíza je vnější krása. A člověk musí mít sílu, aby se z toho nezbláznil.
Nemyslíte, že se na ženy kladou až moc velké požadavky?
Tak jistě, pořád jsou tady zažité stereotypy, že o rodinu se má starat žena, přitom se na ni zároveň kladou profesní nároky. U sebe to ale už moc necítím, asi jsme jiná generace, navíc se nemusím zatím o nikoho starat. Ale vidím, jaké se kladou nároky na krásu, vidím to u hereček, jak se tím stresují.
Muži to asi moc neřeší…
Ale ano, taky. Nicméně holky víc. Řeší každý gram. Mnohdy jsem byla svědkem toho, jak starší muži hodnotí ženy, jak jsou nedokonalé, že mají vrásky. Z toho mi je vždycky špatně. Žena má mládí a krásu a pak…
Než jste se rozhodla pro herectví, věnovala jste se modelingu. Ve třinácti jste dostala nabídku dokonce do Japonska, ale neodjela jste. Modeling vás nelákal?
Já ho vlastně nikdy nedělala pořádně. Občas jsem chodila na castingy, ale nelituji toho, že se tomu nevěnuji. Nikdy mě to ani nenapadlo. Cítila jsem, že to není pro mě, herectví mě lákalo víc.
Vaše příjmení je polské, tatínek pochází z Polska, mluvili jste doma polsky?
Když jsem byla malá, ano, vyrostla jsem na polských pohádkách. Třeba Bolek a Lolek, ty jsem milovala. Teď polsky moc nemluvím, musím se do toho zase dostat.
Jak se tatínek s maminkou seznámil?
Něco tady prodával před vysokoškolskými kolejemi, kde maminka bydlela. Koupila si od něj červené lodičky. Pak ji uháněl.
Co máte z dětství spojené s Polskem?
Plněné pirožky s jahodami a smetanou, ty jsem milovala. A ještě jídlo „babka“. To byla taková velká rodinná akce, která trvala dva dny. Všichni strouhali brambory, vymačkávali jsme tu šťávu, a když se to po dvou dnech uleželo, smažily se z toho placky.
Maminka vystudovala medicínu, konkrétně psychiatrii, v její rodině ale byli kočovníci.
Tak to není tak úplně pravda, to se všude píše. Její prababička měla maringotku a jezdila s ní, babička už ne. Ale možná tam někdy ty geny jsou.
Prý by se vám líbilo jezdit po světě…
Po světě úplně ne. Měla jsem takové období, kdy jsem chtěla dělat autorské, třeba i nonverbální divadlo. Nastoupila jsem proto na DAMU na alternativní a loutkové divadlo do pohybového ročníku, ale mám vyhazovací koleno, tak jsem pak i kvůli tomu přestoupila na činohru. Takže kočovné divadlo nepřicházelo v úvahu. Já si skoro nekleknu, tak to by ani nešlo.
Hrajete v jedné divadelní hře veganskou studentku. Jaký je váš vztah k jídlu?
Já jím ráda a hodně. Ale měla jsem k němu problematický vztah. To ve mně vypěstoval modeling.
To jste řešila už v těch třinácti?
Bylo mi čtrnáct, když mi říkali, že musím hubnout. Tehdy se mi rozhodil postoj k jídlu a až do dvaceti jsem se sama sobě nelíbila. Jídlo jsem hodně řešila. Ne že bych si to hlídala, ale když jsem něco jedla, tak jsem si říkala v duchu, že bych to jíst neměla.
A teď?
Teď je mi to jedno. Zlomilo se to, ani nevím, jak. Přišla nějaká fáze života, kdy jsem to přestala řešit. A teď, když jsem zamilovaná, definitivně se mi ulevilo a neřeším to vůbec. Díky lásce jsem se na to úplně vykašlala, ale možná jsem prostě jen dospěla.
Takže si klidně dáte štrůdl.
To jsem si dala i předtím, ale tehdy jsem si ho vyčítala, dnes si ho vychutnám.
Být perfektní je stejně na škodu, dokážete si přiznat chybu?
Snažím se, ale myslím, že někdy jsem expert na opakování chyb. Snažím se poslouchat intuici. Mnohdy se mi ale stalo, že jsem ji neposlechla, a pak jsem litovala. V poslední době se mi to ale moc nestává. Třeba něco udělám a považuji to za chybu, ale pak přijde podobné rozhodnutí později, ale už to chyba není. Záleží na načasování.
Necháte si poradit?
Nechám, ale stejně si to nakonec udělám podle svého. Je ale fajn mít někoho, kdo přemýšlí o věcech stejně jako já.
Na instagramu jste na fotkách často s kamarádkami. Co pro vás znamenají?
Přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme, to se říká. V poslední době jsou pro mě čím dál důležitější. Když jsem začala před třemi lety spolubydlet s kamarádkou, hodně jsem prohloubila vztah s ostatními ženami. Teď bydlím se svou spolužačkou, která chodí s naším spolužákem, já chodím taky se spolužákem. My bydlíme spolu, oni taky spolu. A někdy se sejdeme všichni čtyři u nás doma. Často myslím na to, že na tohle období budu s láskou vždycky vzpomínat.
Jaké to je, s někým spolubydlet? Nechybí vám soukromí?
Nechybí, každá máme svůj prostor a víme, kdy máme jedna druhou nechat být.
Co vás spolubydlení naučilo?
Uklízet. Vždycky jsem měla bordel, moje spolubydlící mě naučila udržovat pořádek.
A co jste naučila vy ji?
Jíst kyselé okurky.
V čem je spolubydlení fajn?
Je to příjemné a prohloubí to přátelství. Všechno si říkáte, pomáháte si a poradíte si, když potřebujete.
Být bez dobré kamarádky je asi horší než být bez špatného partnera.
To určitě. Ženy potřebují ženského parťáka. Chlapi jsou prostě jiní. Je fajn, že si my ženy rozumíme. A pro mě je život o vztazích a sdílení společného pohledu na svět. I humor je s holkama jiný než s kluky. Já mám prostě ráda ten slepičinec.
Jaký je váš ideální relax?
Být s kamarády a udělat si pohodu. Mám ráda stolní hry, třeba Dixit nebo Člověče, nezlob se. A chodím do přírody.
Co vás v nejbližší době čeká nového?
Chystám se na nový česko-polský film, na to se moc těším. Je to takový komunitní projekt, velká část týmu jsou vegani a hraji veganskou aktivistku. Na jaře mě čeká film s Jiřím Vejdělkem.
Máte nějaký herecký sen?
Ráda bych si zase zkusila nějakou vážnější postavu, která má vývoj. A pokud jde o sny, věřím, že když něčemu člověk věnuje energii, tak se to podaří. V tuhle chvíli bych si jen přála dělat věci v klidu a dělat to, co mě baví a z čeho mám radost.
SIMONA LEWANDOVSKA (23)
- Narodila se 4. srpna 1999 v Praze., má ještě mladší sestru.
- Věnovala se krátce modelingu.
- Absolvovala Pražskou konzervatoř a nyní dokončuje studia na DAMU.
- Debutovala v seriálu Ordinace v růžové zahradě a v celovečerním filmu Zlatý podraz.
- Objevila se v seriálech Specialisté, Dáma a král, Hlava Medúzy, Pan profesor. Momentálně hraje v novém seriálu Zlatá labuť a Dobré ráno, Brno.
- Hraje v Divadle DISK v představení Soumrak monster: Zrození apokalypsy, v Divadle Kalich v představení Pro tebe cokoliv či ve Švandově divadle v představení Příliš drahý jed.
- V lednu bude mít premiéru film Aristokratka ve varu.
- Jejím přítelem je herec Goran Maiello.
Zdroj: časopis Vlasta
