Jak jste roli ve filmu Přišla v noci získala? Nemáte agenta, nehrajete v seriálech – jak se o vás režisér Tomáš Pavlíček dozvěděl?
Hráli jsme v Praze na zájezdě představení mého domovského HaDivadla nazvané Naši, Tomáš Pavlíček na něm byl a pár dní po něm mi volal a řekl, jestli bych se nezajímala o to, co napsali s Janem Vejnarem za scénář. No a poslali mi synopsi.
Co jste na ni říkala?
Líbila se mi, ale myslela jsem si, že takový film nemůže existovat bez dlouhých castingů! Nezastupuje mě žádná agentura, tak mě zaskočilo, když pan Pavlíček rezolutně řekl, že není třeba castingů, protože, cituji: Simono, ty jsi ta Valerie!
A když jste četla scénář?
Jsem stará paní objevená ve sklepě divadla tři metry pod zemí, prosím pěkně bez oken, kde jsme všichni mrtví. A pro tuto téměř mrtvou starou paní, které se moc nelíbila první verze scénáře, udělali ti mladí chlapci neuvěřitelnou věc, servis, jaký si neumíte představit! Přijeli za mnou! Poznávali jsme se, bylo léto, chodili jsme po Brně a já jsem je přesvědčovala, že třeba vůbec nejsem ta pravá Valerie, že se taky mohli splést! Ale oni trvali na tom, že se nespletli, a napsali druhou verzi scénáře.
Co se vám na té první verzi nezdálo?
Vypadalo to zprvu jako velká legrace, jako komedie. Valerie byla původně sice babka, jako jsem babka já, stará žertéřka, veselá glosátorka, exhibicionistka. Jenomže já jsem se začala nořit do toho příběhu, jsem přemýšlivá herečka, v tom je se mnou někdy k nevydržení, pořád se doptávám – a ona to přestala být komedie! Ona to nakonec vůbec žádná komedie není! Vytvořila jsem postavu složenou ze sebe, protože já nejsem všeobecně oblíbená, to mám s Valerií společné, říkám taky pravdu do očí, aniž by mě o ni někdo žádal, myslím si, jak v tom lidem pomáhám, ale oni si to z pochopitelných důvodů nemyslí. A pak jsem k tomu přidala také moji maminku Růženku, která byla sice krásná, zábavná, ale také rozkazovačná. Víte, já jsem se narodila skoro jako pohrobek.
Váš otec, herec Lubomír Vidlák, zemřel v devětadvaceti letech nešťastnou náhodou na otravu plynem.
Ano, já jsem rodačka z Třebíče, Nádražní 1a, na tatínka, který odtud pocházel, ale vystudoval JAMU, si vlastně vůbec nepamatuju. Maminka se znovu vdala za gynekologa, odtud příjmení Peková. Vyrůstala jsem mezi bílými plášti, nová rodina, posílali si mě málem balíkem od nevlastníků k nevlastníkům. Maminka to mateřství uchopila ve svých sedmadvaceti letech dost přísně, vedla mě tvrdě. A to se pro tu roli Valerie nesmírně hodilo, ale ta složenina mě a mé maminky Růženky, to pořád ještě nebylo kompletní. A pak přišla výtvarnice Zuzana a ukázala mi kostýmy, které pro Valerii navrhla.
Ty jsou někde mezi noblesou a kýčem.
No však jsem na ně zírala jak tele na nový vrata! To je asi nějaký omyl, jak s tím naložit? Ty šaty, jak pro arabskou uprchlici! A tak vznikla konečná verze postavy Valerie, na první pohled žertovné, ale na druhý nešťastné opuštěné téměř bezdomovkyně.
Na to jsem číhala, já jsem velká prožitkářka, umím komiku, ale miluju drama a drama jsem v tom najednou měla. Začalo to pučet, kluci dopsali scénář podle toho, jak jsme o té postavě mluvili, a ve finále jako Valerie cituji sama sebe a svůj život.
Máte za sebou role v krásných filmech z devadesátých let, ale pak to ustalo. Jak si to vysvětlujete?
Krásné velké filmy – a moje malinké nebo maximálně střední role, ano! Současní větší režiséři vnímají silně moji expresivitu. Bojím se to říct, ale oni jsou možná trošku blbí, protože mají zřejmě dojem, podobně jako kritici, že taková exprese patří jen na divadlo. Já jsem ale svým způsobem divadelní i v roli Valerie! To je ale moje podstata, já jsem taková! A jsem na to hrdá. Na druhou stranu já potřebuju i divadelně vést, to jsem chlapcům řekla, že potřebuji k práci malý dvůr a velký bič!
Dokázali to?
Zprvu to bylo samé paní Peková sem, paní Peková tam! Ale naučili se to, začali ostřeji, hlídali dokumentárnost postavy a nastala souhra.
Zpátky k těm filmům z devadesátých let.
Ano, Dědictví aneb Kurvahošigutentag Věry Chytilové s Boleslavem, to si pamatují všichni. Pak můj nejoblíbenější český film té doby, který u diváků trochu propadl, tedy Postel. Michálkovo Zapomenuté světlo, pak Do nebíčka, tam trochu přehrávám, pak je Nuda v Brně a pak Hrubeš a Mareš, to Vládík Morávek asi z lásky k Budařovi sestříhal tak, že si tím nejsem moc jistá. Na co jsem ale pyšná, je krátkometrážní film natočený Adamem Martincem za covidu, jmenuje se Anatomie českého odpoledne, a ten dostal dokonce mnoho cen.
Jaké to je, pracovat s tak mladými režiséry? Nejenom ve filmu, ale i v divadle vás režírují mladí chlapci, jak vy říkáte.
Miluju je! Ten jejich minimalismus! Krása. Já bych samozřejmě chtěla dramata, velká rozmáchlá představení, ale učím se hrát i tyhle minimalističtější věci psané tak, aby odpovídaly na současné otázky světa. Třeba právě představení Naši, v němž mě Tomáš Pavlíček objevil. To je o rodině, kde se mluví o ekologické krizi a aktivismu, režíroval ho v HaDivadle mladý šéf Ivan Buraj. V tomhle světě strachu a války má tohle divadlo velký smysl. Na druhou stranu divadlo dnes dělá generace, která už to má jinak, než jsme to měli my. Nemůžou jen tak přijít a políbit vás nebo obejmout, jako by se museli nejprve zeptat, zda smí! Dnešní doba je netykavá! Já bych hned inscenovala věci, kde se objímá a pláče! Pláč, za ten se dneska všichni stydí, smích se chodíme učit do kurzů, to je svět! Já bych jim jednou zahrála a měli by jak smích, tak pláč!
Díváte se na sebe ráda na plátně?
Ano! Jsem k sobě neuvěřitelně kritická. Někteří kolegové, kteří hrají v nekonečných seriálech, říkají, že se na sebe dívat nemůžou, ale já ano. Když Valerie vstoupí do příběhu, s kufrem, v pláštěnce, zmoklá, to není jednoduchá scéna – a já jsem v jednu chvíli věděla, že jsem ji chytla, tu postavu! A to se na sebe pak dívám jako na úplně cizí paní, které to hraje!
Když se ohlédneme za čtyřiceti lety brněnského divadla, vy jste ho spoluutvářela. Která setkání pro vás byla zásadní?
V době, kdy jsem absolvovala JAMU, se herci ještě kupovali – všechny kolegy z ročníku po absolutoriu koupili do divadel, jen mě ne! Tedy koupil by mě býval Mirek Krobot do Chebu, ale já jsem nabídku bohužel odmítla. No a co jsem udělala – ministrem kultury byl tehdy v osmdesátých letech třebíčský rodák, švec nebo možná malíř pokojů, nevím přesně, Milan Klusák, a já jsem odjela za ním do Prahy mu říct, že jsem taky z Třebíče a že potřebuju angažmá!
To vás za hluboké totality pustili přímo za ministrem?
No pozor, vešla jsem do budovy, řekla jsem, že jdu za ministrem kultury, protože jeho rodné město mu chce předat zdravici mým jménem, a oni mi řekli, že není přítomen, a přijal mě jeho sekretář. Tomu jsem to všechno povídala. „Pochopte, pane doktore, socialistické školství do mě tolik investovalo, já mohu společnosti tolik dát, ráda bych tu investici vrátila, mám v sobě takový náboj, uvažujte o nějaké pomoci pro dobrého herce!“
Co on na to?
„Simono, vy to divadlo musíte hrát!“ Zařídil mi stipendijní pobyt v Divadle bratří Mrštíků, to byla tehdy obrovská brněnská scéna, ansámbl o pětačtyřiceti lidech, vedl ho docent Milan Pásek. Hvězdná osobnost, také velmi složitá, tajný homosexuál, krásně oblečený člověk, který velmi vybraně hovořil. Obsadil mě jako Medeu, hrála jsem Julii, to byla tedy republika hore, ale vyšlo mi to, Pásek chápal moji dramatičnost, můj miláček. Mohly to hrát ty největší hvězdy souboru a on dal ty role stipendistce Pekové!
Byli naštvaní?
Zlato, pozor, kdyby naštvaní! Chtěli mě zabít! Mysleli si, že jsem nastrčený komunistický špicl!
Jak se v tom hrálo?
To se nedalo! Úplně jsem zdřevěněla, panikařila jsem, první role byla Dorina v Tartuffovi, vůbec mi to nešlo. Jenomže režisér té inscenace Pavel Rímský si svolal celý ten obrovský soubor, u Mrštíků bylo vždycky všechno obrovské, nic proti tomu – a řekl jim, že cítí to nepřátelství a že musíme držet pospolu, že nehraji na jiném hřišti, ale že je to naopak hřiště společné.
Zabralo to?
Zabralo, už mě nebili hůlkou kovovou přes kotníky, dokonce i nápověda už mi občas něco hodila. Měli jsme na toho Molièra krásné kritiky a soubor mě konečně přijal. Něco v mé povaze takhle funguje: přes skaliska a propasti nakonec mohu zdomácnět. To je jako s Valerií ve filmu Přišla v noci. Možná jsme obě ústnaté, možná protivné, ale myslíme to dobře! U Mrštíků se v té době objevil Páskův student, nosil otrhané šaty, měl tlusté brýle a jmenoval se Vládík Morávek. Zkoušela jsem Cassandru a byla jsem trapná, trapná, trapná. Vládík byl geniální, tehdy zvlášť. Potkala jsem ho kdesi na chodbě v divadle a říkám mu, že nerozumím své roli Cassandry. Řekl mi dvě věty, víc to nebylo, ale byly to tak trefné věty, že jsem to druhý den měla. On byl potom vyhlášený ras, ale z profese jako takové mě strašně moc naučil.
Po Páskovi je zřejmě on ten další divadelní milník, hrála jste na Provázku v jeho Dostojevském, Sto roků kobry, čtyři inscenace, hrály se jako maraton v jednom dni. Pro mě tenkrát obrovský zážitek!
A já jsem byla ta kobra! Ještě před tím jsme spolu s Vládíkem postavili dvě představení na sklepní scéně u Mrštíků, Kdo zabil Jessii a pásmo šansonů. Rozuměli jsme si.
Pak ale přišla sametová revoluce. Co pro vás znamenala?
Měla jsem za sebou nevydařené manželství, zažila jsem domácí násilí, potratila jsem v šestém měsíci v jeho důsledku. Bylo to hrozné, a navíc došlo ke komplikacím, nastala sepse a já jsem málem umřela. Výškrab, řeklo se, že jsem neplodná. Vyjela jsem po revoluci, jak se tehdy jezdilo, na festival do zahraničí a tam jsem i přes všechny lékařské prognózy otěhotněla. Vrátila jsem se s tím, že budu svobodná matka.
Jak jste vás s dcerou Sárou uživila?
Těžko, došlo i na to, že jsem musela prodat nějaké obrazy po tatínkovi. Po revoluci mě žádné divadlo nechtělo, ale Chantal Poullain hledala ředitelku svojí nadace Archa, já jsem měla francouzštinu, ona řekla, že jsem špatná herečka, ale byla bych dobrá ředitelka – a tak jsem to vzala. Čtyři roky v čele jedné z prvních porevolučních nadací. Byla jsem velevážená, ministři kultury, doprovázela jsem je do lóže, divadlo z hlediště, ne z jeviště! Když jsem v Arše skončila, začala jsem obcházet divadla. Nabídli mi nápovědu, šatnářku a uklízečku. Jenomže pak bylo potřeba zaskočit v Divadle Husa na Provázku za jednu herečku v Babičce v roli kněžny. Život mi tam zachránil Petr Oslzlý, zadrápla jsem se a v souboru nakonec zůstala – a nastoupil můj známý milovaný Vladimír Morávek jako umělecký šéf a režisér. V začátcích to bylo skvělé. Miluji Raskolnikova, v něm jsem hrála mrtvou lichvářku, která v kobřím kostýmu funguje jako přízrak, čtenářka Dostojevského, která prochází vším tím dějem. Pak jsme točili Nudu v Brně. Jenomže vztahy se horšily a já jsem byla na minutu odejita.
Ujali se vás v HaDivadle.
Režisér Pitínský, další záchrana, dělali jsme Pařeniště, nádhera. Byla jsem ta herečka, kterou charakterizuje dramatický výraz a slovo, u Mrštíků to vždycky bylo Kdo dál dokřikne – a najednou přišlo představení, ve kterém jsem hrála po boku Cyrila Drozdy a nepromluvila jsem jediné písmenko. Já! No chápete to? Ale vyšlo to a byl to úspěch. Pak nastoupil jako umělecký šéf Marián Amsler, krása. I když tohle nové divadlo se pořád učím, nejsou to ta má milovaná melodramata. Ale v HaDivadle jsem už dlouho doma.
Marián Amsler i současný šéf HaDivadla Ivan Buraj pracují jinak než tehdy na Provázku Morávek. Nebyl to šok?
Oni jsou milí, jemní. Je to jiný přístup – a tenký led. Herec musí tvořit i z úzkosti, ze strachu, z křiku, nejde to vždycky v rukavičkách. Tím chci říct, že rozumím i tomu zvýšenému hlasu u Morávka, i to mě herecky tvořilo. Buraj dělá jiné hraní, nasloucháme, ptáme se, debatujeme. Patřím sem. Třeba Maloměšťáci! To je Gorkij, trochu jsem ho Burajovi vnutila, pro mě je to skvělé hraní.
V čem?
Pověsím se tam jak kabát do šatny a tři hodiny mám od Pekové pokoj, jen hraji! To je taková úleva, nebýt to chvíli já, odpočinout si od sebe sama. No a poslední trvalý milník v mé kariéře, to je Bolek Polívka. Roky jsme si podstrkovali knížky, verše. A s ním samozřejmě ta epizodka v Kurvahošigutentag. Ostatně když o mě s někým chcete mluvit a ptáte se, jestli zná nějakou Pekovou, nikdo si nevzpomene na divadelní role, ale všichni mě znají jako prodavačku od Bolka z Dědictví.
Teď se to třeba změní s filmem Přišla v noci.
Doufám! Já odmítám jít do důchodu, to by mě nebavilo. Lékaři mi říkají, že bych tu mohla být ještě dlouho, kdybych to hraní tak silně emočně neprožívala, ale to bych nebyla já! Vždyť my jsme měli na ten film na festivalech tak nádherné ohlasy! Prvně velký smích a pak velký pláč – a tak by to mělo být. Na divadle i ve filmu. Víte, můj problém je i to, že odmítám hrát v seriálech, navíc jsem purista, bez internetového připojení.
Proč nehrajete v seriálech?
Vždyť to je, jako kdybyste se dívala na obrázky v leporelu, to není pro mě! Ptám se kolegů: Proč to děláte? A oni, že hypotéka nepočká. To já nechci, takhle se zaprodat. Jsem expresivní herečka. Možná poslední expresivní herečka vůbec.
SIMONA PEKOVÁ (1955)
- Narodila se v Třebíči. Jejím otcem byl herec Lubomír Vidlák.
- Absolvovala JAMU, začínala v Divadle bratří Mrštíků, prošla Divadlem Husa na provázku, dnes je její domovskou scénou HaDivadlo.
- Hrála ve filmech Dědictví aneb Kurvahošigutentag, Postel, Zapomenuté světlo nebo Nuda v Brně.
- • Po revoluci čtyři roky šéfovala Nadaci Archa Chantal.
- Ve filmu Přišla v noci, který jde právě do kin, hraje hlavní roli matky Valerie.
Zdroj: časopis Vlasta
