Podmínkou úspěchu ve stand-upu není drzé čelo. Spíš musíte být poměrně dost chytří, pohotoví a samozřejmě vtipní. Lucie si jako hlavní zdroj témat scének vybrala ta, která lidé řeší nejčastěji. Lásku, vztahy a neúspěchy v randění.

Stala se z ní v tomto oboru absolutní specialistka s obrovskou zásobou na vlastní srdce prožitých i sdílených historek. Pořád si umí udělat legraci ze všeho. I z toho, co se lásky na první pohled netýká. Ze zlomeného vazu, který jí přivodila autonehoda, nebo trablů přezaměstnané singl matky.

Stand-up komička, spisovatelka, scenáristka, ale trochu mě ve vašem životopise zarazila profese herečky. S tím herectvím jste v jaké fázi?

V žádné. Nevím, kde se to vzalo.

VIDEO: Podívejte se na ukázku snad-up show Lucie Macháčkové.

Zdroj: Youtube

Že by vtip?

To si ani nemyslím, spíš omyl. Třeba v ČSFD je moje účinkování ve Stand-up Comedy brané jako herecká role, protože tam vystupuji, ale komik a herec jsou trochu jiné disciplíny. Já nejsem herečka. I když vlastně... a to já vám hned povím: Jednou jsem si opravdu „zahrála“.

Povídejte!

Když mi bylo sedm, na naší základní škole se hrálo představení. Sehrála jsem v něm jedinou zápornou roli. Hrála jsem paní Zimu, kterou se ostatní zvířátka snažila zahnat, aby mohlo přijít jaro. Dodnes si pamatuji repliku:

"Já teď vládnu v tomto kraji,
mráz a sníh mě poslouchají.
Potok mlčí, řeka zmlkla...
jen severák dodaleka vločky sněhu honí,
letos jako vloni."

Pak tam přihopkal zajíček a řekl: Měj už s námi slitování! Nic neobměkčí tu zlou paní!… a dál už nevím. Docela jsem si to užívala, protože jsem byla silně nalíčená a měla jsem krásné bílé šaty. Vypadala jsem jako Bílá paní a byla jsem mezi těmi všemi kočičkami, králíčky a pejsky jediná cool záporačka.

Ovšem tím má herecká dráha skončila a další herecké ambice nemám. Myslím, že se nemusím cpát za každou cenu do další škatulky, už tak to mám profesně dost rozmanité. Ještě ubírat chudákům hercům…

Občas ale scenáristé vykrývají menší role, to není nijak výjimečné.

Tak možná mohu prozradit, že dnes, když tady sedíme, padla první klapka seriálu Děcko, který jsem napsala pro Českou televizi a který bude na obrazovkách v roce 2025. Nebudu zastírat, že nás se spoluautorkou napadlo, že si nějakou maličkou roli „paní, nesu vám psaní“ dopřejeme, a tak budu mít na ČSFD další drobný kredit. Ale herečka nejsem a ani jí nechci být.

První hereckou roli jste si střihla jako sedmiletá a vaše první knížka vznikla v podobném věku. A už na svém kontě pár skutečných knih máte.

Moje první dochovaná literární věc je skutečně raná. Byla to pohádka O pejskovi Kaštánkovi. Nepamatuju si ani, jestli už jsem uměla psát, ale pamatuji si, že jsem jako malá popsala moře zelených sešitů různými příběhy. V paměti uvízl ale jenom Kaštánek.

Byl Kaštánek vtipný pes?

Myslím, že vůbec nebyl vtipný a taky že se toho v té pohádce moc nedělo. Kaštánek čekal na autobus, který strašně dlouho nejel. Takové čekání na Godota v čějčské verzi (Lucie Macháčková pochází z jihomoravské Čejče, pozn. red.). Akorát to nebyl Godot, ale Kaštánek, kterému vynechal autobus. Vždycky jsem byla literárně zaměřená, vymýšlela jsem příběhy, pohádky a pořád jsem to někomu vyprávěla a zapisovala jsem si to.

Také jste trávila dost času v nemocnici, kde měla fantazie prostor.

Měla jsem po zdravotní stránce poněkud těžší dětství. V deseti letech se mi přihodila komplikovaná zlomenina nohy v krčku, což by možná takové drama nebylo, ale následovala ji série ne vždy povedených operací. Nakonec jich bylo osm na obou nohách.

Dobu od deseti do čtrnácti let jsem střídala postel v nemocnici, postel doma, pak jsem o berlích krátce pobyla ve škole a zase znova. Poslední operaci jsem měla v osmnácti… Nikdy jsem už poté nechodila do tělocviku, byla jsem z řady kolektivních akcí úplně vyřazená.

Na gymplu jsem se dost lišila od spolužáků. Do té doby jsem trávila většinu času sama, s knížkami. Četla jsem hodně. Hlavně historické romány.

Ale to na gymplu není tak divné.

Jenže já i mluvila jako románové postavy z Dumase. Archaicky. Například jsem běžně používala spojku anóbrž. To ostatní jedenáctileté děti opravdu nedělaly. Chápete už, že rozdíl mezi mnou a spolužáky byl propastný.

Malá přemoudřelá handicapovaná holčička se nakonec stane komikem, který baví diváky.

Vůbec jsem to neplánovala, to nějak vyplynulo. O tom ostatně mluvím i na své sólové stand-up show. Lidé si myslí, že jsem extrovert, který vyleze na pódium a sází fóry. Ale část ve mně je pořád ta malá introvertní holčička, která říká anóbrž a ostatní jí nerozumí.

Řada komiků se hlásí k introvertům.

Je to tak. Obecná představa o bavičích je, že jsme takoví i v zákulisí. Když je ale poznáte, většina z nich jsou spíš introverti, kterých není všude plno.

Taky jsem přeučená introvertka.

Já mezi nimi přepínám a hrozně si to užívám.

Neničí vás tréma?

Kdyby mě stand-up jen stresoval, tak bych ho nedělala. Když se to povede, je to neskutečná energie, a myslím, že mi kariérně pomohl v mnoha nečekaných oblastech. Vždycky jsem chtěla být spisovatelka, pořád jsem četla a psala, ale nevěděla jsem, jak se člověk takovým spisovatelem reálně stane. Tak jsem si z toho udělala plán na stáří. Že až mi bude hodně let, budu sedět u moře a ťukat do stroje svoje romány a sledovat cvrkot na Riviéře.

Nakonec jste to zvládla před čtyřicítkou a bez Riviéry.

Protože mě oslovila Tereza Lebedová z Grady. Aktivně mi sama napsala: Líbí se nám vaše stand-upy, nemáte něco v šuplíku? Kdybych stand-up nedělala, Tereza by mě neobjevila. Byť už teď moje knížky vydává nakladatelství Euromedia.

Napadlo mě, že jste díky otrlosti z nemocnic dosáhla větší samostatnosti a nebála jste se odjet studovat ven.

To jsem se bála, ale odjela jsem.

Co vás tam čekalo?

Studovala jsem na JAMU scenáristiku a tohle byl nejlepší bonus mého studia – program Erasmus. Odjela jsem na víc než půlrok na University of Wales, kde jsem studovala dokumentární tvorbu.

Takže jiný obor než v Brně?

K dokumentu jsem vždycky inklinovala – přestože dnes se mu nevěnuji, ta škola je skvělá a já jsem navíc opravdu velký britofil. Tohle byl trochu splněný sen.

Tam jsem se začala zajímat o stand-up, tam jsem objevila jeho kouzlo a rozhodla se to sama zkusit. Když jste mladý scenárista, je opravdu těžké se prosadit.

Potřebujete o tom, že jste dobrý, přesvědčit strašně moc lidí, všechno trvá, je to vážně na dlouhé lokte. Lidé ignorují vaše maily, na zpětnou vazbu marně čekáte a občas se nedočkáte… ale ve stand-upu jste vlastním autorem, performerem, producentem i režisérem.

Máte zpětnou vazbu ihned a taky máte kontrolu nad celým procesem. Když je to skvělé, je celý kredit můj, a když to nedopadne dobře, tak si za to můžu sama. Nemůžu se na nic a na nikoho vymlouvat.

Poznáte už od prvního okamžiku na pódiu, že to bude dobré?

Myslím, že se to dá poznat. To zkušeností „nacítíte“. Občas je zpočátku publikum vlažnější, ale v takových chvílích naštěstí neznervózním, ale spíš si řeknu „tak, pojď mi“, a přidám. Když nejsou první dva vtipy hitparáda, ještě není nic ztraceno.

Potvrdilo se mi, že když do toho vložím víc energie, může to nakonec být fantastické. Mám ráda, když dobrý výsledek není zadarmo. Tedy ne vždy, občas je fajn jít si pro potlesk.

S Underground Comedy vystupujeme pravidelně v Rock Café, tam přijde úspěch skoro vždycky. To nebývá dřina. Lidé vědí, proč tam jdou, bývá to vyprodané, publikum natěšené.

Kdo patří k vašim oblíbeným komikům?

Samozřejmě Ricky Gervais anebo Jimmy Carr, kteří jsou známí i lidem, kteří nejsou tak ponoření do britského humoru. Mám další oblíbená jména, ale ta už asi málokomu něco řeknou.

Hodně sleduju britskou scénu a mám ráda britské komičky. Třeba Louisa Omielan má specifický styl, je to dcera polských imigrantů, nebo Felicity Ward, což je Australanka žijící a pracující v Británii. Taky Katherine Ryan, ta mimochodem přijede do Česka, už jsem si na ni koupila lístky.

To jsou skoro samé holky?

Nejde o to, že bych chtěla sledovat komičky jen proto, že jsem žena. Ony mají něco víc. Vynášejí na světlo unikátní témata. Sofie Hagen nebo Felicity Ward mluví o psychickém zdraví, o depresích a úzkostech.

Zabývají se věcmi, které nejsou běžně součástí komedie. Ani jedna z nich není velká hvězda, ale jsou vážně skvělé.

Ricky je multimilionář, a ony bojují o to, aby zaplatily nájem. Mají ocenění a své sólo show, ale byznys je to tvrdý. Jsou hodně dobré a doufám, že půjdou pořád nahoru.

Já mám velkou slabost pro Mirandu Hart.

Ano, Miranda Hart je taky skvělá. A abych nezapomněla, tak Phoebe Waller-Bridge. Z její show na největším festivalu stand -comedy v Edinbourghu Fringe se vyvinul seriál Fleabag.

Humor nás spojuje.

Britský humor je mnohem příjemnější než americký. Všechny komičky, které jsem zmínila, jsou Britky nebo působí v Británii. Americkou scénu tolik nesleduji. Jsou tam skvělí lidé, ale nesedí mi tolik.

Přitom právě v Americe má komedie kořeny. Mark Twain jezdil po Státech po malých sálech a klubech s humornými scénkami. A největší rozmach stand-upu přinesli židovští komici ve 40. letech v New Yorku.

Ano, to sedí. Na to navazuje i Woody Allen, jeho humor a povídky mám ráda.

Na obrazovky Paramount Network Comedy Club. Prostě milujeme vtipy!

A ještě před Comedy Clubem byl pořad Na stojáka, který se vysílal na HBO a později na ČT. Mimochodem, na mém profilu na ČSFD je, mylně, uvedeno, že jsem v Na stojáka účinkovala v roce 2004, ale není to pravda. To mi bylo osmnáct let a o stand-upu jsem nevěděla ani to, že existuje.

Vy vystupujete i pro cizojazyčné publikum, jsou to stejná vystoupení jako v češtině? „Hrajete“ ve francouzštině, v angličtině...

Francouzsky ale neumím tak skvěle, to jsem riskla asi jen třikrát, když mě na nějaké vystoupení pozvali. V angličtině jsem si jistější. Vlastně stejně jistá jako v češtině. V představeních ale je rozdíl veliký.

Jazykové hříčky nebo reálie z češtiny nejdou automaticky překlopit do angličtiny, byť témata jsou podobná. Rozlučky se svobodou jsou sice univerzální téma, ale narace a jednotlivé fóry se budou v angličtině a v češtině lišit.

I to seznamování bude univerzální.

Ano, vztahy, láska a seznamování, tomu rozumí každý. Jaké je první rande, jak bolí rozchod a patlání se ve vztazích... Dělá mi radost, když za mnou po show přijdou diváci a říkají, že se v tom poznali, že se jim něco podobného stalo taky.

Překvapilo mě, že se ve vaší show smějí muži jindy než ženy.

Fakt? Nenapadlo mě se na tohle soustředit.

Myslela jsem, že to víte, když se vaše show jmenuje Na holku dobrý.

Pozor, já ale nechci nadávat na chlapy. Nerada bych, aby byly moje show jen pro holky. Navíc vztahové průšvihy jsou genderově vyrovnané. Chlapi jsou někdy děsní, a jindy jsou zase děsné ženy. I já se občas zachovala jako pěkná mrcha, ale pak se mi to rychle vrátilo.

Co je pro vás stand-up?

Můj kamarád komik jednou řekl, že stand-up je okénko do světa jiného člověka. Já otevírám okénko do sebe.

Nějaké zvlášť oblíbené téma na fór má asi každý komik. Jaké je to vaše?

Třeba ráda mluvím o tom, že žena nemusí být dobývaná princezna, že může být aktivní. Ve všem, třeba i na začátku vztahu. A strašně mi vadí stereotyp, že ve stejné situaci si muž vymezuje hranice, ale žena je hysterka. Jsem poměrně rázná a přímočará a občas mě překvapí, jak na to lidé reagují.

Jak to myslíte?

Mám za sebou čerstvou zkušenost s hledáním nové chůvy. Oslovila jsem agenturu, sešla jsem se s jednou zájemkyní a po podle mě docela příjemném setkání, na kterém jsem nastínila, co bych si představovala a jaká jsou pravidla, mi oznámili, že ke mně dotyčná nechce nastoupit, protože jsem na ni působila příliš autoritativně a ostře.

Ráda jasně komunikuji své požadavky, je pro mě důležité, abychom se správně pochopily a vše si vyjasnily předtím, než si plácneme. Jde o hodně – o moje dítě. Ono slaďování práce a mateřství je velká krasojízda, tam na domněnky není prostor.

Musí to klapat. Abych mohla dělat ty věci, které dělám, potřebuji na ně mít čas. I tak pracuji hodně po večerech a po nocích.

U nás mnozí berou zaměstnání matky malého dítěte jako nedostatečné naplnění její mateřské role. Pořád vidím málo tolerance. Kdyby po nich byla větší poptávka, bylo by i chův víc?

Nevím, jestli jich je málo, nebo dost, ale jsou mezi nimi velké rozdíly. Těžko se to odhaluje dopředu a vy jim přitom svěřujete svoje dítě. Chůva u nás může být každá, která vychovala a porodila děti – často je taková žena ochotná vám děti pohlídat. Doslova.

A pak jsou skvělé chůvy s pedagogickým vzděláním, které jsou zvyklé s dítětem pracovat, rozvíjet, prostě se mu věnovat.

V zemích, kde je normální pracovat, i když jste matka, jsou i au-pair normální.

Zrovna teď u mě končí jednadvacetiletá slečna, která je sice mladá, děti nemá, ale je vystudovaná učitelka a jako chůva je skvělá. Těžko se mi bude hledat za Katku náhrada, když je laťka tak vysoko.

Vy toho pracovně máte na bedrech dost. Kromě účinkování ve Stand-up comedy na Primě pracujete v České televizi. Stála jste na startu stanice ČT Déčko. To jsou dost různé světy.

Když vznikalo Déčko, měla jsme na starost upoutávky a jiné on-air promo spoty. Byla jsem tam několik let a k Déčku mám pořád srdeční vztah. Asi proto, že jsem nejraději startovač. Moc ráda rozjíždím různé projekty.

Nadšení lidí, kteří se na budování Déčka podíleli, bylo fantastické a mě to opravdu hodně bavilo. Složila jsem v době začátků moře veršovánek na spoty. Můj je třeba příspěvek ke změně času, který snad běží dodnes a byl zrovna nedávno aktuální: Buďte to vy z rodinky, kdo přeřídí hodinky!

Muselo to být dost svobodné prostředí.

Jsem založením velký hračička a na Déčku to byla základní premisa. Tehdy jsem neměla děti, ale dětský svět mě vždycky moc bavil, věděla jsem, že se nemusíte pitvořit, aby vás vnímaly. Děti ocení, když s nimi jednáte s respektem. Děti jsou taky lidi.

Vaše životní cesty ale ještě víc než Déčko posunul publicistický pořad pro i-vysílání České televize Protivný sprostý matky, který ukazoval na rodičovství trochu z jiného úhlu.

Tehdy se v televizi objevila poptávka po pořadech pro digitální vysílání. To mě zaujalo. Bylo mi právě 33, děti jsem neměla, ale hodně jsem o rodičovství přemýšlela. Jak to bude dál? Je mi přes třicet. Děti budou, nebo nebudou?

Přišlo mi to jako veliké rozhodnutí a měla jsem tehdy pocit, že to v mém případě prostě nepůjde. Měla jsem z domova nastavené dvě cesty a průnik se nezdál možný. Buď vyhraje varianta A: rodina, děti, nebo Varianta B: práce – tedy kariéra, stand-up a cestování.

Tak to ale vůbec být nemusí.

Právě v tom seriálu jsem zkoumala různé podoby rodičovství. Natočili jsme 22 dílů a ukázali mnoho cest, jak být rodičem. Došlo mi, že nemusím následovat zažité modely našich rodičů. Můžu najít vlastní. Objevila jsem spoustu inspirativních žen a to nakonec vedlo k tomu mému zásadnímu rozhodnutí.

Kdo byl hlavní hybatel?

Točili jsme s Ninou Špitálníkovou, která byla snad první ve veřejném prostoru, která nemluvila o singl mateřství jako o peklu. Pojmenovala to, co je na tom těžké, ale i to, jak skvělé to může být. Že můžu mít dítě a nemusím se vzdávat svých pracovních snů.

Můžeme mluvit i o tom, jak se ve vašem životě objevila dcera Charlotte?

Charlotte je adoptovaná.

I o tom byl jeden z dílů. Líbilo se mi, že jste oslovili ty, kteří to žijí. Že to byly příběhy konkrétních lidí.

Ano, příběhy byly pro náš cyklus důležité. Točili jsme gay rodiče, adoptivní rodiče, muže na otcovských dovolených. Těch také u nás není mnoho, ale i z mého pohledu, teď už mateřského, vidím, jak často jsou dnešní tátové přítomní ve výchově. Na některých kroužcích jsou maminky a tatínkové zastoupeni zcela vyrovnaně.

Jste také zakladatelkou facebookové skupiny Protivný sprostý matky. Sleduji ji, protože mě fascinuje ta rozmanitost starostí.

Byla to první skupina založená s cílem podpořit pořad České televize. Tehdy jsme si plánovali, že když bude mít 1000 členek, bude to úspěch. Dnes jich je 45000.

Co na ni po letech říkáte?

Jsem stále správkyně a všechno čtu. Potvrdilo se mi, že sdílení běžných starostí je léčivé. Že to mnohé z nás občas nezvládají, že občas každý padá na hubu, není to všude jen na růžovém obláčku, jak to podle instagramových příspěvků vypadá, není všude dokonale naklizeno a navařeno…. Maminkovství je někdy fakt těžké.

Občas se tam objeví i žena v opravdu těžké situaci, která potřebuje nejen vyslechnout, ale vlastně zachránit. Vy jste jako čerstvá máma zažila okamžiky, které se tomu vyrovnají. Krátce poté, co jste získala dceru do péče, jste měla těžkou autonehodu. 

To máte pravdu, to se těžko trumfuje.

Jak jste to peklo přežila? Zlomila jste si vaz, hrozilo, že zcela ochrnete.

Naštěstí jsem si bezprostředně po nehodě neuvědomila, jak velký průšvih by to mohl být. Uklidňovalo mě, že jsem mohla hýbat nohama, ale myšlenky, co bude dál, jak se postarám o Charlottku, ty se mi hlavou honily mnohem intenzivněji, než jestli budu chodit. Ani tak moc jsem se nebála, co bude se mnou, jako co bude s námi.

A?

Naštěstí to bylo v pohodě… tedy v uvozovkách. Měla jsem obrovskou kliku, že se nic šíleného nestalo. Zlomila jsem si dva obratle, ale nepoškodilo to míchu. Pomohli mi rodiče, moje maminka si vzala ošetřovačku, aby se o mě, ale hlavně o Charlottku, postarala.

Řídíte?

Ne. A myslím, že asi nikdy řídit nebudu. Tehdy jsem neseděla za volantem. Já ani nemám papíry. Shodou okolností jsem ale zrovna řešila, že si tu autoškolu přece jen udělám. Auto by nám dalo svobodu. Dokonce jsem se koukala po konkrétním autě.

Poprosila jsem bráchu, který tomu trochu rozumí, ať se mi po nějakém voze poohlédne. Když za mnou pak rodina přijela do nemocnice, brácha povídá: „Eště, že se to nestalo v tem autě, co bych jí kúpil já, toto bych si neodpustil.“

Krční límec jsem měla přes rok a operace, kterou jsem absolvovala v souvislosti s touto událostí, byla po fyzické stránce nejhorší, a že jsem na operačním sále nějaký matador. Nepamatuji, že bych jindy plakala bolestí.

Život umí zařídit ostré zatáčky, jsem ráda, že to dopadlo dobře, ale na závěr bych přece raději končila optimističtěji. Co třeba chlapi a vy?

Tak to se raději budeme bavit o té autonehodě.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články