Adoptovat děti se rozhodla už v osmnácti. Tehdy žila se svou první láskou a snila o velké rodině – o dětech vlastních i osvojených.
„Pomáhat někomu jsem měla v sobě. Možná proto, že jsem se starala o své dva mladší sourozence.“ Profesně si přála učit ve zvláštní škole. I když se na speciální pedagogiku nakonec nedostala, pracovala s lidmi s mentálním postižením či ve školce pro hluché děti. Na tatínkovo přání ale začala studovat ekonomii. Když onemocněl, školu přerušila a starala se o něj, než zemřel. Tehdy si podala přihlášku na střih na FAMU, protože svět filmu ji taky lákal už v nácti. Vzali ji, v šestadvaceti.
„V době, kdy moji vrstevníci začali zakládat rodiny, jsme se s přítelem rozešli. Dostudovala jsem po třicítce, a moje tehdejší zkušenost? Pokud řeknete, že je vám dvaatřicet a jste svobodná a bezdětná, vidíte jen záda prchajícího muže. A co teprve v osmatřiceti!“ Kamarádky ji utěšovaly, že ten pravý určitě ještě přijde, ale nepřišel. A ona už nechtěla čekat. „Věděla jsem, že hlavním smyslem mého života jsou děti a další život bez nich už nechci. Adopce pro mě byla jediná cesta. Nikdy jsem nepochybovala, že by to nešlo. Tolik lidí mi opakovalo ‚Vždyť jsi sama, nedají ti je!‘. Se smíchem jsem jim pak odpovídala – vždyť už je mám doma!“
Konečně doma
Než si ale mohla dvojčátka přivézt domů, strávila s nimi v kojeňáku dalších pět měsíců. Protože pro některé soudkyně a soudce jsou lidské příběhy jen složkou ležící na stole. „Návrh na vydání předběžného opatření svěření do péče jsem podala 30. prosince, byl zamítnut. Vedení ústavu mi naštěstí vyšlo vstříc a mohla jsem se tam ubytovat, abych se už mohla o své děti starat. Všichni jsme čekali, že v lednu už budeme doma.“ Až do května si připadala jako vězeňkyně – vzít děti do kočárku na projížďku mimo ústavní areál vůbec nesměla.
Na den, kdy budou konečně ve svém, se Stáňa těšila tak dlouho! „Byl to především nádherně úlevný pocit, který měl ale přijít o pět měsíců dřív. Zvlášť Rubianka mě celou tu dobu vnímala jen jako další zdravotní sestru. Když jsme přijeli domů, křičela úzkostí. Vůbec nechápala, proč se jí najednou změnil svět a že jsem její nová maminka.“
Svým dětem vybrala nová jména – jednu z mála věcí, kterou jim jako adoptivní matka mohla dát do vínku. „Neměla jsem devět měsíců na to, abych se připravovala a nad jmény váhala. Přišla jsem, viděla je a chtěla jim hned nějak říkat. Ale je pravda, že Rubianu jsem si vymyslela pro dceru už před dvaceti lety. U nás je úplně první, jméno jsem musela zaregistrovat. Naštěstí žije pár desítek Rubian v USA, takže to prošlo.“ A protože Rubiana není v českém kalendáři, obě děti slavily svátek na Floriána. Letos se holčička rozhodla, že chce mít vlastní sváteční den. „Hledala jsem v anglickém kalendáři, kdy ho slaví Ruby, a je to v den mých narozenin! Pro někoho náhoda, ale já to vnímám spíš jako znamení.“
Že si chce osvojit rovnou dvě děti, věděla Stáňa od začátku. Chtěla, aby si sourozenci vytvořili společný svět a nebyli na ni příliš fixovaní. Bylo jí jasné, že jako samoživitelka s výší mateřské nevystačí. Proto ji hned odmítla, začala pobírat rodičovský příspěvek a dál nárazově jezdila na natáčení. Pracovala tehdy jako filmová skriptka. „Počítala jsem s tím, že občas nebudu doma. Proto jsem chtěla, aby měly děti spolu stále pocit bezpečného domova, i když odjedu. A to se mi potvrdilo. Rubianka, která je odmalička velmi úzkostná, byla s bratrem mnohem klidnější a hezky spolu fungovali i beze mě.“
Sáhnout si na dno sil
Po první vlně mateřské euforie přišlo rychlé vystřízlivění, stejně jako se to stává biologickým matkám. Každodenní rutina, která přináší únavu, nevyspání, nervozitu, podráždění… „Najednou už vše nebylo jen zalité sluncem a vy propadáte těžké frustraci z toho, kam to slunce, sakra, zmizelo? O tom se ale během přípravek pro adoptivní rodiče nemluví. A to je chyba.“ Podle Stáni by budoucím matkám měl někdo dát předem základní radu – musíte si umět říct o pomoc a včas si sehnat někoho, kdo vám bude pomáhat.
„Do samoživitelství jsem šla vědomě. Ale jsou ženy, které do něho spadnou nechtěně. Zastat obě funkce – naplno se starat o děti a k tomu ještě vydělávat peníze na živobytí – je téměř nemožné.“ Život bez Rubiany a Floriána si ale vůbec nedokáže představit a nikdy jejich osvojení nelitovala. A to ani ve chvílích, které byly velmi těžké. „Do jejich tří a půl jsem si několikrát sáhla na dno, kdy jsem lezla po kolenou, prakticky bez pomoci. Částečně mi doteď vypomáhá jejich biologická babička. Patřím k adoptivním rodičům, kteří podporují děti ve styku s biologickou rodinou. Pokud bych z toho udělala tabu, je to špatně.“ Děti by podle ní měly znát své kořeny a mít pocit kontinuity. Je potřeba s nimi o tom mluvit jazykem úměrným věku, pokud samy chtějí.
Škola místo filmu
Ještě před dvěma lety se Stáňa živila jako skriptka, která musí být na place od začátku do konce natáčení. Nárazová práce vyžadovala sehnat k dvojčatům chůvu, i na čtrnáct hodin denně. „Když jsem žádala o adopci, bála jsem se nejvíc toho, že nás neuživím. Že je tak těžké sehnat kvalitní chůvu, to mě ani ve snu nenapadlo! Dnes bych mohla sepsat tlustou a nepěknou knihu o tom, co vše můžete s chůvami zažít včetně trestního oznámení.“
Ceny za hlídání dětí navíc „vystřelily do nebes“, jak sama říká, a to už bylo mimo její finanční možnosti. „Pokud bych dala za chůvu větší polovinu svého platu, nemá smysl pracovat. S každou další pracovní nabídkou jsem musela sehnat někoho k dětem, což bylo téměř nemožné. Několik let jsem tak žila v obrovském stresu.“ Ze začarovaného kruhu vystoupila před dvěma lety, kdy začala učit na prvním stupni a filmový svět de facto opustila. „Učit mě baví, a hlavně už nemám nervy s hlídáním. Ten vnitřní klid – to je neskonalé štěstí.“
Mít krytá záda
„A za těch sedm let se žádný tatínek k dětem neobjevil?“ ptám se opatrně Stáni a jsem jí vděčná za otevřenost, s jakou mi vypráví svůj příběh. S malými dětmi prostě není čas chodit na rande. „Představte si to prakticky – musela bych zaplatit chůvu, abych mohla mít schůzku. Ale jedno rande nestačí. Poznat, zda se k sobě hodíme, by mě stálo několik tisíc!“ říká se smíchem, ale má pravdu. Taky si myslí, že málokdo stojí o ženu ve středních letech s malými dětmi. „A za třetí, moje povaha není úplně kompatibilní s každým. Pořád čekám na toho pravého a tím si omlouvám, že ho nezkouším hledat.“
Partner jí ale schází, to přiznává už bez úsměvu. „Na samoživitelství je nejhorší, že vám nikdo nekryje záda. Nikdo vás nepodpoří slovy: ‚Vím, že je to teď těžké, ale pojď, držím tě a spolu to zvládneme.‘ Musíte si to říkat sama, což dost často nejde. Minulý měsíc se mi opět zablokovala záda, nemohla jsem se hýbat, děti mě musely oblékat i obouvat. V takových chvílích je to nejtěžší – vědomí, že se kvůli nemoci nemůžu o své děti postarat.“
Následuju své děti
Rubiana a Florián jsou pro ni ale i velkým zdrojem energie, zvlášť syn jí má na rozdávání. „Myslím, že mu pomohla přežít vše, co ho potkalo. Po narození musel podstoupit těžkou operaci, kdy byl v ohrožení života. Zvládl to, i když byl sám v nemocnici a poté v ústavu. Díky své energii ‚motorové myšky‘ rychle dohnal opožděný vývoj a ještě táhne svou sestru, které tím neskutečně pomáhá.“ Právě Florián začal v necelých čtyřech letech s bikrosem jako první, Rubianka ho úspěšně následovala. Bikros neboli BMX je nebezpečný cyklo sport plný pádů a Stáňa jako celoživotní nesportovkyně při každém závodě trne. Svůj strach ale musí překonat, protože rozvíjet talent obou dětí je pro ni důležitější. A taky se za ty roky už otrkala. „Odmala je vedu k tomu, aby sami hledali vlastní limity. Možná i proto jsou tak dobří. Když děti následujete v tom, co chtějí dělat, a podporujete je navzdory svému strachu a konvencím typu ‚Nelez tam, nedělej to, nesmíš to!‘, neskutečně je tím rozvíjíte. Ať už na vysoké průlezce na hřišti, kde je jen jistíte, nebo o dva roky později při bikrosu na dráze, kde jim fandíte.“
Co se týče mateřských ambicí, podporuje své děti, co to jde. „Když máte nadané děti, je škoda jejich talent nerozvíjet. Proč přemýšlet, že skončí v průměru, když mají na to být ve špičce? Ale zároveň vím, že jako samoživitelka je nikdy nemůžu podporovat na sto procent. Časově ani finančně. A je mi to vlastně líto. Že nemůžou závodit se super vybavením, i když si to zaslouží. Protože jim prostě nemůžu kupovat další nové převody a řídítka, které by jim pomohly být o vteřiny rychlejší.“
Nic není náhoda
A kdy se vlastně do svých dětí zamilovala? Mnozí adoptivní rodiče říkají, že jakmile své děti poprvé uvidí. Stáně tehdy štěstím vyhrkly slzy a asi i ta jiskra přeskočila. „Když se ale ohlédnu, vidím, že se láska tvoří a prohlubuje časem. A nemyslím si, že se ke mně dostaly právě tyhle dvě děti náhodou. Když jsem byla ze všeho hodně vyčerpaná, můj lékař mi říkal: ‚Stáňo, vždyť toho zvládáte tolik a jste tak strašně silná!‘ Většinu času o tom pochybuju a rozhodně se denně nebiju hrdě do prsou, jak vše zvládám. Ale někdy si říkám – u koho jiného by tihle dva měli být než u mě? Dostala jsem do života dvě náročné děti právě proto, abych je zvládla. A já nevěřím, že se dějí náhody bez hlubšího smyslu.“
STANISLAVA HOŠKOVÁ (47)
STANISLAVA HOŠKOVÁ (47)
• Maminka adoptovaných dvojčat, samoživitelka.
• S dcerou a synem je od pěti měsíců, dnes je jim sedm a půl.
• Je učitelkou, řadu let pracovala jako skriptka (Most!, Okresní přebor, Chyby…).
• Vystudovala střih na FAMU.
• Její příběh zachycuje dokument Jany Počtové Nerodič (2017).
• Obě děti jsou talentovanými závodníky bikrosu.
• Žijí v Praze.
ZDROJ: časopis Vlasta
