Dabérky Studio Garáž je název vašeho instagramového profilu, kde jsou k vidění zábavné scénky, v nichž si děláte legraci tak trochu samy ze sebe. Jak tenhle nápad vznikl?
M: Nápad vznikl v době covidu. Chtěla jsem udělat divadelní představení. Téma bylo: dvě ženy, spolužačky, kolegyně herečky, které se věnují také dabingu – jsou tak trochu za zenitem, moc se jim nedaří ani v osobním, ani v pracovním životě, mají své nesplněné sny a touhy. Takový tragikomický příběh.
Spojila jsem se se Stáňou a začaly jsme na tom tématu pracovat. Ale v době covidu nebylo možné divadelní představení uskutečnit, tak Stáňu napadlo, že bychom mohly zatím dávat takové minipříběhy na instagram, a tak vznikla stránka Dabérky studio garáž.
Na divadelním uvedení ale stále pracujeme. Premiéra je zatím naplánovaná na jaro 2025. Režie se ujala mladá herečka a režisérka Petra Horváthová.
Trochu mi vaše scénky připomínají australskou komičku Celestu Barber.
M: To je naše milovaná ikona, nechci říct vzor, ale inspirace. Ona báječným způsobem ironizuje instagramové pozérství. No a my se taky snažíme dělat si legraci z různých nešvarů, které se vyskytují v našem oboru.
Jak scénky vymýšlíte? Je to dřina?
M: Stáňa mi třeba zavolá a říká. Je festival ve Varech, musíme rychle něco vymyslet. Za hodinu přijede a během chvilky vymyslíme scénku o tom, jak se herečky jezdí předvádět do Varů, ale nikdo je nezná a nemá o ně zájem.
S: Ty nejlepší scénky vznikají v nejkratší době. Jakmile se na to moc připravujeme, tak to nemusí dopadnout. Třeba Miriam omylem všechno smaže.
Jak tvoříte? Každý týden jednu scénku?
S: To jsme si původně myslely, ale v době covidu byl čas, měly jsme čistý mozek, nebyly jsme tak zahlcené prací. Teď se to nedaří.
M: Ono to vždycky tak snadné není. Potřebujeme inspiraci, tu většinou hledáme v reálných událostech. Například už zmíněné „Vary“ nebo třeba předávání Českých lvů. Někdy nás ale nenapadne nic, tak si dáme prostě chvilku pauzu.
Kde vás scénky napadají?
S: Kdekoli. Něco mě napadne a zavolám Miriam. Miriam mi k tomu řekne svůj názor, a ještě na tom pak zapracujeme na místě. Přijedu, řeknu koncepci, Miriam řekne, zkusme tohle, a něco spontánně vznikne.
M: Pro mě je inspirací naše práce a různé herecké nešvary. Například někdo přijde pozdě na natáčení nebo dabingové přeřeky, nebo ty věčné instagramové spolupráce, herečky čekající na „Dabing street“ nebo jak už jsem zmiňovala předávání Českých lvů.
V jedné vaší scénce vystupuje i Karlos Vémola. Bylo těžké ho přemluvit?
S: To se právě týkalo předávání Českých lvů. Natočily jsme scénku, jak si jdou herečky pro Českého lva do zoologické zahrady, tam je ovšem vyhodí. Ta scénka měla obrovský úspěch. Tak mě napadlo, že bychom mohly udělat druhý díl, že si jdeme pro Českého lva ke Karlosovi Vémolovi, o kterém je známo, že doma chová lvy.
M: Mně to přišlo jako fajn nápad, ale poměrně absurdní, že by s námi Karlos vůbec komunikoval. Tak jsem s velkou ironií a klidem řekla Stáně. Výborně, tak to zařiď. A ona mi druhý den volá a říká: „Máš ve středu čas? Točíme s Vémolou.“ Stáňa to s ním prostě domluvila. To byla pro nás velká výzva. Natáčení bylo skvělé a scénka měla obrovský úspěch.
Dabing je s vámi oběma úzce spojený. Kdy tahle láska k dabování vznikla?
S: Asi bych to nenazvala láska. Na škole jsme měli dabingový kurz, takže to byla součást výuky na DAMU a bavilo mě to. Primárně mě víc ale bavilo divadlo. Odešla jsem do divadla v Pardubicích a s dabingem jsem neměla dva roky nic společného. Pak jsem se vrátila těhotná do Prahy, založila rodinu a říkala si, co teď budu na volné noze dělat.
Znova jsem navázala kontakty na dabing a začala jsem od úplně jednoduchých věcí. Jedna věta, dvě věty, vrchol bylo deset vět s Markem Vašutem a bála jsem se, abych mu to nezkazila.
Ale panu režisérovi se asi zalíbil můj hlas a dal mi další příležitost a další roli. A začalo se to postupně nabalovat. Takže já jsem začala úplně od píky. Zhruba po roce jsem pak začala dabovat hlavní role a seriály.
M: Já jsem první zkušenosti získala jako dítě, v rámci disciplíny podobné dabingu. Filmový zvuk se totiž dříve točil trochu jinou technologií než dnes a u většiny scén se musely dělat takzvané dodatečné postsynchrony.
No a tahle dovednost se mi hodila později, když jsem dostala svou první dabingovou roli. Tehdy mě doporučila má milá kolegyně Helenka Friedrichová do studia Budíkov. Uspěla jsem a od té doby jsem šla z role do role.
Kdysi se v Československé televizi používal živý dabing. Umíte si to představit, dabovat naživo?
S: Umím si to představit, protože máme hodně živých vstupů, když jdeme do nějakého pořadu, který je naživo. Nebo na divadle, tam se to taky nedá vrátit. Ale asi by to byly mnohem větší nervy a větší soustředění.
M: Tohle zažil můj profesor herectví Dalimil Klapka. Bylo to v počátcích vysílání České televize, kdy se první zahraniční filmy opravdu dabovali v živém vysílání. Ale probíhalo to jinak než dnes. Herci měli možnost film vidět předem. Role nastudovali, měli zkoušky. Při přenosu prý všichni seděli pohromadě a potichoučku se střídali u mikrofonu.
Aby nebyly slyšet ani stránky, jak se otáčejí…
M: My ale také umíme otáčet stránky potichu. I když dnes se už moc nepoužívají papírové scénáře, ale dabuje se z tabletu.
S: Já mám k tomu historku. Když se v té době jelo naživo, tak v osm večer už všichni seděli doma u televize. Stalo se, že herec potřeboval nutně na toaletu, odskočil si a nestihl se vrátit. Tak tam potom proklapávala prázdná pusa. I zvuky se dělaly naživo, byl tam písek, bouchalo se.
Když dostáváte nabídky, vybírají režiséři i podle fyzické podobnosti nebo typu hlasu? Třeba Phoebe z Přátel měla úplně jiný hlas než vy.
S: Několikrát se mi stalo, že mi řekli, ta ti je podobná, anebo mi řeknou, neuraz se, ona je trošku starší než ty. Tohle mě nezajímá, jak vypadá postava vzhledově, potřebuji ji nadabovat tak, aby to bylo autentické a bylo to spojené s jejím projevem. Ale je mi jedno, jak vypadá.
M: Obsazení by měla být výsada režiséra, protože ten ručí za to, jestli bude dabing fungovat. A většinou to tak je. Často ale do obsazení zasahuje zadavatel. Například společnosti Netflix nebo Disney někdy vyžadují hlasový casting. Bývá pro ně prioritou, aby měl dabér stejný hlas jako herec v originálu.
To je ovšem někdy velmi obtížné splnit, zvláště u dětí. Dokonce jsem slyšela historku, že kdysi Zdeněk Štěpán, etablovaný dabingový režisér, namlouval Mickey Mouse. Klient prý nebyl pořád spokojený s žádným hercem, tak casting nakonec namluvil sám Zdeněk Štěpán a oni ho vybrali.
Proslavily jste se dabováním populárního seriálu Přátelé. Dodnes se reprízuje. Proč je podle vás tak oblíbený?
S: Tu odpověď už máme nacvičenou. Protože je to o přátelství a to je věčné. A potom si myslím, že je to o partě mladých lidí, kteří se dostávají do situací, do kterých se dostávají mladí i dnes.
M: Přesně tak, myslím, že takovou partu přátel by chtěl mít každý. Pro ten úspěch bylo ale asi taky podstatné to, že tvůrci vybírali herce pro hlavní role rok, než byli spokojení. Dokonce prý jednotlivé scény nejdřív zkoušeli před diváky, aby měli jistotu, že vtipy budou fungovat. Když se diváci nesmáli, tak scény přepsali.
Každá postava byla jiná, něčím specifická. Máte s Rachel něco společného?
M: Rachel byla půvabná průšvihářka, která spoléhala na to, že jí všechno projde, nicméně Jennifer Aniston ji hrála jako nesmírně vtipnou ženu, a proto byla asi divákům tak blízká. Mně ale, na rozdíl od ní, chyby a průšvihy nikdo netoleruje.
Role Rachel se mi ale dabovala moc dobře, i když to bylo těžké. Jennifer mění tempo, rytmus, výraz. Ale její energie je mi dost blízká, takže to pro mě tak složité nebylo.
Je to pro vás jako pro dabérky plus, když se dokážete na herečku napojit?
M: No, když dabujete dobrou herečku, jde to samo. Nejtěžší je dabovat špatné herce, kteří hrají v déčkových filmech nebo seriálech.
S: Ale tím dabingem tomu můžeme pomoci. Když dabuji herečku, která mluví anglicky a je dobrá, tam mi to pomáhá v tom výraze, cítím, jaké má emoce. Když mluví česká neherečka, musím se hodně oprostit a často musím říct, aby ji ztlumili.
A co máte s Phoebe společného vy? Byla tak trochu praštěná, ale mile.
S: Já ji miluju. Jestli jí rozumím? Ano, máme spoustu společného, ale ona to povýšila na úroveň, které já se ani nedotknu. Neodvážím se být tak bezprostřední. Asi už nejsem ve svém věku tak prdlá jako ona.
Ale kdysi jsem byla, bavilo mě takovýmto způsobem lidi provokovat. Na dabing je poměrně složitá, já sice její pocity chápu, ale nikdy nevím, co zrovna udělá, protože se rozhodne najednou iracionálně.
Co vám proběhlo hlavou, když jste se dozvěděly, že zemřel představitel Chandlera, Matthew Perry?
S: Bylo mi to moc líto. Přece jen jsme s ním strávili pár let života. Navíc jsem si hned vzpomněla na jeho dabéra Rosťu Čtvrtlíka, který také zemřel mladý.
U dabingu je důležité pečovat o hlas. Staráte se o něj, pijete třeba cibulový čaj nebo kloktáte Vincentku?
M: Vůbec nijak.
S: Já jsem na ORL pečená vařená. Když cítím obtíže, běžím do kryokomory, kde se hlasivky trochu smrsknou, nebo spíš splasknou, to je první pomoc. Když to nepomůže, nasazuji Vincentku, hlasový klid a čekám, co přijde.
Prý z vás seriál Přátelé udělal kamarádky.
S: Ano, hodně jsme se sblížily. Potom i tím naším společným projektem, takže se vídáme opravdu hodně často. Předtím občas, měly jsme stejně staré děti, jezdily jsme na chatu, slavily jsme silvestra. Teď je to kvůli práci ještě intenzivnější.
Máte stejný smysl pro humor?
M: Myslím, že docela ano.
S: Já jsem možná zbrklejší, paradoxnější a absurdnější, takže občas ulítnu. Chci všechno okamžitě realizovat. Miriam je víc racionální a postaví mě na nohy a vysvětlí mi, proč by to tak nefungovalo. Vždycky ale najdeme kompromis, dobře se doplňujeme a inspirujeme.
Potřebujeme my ženy kamarádky?
S: Já jsem teď někde četla, nevím už, která slavná žena to řekla, muži odcházejí, kamarádky zůstávají. A je to tak. Pokud tam není nějaká rivalita, tak ženě můžete říct všechno. Navíc ženská kamarádka je jako psycholožka, potřebujete to s ní probrat z toho ženského hlediska. Ano, jsou i muži kamarádi, ale vidí to jinak. S ženou je přátelství trvalejší.
M: Když jsem byla mladší, cítila jsem se lépe v mužském kolektivu než v ženském. Samozřejmě jsem měla kamarádky, ale mezi ženami jsem cítila spíše rivalitu. Až později jsem velmi ocenila ženské přátelství.
Ženy, které v těžkých chvílích dokážou člověku pomoct. Myslím, že je to moc důležité, a doporučila bych každé ženě mít ten svůj „ženský kruh“, ve kterém může konfrontovat své starosti a trable, bez zášti a rivality. Já takovou skupinu žen mám a jsem za ni moc vděčná.
Umíte se zastavit a užít si okamžik?
S: Umím. Já mám občas obrovské návaly radosti, jdu po ulici a jsem šťastná, že jsou krásné stromy, budovy. V tu chvíli si říkám, jo, holka, tohle si pěstuj. Nebo mám radost, když se někdo v tom spěchu v Praze zachová lidsky, že se na sebe usmějeme, řekneme si třeba jednu větu.
M: Já bych chtěla říct, že Stáňa je hrozně hodný člověk. Vždycky se snaží na všechno dívat z pohledu toho druhého.
S: Na jednu stranu je to hezké, ale je to taky moje prokletí, protože nejsem schopná se rozhodnout, jestli je něco černé, nebo bílé. Já tam mám vždycky obě strany.
Jste optimistka?
M: Jsem. Vždycky přijde něco, co mě těší. Někdy je moje práce náročná a obtížná, ale mám ji ráda. Je to požehnání, že dělám to, co mě baví.
Jak trávíte volný čas?
M: Mám málo volného času. Kromě divadla a dabingu se věnuji i dabingové režii a úpravám dialogů pro dabing, a to je dost časově náročné. Ale mám jednu velkou vášeň, a to je má zahrada. Stala jsem se pěstitelkou růží, které miluji. Taky ráda cestuji. Ale nevyhledávám luxusní hotely. Ráda vidím, jak místní bydlí, jak žijí, a ráda to s nimi sdílím.
S: U mě je to dané mou zbrklostí, já se musím od malička hýbat. Tak si nacházím jakoukoli činnost, která je hýbací, ale nemusí to být jen sport, třeba tanec. Jinak moje vášeň je taky cestování, jakýmkoli způsobem.
Co vás čeká pracovně?
S: Čeká mě letní hraní na scéně muzea Kampa, pro kterou jsme připravili premiéru hry Forman. O životě slavného režiséra. Hra začíná dětstvím a končí jeho režií Amadea, čili nejde až do stáří.
Já hraju jeho maminku, sestru z Přeletu nad kukaččím hnízdem, paní Matouškovou z Černého Petra a spoustu dalších drobných rolí. A dále mě čeká pár natáčecích dnů ve filmu Vyšehrad 2, takže budu mít hodně pracovní prázdniny.
M: Na Netflixu je k vidění několik zajímavých seriálů, ke kterým jsem dělala režii českého znění: Jeden den, Sobík, Ronja, dcera loupežníka. Stále mě můžete vidět v seriálu Zoo jako Janu Kalinovou nebo v seriálu Lovec, kde jsem v režii Jiřího Stracha hrála řádovou sestru Annu. Ale hlavní věc, která nás čeká společně se Stáňou, je výše zmíněné představení, které má pracovní název Dabérky s.r.o.
Na co se teď těšíte?
M: Těším se na prázdniny. Kromě zahradničení mám ještě další vášně. Dělám ráda marmelády, bezinkovou šťávu, chodím na houby, do lesa. To jsou takové obyčejné prázdninové radosti.
S: Jak už jsem řekla, těším se jak na pracovní prázdniny, tak i na volno o prázdninách. Budu na chalupě v Lužických horách, a když to vyjde, tak bych ráda i s vnučkou odletěla na pár dnů k moři.
Související články
Zdroj: Vlasta.cz, časopis Vlasta
