Líbí se mi motto vaší taneční školy – Jeder kann Tanzen lernen. Opravdu se může naučit tančit každý?

Stoprocentně každý. Za celý svůj život jsem nepotkala nikoho, kdo by se to nenaučil. Musíte mít ale dobrého trenéra, to je základ, a také chuť se to naučit.

Potřebuju k tomu i talent, nebo stačí, když na sobě budu tvrdě makat?

Na začátku své kariéry jsem si možná myslela, že je potřeba mít talent, ale teď vím, že je nutné být hlavně houževnatý, a to nejen v tanci. Vy krásně píšete, ale asi jste se s tím nenarodila, že? Každý, kdo dělá něco excelentně, se to musel nějakým způsobem naučit. Takže trénink je podle mě to nejdůležitější.

Zdroj: Youtube

Říkáte, že je pro vás zásadní, aby vaši studenti objevili radost z pohybu na parketě a tancem se bavili.

A důležité je to i pro mě, nerada dělám cokoli neradostně. Bez radosti bych ani netancovala. Ale je pravda, že když už jste v kariéře hodně daleko, přijdou chvíle, kdy vám radost chybí, přesto to musíte udělat a pokračovat. Zažila jsem mnoho těžkých momentů, proto se snažím vést své studenty tak, aby se jim vyhnuli.

Vzpomenete si na nějaký těžký okamžik?

Klidně vám ho budu vyprávět, ale je to jeden ze sta! Můj taneční partner Peter (a též první manžel, pozn. aut.) byl také houževnatý. Z Hannoveru jsme letěli na prestižní světovou soutěž do Royal Albert Hall, které předcházely menší roztancovávací soutěže. Měli jsme jen letenky do Londýna a taneční oblečení, jinak vůbec žádné peníze. Počítali jsme s tím, že menší soutěž vyhrajeme a za prize many (finanční odměna, pozn. aut.) si koupíme letenky zpět a vše, co budeme potřebovat, abychom v Londýně vydrželi až do konce velké bodové soutěže. Ale! Letadlo mělo zpoždění a my neměli ani na taxi. Běželi jsme s kufry asi tři kilometry, brečela jsem a říkala Peterovi „Už nemůžu, radši tu umřu!“. Nakonec jsme doběhli do haly, kde se už tancovalo. Dovolili nám začít bez prvního tance – v čem jsme přiběhli, jsme odtancovali celé první kolo. Nepřevlečení, já nenalíčená, po třech kilometrech běhu se zátěží! Už tehdy jsme byli dobrý pár, takže jsme postoupili do druhého kola a soutěž jsme nakonec vyhráli. Celé to byl ale strašný zážitek. Teď se tomu směju, ale tehdy to nebylo zábavné ani trochu.

To musel být strašný stres!

To byl. I proto se snažím své studenty trochu uvolňovat, aby tanec nebrali tak vážně.

Lehkost je také vaším mottem.

Tančit, ale i žít s lehkostí bych svým studentům moc přála. Nevím, jestli to byl můj osobní problém, nebo problém života za socialismu, ale nám se ta lehkost v mládí moc nedařila. Ve všem jsme byli až zarytí. Vlastně teď ani nevím, do jaké míry je důležité dosáhnout úspěchu?

Je pro dnešní mladé tanečníky těžší dostat se na vrchol?

Naopak, mají to mnohem lehčí. My jsme všichni tancovali v jednom svazu. Dnes, pokud nejsou úspěšní, mohou jít do jiného. Je to podobné jako v boxu – existuje milion svazů a milion mistrů světa. Už mě ani nebaví se tím zaobírat. My s Peterem, manželé Kunešovi, které jsem trénovala, nebo manželka Zdeňka Chlopčíka – to byly velké hvězdy ještě toho těžkého tanečního světa, kdy se člověk musel na světovou špičku opravdu probít sedmi sty tanečními páry. Tehdy jsme ještě nebyli takoví kamarádi jako teď, vnímali jsme se jako konkurence a dívali se na sebe přes parket, kdo to dneska vyhraje.

O jaké době mluvíte?

O začátku devadesátých let. Přesně to už nevím, asi roky 1990 až 1993, musím se na to zeptat Zdeňka. Víte, když už jste stará, roky se vám pletou. Pamatuju si ale, že jsme měli všichni velikou chuť ukázat světu, že jsme úspěšní Češi! Mně je Česko prostě bližší než Slovensko, protože jsem u vás trávila hodně času.

Mně stará nepřipadáte a Zdeněk Chlopčík je přece starší než vy. Ale když jste zmínila věk – moc se mi líbilo, co jste letos ve StarDance řekla soutěžící herečce Ivaně Chýlkové. Že moc dobře víte, jaké to je tančit, když tělu není osmnáct.

Oproti Ivance mám tu nevýhodu, že si můj mozek přesně pamatuje, jak se má tělo pohybovat, akorát tělu se už tak nechce. Kvalitního tance už není schopné. Když ale někdo začne tančit až v šedesáti, tyto mozkové návyky nemá, což je výhoda.

Ale říkáte o sobě, že stárnete dynamicky, což mi přijde jako pozitivní přístup.

To ano, ale přesto stárnu. Vím, jak mi to kdysi šlo, a teď vidím, jak mi to nejde. A nejhorší je, že mě to štve, proto radši netancuju. Jako vážně. Když učím a studentům něco ukazuju, často říkám: „Dokelu, veď mi to vôbec nejde!“

Jako malá jste dělala balet a gymnastiku, poté jste začala tancovat. Své tělo aktivně používáte přes padesát let. Vybraly si ty roky nějakou daň?

Myslím si, že je jen dobře, že se celý život tak moc hýbu. Měli by to dělat všichni! Loni jsem konečně měla čas jít na srazy maturitního ročníku a také spolužáků z univerzity v Bratislavě (vystudovala matematiku, pozn. aut.). Pak jsem se setkala s kamarádkami, se kterými jsme byly jako tanečnice Interklubu Slovnaft Bratislava vicemistryněmi světa ve formacích. A musím říct, že ženy tanečnice bych podle vzhledu tipla o patnáct dvacet let mladší. Celoživotní pohyb jim spíš pomohl, než uškodil.

Celý profesní život jste byla pod velkým tlakem na to, jak jako tanečnice vypadáte. Jaký vztah ke svému tělu, respektive vzhledu, máte teď?

I když jsem byla na vrcholu, měla jsem to rozpolcené, žila jsem v jakémsi kontrastu. Samozřejmě že na parketě pracujete i s tím, jak vypadáte. Tlak na krásné tělo bez gramu tuku a dokonalost byl obrovský. Snažila jsem se mít pěkné tělo, ale nikdy mě nebavilo být krásná mimo parket. A tak to mám doteď. Nechce se mi malovat, dokonce bych se ani nečesala, kdybych nemusela. Dodnes mi ale záleží na tom, aby moje tělo nebylo zhuntované tukem. Snažím se žít zdravě a být krásná zevnitř, to mě baví. Plus nemít zbytečně moc věcí, které nepotřebuju, protože nerada nakupuju oblečení. Navíc když jste problematicky „zakrúhlený“, je těžší něco koupit.

Zakrúhlený znamená oplácaný, baculatý?

Ano, moje maminka říkala, když máte „také bôbčky“, které je potřeba zakrýt.

Může to být překážkou pro tancování?

Vůbec ne! Ale jde o to, kde chcete tančit. Pokud se dostanete na mistrovství světa, baculatá už nebudete. Ale pokud tančíte jen pro radost, je jedno, jak vypadáte. Osobně to beru spíš prakticky – abych nemusela kupovat tolik šatů, je lepší nepřibrat.

Když ne oblečení, co kupujete ráda?

Asi nic, cha cha. Abych nakupovala jen tak, to se stane zřídkakdy. Nebudete tomu věřit, ale mám doma pořád věci z Červeného kříže, které jsem dostala jako utečenec. Když si na něco zvyknu, nechci se toho zbavit. Tehdy tam byly dvě milé ženy, o něco starší než já (emigrovala ve čtyřiadvaceti, pozn. aut.), které mi říkaly: „Tatiano, to si vezměte, je to Dolce & Gabbana!“ Copak jsem takovou značku mohla znát ze socialistického Československa? Tehdy se mi ten kabát až tolik nelíbil, ale je opravdu božský a mám ho dodnes.

Do Německa jste emigrovala se svým tanečním partnerem a už tehdejším manželem Peterem Ingrišem v roce 1987.

Všichni mu říkali Doktor Chocolate, protože měl tmavší pleť a měl doktorát z teoretické fyziky.

Bylo to hodně těžké období a v čem?

No, prvních dvacet let jsem o tom ani nemohla vyprávět. Postupně jsem si dokázala najít odstup a vidět to zpětně i s humorem, jako bych se dívala na film, ve kterém hraje někdo jiný a nikoli já. Často jsem přemýšlela o tom, jak je možné, že jsem to vůbec udělala? Ačkoli je socialismus často popisovaný jako společnost, kde jsou si všichni rovni, pro mě byla velmi elitářská. S Peterem jsme studovali nejtěžší obory, byli jsme mistry Slovenska ve společenském tanci, dosáhli jsme lehce všech svých cílů. Měli jsme pocit, že jsme talentovaní a nadprůměrní a že to na Západě nějak zvládneme. Vůbec jsme ale nevěděli, jak to tam vypadá. Byli jsme jednoduše zvědaví – taková vědecká jednotka vyslaná za plot. Mysleli jsme si, že být úspěšný znamená být i silný. Ale to jsem se spletla. Nepočítala jsem s tím, jak strašně mi budou chybět rodiče a další lidé z domova, jak cizí mi svět za hranicemi bude připadat… Jako kdybych přiletěla na Mars a nesměla se už nikdy vrátit! Něco tak příšerného jsem si vůbec neuměla představit. Chápu všechny, kdo propadnou alkoholu, berou drogy nebo spáchají sebevraždu. Po takovém kousku, jakým byla emigrace, to považuju za možné.

Co vám pomohlo toto období vydržet, překonat? Byl to právě tanec?

Určitě! Mohli jsme ho dělat a měli v něm nějaké cíle. Když tancujete, opravdu nemáte čas myslet na nic jiného. A hlavně jsem byla přesvědčená, že to zvládneme a že se jednoho dne vrátím. Víra, že to nesmím vzdát dřív, než se vrátím, protože se vrátit chci.

Jaký byl váš návrat?

Složitý, jakoby emigrace naopak. Byli jsme tu odsouzení, takže když jsme se vraceli na návštěvu o Vánocích 1989, měli jsme velký strach. Nebyli jsme si stále jistí, jestli se dění ještě nezvrátí a neskončíme ve vězení. Pamatuju si na pocit, že se vracím do šedi a smutku. I to byla bolest, která se ale postupně rozhýbala do normálnosti. Zůstali jsme ale už v Hannoveru, kde jsme měli rozjetou taneční kariéru.

Jak vaši emigraci zvládli vaši rodiče?

Fandili nám, ale poté, co jsme emigrovali, byli strašně smutní a taky v koncích, protože nevěděli, co s námi je. Mohli jsme si pak sice telefonovat, ale bylo to drahé a hlavně jsme si kvůli strachu z odposlechů nemohli říkat nic víc, než co jsme jedli. První rok jsem mamince psala dopis každý den a ujišťovala ji, že se máme dobře. Obraz Západu, který v Československu vytvářela propaganda, byl totiž strašný. Rodiče se dva a půl roku báli, že jsme skončili pod mostem bez jídla a na drogách. Nikdy nezapomenu na první telefonát mámě, kdy jsem jí říkala, že se nevrátíme. Strašně jsme plakaly, protože jsme věděly, že není cesty zpět…

Když jste teď týdně přejížděla hranice cestou na přímý přenos StarDance, vyvolávalo to ve vás ještě nějaké emoce, nebo už jste to brala jako samozřejmost?

Jsem vděčná, že je to samozřejmost. Že můžete jet, kam chcete, žít, kde chcete, vrátit se, kdy chcete… Nevím, do jaké míry si dnes lidé ještě uvědomují, jak obrovské štěstí to je, jaké hodnoty jsme získali a co vše máme. Měli bychom si to často připomínat!

Když se vrátím k tanci, na začátku jste zmínila trenéra. Jak důležitá je souhra s partnerem?

Společenský tanec je pro mladé lidi fantastický sport, protože se v něm učí dělat kompromisy a rozhodovat, co je podstatné. Myslím, že je nám přirozené a možná je to instinkt: „Můžeš za to ty!“ Párový tanec vás to naučí potlačit, což je správná cesta. Někoho obviňovat většinou k cíli nevede. Dobře si rozumět se svým partnerem a naučit se spolupracovat pod vysokým tlakem, je velmi důležité, ať už je takový nebo makový, protože ideální není nikdy. Tanec vás toho pro život naučí opravdu nejvíc ze všech sportů.

Proč jste se s Peterem rozešli?

Měli jsme se opravdu rádi, a než se to začalo hroutit, byli jsme fantastický pár. Myslím, že bychom to bez sebe navzájem nedali. Měl kamikaze schopnosti – z dvaceti skoků bych jich patnáct bývala neudělala, kdyby mě netahal za ruku. Prvních deset let to bylo fajn, pak jsme se ale oba osobnostně vyvinuli a cítili jsme, že on je ten kamikaze skokan a já už to tak nechci.

Váš současný manžel tančí?

Ne, a snažím se mu v tom všemožně bránit! Ne vážně, když někde hraje hudba, je ochotný tančit, ale jen se mnou (manželé jsou jednadvacet let, pozn. aut.).

Pracuje na hospodářské kriminálce. Je profese kriminalisty náročná pro společný život?

Vůbec ne, je to velmi zajímavé i zábavné. Dokonce kdybych netancovala, chtěla bych být kriminalistkou. No vážně, nedivte se, protože vlastně žijete pravé detektivky. Lidé platí za dobrodružné dovolené, já to mám doma. Někdy spolu i jezdíme do terénu, naháníme a hledáme třeba lidi žijící pod jiným jménem ve Švýcarsku. Chudák manžel ale neví, že o tom všude vyprávím.

To jste mě pobavila! Spoléháte na to, že rozhovor vyjde v českém časopise pro ženy, takže si ho jistě nepřečte.

Přesně tak, cha cha!

Roky jste porotkyní v televizních soutěžích typu StarDance v několika zemích. Lákalo by vás i soutěžit?

Kdybych byla v soutěžním věku, tedy mladá a dynamická, jak říkám „ve šťavě“, jéžiš, strašně moc! Myslím, že to je to nejkrásnější, co můžou tanečníci zažít. Po ukončení své taneční kariéry bych do toho ale už nešla. Jako porotkyni je mi tam velmi dobře, mám moc ráda všechny ty lidi kolem. Že mě jako porotkyni opakovaně zvou, je pro mě velké ocenění, čest a obrovský kus lásky, který dostávám. A jsem za to nesmírně vděčná.

TATIANA DREXLER (60)

  • Slovenská profesionální tanečnice společenských tanců a pedagožka. Má vlastní taneční školu v Hannoveru.
  • V několika evropských zemích působila jako porotkyně v televizních tanečních soutěžích. V české StarDance působí od roku 2007.
  • Několikanásobná mistryně Slovenska a finalistka mistrovství Německa, světová vicemistryně.
  • Pomáhá mladým tanečníkům ze sociálně slabších rodin, její projekt získal v Německu ocenění.
  • Se svým tanečním partnerem a prvním manželem Peterem Ingrišem emigrovali do Německa v roce 1987.
  • Absolventka matematiky na univerzitě v Bratislavě.
  • Pochází z Martina, se svým druhým manželem, kriminalistou Hartmutem Hoppem, žijí v Hannoveru.
  • www.hannover-tanzt.de 

Zdroj: časopis Vlasta

Související články