Táňo, vy jste představila film Bratři, který je o bratrech Mašínových, a vy tam hrajete jednu z hlavních rolí. Jak vás osobně zasáhl tento příběh, který stále láme společnost?
Zasáhl. První jsem to nebrala jako ten příběh, ale jako scénář. Ten byl napsaný naprosto úžasně. Hned jsem ho celý zhltla. Pak jsem se tím začala prodírat, že tohle je scénář podle skutečných událostí, i když některé postavy jsou smyšlené. Otevírají ještě dramatičtější linku. Myslím si, že je to moc, moc zajímavé téma, které rezonuje i v této době, tak jsem zvědavá na ty reakce. Ten scénář je napsaný tak, aby si člověk udělal svůj názor, nebo ani nemusí mít názor. My si totiž myslíme, že pořád musíme mít na něco názor. Můžete to nechat jen tak v sobě být. A když to bude vzbuzovat otázky, tak je to dobře. Nemusí to vzbuzovat závěry.
Na obrazovky České televize se dostane také film Grand Prix, kde hrajete drogově závislou ženu, což je úplně jiná role.
To mě bavilo moc, bylo to zase z jiného soudku, než je postava z filmu Bratři. Mně se nejdříve do toho nechtělo. Ale jelikož jsem s Honzou Prušinovským už dříve spolupracovala, tak vím, že je hodně nasazený pro práci, což je u něj hodně radostné. Tak mě do toho vtáhl, že jsem si řekla, že se jdu znemožnit. Byla jsem nakonec za tu roli vděčná.
Navštívila jste kvůli naciťování role i nějaké centrum pro drogově závislé?
Ne, to je na mě moc komplikované. Párkrát jsem si sedla na lavičku třeba na I.P. Pavlova. Pak jsem taky zavzpomínala na 90. léta, kdy jsem vyrůstala a měla jsem spoustu takových kamarádů, nebo jsem znala různé postavičky Prahy. A tvořilo se.
Autor: Lucie Šaléová