Máte dvacet představení v měsíci, dokážete vůbec vypnout?
Člověk se o to musí snažit. Teď je nejnáročnější období, kdy se učím text a stavím tu roli. Doufám, že až se mi to podaří a 13. dubna to naše dílo „porodíme“, pak se snad bude moct člověk i vyspat a nebude muset vstávat na budík. To už pak bude oddychovější část.
Hodně se mluví o duševní hygieně. Jak vypouštíte emoce, abyste neměla splíny?
My jsme asi trochu jiná generace, nezabývali jsme se tolik těmito věcmi. Člověk to bral tak, alespoň já to tak mám, že je šťastný, že může dělat práci, kterou má rád a baví ho. Faktem je, že když hraji tragickou postavu a i dopad na toho diváka je těžký, že si pak často kladu otázku, jestli mám právo lidi takto zatěžovat. I to byl jeden z důvodů, proč jsem šla do komedie v Divadle Kalich, i když mám v současné době těch představení dost. Ale ta šance lidi pobavit, protože život není úplně lehký, je jedinečná.
U té komedie máte navíc štěstí, že okamžitě víte, jestli se vám to povedlo, nebo ne. Jestli lidé reagují. Když hrajete tragédii, tak to nikdy nemáte. Jinak jsem typ, který má velkou disciplínu, než jde hrát představení, a ve chvíli, kdy to skončí, mám schopnost nebo dar během vteřiny přepnout do normálního módu a už si to s sebou nenést. To by se člověk jinak zbláznil.
Zdroj: Vlasta.cz
