Tereza Černochová: Vrchol mého bohémství bylo, když jsem se stala maminkou

Když se řekne Tereza Černochová, každý ví, kdo byl její táta. A ač začínala jako dcera slavného otce, dnes je jednou ze silných osobností české hudební scény, zpívá s Monkey Business a letos rozjíždí i vlastní projekty.

Potkaly jsme se na snídani a nad avokádovým toastem jsem jí chválila úchvatný kožený kabát i to, jak spokojeně a vyrovnaně vypadá a působí. Novinky má totiž i v osobním životě a 40. narozeniny oslaví šťastná. Rozhovor vznikal pár dnů před tím, než je oslavila.

Letošní rok je ve vašem životě, a klidně mě opravte, přelomový. Čekají vás 40. narozeniny...

Ježíš, no jo vlastně...

… plánujete velkou věc k nedožitým osmdesátinám vašeho tatínka a po dlouhé době vydáte i vlastní desku.

Máte pravdu, vymyslela jsem si toho docela dost. I když čtyřicátiny jsem si teda nevymyslela.

Zdroj: Youtube

Ta deska je ale dokonalý narozeninový dárek. Pro vás a vaše fanoušky.

Fanoušky? Tak snad nějaké mám...

Řekněte mi, vnímáte a řešíte blížící se čtyřicítku?

Jenom, když se podívám do zrcadla a něco se mi nelíbí. Vnitřně mám ale pocit, že je mi pořád dvacet, pětadvacet. Jaké by vlastně měly čtyřicetileté ženy být? Čeká se, že budou vyzrálé, měly by o sobě a o světě kolem něco vědět. Já ale zastávám názor, že by se člověk měl pořád učit. Co u sebe pozoruji, že v těch čtyřiceti vím, co chci a co nechci. Duše přestává být rozháraná, neklidná. Umím se rozhodnout, říct, že takhle si to představuju, takhle mi to dělá dobře, to jsem já, nebo naopak tohle já prostě nejsem a takhle to nejde dělat.

V čem jste si naprosto jistá?

Hlavně v hudbě. Tam je to úplně čisté. Já nemůžu dělat kompromisy, to nejde. A že nejsem diva, hvězda, že nezářím v muzikálu? To s sebou nese nějaký trend a já jsem naprosto netrendová. Vždy když se v hudbě objeví trend, který oslovuje mainstreamovou, největší skupinu, tak já stojím na okraji. A dávno mi to nevadí. Zpívám se skvělou kapelou a toho hraní je poměrně dost, aby se tím dalo hezky uživit. Navíc mě to velmi baví. Což je úplně nejlepší kombinace. A k tomu si můžu experimentovat, dělat svoje projekty, čímž narážím na tu desku a na koncert pro tátu. Kdybych ten klid a jistotu v sobě neměla, tak bych hudbu nedělala. Mně se příčí, jak v hudbě obecně klesá úroveň i kvalita. Hrozně mě nebaví, když je to prvoplánové a odfláknuté.

Kterou muziku v Česku považujete za kvalitní? Kromě Monkey Business, se kterými jste se dokázala natolik ztotožnit, že jste se stala jejich zpěvačkou.

Když pominu ty naše party, jako jsou Monkey Business a JAR, tak jsem vždycky obdivovala Lenku Dusilovou, která má pro mě velkou uměleckou hodnotu. Zpěvačka, ze které si sednu vždy na zadek, jen otevře „tlamu“, je Ewa Farna. Pokud se budeme bavit o hudební stylizaci a konceptu, mám velkou slabost pro Štěpána Hebíka alias 7krát3. To má styl, nápad. Úplně mě rozložila pódiová energie Gaia Mesiah, a když jsem viděla vloni na festivalu Báru Basikovou a Stromboli, říkala jsem si, jaká ona je pořád ikona. A jestli někdo byla ikona, tak Tina Turner (povídaly jsme si den po její smrti, pozn. aut.). Mě vždycky drásá, když někdo takový odejde. Tinu jsem viděla dvakrát naživo a od první chvíle jsem z ní byla naprosto vyřízená, měla jsem pocit, že mi vyskočí srdce z těla.

V jaké fázi je vaše deska?

Je to těsně před porodem a já už potřebuju, aby se to stalo, už to jde do finále. Nafotili jsme krásný fotky na obal, točíme videoklip. První singl vyšel před prázdninami a deska vyjde v září.

Rozhovory

Ewa Farna: Jestli jde skloubit práce a mateřství? Já doufám, že jsem příkladem, že ano!

Jaký z ní máte pocit?

Myslím si, že to bude hodně dobrá deska. Zcela neskromně, já se omlouvám, ale já z ní mám strašnou radost.

Skromnost stranou! Sama jste říkala, že kolem čtyřicítky už člověk prostě ví, co chce, co nechce a zároveň i víte, v čem jste dobrá...

No, v čem jsem dobrá... Tam mám občas pochybnosti.

Ale tak s hudbou je to u vás bez pochybností.

Možná. Ale mě na hudbě baví, kolik má aspektů, ve kterých se můžete zlepšit. Můžete se vzdělávat, posouvat. A jen si řeknete, že teď jste jakože dobrá, tak vás něco okamžitě vyškolí! Píseň, koncert, intonační chyba, zapomenete text… Je zrádné myslet si, že to máte pod kontrolou. A je krásný, že člověk musí být stále ve střehu.

Prozradíte název desky?

Slečna náročná.

Skvělý nápad.

K té čtyřicítce to naprosto sedí. Jsem náročnější na všechno. A to je spojený s tou poctivostí. A kromě toho, že si myslím, že je to dobrá deska, je i autorská. To pro mě bylo hrozně důležitý.

Před osmi lety jste vydala Škrábnutí jako způsob, jak v sobě uzavřít truchlení po tátovi. Měla i Slečna náročná něco „splnit“?

Je to deska o ženském tématu, o ženském vnímání. O tom, že se už člověk v sobě trochu vyzná. Ale i o ženě jako o matce, partnerce, milence, o ženě v dnešním světě a vlivech, které s ní hýbou. Ale je tam i velká sebeironie, kterou mám moc ráda. Nebaví mě vážnost doby, kdy se skoro musíte ptát, jestli si můžete z něčeho dělat legraci, abyste někoho neurazili. Takže je tam i myšlenka, aby se ženský chytly malinko za frňák a řekly si, že je dobrý nebrat se tak strašně vážně.

V čem jste náročná sama k sobě?

Ve všem! Zajímavou věc mi teď řekla má spřízněná duše, která se mnou občas rozebírá bolavé věci: Já mám pocit, že ty jedeš hodně na výkon, i když si to nemyslíš. Ale podprahově a pocitově to tak máš a pak si to zapomínáš užívat… Něco na tom bude, protože přílišná disciplína a náročnost jsou fajn, ale zároveň je důležitý i, jak říká můj partner, opočnout. Radovat se, užívat si to, netrápit se tím, co jste udělala špatně. Člověk se tím svazuje, přistřihává si křídla a zamezuje uvěřitelnosti a radostnosti.

O umělcích se říká, že jsou to bohémové, ale vy jste si to bohémství malinko ztížila tím, že jste se před devíti lety stala maminkou.

To byl naopak vrchol mého bohémství.

To věřím. Ale stala jste se svobodnou maminkou, která je na dceru sama a musí se postarat.

Já si myslím, že si to vždycky musím dělat trošku těžší.

Je to ve vaší povaze?

Je. Já vždycky musím jít hlavou proti zdi a tu hlavu si rozbít, abych se nad sebou vyvztekala, něco se o sobě naučila. Jinak mě to netrkne. Ač jsem duší typický Rak, tak hlavou jsem typický Skopec. Vím, že mě to bude bolet, ale přesto do toho šlapu.

Jak se to projevuje v životě?

Věděla jsem před 10 lety, že procházím krizí. Předtím jsem vystudovala reprodukční biotechnologii na zemědělce, kde jsme dnes a denně probírali... víte co, reprodukci. Tak se mi stane ta věc, že otěhotním. To mě dodnes trošku zaráží. A já? Já si řeknu, že to zvládnu.

A zvládnete.

Ty věci jsou tak, jak mají být. Kdybych nepřišla takzvaně, když to řeknu blbě, s outěžkem, tak bůhví, co by se mnou bylo. Sice přišlo těhotenství v blbou dobu, ale moc mi pomohlo, dala jsem si život do pořádku. Do té doby jsem byla až moc bohémská, jen jsem tak plápolala. Sama, nešťastná, rozejitá, bez partnera, zoufalá. Neměla jsem práci, bylo málo hraní, říkala jsem si, co budu dělat. A přerazila jsem to tím, že jsem přišla do jiného stavu.

Budete ku příležitosti čtyřicátin bilancovat?

Ne, to já nedělám.

Nevracíte se do minulosti?

Já se právě vracím a hodně často, ale nedělá mi to dobře. Člověk se má dívat dopředu, maximálně si říct „Aha, tohle už jsem zažila a řešila to blbě, chtělo by to udělat jinak.“ Ale já jsem se v minulosti opravdu jednou málem utopila… Jsem velký fatalista, mám příliš dobrou paměť a mám tendenci trápit se tím, jak se co stalo, co mi ublížilo. Fakt jsem se málem utrápila, tak se učím hledět do budoucna a těšit se.

A kdybyste se přesto do té minulosti podívala, ale s tím, že byste se pochválila. Na co jste pyšná? Co se vám povedlo v minulosti?

Já se můžu pochválit za to..., nebudu teď trapně říkat, ... jakou mám dcerušku.

To podle mě vůbec trapné není.

Můžu se pochválit, že jsem se vyhrabala z totálního dna, svého osobního. A začala jsem pracovat na tom vnitřku, i na té hudbě, vzdělávat se. A i když se posouvám mravenčími kroky, tak to nese ovoce. A já jsem strašně ráda, že všechno dělám se srdcem na dlani a pořádně. Za tohle se fakt můžu pochválit, není tam ani sekunda, kdy bych to chtěla nějak zlehčovat, ošulit.

Říkáte, že je fajn se denně naučit drobnost. Ale vy jste nejen hodně dokázala v hudbě, vy jste i vystudovala náročnou vysokou školu. To není v showbyznysu úplně běžná věc. Jaké kroky vás, holku z muzikantské rodiny, k tomu vedly?

Já jsem vystudovala střední školu hudební, hrála jsem s Black Milk a říkala si, že když půjdu na konzervatoř, tak co? Druhá maturita, budou mi zakazovat, abych někam jezdila na koncerty. Já chci dělat úplně jinou hudbu a oni mě budou vychovávat?

Tak jste se rozhodla jít studovat úplně jiný obor?

Od malička jsem bývala u koní, tak jsem kvůli nim vybrala tu zemědělku. A brzy jsem zjistila, jak úžasná je to škola. Měla jsem touhu se něco dozvídat, učit se a byla jsem pyšná na to, že na tu školu chodím. Já vždycky sedím na dvou židlích a tím si to trošku komplikuji, ale mám pocit, že jedno nemůže být bez druhého.

Sedíte ještě dnes i na té židli zvířecí, chovatelské?

Sedím, protože v covidu jsem začala zase pracovat u koní, a když covid skončil, tak jsem si řekla, že to budu praktikovat dál. Ale samozřejmě jsem z těch dní, kdy tam jezdím, ukrajovala, až je z toho jen úterní dopoledne. Času je málo, začali jsme zase hodně hrát, deska, přes léto mizím na Šumavu, připravují se koncerty pro tátu...

Možnost útěku do klidu evidentně potřebujete nadále.

Strašně, teď jsem si pořídila na Šumavu tři slepičky a řeším, jaký budu kupovat kurník.

Typické starosti holky z Prahy.

Přesně tak.

Žijete v samém centru, na Kampě... Potřebujete ruch velkoměsta?

Já si na město vůbec nepotrpím, ale využívám ho. Na nějakou laskominu do dobrý restaurace a tak, ale moje srdce je momentálně na Šumavě.

To je vaše útočiště.

Můj táta má geny v jižních Čechách, miluju to tam. Je to tam malebný. Máma je ze severu a ten je prostě tvrdý.

Rozhovory

Její osud zpracovala Tučková v Bílé vodě. Kdo byla první žena tajně vysvěcená jako kněz

Kromě desky pracujete na čtyřech koncertech pro tátu, pro Karla Černocha, který by letos slavil osmdesátiny, ale odešel příliš brzo. Jak na něj vzpomínáte, co bylo „to vaše“?

Kdybych mohla mít jedno přání, tak bych chtěla jeden večer na gauči u televize s tátou. Fakt strašně moc.

Co byste dělali?

Povídali bychom si. Ležela bych mu na břiše. Našla jsem ve starém mobilu fotku, kdy už táta byl nemocný, je to jedna z posledních fotek. A my na ní přesně takhle spolu ležíme u televize. Je to rozmazaný, ale pro mě má ta fotka obrovskou cenu. Něco probíráme, asi něco hudebního nebo mluvíme o životě. A já bych to chtěla ještě jednou zažít. A říct mu všechno, co jsem říct nestihla. A jak ty podzimní koncerty vznikají, tak se probírám kvantem materiálu, fotek, videí a často se přistihnu, že mám slzy v očích.

Co říkal tatínek na vaši první desku, kterou ještě slyšel?

Vydávala jsem ji přesně v době, kdy už byl nemocný a strašně jsem všechny tlačila, abychom to vydali co nejdřív. Táta umřel 27. prosince a já mu desku 14. prosince dala do ruky. Dal si ji na hrudník, na srdce a říkal: „Ježíš, to mi dělá tak dobře, to mám takovou radost.“ Pak sundal z cédéčka obal, přečetl si booklet a poslechl si ho. Krásný to bylo. Vydávání desky mám navždycky spojené s ním. Chci to dělat tak, aby se mu to líbilo. A u těch koncertů je to podobné. Měla jsem sice lehoučkou obavu, jestli už to není moc dlouhá doba, co táta odešel, ale pak je v televizi repríza Kouzelníka a vy vidíte, jak byl geniální.

Kdo kromě vás přijde vzdát Karlu Černochovi hold, kdo bude zpívat jeho písničky?

To bylo docela těžký, protože spousta lidí už tu není. Ale bude zpívat samozřejmě Matěj Ruppert, můj kolega. Potom Ondra Ruml, který se s tátou znal z Českého rozhlasu. Je důležité mít tam kromě mě i další ženy, určitě tam bude Bára Basiková a Leona Machálková, a musí být někdo z jeho generace, takže v Praze budu mít Marii Rottrovou a v Ostravě Helenu Vondráčkovou. Hostem bude i Michal Prokop, který mi kdysi řekl, jak měl mého otce strašně rád, že to byl špičkový zpěvák a moc si ho váží. A chybět nebude ani Peter Lipa. Těch lidí, které bych chtěla oslovit, jsou mraky. Ale mnozí mají svého hraní hodně a říkají, že už jsou ve věku, kdy se nemůžou učit nic nového. A já to respektuju.

K vašemu jménu se často dodává, že jste dcerou Karla Černocha, ale co vaše maminka, jaká je?

Máma je dobrá duše. Pomáhá doma a pomáhá jako lékařka v práci, za jakýchkoliv okolností. Je to dobrodinec, často na úkor sama sebe. Tím, že její životní partner odešel příliš brzo, tak utrpěla velkou ránu. Nenabažili se. A po tátově smrti ten fokus zamířil na mě. Jenže já se hrozně bránila, protože jsem sama měla co dělat se sebou, což mě zpětně trošku mrzí. A ona moc potřebovala, aby ji někdo objímal, vyjádřil podporu a lásku. Ovšem po tom, co se objevila Laura, se to dost razantně změnilo, začaly jsme být čím dál víc srostlé. Věděla jsem, že bez její pomoci to nejsem schopná zvládnout.

Stále žijete společně?

Je to tak. Sestěhovaly jsme se v době covidu. Ve chvíli, kdy se objevila první pandemická vlna, mi přišla zpráva, že se ruší veškerý program na další půlrok, tak se mi nejdřív udělalo špatně. A následně jsem to s ledovým klidem začala řešit. Okamžitě jsem se rozhodla pronajmout svůj byt, do týdne jsem se vystěhovala a noví nájemníci se zabydleli. Zajistila jsem si stálý příjem, když jsem nemohla zpívat. A pak jsem začala přemýšlet, co budu dělat dál. Řešila jsem, že bych učila zpěv online a tak, ale pak jsem si uvědomila, že jestli mi něco kromě zpěvu opravdu jde, jsou to ty koně. O které se navíc musíte postarat, ať je pandemie, nebo ne. Tak jsem rozhodila sítě a za týden už stála ve stájích.

Jak funguje vaše třígenerační bydlení, soužití tří žen?

Jsme tři ženy a pes. Obě jsme s mámou pracovně vytížené a často se spíš míjíme a předáváme si péči o Lauru. Já mámě kladu na srdce, že je důležitý a zdravý, abychom se od sebe občas odlepily, abychom si psychicky odpočinuly. To, že nemám svoji domácnost, mě po pravdě občas trýzní. Navíc mám lásku a chci ten čas a život trávit i s někým jiným. A to tam pak mámě Lauru nechávám, ale jako máma se vracím občerstvená.

Dlouhou dobu se, když se googlilo vaše jméno, objevovaly hlavně články řešící otce vaší dcery. Ale na podzim málem spadl bulvár, protože máte „konečně“ partnera, lásku.

Ani jsem netušila, co způsobím, když se svěřím, že jsem zabouchnutá.

Jste šťastná?

Je mi dobře, což je hrozně důležité, protože před 10 lety mi fakt dobře nebylo. A teď se učím přiznat si, že mi dobře je. Ono se totiž na pocit, že vám dobře není, dá snadno zvyknout…

A už se to tak trošku od vás očekává, že jste taková nešťastnice?

Přesně tak. Život je jako horská dráha. Já vnímám, že jsem se jako člověk dala dohromady, postavila se na obě dvě nohy a řekla si, že už nedopustím žádné plandání. A pak se člověk přestane hrbit, koukat do země, začne se víc dívat kolem sebe s hlavou vztyčenou. A ono i to okolí vás najednou začíná vnímat jinak.

Vztahy

Vitamin „S“ potřebujeme pro naši pohodu. Kde ho najdeme a proč je tak důležitý

V minulosti jste řekla, že na chlapy jste štěstí neměla, ale že máte štěstí v jiných oblastech. Já velmi obdivuji, že jste „dokázala počkat“ na to pravé. Občas single lidi mají pocit, že jsou nekompletní, že je s nimi něco v nepořádku.

Já jsem to špatný období v minulosti potřebovala strávit, odžít si to. Každému trvá jinak dlouho, než se vyrovná se zklamáním. Někdo se opije dvakrát v hospodě, někdo to přebije jiným vztahem. A já jsem se v tom prostě dlouho plácala. No a co?

Neměla jste pak problém se otevřít a věřit?

Je pravda, že jsem v poslední době u sebe už vnímala určitý cynismus, který není úplně špatný, ale zároveň je nebezpečný. Člověk přestane věřit, začne se bát uvolnit. Cynismus zocelí, ale zároveň znecitliví. Já vím, že někdy působím až obhroublým dojmem, ale takové jsou holky od koní. Pracují s velkým zvířetem, samy takovou sílu nemají, tak kolem sebe staví betonovou bustu. Navíc se pohybuji v ryze mužské společnosti… Ta obhroublost byla ochrana, aby se mi nikdo nedostal pod kůži. A pak jsem dospěla do bodu, kdy jsem se přestala bát a ten betonový nános postupně ztrácím.