Dlouho jsme se domlouvaly, ale nakonec se to povedlo. Plánovaly jsme strávit povídáním slunné páteční odpoledne na terase jejího vysněného domečku, ale přišla letní bouřka a plány vzal čert. Tak to ostatně v životě bývá.
O čem byste ráda mluvila, ale málokdo se vás zeptá?
Devadesát procent novinářů zajímá téma, které se mnou mají nejvíc spojené. Něco o něm vědí, ale chtějí vědět víc. Ovšem to platí nejen o novinářích, ale i o lidech na besedách. Většinou rozhovory a besedy z člověka vygenerují zhruba deset věcí, které ho charakterizují a jsou pro něj typické. O nich se pak mluví častěji, ale jsou to pořád jen zlomky ze života. Někdy se přes ně dostaneme dál, k podstatě, ale někdy dovedou ty zlomky zavřít dveře.
Tak buďme konkrétní. Asi bych si dokázala tipnout, co je tím vaším zásadním zlomkem.
Všichni si chtějí povídat o StarDance. Dělám ten pořad spoustu let, můžu o něm mluvit dlouho a ze všech stran, spoustu mě toho naučil, řadu věcí jsem se díky němu o sobě dověděla. Přestože ho miluju a moc si té příležitosti vážím, je to jen zlomek toho, co dělám, co žiju, co mě jako člověka posouvá a co na mě má významný vliv. Protože to, co žijeme, nás rozvíjí. V tomhle měřítku by byla StarDance skoro na posledním místě. Se vší úctou. Svět divadla má pro můj život a moji osobnost úplně jiný rozměr a přináší mi neporovnatelné objevy.
Ovšem v porovnání s nejsledovanějším pořadem v zemi…
… všechny zajímá to, co souvisí právě s ním. Prožitky z divadelního světa, z jeviště, jsou docela jiné a při televizním přenosu se nikdy stát nemohou. Při přenosu mám deset vteřin, ve kterých můžu něco říct k tomu, co právě proběhlo před kamerami. A kdybych měla porovnat náročnost moderátorské profese tady a v mém druhém velkém moderátorském „doma“, tak to v obtížnosti a náročnosti vyhraje na celé čáře pořad, který moderuji v Českém rozhlase. Blízká setkání mi dávají zabrat mnohem víc, o těch bych mohla mluvit zase víc.
Na jaké vaše téma se nedostane v rozhovorech nikdy, a přitom pro ně hoříte?
Na projekty, které se staly třeba jen jednou. Byly poprvé a naposled a byly nejsilnější zážitky mého života a mé profese. Víte, já ty dvě věci, práci a můj život, od sebe neodděluji.
Třeba?
Oratorium svaté Jany s Arku, které složil Arthur Honegger a textem doprovodil básník Paul Claudel (koncertního nastudování v podání Českého národního symfonického orchestru se ujal dirigent Libor Pešek, koncert se konal jen jednou, v roce 2017 ve Smetanově síni Obecního domu, pozn. red.). Pro mě to byl životní, duchovní, duševní, metafyzický zážitek. Navíc jsme na tom pracovali s tátou… On showbyznys a opravdová tvorba, to jsou dvě rozdílné disciplíny. Marek by to možná viděl podobně.
Vy toho s Markem Ebenem máte společného hrozně moc. Oba máte vlastní pořad, oba žijete divadlem, věnujete se hudbě. Málokterá moderátorská dvojice je postavená na takové podobnosti.
Možná je to ale jen zvyk, že nás k sobě máte tak připoutané. I když je pravda, že máme mnoho takových podobností, řekla bych i rodinné zázemí, základní výchovu, vztah k profesi. Asi ti, kteří nás oslovili a dali dohromady, dobře věděli, že právě my dva dobře naplníme esenci pořadu tak úspěšného v BBC a že úspěch přeneseme i do České republiky. Velké slovo v tom měl, myslím, i Marek. Sama jsem tenkrát netušila, že mi obléknou pracovní roli, která mi tak dobře bude sedět. To se vždy ukáže až lety, až časem, ale neznamená to, že by třeba nějaká jiná dvojice nebývala fungovala lépe, jen to nemůžeme porovnat.
Vidíte a jsme zase u StarDance. U nás je to televizní jednička a vy na něm participujete od začátku. Však kolik let je vašemu Toníkovi?
Toníkovi je šestnáct, sedmnáct let existuje česká verze StarDance. Vidíte, takhle mě baví si o StarDance povídat. S Toníkem, tehdy ještě v břiše, jsem prožila první natáčení.
A ten úspěch vidíte v čem?
Možná jsem stále ještě moc optimistický idealista, ale myslím si, že ho neurčila tradičnost disciplíny „společenský tanec“, ale opravdovost, kterou v soutěži čeští účastníci divákům předvádějí. Ať už taneční úroveň všech vždy obdivuhodných účastníků byla jakákoli, nakonec vždycky vyhrála buď nějaká lidská ryzost, opravdovost nebo viditelný pokrok toho účastníka, i když třeba někdo v těch finálových kolech tančil technicky lépe. Česká StarDance je skutečná a odehrává se v noblesní a krásné atmosféře, my se toho nebojíme a máme rádi, když to je slavnostní a výjimečné. Dáme k tomu parádní živou muziku, jsme vyparádění, ale jsme to přitom pořád my. Je to nějak normální a tedy uvěřitelné. To mi na tom přijde to hezké. Ale v originále BBC, jak se vysílá dnes, už to neuvidíte.
Jak to myslíte?
Britové jsou teď ve StarDance mnohem civilnější, mají obyčejnější účesy, obyčejnější oblečení. Marek se byl před časem podívat v BBC a přijel lehce zklamaný. „Představ si, že moderátorky mají čtecí zařízení!“ V BBC ji moderují dvě moderátorky, jejich Marek už chybí, mají dvě Terezy. Některé části jsou předtočené, ale u nás je to všechno stále echt!
A vy o tom sama něco víte.
Když jsem asi před osmi lety tančila úvodní číslo s Honzou Onderem, připravil si ve své mladické nadšenosti i pro mě, netanečníka, choreografii jak na taneční soutěž. Byla jsem na smrt vyčerpaná z tréninků, měla jsem trému, i když jinak na ni netrpím. Dokonce i když mi to nabízeli, že bychom to číslo předtočili, protože jistě budu po takovém úvodu unavená, udýchaná a zpocená, odmítla jsem to.
Proč jste na to nekývla?
Připadala bych si divně. Soutěžící nutíme do přímého přenosu a já to předtočím, abych byla za dobrou? To by byl pro mě podvod!
Jasně, že měli pravdu, byla jsem pak udýchaná, mohla jsem to taky celé pokazit, ale byla to pravda. Cena živé skutečnosti se u nás nosí. Nikdo mě nenutí ve StarDance do strojenosti, chci to skutečné, a přitom na úrovni!
Navíc u tancování nejste náhodou. Vždyť vás k umění přivedly nejen rodinné kořeny, ale taky muzikál Chorus Line.
Jste dobrá! Jak to víte?
Pečlivá příprava. Vážně jste ho viděla třicetkrát?
Vlastně mě nikdy nenapadlo zamyslet se, proč zrovna Chorus Line jsem musela vidět tolikrát. Asi že v sobě spojuje všechno, co mi dělá dobře. Odehrává se v divadle, a ačkoliv je to filmový muzikál, podstatnou roli v něm hraje jeviště a zákulisí, vypráví příběhy lidí i výrazovým tancem a je tam hudba, kterou miluju.
Považujete se aspoň trochu i za zpěvačku, vždyť roli máte i v muzikálech?
Ani trochu. Ono zpívat rád a umět zpívat dobře, to je velký rozdíl. Což neznamená, že bych svou dosavadní účast v muzikálových projektech, které mě potkaly, nějak znevažovala, naopak posunuly mě v odvaze na jevišti zpívat, a dokonce si to i časem užít, jen to není disciplína, ve které bych se cítila suverénní a samozřejmá, a pokud je někdo, kdo to umí líp, má to dělat. Ale když se mi na jevišti ozve do zad hudba, což je podstata melodramů a oratorií, to je jako když se mě dotkne nebe.
Kolik vám bylo, když jste tehdy v kinech na Václavském náměstí hledala v programu Chorus Line?
Jedenáct dvanáct... Připomněla jste mi, jak mi bylo v tom filmu strašně dobře a měla jsem velkou chuť zažívat to i ve skutečnosti.
Přineslo vám pak vaše první jeviště ten kýžený pocit štěstí?
Mám dvě různá první jeviště. Když mi bylo deset let, pořád jsem tátu atakovala: V tomhle představení hrají děti, já chci taky. Nemluvilo za mě ego, které by toužilo po potlesku. Ale já se v divadle narodila a bylo mi v něm fantasticky. Portál a jeviště byly moje hřiště a chtěla jsem taky zkusit být na chvíli někým, kým nejsem. Stát tam v těch cizích šatičkách, něčím házet, něco dělat. Tehdy režisér Hudeček hledal dítě do nové inscenace a táta rozhodl: Bude-li aspoň trojka z matematiky, bude divadlo.
A byla?
Jo! Začala jsem zkoušet Fidlovačku v Národním divadle a byla jsem vážně šťastná, ale přitom jsem se nemohla zbavit pocitu, jako by tam moje duše nebyla celá. Pořád jsem nechápala, proč se necítím tak, jak jsem si myslela, že se budu cítit, až se to stane.
To jsou ta očekávání!
Nevěděla jsem, co mám čekat, ale cítila jsem, že tam nejsem úplně celá. No, ono mi taky bylo deset let, to jsem ještě nebyla já. Připadala jsem si spíš jako ve snu.
Kdy jste na jevišti začala být celá?
V Liberci, kde jsem měla svoje první angažmá po škole. Stalo se to během prvních chvil na jevišti, když přišli lidi a já najednou jasně věděla, co mám dělat. A nebyl to ani trochu sen.
Jste trémistka?
Ne, vůbec. Dokonce ani nepotřebuji potlesk, ani vidět, jak diváci na konci vstanou. Jsem šťastná, že když chtějí, zatleskají a vstanou, ale to, že jsem tam mohla být, je moje odměna. Tohle je můj život, příležitost k uvědomění si jedinečnosti okamžiku. Proto si taky tak ráda povídám s lidmi, zajímá mě, pro co ostatní planou, co jim přináší jejich jedinečnosti okamžiku, o kterých se neví a nemluví.
Když jste hledala slova pro popsání rozdílu mezi „prvním“ a „prvním“ jevištěm, napadlo mě, že to je jako když vás máma učí vařit a poprvé smažíte řízek. Pod dohledem to nervózně zkoušíte, snažíte se dělat to stejně, ale když pak stojíte poprvé bez dohledu u pánve, tak vám dojde, že to je jiné.
„Jak to, že máš, mami, ten řízek úplně křehký a ten můj nejde ukrojit?“ Mockrát se spálíte, sebe i to maso, a pak, když je už děláte téměř automaticky, někdo řekne: „Tyjo, ty máš tak skvělý řízky, jak to děláš?“ „Normálně.“ Jenom mezitím uběhlo dvacet let. Ano, to je podobné.
Když říkáte, že je vám na jevišti až s lidmi v hledišti dobře, to umí adrenalin?
Až před lidmi zapadne poslední puzzle do skládačky a je to tam!
Opravdu herce přejde i horečka, s níž do práce přišel?
Ano, tak to je. Vidím to u kolegů, viděla jsem to u našich, prostě to funguje. Táta k tomu říká, že na jevišti ho nic nebolí, protože hraje zdravého. Neškytáte, nesmrkáte, čurat se vám nechce, až na výjimky…
Tuším pikantnost?
Jsou představení, ve kterých se toho hodně vypije. Hrajete, že pijete víno, což tedy není víno, ale tekutina to je, to pak už na děkovačce mám co dělat, abych to vydržela.
A když je to ta horečka, vydrží vám zdraví?
Kdo s tím umí trošku pracovat… ale zas abych netvrdila, že se nikdy nepodrbu, nikdy nekýchnu, to by mě pak někdo mohl chytit za slovo, ale tělesnost jde vážně na jevišti stranou. Úplně nejvíc jsem to cítila, když před lety přijela do Švanďáku hrát Annie Girardot svou one woman show. Měla jsem místo na balkoně a viděla tak nejen na jeviště, ale i část portálu. Annie hrála učitelku, takže na jevišti seděla za katedrou, odmluvila a odehrála monolog, ale o přestávce za tou katedrou zůstala sedět a kouřila tam jednu cigaretu za druhou. Až na konci mi došlo proč. Představení skončilo, ona se poklonila.
Merci, merci, s hlubokou poklonou zamávala divákům, a když sešla mimo jejich dohled, zkroutila jí bolest celé tělo, z každé strany ji podepřel jeden asistent a najednou tam byla stařenka, věchýtek nad hrobem. Ještě jednou se pak na jeviště vrátila a zase tam stála ta energická Francouzka. Stačilo pár kroků mimo diváky, a síly došly. To je síla jeviš tě a dar energie od diváků. Jejich pozornost je jako vztah, který navážete. Cítíte lásku, kterou vám dají. Proto lidi láskou stůňou a proto láska léčí, je-li opětovaná. Nejenom v pohádkách to takhle funguje. Annie na jevišti tou láskou vykvetla, na chvilku jsme ji uzdravili, ale na úplné uzdravení to nestačilo.
Mluvila jste s ní?
Dostala jsem se k ní, mám ji i podepsanou, ale moc jsme si toho neřekly. Brzy potom zemřela.
Když to představení pro vás bylo tak silné, nechtěla byste si ho sama zahrát?
To mě nikdy nenapadlo. Občas o divadle jednoho herce uvažuji, protože mám ráda blízký kontakt s diváky, ale když já pořád ještě strašně ráda partneřím.
Co to znamená?
Mám-li možnost, zatím dám přednost partnerskému divadlu, užiju si víc s kolegy.
Už bych to být vámi neodkládala.
Jako že už jsem nad hrobem?
Ne, to vůbec, narážím na selhávající paměť. Naučit se monolog musí být s věkem těžší než lehčí a vy máte v hlavě kromě šuplíků s rolemi taky šuplíky s hosty, které denně zpovídáte v rádiu.
Paměť mám díky tomu spíš lepší. Dřív jsem si musela psát poznámky, na co se svého hosta chci ptát, ale to už nedělám, udělám si přípravu, načtu si podklady a ve vysílání to vysypu z hlavy. Tuhle schopnost jsem si vytříbila, ale potřebuji oddech a o prázdninách mám rozhlasové prázdniny. Cítím, jak jsem přesycená informacemi.
A role se učíte pořád snadno?
Snadno, jinak by to nešlo. Při natáčení se je učím na místě. Sama tomu nerozumím, jak je to možné, a jediné vysvětlení mám, že je mozek mimořádný sval, který si vytrénujete. Ale když se vrátím k tomu, proč mě nenapadlo pustit se do one woman show, jakou sehrála Annie, tak ten důvod je tady doma.
Vždyť Toník už je docela velký.
Nejde o Toníka. Můj manžel (Jakub Nvota, pozn. red.) je skvělý autor, režisér a dramatik. Pro Martina Trnavského napsal už tři hry pro jednoho herce, tak pokud by měl přijít někdy čas na one woman show, tak bych si přála, aby mi takovou roli napsal právě on.
V létě si odpočinete od rozhlasu, ale letní scény jsou vaše. Na letní scéně Kalichu je často vaším partnerem Aleš Háma, s ním se dost vyřádíte.
Hrajeme spolu roky, je to můj oblíbený jevištní partner i velký kamarád. Teď jsme spolu ve třech inscenacích, spolu jsme hráli v Mýdlovém princi a kdysi v Karlových Varech jsem hrála i jeho matku. Jsme přátelé, jeho žena nám navrhovala rekonstrukci domu a vymyslela terárium pro našeho hada.
Nejste vy náhodou mladší než Aleš?
Jsem, ale u Přemyslovny a Karla IV. se to sneslo. V tom představení jsem byla „zjevená“ matka. Občas mě tak se smíchem představuje. Až budeme s Alešem moc staří, abychom hráli Frankie a Johnyho, až bude fakt divné, že hořekuju, že nemůžu mít děti, a ono bude evidentní, že to nejde, tak doufám, že nám Kuba napíše něco nového.
Hrajete radši veselé, nebo temné ženy?
Hraju často role, které jsou pro diváka primárně komediální, ale uvnitř mých postav se vždycky odehrávají velké zlomy, mají své spodní proudy, nejsou to čistokrevné komedie, ačkoliv se při nich divák hodně nasměje. Jasně, trochu mi chybí velké role v tragédiích, které jsem hrávala Na Palmovce, jako třeba Gazdina roba. Ale vynahradilo mi je loňské angažmá v Bratislavě, kde jsem na tamních Shakespearovských slavnostech dostala roli v Hamletovi. Nádherné velké divadlo, to já miluju.
Cítíte, že lidé dnes potřebují spíš veselé divadlo, že je po něm větší poptávka?
Poptávka po něm rozhodně je větší, ale jestli ho lidé potřebují, tím si nejsem jistá. Podle mě mají náročnější divadelní představení homeopatickou funkci. Vidím-li na jevišti lehčí verzi svého vlastního trápení, tak mě to zahojí spíš, než když na něj budu chtít zapomenout u telky u povrchní komedie. Lidé si myslí, že potřebují komedii, ale divadlo uzdravuje. Koneckonců vždyť my to taky jenom hrajeme, nic strašného se nám ve skutečnosti neděje.
Povězte mi, jak se stalo, že oba vaši životní partneři jsou režiséři?
To je náhoda.
Oba jsou různé osobnosti, to je bez debat.
Jsem pro režiséry dobrá manželka, znám a chápu ten jejich trochu svébytný způsob života. To, že jsou oba režiséři, mají vepsáno v povaze, a na to asi jistou slabost mám. Musí být širokospektrální osobnosti, což je pro ně samotné občas strašně těžké. No, a já mám velké porozumění pro typ mužů s režisérským vnímáním světa. Rozumím jim, podporuji je a obdivuji. Režisér musí v inscenaci obsáhnout a umyslet všechna témata, všechny postavy, všechna světla, postavení na scéně…
Chodila jste vůbec někdy s hercem?
Vlastně ne. Ještě na škole jsem chodila se spolužákem, který studoval herectví, ale tomu jsem řekla, že je víc režisér, ať jde studovat radši režii, a šel.
Je režisér?
Je obojí. Někdy se ale rozčiluju, když se mě všichni ptají, jestli mě doma můj muž režíruje. Na tu otázku jsem lehce alergická.
Myslím, že jsem vám ji před lety, když byl vaším manželem/režisérem Petr Kracik, taky položila. Ono se to nabízí.
Jenže on je omyl si myslet, že režisér je nadřazená profese. Není můj šéf. Režisér je spolutvůrce, je můj sparingpartner, potřebuju ho proto, aby byla moje postava uvěřitelná. On to zastřešuje, on vidí tři kroky dopředu. Vedeme s ním dialog, tvoříme, herec není pouhou režisérovou loutkou. Mezi herci je na to takový oblíbený fór, jak režisér zkouší Cyrana. Herci tvoří, drží se jeho připomínek. Chce-li víc pláče, víc melodrama, víc slz, dostane to. A pak je premiéra a na jevišti se odehrává něco, co nikdy na žádné zkoušce neviděl. O přestávce vlítne na Cyrana do šatny, a ten mu na jeho křik s ledovým klidem odpoví. „Jen klid, já tě taky nechal dva měsíce režírovat.“ A ještě musím dodat, že velkým partnerem je pro herce divák. Ten má nepopiratelný vliv na to, jaké divadlo se bude hrát.
Po představení jezdíte hned domů, nebo to potřebujete ještě „dovstřebat“, mluvit s diváky, podepsat památníky…
Mluvit s diváky nepotřebuji, ale neobtěžuje mě, když na nás po představení čekají, aby mi své dojmy řekli. Já z nich spokojenost cítím už během představení a je to silnější než všechna slova. V sobě si představení ráda dožívám, třeba při premiéře se mi občas ani nechce vylézt z šatny, chci chvilku jen sedět, popovídat si s kolegy třeba o tom, kam pojedeme na prázdniny, a nechat to pomalu odeznít. A taky ráda chodím pěšky, jedu do divadla metrem a z představení se ráda kousek projdu. No, a doma to pak proberu s Jakubem, on zas má pochopení pro herečky.
U filmu je to zase úplně jiný styl práce.
A u seriálu zase jiný. Během čtyř týdnů se natočí deset dílů, točí se na přeskáčku... Musíte se udržovat v obraze, kam se vaše postava vyvíjí, co scéně předcházelo. U filmu to hlídáte taky, ale pracujete na něm jen třeba týden dva, pak jde do střižny, uplyne rok, je premiéra, vy na ní sedíte a buď si říkáte, jé to je hezké, nebo taky hledáte zadní východ, abyste stihla utéct před koncem titulků. I to se mi už stalo.
Teď pracujete na seriálu Jedna rodina, který řeší téma patchworkových rodin, což je dost aktuální i ve společnosti.
Ano, to je vybrali tvůrci opravdu přesně. Různé varianty toho jsem už v životě zažila.
Už jste z nějakého projektu vycouvala?
Stalo se mi, že scénář byl skvělý, dobrý byl režisér i kolegové, jenže pak se začalo točit a nefungovalo to. Věděla jsem brzy, že to bude průšvih. Jenže co by bylo profesionálnější? Utéct, když jsem měla podepsanou smlouvu a nechala bych ve štychu sto lidí ve štábu, nebo to vzít jako zkušenost a zůstat? Já tehdy zůstala. Ale že to nedopadne dobře, to jsem věděla hned. Říkám si, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí a radši jsem aktivní na hřišti než „paní chytrá“, která radí „od televize“.
Snad nikdy jsem vás neviděla nenaladěnou, bez úsměvu, je to vaše role pro okolí, nebo jste fakt tak chorobně optimistická?
Garantuji vám, že nic jako moje role pro vnější svět neexistuje. Buď usměvavá, životní kříž se ti ponese líp, to není heslo, které bych si nějak objednala. Jsem prostě taková. Ale nemyslete si, ne vždycky, před dvěma dny jsem večer křičela na souseda, který na mě byl nepříjemný, a byla jsem to já, kdo byl nakonec mnohem víc nepříjemný. Byla jsem unavená, začal zvyšovat hlas, a protože jsem mírně cholerická, zařvala jsem taky.
Tak je to rozhodně zdravější práce s emocemi než to v sobě dusit. Moc jste mi udělala radost, jak jste před časem mluvila o tom, co s vámi dělají synovy školní výsledky. Tedy spíš, že toho s vámi moc nedělají.
Nevím, jestli je tahle moje rodičovská cesta správná. Naše školství není v dobrém stavu a mnoho mých fundovaných hostů v rozhlase mi to potvrzuje. Že by se náš Toník přetrhl, aby měl samé jedničky, to netvrdím. Ale vím, že nemůže obsáhnout ve škole všechno na jedničku, na to má kapacitu málokteré dítě a já chci mít primárně šťastného syna, který se věnuje na maximum tomu, pro co má vlohy. Bude-li šťastný jedničkář, třeba jako Kubův mladší syn, který je studijní typ a má mimořádnou hlavu na učení, budu ho k tomu vést. Ale respektuji i to, že to má moje dítě jinak, a tak ho vedu primárně k aktivitě. Aby věděl, co ho baví, a to měl chuť a touhu dělat. Toník má plejádu známek, ale je ke mně upřímný, nemá vředy ze známek ze školy, a to je pro mě podstatné. V naší rodině totiž máme index štěstí na nejvyšší příčce. Rozhodně v našich základních hodnotách nejsou růst, prosperita a nový mobil každou sezonu hlavními ukazateli úspěchu.
Co vás jako mámu rozčiluje?
Lhostejnost, která vede k lenosti. Pro mě je podstatné obyčejné bytí, a to mi dělá úsměv na tváři.
V létě bude mít premiéru váš nejnovější film Nikdy neříkej nikdy, a ten se točil i v Africe, kde to muselo být ale neobyčejné. Líbilo se vám tam?
Tam jsem se bohužel vůbec nepodívala. Moje postava do Afriky nejela, tam jela jen Lenka Krobotová a Petr Vondráček.
Jejda, tak to jsem se pěkně sekla. Nebyla jste naštvaná, že vás nevyvezli do Keni?
Nebyla jsem naštvaná ani trochu, asi bych na to stejně neměla čas. Africká linka se do scénáře dostala později, zpočátku v plánu nebyla. Ten film jsme točili už během covidu, tři týdny trvalo hlavní natáčení na Slovensku. Já bych si asi jindy nemohla dovolit odjet na tak dlouho. Blízká setkání jsem v rozhlase mohla předtočit, ale kdyby se hrálo divadlo, nemohla bych odjet.
Váš herecký partner Tomáš Maštalír je velký fešák a sympaťák. Do Čech začínají pronikat jako konkurence nejen slovenské herečky, ale i herci. Kvitujete to?
Kdyby byl Tomáš jen krasoň, tak by mi to ke spokojenosti nestačilo. On je navíc výborný herec a fajn kolega. Já na Slovensku a se slovenskými kolegy pracuji strašně ráda. A jednoho Slováka mám koneckonců i doma.
Jste po ženské linii Španělka, to se dobře snoubí s větší emotivností, ale překvapilo mě, že jste introvertka.
Jsem, mám v sobě vnitřní klid, moje energie je klidná, taky si umím dobře zamlčet. Ale uvědomuji si, že jsem taky herečka a moderátorka a moje profese o mně vytváří jiný obraz. Můj vnitřní svět je klidný, což by zvenčí málokdo odhadl.
Takže víte, že to moc není vidět?
Jsem soudná a nedávno jsem se svým obrazem byla konfrontovaná. Natáčeli jsme dokument o tátovi, který slavil jubilejní pětaosmdesátku. Když jsem pak viděla výsledek, byla jsem překvapená. Z obrazovky na mě vykoukla divoce gestikulující paní, která se smála a rozhazovala rukama. S úžasem jsem na ni/na sebe koukala. Přísahala bych, že jsem před kamerou tiše seděla v křesle a soustředěně a docela vážně vyprávěla o tom, jací jsou moji rodiče. Můj vnitřní tok byl v tu chvíli úplně klidný. Kuba mi pak povídá: Klidná, introvertní a tichá byla v celém filmu jen tvoje maminka.
Když jsme se potkali u diktafonu před dvanácti lety, ptala jsem se vás, co byste se ještě chtěla v životě naučit. Pamatujete si, co to bylo?
Vůbec netuším. Ale ještě bych toho chtěla umět spoustu. Díky své profesi se učím pořád něco nového, nebo se aspoň vylepšuji v tom, co umím. Určitě se pořád ještě učím umět dobře poslouchat. Nemyslím druhého, to my vcelku jde, ale spíš sebe. To je do života, pracovního i soukromého, skvělá disciplína. Pak bych se rozhodně letos chtěla naučit vařit lepší marmelády, ty umím jen před kamerou. Chtěla bych pracovat na zlepšení svých jazyků. Jiné mety moc nemám. Ono se ukáže, co mi život přinese, abych uměla. Umím určitě za těch dvanáct let spoustu věcí líp. Naučila jsem se být lepší máma, i když jsem jistě během těch let udělala hodně bot. A opravdu hodně jsem se toho naučila o vztazích.
Tehdy jste se chtěla naučit řídit auto.
No vidíte, a to umím dobře. Dokonce řídím i obytňák.
TEREZA KOSTKOVÁ (47)
- Herečka a moderátorka
- Jedna ze čtyř dcer, které vychoval herecký pár Petr Kostka a Carmen Mayerová.
- Z maminčiny strany má španělskou krev, z otcovy strany ji pojí rodová linie s klanem Hrušínských.
- S režisérem Petrem Kracikem má syna Antonína, jejich manželství skončilo před osmi lety. Pět let je vdaná za slovenského režiséra Jakuba Nvotu.
- Hraje v seriálech, moderuje pořad Blízká setkání na Dvojce a StarDance v České televizi. Hraje nejčastěji v divadle Komorní Kalich a Viola.
Zdroj: časopis Vlasta
