Publikoval jste dvě knihy k dějinám tetování. Kdy a kde vzniklo tetování?
To je hned na úvod těžká otázka. Patrně se to nikdy přesně nedozvíme. Ale díky práci archeologů a dalších vědců – třeba i dermatologů, anatomů nebo lékařů – víme, že nejstarším známým tetovaným Evropanem byl slavný Ötzi čili mumifikovaný muž z Ötztalských Alp. Jeho důkladně prozkoumané tělo s řadou – přesně 61 – tetovaných čárek, někde v podobě křížků, je staré kolem 5300 let! A nedávno, fakt před pár lety, došlo k překvapivému zjištění, když ve fondech Britského muzea bylo u dvou mumií z egyptského Gebelénu přehodnoceno jejich stáří, na zhruba 5200 roků. Muž měl vytetovanou dvojici zápasících zvířat, žena asi naznačenou hůl a několik písmen S. V prvním případě jde tedy o nejstarší figurální tatuáž, byť nepřímých dokladů, že se pravěcí lidé tetovali, je víc: sošky s čárkami, šídla.
Jak vůbec vznikl termín tetování – podobný v řadě zemí?
To je z polynéských jazyků. S tímto termínem, tatau nebo tatu a podobně, se v Tichomoří setkal kapitán James Cook a jeho posádka, jak víme z lodních deníků. Nejprve tak bylo slovo pro stálé barvení kůže zapsáno anglicky jako tattow, přičemž proniklo do mnoha dalších řečí – německého tättowierung, ruské tatujrovky či českého tetovování, jak se u nás psalo ještě v 19. století.
Proč se vlastně lidé tetovali v dřívějších dobách?
Těch důvodů je spousta a popsali bychom jimi celou Vlastu. Když jsem se o tetování na Filozofické fakultě UK jako student etnologie začal kdysi zajímat, chtěl jsem si v tom udělat jakoby pořádek, klasifikovat důvody. A z toho mi vyšlo přibližně osm funkcí: nejen zjevná estetická, ale i rituální, magická, komunikační, statusová nebo léčebná. Ostatně možná i ten dávný Ötzi se totiž tetoval kvůli zdraví – čárky měl na místech, kde trpěl bolestmi, artritidou. A na jiných mumiích z Jižní Ameriky vědci zjistili, že pro „léčená“ místa se užívalo i jiného pigmentu. Ze spálených bylinek. Ovšem nejdůležitějším důvodem pro tetování nejspíše bývaly přestupní rituály, iniciace, kdy podstoupená bolest a prolitá krev proměňovaly jedince v jiného, lepšího člověka.
Čím se tetovalo?
Vším možným. Za nástroje sloužila šídla, dále rybí kosti, trny, vyřezané hřebínky z kosti, na něž se tlouklo, pak ostré jehlice a konečně tetovací strojky. Ty vše v 19. a 20. století zrychlily. Dost možná nejzajímavější metodu ale pěstovali Inuité, Eskymáci. Jejich ženy doslova prošívaly kostěnou jehlou s obarvenou nití tváře osob – většinou na bradě – a pigment tak zůstával pod kůží. Asi vás překvapím, ale znám nejméně jednoho českého tatéra, který to na svých klientech i zkouší...
A co hygiena a možnosti infekcí? Byly veliké?
Rozhodně ano. Setkal jsem se s jednou teorií, která se zmiňovala o tetování jakožto testu imunitní zdatnosti, kdy prostě „domorodou“ tatuáž přežili jen ti zdraví, zdatní a tudíž prověření jedinci – se záněty, s infekcemi a horečkami i smrtí se leckdy počítalo. Vždyť v Polynésii se tetovaly i genitálie, šourky a žaludy, takže i při veliké profesionalitě tamních mistrů, tohungů, patrně někdo podlehl.
Jak se později měnil přístup k tetování?
Jen v krátkosti: z posvátné, obřadné a společensky mnohovýznamové aktivity došlo v moderních společnostech k jasné dominanci estetického důvodů, jak dobře vypadat, zvýznamnit sebe sama.
Používalo se někdy tetování jako trest?
Jistě! Tetovali se galejníci, označeni byli vězni v mnoha kulturách, stigmatizace osob je s kérkami hodně spjatá. Bohužel hodně dehumanizačním nástrojem se tetování stalo v koncentračním táboře v Osvětimi, kde Židé i Romové – nejprve sovětští váleční zajatci – byli nacisty značeni jehlami i takovým prostým razidlem s výměnou číslic. Třeba populární kniha Tatér z Osvětimi obsahuje mnoho výmyslů, jak prokázali polští historici v jedné studii, ale základ je reálný – dotyčný slovenský tatér existoval.
Byla někdy v minulosti doba, kdy by se nějaké společenství tetovalo tak hojně jako nyní?
Spíše i více. Ale jde jen o lokální kultury. Právě ve zmíněné Polynésii bylo na řadě míst – třeba na Samoji, na Tonze či Markézách – nepředstavitelné, aby mladý muž, uchazeč o ženy, nebyl pěkně ozdobený. Samojci mívali takové vytetované legíny pea až pod kolena, Markézané měli překrásné ornamenty po celém těle, i na obličeji. Tetovali se postupně celý život. A znáte Maory – jejich lícní spirály moko bělochy včetně Cooka uhranuly a šokovaly, dalo se v nich číst, jako umí heraldici v erbech. Maoři se jejich náčrty i podepisovali pod smlouvy. Takže ano, v Tichomoří bylo hodně vidět.
A proč se tetují lidé dneska?
Na to jsme již narazili, ale vnímám vlastně dvě linie. Jednou je ta módní, estetická a atraktivní – hezky se „dozdobit“, aby lidé zaujali společnost plus své protějšky, a pak tou druhou, asi méně častou, ve které jde řadě osob a členů subkultur o prožitek, rituál, niternost, významy... Ta druhá je mi sympatičtější, ale platí, že přístupy k tetování jsou notně pestré a též zcela svobodné.
Jsou oblasti, kde jsou tetované hlavně ženy?
Byly. U Inuitů se spíše tetovaly ženy ve tváři, svislými čárkami na bradě, aby byly v kožichu hned rozpoznatelné, na japonském Hokkaidó tamní dospělé Ainky mívaly kolem úst takový větší úsměv, jakoby „knír“ kolem celé pusy. A ještě na přelomu 19. a 20. století se pěknými ornamenty a křížky tetovaly křesťanky na Balkáně, třeba v Bosně. Kulturně se genderové poměry hodně lišily.
Existují nějaké sbírky tetování? Jak vypadají?
Zvláštně. Když jsem před lety chvíli studoval na Tokijské univerzitě, snažil jsem se dostat k tamním sbírkám celotělových barevných tatuáží, kterým se říká horimono. Nepovedlo se mi to, ale na odborných snímcích jsem ta „torza“ viděl. I v Čechách jsou anatomické sbírky částí tetovaných kůží naložených v lihu, další exempláře má Britské muzeum a četné další instituce.
Máte vy sám nějaké tetování?
Stále ještě ne – a asi to nestihnu. Moji kamarádi tatéři si z toho dělali i srandu; nabídek bylo celkem dost. V Japonsku, kde je velká tradice tohoto umění, jsem o tom uvažoval, ale pořídit si zdobení od skutečného mistra a tradiční technikou není snadné. Až se jednou vypravím na Markézy, kde žili podle mne ti nejkrásněji tetovaní lidé všech dob, tak uvidím... Nicméně tetovaná je moje nejstarší dcera Lucie. Šla do toho sama, nijak jsem jí do toho nekecal. Dnes už je tetování svobodná volba.
MARTIN RYCHLÍK
MARTIN RYCHLÍK
- Etnolog a vědecký novinář.
- Pochází z Broumova.
- Vystudoval etnologii a dějiny a teorii kultury na FF UK.
- Zabývá se mimoevropskou etnologií a antropologií umění a kulturních areálů.
- Autor dvou monografií o tetování (2005, 2014). Uspořádal několik výstav k tetování.
- V nakladatelství Academia tento rok vydal obsáhlou publikaci Dějiny lidí.
ZDROJ: časopis Vlasta
