Původně jste se vyučil ručním knihařem. Jak jste se dostal k focení?
Za všechno může puberta a hormonální bouře. Jako každý kluk jsem chtěl zapůsobit na holky, a tak jsem je začal kreslit. Jenže ony remcaly, že se jim nechce dlouho sedět a pózovat – tak jsem tužku a papír vyměnil za foťák. Moje maminka pak ty fotky vzala a krátce po revoluci je donesla na brněnskou UMPRUM, kde mě pustili k talentovým zkouškám. Za socialismu by to nešlo, měl jsem samé čtyřky a talent nikoho nezajímal. Nakonec mě přijali, čímž se mi otevřel nový svět.
Už na škole jste se začal věnovat módní fotografii. Co vás na ní tak zaujalo?
Bylo to něco, co u nás do revoluce v podstatě neexistovalo, dokonalé pole neorané, a tudíž velmi svobodné. Když to řeknu zjednodušeně, všechno bylo možné. Kdokoliv, kdo ovládnul řemeslo na globální úrovni, nikoliv jen na té provinční, byl král. A mě fashion fotka vždycky brala. Jasně, primárně šlo o prodej určitého produktu, ale já se snažil i vizuálně vyprávět nějaký příběh a vložit do něj svůj kreativní pohled. A pak tu byla ještě jedna věc – dostal jsem se k nádherným a zajímavým holkám. Nebudu zastírat, že jsem se do nich pravidelně zamilovával.
Spousta porevolučních modelek později přiznala, že od nich fotografové očekávali něco víc než jen pózování…
Lidé jsou různí, a tak i mezi fotografy se čas od času vyskytl nějaký alfa samec, který to zkoušel. Já jsem byl ale vždycky profesionál, takový hodný chlapec. Modelky jsem hltal hlavně očima a snil o nich. Nezapomeňte, že když jsem s módní fotografií začínal, bylo mi osmnáct! Chvíli trvalo, než jsem z přezrálého puberťáka dorostl do dospělého mladého muže. Teprve pak mi dívky začaly náklonnost opětovat a já prožíval první vztahy – v některých případech šlo o přátelství, v jiných o partnerství. Musím říct, že to byly krásné časy.
Dlouholeté přátelství vás spojuje třeba s Martinou Šmukovou, historicky první českou vítězkou soutěže Elite Model Look...
Martina je nádherná bytost – navenek i na duši. Vždycky byla nesmírně skromná a pokorná. A tvárná, nebála se experimentovat a hledat nové cesty. Šlo jí o výsledek a nic nebrala jako samozřejmost. Její doménou byly reklamy, katalogy a komerčnější věci. A vlastně stále jsou, protože se ve světě modelingu pohybuje i dnes. Její krása dozrála a je radost s ní pracovat.
Stejně jako Martina se v branži pohybujete už více než třicet let. Pořád vás to baví?
Ano, i když jsem samozřejmě uvažoval, že budu dělat něco jiného. Mohla za to únava a určitá opotřebovanost, kterou každý z nás čas od času cítí. A svou roli sehrál i nástup digitálních technologií, které přilákaly do našeho oboru spoustu „fanoušků“. Kvantita převálcovala kvalitu… Pak mi ale došlo, že nic jiného než fotografovat neumím. A že by mi to zoufale chybělo.
Jaké vlastnosti by podle vás měl mít dobrý fotograf?
Záleží, co po něm chcete. Krásně oblečenou a nalíčenou modelku dneska vyfotí každý. Ale pokud chcete na ostatní přenést nějakou emoci, něco jim opravdu předat, tak se to neobejde bez empatie, úcty, respektu, dobrého oka a zkušeností.
Vy jste si před lety vymyslel projekt s názvem Schůzky, v jehož rámci jste nafotil desítky slavných osobností a povídal si s nimi o svědomí. Proč jste si vybral zrovna tohle téma?
Protože sám mám špatné svědomí, což v žádném případě nemyslím jako frázi. Před dvaadvaceti lety jsem zavinil dopravní nehodu, při níž zemřeli dva lidé – kamarád Petr a spolujezdec v protijedoucím autě. Šlo čistě o moje selhání, se kterým jsem se snažil vyrovnat. A tenhle projekt byl jeden ze způsobů. Spočíval v tom, že jsem fotografoval české a slovenské osobnosti, dohromady jich bylo sedmasedmdesát, a kladl jim zdánlivě jednoduchou otázku: „Co se vám vybaví, když se řekne svědomí?“ Výsledek jsem přetavil do knihy, jejíž výtěžek putoval Nadačnímu fondu Kolečko. Ten jsem založil v roce 2004 a jeho náplní je pomoc dětem postiženým následky dopravních nehod a úrazů obecně.
Jak často se vám onen osudný den vrací v myšlenkách?
Neustále. Rozhodně to nefunguje tak, že začnete dělat bohulibé věci a všechno se jako mávnutím kouzelného proutku srovná. Myslím, že mě to bude pronásledovat do konce života. Nejde o to, že bych se den co den utápěl v depresích – od nehody uběhlo spoustu let a čas, jak známo, obrušuje hrany. Spíš se vina dostala hluboko pod kůži a stala se mojí automatickou součástí v tom smyslu, že jsem třeba přestal být veselým člověkem. Okolí mě zná jako často nabručeného chlapa, který skoro nikam nechodí a nejradši je zalezlý v koutě. Ne, že bych se s takovou povahou narodil, prostě se mi na duši usídlily určité stíny a projevuje se to tím, že jsem tak trošku samotář.
Chápu to dobře, že se vám ze života vytratila radost?
Pokud začnu cítit chvíli pohodu, paradoxně se dostaví výčitky, což není z mojí hlavy – řekl mi to psycholog. Když vaší vinou zemřou dva lidé, a navíc v mladém věku, tak vás to prostě nemůže nepoznamenat. Trpíte a spolu s vámi i všechno, co s vámi souvisí – včetně partnerských vztahů a práce. Původně jsem si myslel, že knížka Schůzky, která vyšla před osmi lety, bude symbolem ukončení takového trápení, ale není tomu tak. Nikdy to neskončí.
Vážně se vám za tu dobu ani trochu neulevilo? Vždyť děláte tolik věcí pro druhé a energie, kterou investujete, se vám určitě vrací.
Na to nedokážu odpovědět. To je, jako kdybyste se mě zeptala: Miluješ ji? V patnácti bych řekl ano, ale teď? Do jednoho slova se moje pocity prostě nevejdou. Ale samozřejmě jsem svým způsobem hrdý, že Nadační fond Kolečko funguje a hlavně, že pomáhá. Dělat věci, které mě naplňují, a spojit je s něčím užitečným, je pro mě něco jako terapie. Stejně jako trávení času s mými dvěma dcerami. To je asi jediná opravdová radost, kterou mám.
S režisérem Vítem Klusákem jste natočil dokument 13 minut, kde jste o nehodě i svých pocitech mluvil před kamerou. Museli vás k tomu tvůrci hodně přemlouvat?
Nemuseli, věděl jsem, že moje výpověď do takového filmu patří. Nepřiměřená rychlost je na českých silnicích fenomén. Sice nepatří mezi nejčastější příčiny dopravní nehody, ale výrazným způsobem přispívá k tragickým statistikám – ušetřená minuta času a s tím spojené řidičovo zkreslené vnímání zabíjí. Někomu to může znít jako zbytečné strašení, ale můj příběh i další čtyři, které se v dokumentu objevily, jsou toho jasným důkazem. I když nebudu zastírat, že jsem se během natáčení dostal do velmi nepříjemných stavů. Jedním z nich byl moment, kdy jsem poprvé v životě viděl osmi set stránkový spis, který po nehodě dali dohromady. Bylo v něm všechno včetně fotek… To mi opravdu neudělalo dobře.
Pokud vím, loni jste se po všech těch dlouhých letech sešel s pozůstalými. To byl asi další zásadní moment…
S rodiči kamaráda Petra, který tehdy seděl vedle mě, jsem komunikoval. Ale s blízkými pána, jenž tenkrát zahynul v protijedoucím autě, nikoliv. Sice jsem jim napsal dopis, ale z očí do očí jsme se nikdy nepotkali. Došlo k tomu až loni, kdy mě sami oslovili… Těžko se mi hledají slova, ale bylo to neskutečně silné. Zvlášť v momentě, kdy mě partnerka oběti vyzvala, abych si konečně odpustil. Celé ty roky mě sledovala a vnímala, že jsem před vinou neutekl, ale snažil se ji odčinit. Klobouk dolů, je to úžasná a velmi silná dáma, na které bylo na první pohled vidět, že ví, že život není černobílý.
Jak jste na její vyzvání reagoval?
Řekl jsem jí, že to nejde, že si odpustit prostě nedokážu. Ale vnitřně mě to setkání velmi posílilo. Jsem jí nesmírně vděčný.
Ještě bych se vrátila k vašemu projektu Schůzky, díky kterému jste se dostal k mnoha zajímavým osobnostem. Podle čeho jste je vybíral?
Podle sympatií. Když jsem s projektem začínal, řídil jsem se hlavně vlastní drzostí. Kdo mě zajímal, toho jsem si našel, což nebyl problém – vždyť jsem se živil a stále živím jako portrétní a reklamní fotograf. Později, když už mi docházel dech, mi s tím začala pomáhat šikovná produkční Gábina, která do toho dala srdce i duši. Vždycky mi zavolala, koho sehnala a kde a v kolik mám být, a já šel na věc. Některé schůzky trvaly hodiny, jiné třeba jen osm minut. Všechny ale byly příjemné. Vnímám jako velké štěstí, že jsem mohl potkat tolik osobností. Všichni se k otázce svědomí postavili čelem. Nikdo neodmítl.
Která odpověď vás zasáhla nejvíc?
Určitě ta od Milana Lasici. Na otázku: „Co se vám vybaví, když se řekne svědomí?“, odpověděl: „Výčitky!“ Byla to nejkratší reakce. Vlastně ne – ještě mu sekundoval Karel Roden. Ten mi řekl, abych jako odpověď napsal tři tečky…
Podařilo se vám vyfotit a vyzpovídat i herecký pár Libuše Šafránková a Josef Abrhám, který byl známý tím, že se jakékoliv pozornosti velmi úzkostlivě vyhýbal. Jakým zázrakem se vám to povedlo?
Zřejmě je to nějakým způsobem zaujalo. Jako místo focení jsme vybrali jeden sympatický palouček u lesa, kde se posadili a povídali si. Bylo neskutečné, jak to mezi nimi i po tolika letech vztahu jiskřilo. Jak byli na sebe napojení a šťastní, že jsou spolu. Musím říct, že jsem se je neodvažoval rušit a jen tak jsem kolem nich kroužil s foťákem v ruce. Byl to takový skoro až posvátný moment a moc rád na něj vzpomínám. Zvlášť teď, kdy už tu oba nejsou…
A co František Němec? To je další herecká ikona…
Přesně tak. I v jeho případě platí, že největší hvězdy jsou nejskromnější a k tomu profesionálové každým coulem. Pan Němec dorazil do ateliéru v obleku, na minutu přesně a první věta, kterou pronesl, byla: „Dobrý den, pane Berane, rád vás poznávám. A odteď režírujete vy…“ A pak se sebou nechal dělat úplně všechno. To je pozitivní stránka profesionality – pokud s něčím souhlasím, byť jde o charitu, dám do toho sto dvacet procent. Toho si vážím.
Jak to máte s focením vy sám? Jste rád středem zájmu?
Ani náhodou! Fotím se vyloženě nerad, což je vlastnost snad každého profesionálního fotografa. Kovářova kobyla zkrátka chodí bosa. Říkejte tomu stud nebo klidně mindrák. Raději jsem schovaný za fotoaparátem, tam je mi dobře.
Pozitivní vztah máte i k mikrofonu – momentálně váš projekt Schůzky pokračuje jako podcast, do kterého si zvete hlavně své kolegy. Co s nimi probíráte?
Život, práci, umění… Témat je spoustu včetně toho už zmiňovaného svědomí. Každá osobnost je jiná a na každého musím trochu jinak. To mě baví. Je to výzva a terapie zároveň. Spousta lidí mojí generace včetně kolegů fotografů řeší stejné otázky jako já.
Je někdo z fotografů, koho byste rád vyzpovídal, a už to bohužel není možné?
Ano, je to Josef Sudek. To byl talent od boha, ke kterému patřila nezměrná píle, obdivuhodná vytrvalost a dokonalý cit. A taky svérázný vzhled i přístup k práci. Stejně jako já se vyučil knihařem, ale řemeslo opustil, když v první světové válce přišel o končetinu. Dá se říct, že fotografem se tak stal z nutnosti, ale brzy si řemeslo zamiloval. Chybělo mu kus ramene a pravá ruka, a on stejně den co den chodil po Praze s tou svojí dřevěnou bedýnkou na trojnožce… Jeho fotky miluju a některé považuju za naprostý zázrak.
Co dalšího vás dokáže potěšit?
Učení! Vždycky jsem to odmítal, ale nějak se mi to s věkem rozleželo. Proto když jsem dostal nabídku od Královské školy v Praze, váhal jsem jen pár vteřin. Právě končí školní rok, ve kterém jsem měl možnost všechno si vyzkoušet, a od září mě čekají pravidelné hodiny v páté a šesté třídě. Musím říct, že je to pro mě životní výzva! Musím přemýšlet nad tím, jak děti zaujmout a přiblížit jim svět audiovizuálního umění. Jsem sice v pozici učitele, ale nějaké mentorování je mi naprosto cizí. Raději sázím na upřímnost, kamarádský přístup a společné zážitky. Moc bych si přál, aby se moji žáci do fotografie nebo filmu zamilovali. Aby jim dělalo radost zachycování okamžiků a věcí v jejich pravé podstatě. Žádné lakování na růžovo…
TOMÁŠ BERAN (50)
- Uznávaný módní, portrétní a reklamní fotograf pochází z Brna, kde se vyučil ručním knihařem. Poté vystudoval UMPRUM, obor užitá fotografie.
- Jeho snímky se hned po škole začaly objevovat v mnoha časopisech. Pracoval a pracuje na vizuálech pro módní návrháře či reklamní kampaně. Tvoří image hudebním interpretům (např. Helena Vondráčková, Chinaski, Lenka Nová).
- V lednu 2004, čtyři roky po dopravní nehodě, při níž jeho vinou zahynuli dva lidé, založil Nadační fond Kolečko.
- Na kontě má knihu a podcast s názvem Schůzky.
- Je ženatý a má dvě dcery.
ZDROJ: časopis Vlasta
