Rád bych začal tvým pankáčským obdobím. Každý ho má, nebo něco na ten způsob, a nestejně dlouho. Někdo do třicítky, někdo déle. Co myslíš, že tobě prodloužilo pankáčské období, než jsi se stal opravdu dospělým?
Za prvé nevím, jestli jsem se stal už opravdu dospělým. Ale způsobila to možná dílem povaha, charakter, genetická výbava. Jsem si však jistý, co to ukončilo. A to bylo narození dítěte. V dost pozdním věku, tedy kolem čtyřicítky, se mi narodil první syn. První dva roky to byl neuvěřitelný boj – co tam ten pankáč v rodině dělá a jestli tam vůbec má být nebo ne.
VIDEO: Podívejte se na zábavné stand up vystoupení Tomáše Jeřábka s Tomášem Měcháčkem.
Vlastně tam najednou byli dva, a pouze jeden na to měl právo. A to syn.
Dítě do toho hodí vidle, zamíchá s tím a je to najednou jinak.
Někde jsi přiznal, že tě trochu rozmazlila maminka.
Myslím si, že ano. U ní k tomu zase přispělo, že mi před mým narozením zemřel v jeho třech letech jeden sourozenec. Takže o to víc určitě opečovávala mě.
Mám pocit, že až v posledních letech jsi v sobě našel i nějakou hereckou hloubku a vážnost, protože zpočátku jsi byl považován jen za jakéhosi alternativce a improvizátora. Najednou hraješ i vážné role.
V tomhle myslím zásadní roli sehrálo Dejvické divadlo. Když to vezmu v širším kontextu, tak to dítě velmi změnilo můj přístup k životu vůbec, dostavila se odpovědnost. Ne hned, ale postupně ano. Když Halka (manželka, pozn. aut.) otěhotněla, tak zároveň přišla nabídka z Dejvického divadla.
Takže jsi najednou měl dvě rodiny, tu skutečnou i pracovní.
Takhle bych to neřekl. Nemám totiž rád, když se říká, že divadelní soubor je tvoje druhá rodina. Není. Je to prostě pracovní kolektiv. Můžeš ho mít víc rád nebo méně, ale nikdy bych ho nenazval druhou rodinou.
To zní moudře. To hravější, rozpustilejší já v tobě ale po přijetí všech těch závazků určitě nějak zůstalo. Projevuje se občas navenek? Máš třeba koníčka, ve kterém bys upouštěl páru?
To úplně ne, ale rozhodl jsem se postavit alespoň menší domeček, takže je tu naopak ještě další závazek, který na sebe beru. Rozhodně je to něco, co mě krom ostatního dokonale zaměstná. Takže čas dělím na práci, rodinu a budoucí dům, který už má architekta, koupil jsem i nutné pozemky, sháním různá povolení a příští rok se bude stavět.
Mám vizi, že to bude menší sídlo, ve kterém dožiju a kde budu v budoucnu třeba číst knížky, na které teď nemám čas. Možná se tam jednou budu realizovat jako dědeček, takže druhou půlku života mám spojenou právě s domem, který se teď chystá. Ale abych nevypadal, že mám jen povinnosti a neumím si nic užít. Tak předně mám rád spánek.
A pak také vysedávání po kavárnách. Půl dne klidně prosedím v příjemném prostředí a klábosím s kamarády, nemusím u toho jen komunikovat, baví mě u toho i jen koukat, a to ať už s vínem, nebo nad kávou.
Znám některé děti slavných rodičů a cítím z nich občas i trochu větší odpovědnost přímo rodově. Ty ses do takové rodiny nenarodil, ale přiženil ses do ní. Co ty a tvůj tchán, který je významný písničkář, výtvarník a spisovatel, Vlasta Třešňák?
A nejen on. Babička mé manželky Halky Třešňákové byla herečka Jiřina Třebická a sama Halka vyrůstala s maminkou a jejím novým partnerem, spisovatelem a pozdějším rabínem, Karolem Sidonem a jeho dcerou Majdou Sidonovou, dneska také herečkou. Ale mě se samozřejmě týkal jen Vlasta Třešňák. Přiznám, že to s ním trvalo trošku déle. Vlasta je totiž takovej svojskej, jak já říkám. Má rád svoje pohodlí a je ve věku, kdy si to samozřejmě zaslouží.
Společnost už nevyhledává, ale maluje a píše, tak na to nejspíš chce mít i dostatečný prostor. Líbí se mi i to, že si ho dokáže vytvořit. Když tam po nějaký době zase jsme, tak se po dvou a půl hodinách nerozpakuje říct: „Tak už byste mohli zase jet.“ Myslím, že pokud jde o tu historii, tak je tam přítomná i tragédie toho Vlastova vyhnání z domova a těch útrap včetně násilí, které Vlasta od komunistů zažíval, ještě než ho připravili o domov.
A to bych řekl, že se s tím můj tchán popral ještě docela statečně. K rodovému zázemí patří i to, že Halka, která také musela žít v cizí zemi, byla nadto vychována v židovské víře. Takže pro ni je vzedmutí vlny antisemitismu, ke kterému došlo po loňském sedmém říjnu, šok. Pro mě taky, ale pro ni větší.
Vím, že máš vztah k víře, ale takový ten vnitřní, neinstitucionalizovaný. Když ses ženil, musel jsi konvertovat kvůli svatbě?
Nemusel, i když nás oddával kněz. Nikoli tedy rabín, jak bys čekal. A tím knězem byl evangelický duchovní Svatopluk Karásek. O církevní svatbu ale nešlo, jen nás oddával.
Jsi ženatý, v angažmá, otec, odpovědný člověk, ale stejně v tobě musela zůstat nějaká hravost. Rozhodně jsi se asi nestal úplným sucharem, to by se snad i vylučovalo s tvým povoláním.
Nějaká hravost ve mně zůstala, to souhlasím. Ale mám pocit, že se neprojevuje doma. Když totiž přijdu domů, tak si lehnu na gauč nebo do postele, případně si sednu do křesla a chvíli koukám do zdi. Stávám se poněkud introvertem.
Takže v povolání snad hravý pořád jsem. Na druhou stranu, kde jinde by člověk měl mít možnost úplně vypnout než doma. To bych musel mít ještě jedno zázemí, kdybych si tohle v tom svém nemohl dovolit. Super je, že moje žena to chápe.
To bude možná tím, že tento typ energie taky vydává v práci, kterou má stejnou jako ty. Potkáte se někdy pracovně, například při nějakém divadelním projektu?
Čím dál tím míň, což je taky dítětem. Snažíme se to totiž organizovat tak, abychom mohli pracovat spíš na střídačku, pokud to jde. Kdysi to bylo jinak. Dokonce jsme spolu založili takovou divadelní skupinu. Ale zjistili jsme, že nám to nesvědčí, pracovat spolu a všechno si organizovat.
Byl jsem iniciátorem rozpuštění této skupiny. Na vztah se to rozpuštění naštěstí nepřeneslo, takže jsme se později mohli vzít, protože tohle bylo ještě za svobodna, ale trochu nás to samozřejmě tehdy rozkolísalo.
Nedostáváš chuť režírovat? To se stává mnohým tvým kolegům a někteří se na to dají a mají úspěch. Případně nechceš se vyjadřovat i v jiné umělecké disciplíně? Herci se občas chopí štětce a malují, například.
Úplně ne, zejména tedy – možná překvapivě – nechci režírovat. Vidím to na sobě i v divadle, když zkoušíme. Pokud mám pocit, že kolega nejde úplně dobrou cestou ve své roli, tak já mu to stejně neřeknu, pokud se tedy nezeptá přímo mě, co si o tom myslím.
Nejsi s tímhle v Dejvicích za exota?
Jsem. Trošku jsem. Zjistil jsem ale, že to je pro mě přirozená věc, kterou nezměním. Dokonce jsem jim to jednou takhle řekl. Setkal jsem se s reakcí – Ale to je kontraproduktivní, aby se ta věc posouvala, musíš to dělat a připomínkovat ostatní sám od sebe. Jenže to mi prostě není vlastní. Z toho je vidět, že k režii nemám dispozice. A co mě mrzí je, že jsem se nenaučil vařit. Bavilo by mě to umět.
Vypadáš trochu, jako kdybys uměl. V roli kuchaře bys byl rozhodně věrohodnej.
Jediné, v čem bych se chtěl posunout a co je trochu inspirováno i stand upem, při kterém se my dva potkáváme, když uvádím Comedy Club, je, že bych chtěl zkusit udělat úplně sólové představení. Bylo by ovšem divadelnější, než je klasický stand up. Vytvořil bych ho podle nějaké knižní předlohy. To mě tak jediné láká.
Když jsi vyhlásil moratorium na své vlastní nevyžádané rady kolegům v Dejvickém divadle, necítíš, že by ti i oni začali radit mnohem míň?
Tohle vychází spíš z konkrétního kolegy, jestli chce radit, a ne z mého postoje. Takže vlastně mi nezačali radit na oplátku míň. Každý prostě jedeme podle toho, jak to máme uvnitř nastavené.
V Comedy Clubu, ve kterém nás diváci mohou vídat na televizi Paramount Network, sis vymyslel, že tam po celou dobu výstupu komika sedíš.
Myslel jsem si, než jsme začali, že tvar stand upu je náchylnější na různé impulzy zvenčí a že mě komici budou víc zapojovat. Improvizaci znám z Vosto5, tak jsem tam nesprávně očekával nějakou podobnost. Až v průběhu jsem zjistil, že tvar stand upu, i když komici reagují na leccos z publika, je mnohem danější, zafixovanější, než jsem čekal.
Občas se na tebe tedy obrátíme a děláme si z tebe legraci.
Za to jsem rád, toho jsem čekal právě daleko víc. A samozřejmě já ve svých vstupech, když přijdu k mikrofonu, zase na oplátku šiju do vás, to je úplně v pořádku. Se znalostí věci bych už to svoje pobývání na scéně v Comedy Clubu pojal skromněji.
Komentuju komiky i pohledem do zadní kamery, kterým vyjadřuju svůj postoj. Většinou tam ale jen sedím, jenže musím být neustále při věci a ve střehu, jako brankář v bráně, třebaže se dlouho hraje na soupeřově polovině.
Přesto nesmím přestat být pozorný, což je po tu dlouhou dobu, kdy se točí čtyři díly, samozřejmě poněkud namáhavé. Na druhou stranu jsem o to nabitější, když už přijdu ke slovu a uvádím vás – jako zakomplexované, asociální podivíny, kteří si kompenzují svoje mindráky nekorektním humorem, cha cha.
Teď jsi v tý dospělý části života. A jako ta punková nedoznávala změn, až na tu jednu hlavní, přelomovou, tak dospělá či zralá teď asi bude taky stále stejná. Jakou máš představu o sobě v budoucnosti?
Když jsem byl malý a žili moji prarodiče, tak jsem byl velice extrovertní dítě. Všechny jsem se snažil bavit. Prarodiče říkali – my jsme zvědaví, co z tebe bude, a chtěli bychom se toho dožít, abychom to viděli. Z té extrovertnosti jsem došel do té introvertnosti.
Zbytky extrovertnosti rozhodně vyčerpávám víc než dost ve svém povolání. Dokonce jsem si zjišťoval, že k takovému posunu dochází a můj přerod z pankáče do dospělého rozhodně provází a charakterizuje jako možná nejtypičtější znak téhle proměny právě příklon k tomu být introvert. Ve chvíli, kdy si můžu vybrat, mi dneska asi ze všeho nejvíc svědčí samota, kterou třeba trávím poslechem nějakého podcastu.
Nepromítlo se to vlastně i do tvé práce, kdy jsi zjistil, že při hraní stačí míň, speciálně před kamerou, a vedle zklidnění v osobním životě jsi zvážněl i ve svých mnohých charakterních rolích chlapíků s bohatým a často složitým vnitřním životem?
Asi ano, vážné role mi rozhodně svědčí a zajímají mě víc než kdysi. Ale abych ti řek, kde se vidím za těch dvacet a víc let. Vidím se v tom domečku se vším, o čem jsme mluvili.
Stanu se také nejspíš dědečkem a to mi připomene, že dovedu být i extrovert, protože budu takovým tím zábavným dědečkem, se kterým vnoučata zažijou hodně legrace. V práci tou dobou budu pokračovat, ale spíš bych pak radši jen tu a tam zajel do rozhlasu a něco tam načetl.
Související články
Zdroj: Vlasta.cz, časopis Vlasta