Když jsme začátkem ledna domlouvali rozhovor, byl jste právě delší dobu v zahraničí. Utekl jste před zimou?

Pravidelně pobývám část roku ve španělské Andalusii, zima je tam velice příjemná, teplota okolo 18 až 20 stupňů. Strávil jsem tam teď šest týdnů, ale někdy jsou to třeba i dva a půl měsíce. V únoru se chystám znovu.

To je sen!

Mám svobodné povolání. Můžu tam pracovat třeba na hudebních titulech k vydání, podklady si beru vždy s sebou. Když jsem psal knihu Carmen, posbíral jsem si informace, materiály, rozhovory, odjel a v klidu to na jihu Evropy zpracovával.

Co byste nám v Andalusii doporučil vidět?

Tahle část Španělska je hodně pestrá, že nevíte, kam dřív. Kromě historie je tam různorodá příroda, třeba nedaleko od Malagy je pohoří Sierra Nevada, kde se skvěle lyžuje. Když vyjedete nahoru, vidíte v dálce moře, velmi působivé. V Malaze je několik divadel, galerií včetně muzea Picassa a spousta památek. Zajímavé je nedávno otevřené Teatro del Soho, které založil Antonio Banderas, místní rodák. Před covidem tu uvedl muzikál Chorus line, kde i sám hraje. Místní lidé ho milují. Když jsou slavnosti města a Antonio má čas, přijede a jde v první řadě velikonočních procesí.

Byl jste v jeho divadle?

Ano a seděl jsem v první řadě kousek od něho.

Vaše biografie Hany Hegerové je totálně vyprodaná a už vyšel druhý dotisk. Máte radost?

Je to má prvotina a hned takový úspěch. Moc mě to těší.

Jak jste se s Hanou seznámili?

Na konci osmdesátých let mě s ní seznámil Fero Fenič. Tehdy jsem ji nijak blíž neznal. Poslouchal jsem některé její písničky, znal filmy, měl ji rád. A Fero mi jednou nabídl, že se s paní Hegerovou má sejít a jestli nechci jít také.

Asi jste chtěl...

Zajásal jsem, ale pak jsem se tak strašně styděl, že jsem řekl akorát Dobrý den. Pak jsem celou dobu bez hlesnutí seděl a jen poslouchal a potom se při odchodu zmohl říci Na shledanou.

Všimla si toho?

Ano, i se mě snažila zapojit do hovoru, ale jak byli ve víru diskusí, tak na mě nedošlo. Když jsme se setkali podruhé, už začal dialog. Ona se totiž vždycky zajímala o lidi. Ptala se mě, co dělám, mluvili jsme o mém studiu, malování, cestování. A jednou v roce 1992 mi zavolala, že má pozvání na koncert do Rudolfina a jestli bych ji nedoprovázel.

Šel jste?

To je otázka… Byl jsem u vytržení! Poprvé jsem se vydal sám s Hanou Hegerovou do společnosti. Dokonce z toho večera mám pečlivě uschovanou fotku, díky už tehdy bulvárním fotografům. Od té doby započalo hodně blízké přátelství a nabídla mi, abych ji oslovoval jejím pravým jménem Carmen.

Proč jste slíbil, že biografii nevydáte za jejího života?

Ona se mi hodně otevřela a říkala mi věci, které nikde předtím nepublikovala, aby se pak na ni média nevrhla jako supi. Rozuměl jsem tomu a respektoval ji. Řekla mi hodně intimní věci ze svého dětství, o láskách, potratu, i o té nešťastné situaci s penězi, kvůli které byla ve vězení.

Takže je pravda, že byla velmi otevřená a upřímná?

Ano, byla velmi otevřená. Věnovala mi deset let života, i když ten první rok to bylo spíš takové pracovní povídání o jejích filmových rolích, písničkách… až pak to začalo být niternější. Dost mě třeba zasáhlo, když mi ukázala dopis od otce, který v něm svou dceru po první a jediné návštěvě v Praze zavrhl. Dopis je v knize otištěn. Pak mi teprve došlo, jak byl jejich vztah komplikovaný.

On těžce nesl její kariéru?

Přál si mít herečku, ne zpěvačku. A ona se zase musela smířit, s tím, co se vlastně dělo za dveřmi jejich bytu. Otec se totiž za druhé světové války, v období Slovenského státu, stýkal s předními vládními představiteli.

Mě právě její líčení dětství na Slovensku dost zaujalo… Žila v poměrně výlučné společnosti. V bohaté rodině, kde otec pracoval pro fašistický stát. A pochopila nakonec otce, odpustila mu?

Tuhle otázku jsem jí nikdy zcela přímo nepoložil, ale tím, co mi o otci říkala, bylo jasné, že pak už dobře věděla, co se vlastně dělo. To byl podle mě jeden z důvodů, proč zpívala židovské písně a prosazovala je na většinu domácích i zahraničních alb. Aby malinko zmírnila, co její otec, i když nepřímo, způsobil. Stoprocentně musel vědět o transportech Židů a konfiskaci jejich majetku a podobně. Dokonce posledního půl roku války měl přední pozici v Tatrabance, která právě pracovala s majetkem internovaných Židů. O tom samozřejmě doma nemluvili, ona byla ještě dítě… Na to potřebovala Carmen dalších 10 let, aby to v sobě zpracovala a pochopila. Zároveň je možné, že její tatínek měl utajený židovský původ, a proto se choval, jak se choval, ze strachu, aby na něj také nepřišli. Je to naprosto děsivé, ale nikdo nevíme, jak bychom takovou situaci ustáli.

Co vás na paní Hegerové nejvíce překvapilo?

Že byla nesmírně energická, empatická, chytrá a plná života i přes všechny trable a tragédie, kterých nebylo málo.

Řekla vám něco, co v knize nevyšlo?

Nějaké osobnější věci, ale nic nosného pro příběh té knihy. Co mi nechtěla říct, bylo téma otce dítěte, které potratila. Jako důvod uvedla, že je ještě naživu. Ale já ho vypátral a v knize se dá mezi řádky vyčíst, o koho šlo. Dokonce jsem s tím dotyčným posléze mluvil a ten to nevyvrátil.

Jedním z temných míst je její pobyt ve vězení, už jste o tom mluvil. Víte, jak se to stalo?

To je téma, které jsem jako jediný rozklíčoval, i když až po její smrti. Vše, co jsem od ní věděl, je autentické, ale pořád jsem si říkal, že se chci dopátrat dalších podrobností. Z toho, co už jsem věděl a co jsem jí i říkal, mi pořád připadalo, jako kdyby to na ni bylo připravené. Ona to i připustila, ale neměla nic potvrzené. Až po její smrti jsem jako první nahlédl do vyšetřovacího spisu. Netušil jsem, jak zásadní roli v tom hrál Karel Gott starší. On zakázal tehdy čtyřicetiletému synovi, aby o tom nedorozumění s Hanou Hegerovou promluvil, aby si to vysvětlili, o což ona usilovala osobním dopisem. Celá kauza by tím asi skončila. Ona by peníze, které jí údajně omylem poslala banka, kolegovi Karlu Gottovi vrátila a dál by se nic nedělo. Jenže se do toho vložila policie a státní banka. Z hrubého pochybení banky se stal trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Absurdní je, že sám zpěvák Karel Gott nikdy nebyl předvolán k žádnému výslechu. Vše za něho řešil otec, který mu spravoval finance. Měl konexe ještě z dob, kdy byl tajemníkem ministra... Kdo mohl za to, že byla Hana nakonec půl roku ve vězení, se můžeme jen dohadovat. Cítím tam manipulaci ze strany tajné policie. Při výsleších se jí ptali i na Václava Havla, disidenty a její kontakty s nimi…

Přitom to s tím vůbec nesouviselo.

Právě. Dokonce vyšetřovatelem byl člověk známý tím, že se snažil dostat do vězení disidenty. A najednou vyšetřuje Hegerovou kvůli penězům? Zjistil jsem o tom dost věcí, mluvil se spoustou lidí, kolegů i právníkem, který paní Hegerovou obhajoval. Zvláštnost či zajímavost je, že ten na moje výzvy o kontakt zareagoval až po její smrti. Možná měl nějaký důvod. Nicméně musím říct, že jí i hodně pomohl, třeba při sepisování žádosti o milost, která naštěstí vyšla a věznění zkrátila. Některé nové informace jsem ještě zapracoval do audioknihy, která právě vzniká, a přidám je do případné reedice knihy.

Strávila ve vězení půl roku, ale poznamenalo ji to na mnohem delší dobu.

Samozřejmě, měla poté problémy vrátit se na scénu. Nikdo s ní nechtěl spolupracovat, plánovat koncerty. Dá se říct, že rok trvalo, než měla trochu stabilnější zázemí. O šrámech na duši nemluvě.

Velice těžké prý pro ni bylo i to, když ji opustila její velká láska Ján Roháč, našla pak ještě někoho?

Jeho nenahradil nikdo, měla nějaké lásky, ale ty se už nemohly rovnat Roháčovi. Až do konce života o něm mluvila velmi hezky. On naplno rozvinul její talent. Byl její životní láska.

Prý jste byl jedním z posledních lidí, kterým před smrtí volala?

Ano, hovořili jsme spolu stále pravidelně. Vždycky se zeptala, jestli mám čas, a povídali jsme si, ale při posledním hovoru bylo znát, že se jí špatně mluví i dýchá. Byla velmi zesláblá. Ale do té doby byla pořád v dobré formě, neuvěřitelně jí to myslelo a měla zájem o vše kolem.

Jste původním povoláním grafik, jak jste se dostal ke psaní?

O psaní jsem projevoval zájem už od 20 let a první věcí, která byla publikována, bylo takové vyznání, které se týkalo sametové revoluce, kterou jsem velmi intenzivně prožíval. Na konci listopadu 1989 vypsalo Svobodné slovo výzvu, aby lidé posílali texty týkající se revoluce. Hned jsem sedl a napsal o první velké demonstraci na Václavském náměstí 20. listopadu 1989. Shodou okolností jsem měl ten den narozeniny.

Už jste pracoval jako grafik?

Tehdy ještě ne. Původně jsem se vyučil čalouníkem (velmi zapáleně vypráví o technice čalounění, pozn. aut.), ale nebavila mě práce v továrně národního podniku Interiér, kde se už tehdy na konci 80. let vyráběl nábytek i pro IKEA. Bylo to jednotvárné, týdny jsme dělali dokola tu samou věc. Alespoň jsem tehdy pouštěl kolegům Kryla, Přenosilovou, Kubišovou a další zakázané interprety. Líbilo se jim to. Nicméně nevydržel jsem tam a našel si práci nočního vychovatele vietnamských učňů v internátu v Praze na Zeleném pruhu. To byla taková zašívárna.

To zní zajímavě!

Bylo to pro mě seznámení s jejich mentalitou, jinou kulturou. Oblíbili si mě, byli nesmírně vstřícní, koneckonců jen o málo mladší. Na tom internátu, kde byli i čeští učni, se schovávalo před režimem víc lidí. Třeba manželka skladatele Angelo Michajlova a jeden malíř. No a pak přišla revoluce! Já pořád jen běhal v ulicích a ti Vietnamci to se mnou hodně prožívali. Vysvětloval jsem jim, kdo je kdo a jaký význam to pro nás má. Třeba návrat Marty Kubišové nebo osobnost Václava Havla. O Vánocích 1989 jsem jim povolil diskotéku. Všichni si se mnou chtěli ťuknout, až mě opili! Ale pak mě uložili do mé postele. Bylo na ně spolehnutí.

Vy také malujete a jedno z vašich pláten Leden 1989 ilustrovalo skutečnou potlačenou demonstraci.

Ten obraz mám doma. Můj osobní zážitek z prvních lednových demonstrací v roce 1989 k uctění Palacha. Takzvaný Palachův týden. Musel jsem namalovat tu neskutečnou euforii, že se něco děje. Přesně si vybavuju detaily. Pak po revoluci jsem si založil čalounickou firmu, se kterou jsem se přes dva roky velmi úspěšně živil.

Proč jste profesi měnil? Čalouníkům lidi trhají ruce pořád. Vůbec nejsou.

Odmala jsem rád kreslil a maloval. Až po revoluci jsem večerně vystudoval grafickou školu a začal pracovat jako grafik v časopise. Splnil se mi sen a rozvíjel jsem ho dál. V roce 1994 mě oslovili z karlovarského festivalu, abych dělal art directora katalogu, potom přišel se stejnou nabídkou Febiofest. Vzpomínám, jak se i paní Hegerové hodně líbil můj grafický motiv „pampelišky“ pro Febiofest. To byl ročník, kdy přijela i Claudia Cardinale. Postupně se k tomu přidalo psaní cestopisů, rozhovorů, článků pro různá média. V roce 1996 jsem pro Supraphon vytvořil obal a booklet vánočního CD Evy Urbanové a pro jiná vydavatelství pak obaly alb Jany Koubkové, Honzy Kalouska. Časem jsem byl i externím producentem, a to byl jen krok k vlastnímu hudebnímu vydavatelství.

Vydáváte třeba šlágry z 60. a 70. let.

Mám rád netradiční kompilace. Vydal jsem dva díly retro CD našich zpěvaček ze 60. let a 70. let. Loni k nim přibyli zpěváci ze stejné doby. Mnohé nahrávky, které lovím z archivů televize, rozhlasu, soukromých zdrojů od nás i ze zahraničí, jsou velmi unikátní. Třeba box 5 CD ke 100 letům republiky je ojedinělý. Ale i tři rozsáhlé boxy s 978 nahrávkami Orchestru Karla Vlacha mapující roky 1939–1960. Lidé z branže mi říkají, že jsem hudební archeolog. Chodím, šátrám, objevuji a co se mi líbí, vydám.

Nepřemýšlíte o filmu o Haně Hegerové?

To bych asi nedokázal, nejsem zase tak rozkošatělý. Ale Česká televize snad uvažuje o natočení dokumentu na námět mé knihy. Jde o neskutečně silný příběh. Opravdu neuvěřitelně dramatický turbulentní život. Vzlety, pády, sláva, propady, štěstí, deprese, zármutek… Třeba u Věry Čáslavské nebo Marty Kubišové se drama soustředilo do určitého období, ale Hana Hegerová drama žila pořád. Přitom si udržela neobyčejný nadhled. Nejvíc lásky dostávala od publika.

Na čem teď aktuálně pracujete?

Říkám vám to jako prvním, je to vlastně moje rozloučení s Hanou Hegerovou, včetně hudebního klipu. Jde o Symphonic Tribute to Hana Hegerová. Myslím, že překvapující záležitost.

A kdy se můžeme těšit?

Vyjde v březnu. K prvnímu výročí úmrtí. Ona o tom věděla, pouštěl jsem jí pracovní ukázku do mobilu když už byla v nemocnici, ale špatně ji slyšela. Znovu jsem ji pustit už nestihl...

TOMÁŠ PADEVĚT

  • Publicista, hudební dramaturg a vydavatel, producent, grafik, malíř.
  • Narodil se v Praze. Vyučil se čalouníkem na SOU v Malešicích.
  • Po vojně dálkově studoval v Hradci Králové obor nábytek a poté vystudoval Střední grafickou školu Václava Hollara.
  • 1994–2016 grafik karlovarského filmového festivalu.
  • Od 1. ročníku spolupracoval 19 let s Febiofestem (do r. 2012). 
  • Od roku 2001 je na volné noze.
  • Od roku 2014 vydává hudební nosiče, ke kterým vytváří plakáty a booklety.
  • V roce 2016 samostaná výstava volné tvorby v galerii Chodovská tvrz v Praze. 
  • V říjnu 2021 vydal dokumentární román Carmen – Skutečný život Hany Hegerové. 
  • Je svobodný. Žije střídavě v Praze a nedaleko Malagy. 


ZDROJ: časopis Vlasta

Související články