Člověk je pro vás nekonečnou inspirací, že?

Lidská tvář je pro mě jako studnice, která ještě nevyschla. Je plná života, zrcadlí se v ní emoce a příběhy, což mě fascinuje. Každou tvář si propůjčuju a spojuju s vlastním příběhem, proto se mi toto téma ještě nevyčerpalo. Pokukuju sice už po jiném, láká mě krajina a zapomenutá místa, ale zatím je vždy přebila tvář člověka. Dříve jsem pracovala i s celými figurami, ale technika vrstvení, kterou používám, mě stále drží u portrétů. Uvidíme, co bude dál.

Portrétovat jste začala už jako studentka akademie, a to své příbuzné.

Pro mě je důležité portrétovaného člověka znát, nebo s ním prožít nějaký zásadní okamžik a aspoň částečně ho poznat. A rodina se samozřejmě nabízí. Tehdy to byli neteř a synovec, děti mé o deset let starší sestry. Byla jsem ve věku, kdy jsem vlastní děti ještě vůbec neřešila, takže jsem okouzleně pozorovala, jak rostly. Pak přišlo období autoportrétů. V obrazech jsem používala grimasy, které jsem potřebovala okamžitě. Když nebyl nikdo po ruce, sáhla jsem po zrcadle. A když se mi narodila první dcera, Zoe bude brzy jedenáct, musela jsem se z toho vymalovat, což trvalo celý rok. Galeristé mi tenkrát říkali: „Víš, že po komerční stránce to není zrovna ideální téma?“ Ale nemohla jsem jinak.

Upřímně, vaše prvotiny miminek bych si na zeď nepověsila. Dost mě znepokojují.

Doteď se mě hodně lidí ptá, jestli jsem měla šťastné dětství a proč jsou tak vyděšené? Ale tvořila jsem je ve dvaceti a to se v člověku všechno bouří, intenzivně řeší bytí a nebytí. Malovala jsem třeba na rentgenové snímky – dítě jako symbol nezkaženosti a rentgen jako předzvěst nemoci. Sloučit takové protiklady mě bavilo a baví doteď. Ale dětství jsem měla krásné a moje první obrazy s ním nesouvisejí.

Co na to rodina? Co říkali neteř a synovec, když povyrostli?

Už jsou dospělí, ale během dospívání mi jednou řekli: „Teto, už ne! Už se fotit nebudeme.“ A měla jsem utrum! Na mých obrazech jsou ale i moje sestřenice, bratr, rodiče… Nikdy nikdo neřešil, jak ho ztvárním, v tom jsem měla jejich velkou podporu.

Visí jim to doma?

Jak komu a jak co. Snad to nevěsí na zeď, jen když mám přijít na návštěvu… Ale kovářova kobyla chodí bosa, takže doma nám teď nevisí žádný můj obraz.

A co vám tam visí?

Co my tam jen aktuálně máme… Aha, to jsem si naběhla! Něco od pana Načeradského (Jiří Načeradský, 1939–2014, český malíř, grafik a VŠ pedagog, pozn. aut.), od malířky a sochařky Martiny Chloupé, pak fotky, jejichž autora ani neznám, nějaké mé kresbičky a obrázky od dcer.

Zdroj: Youtube

Jak se stalo, že jste začala tvořit portréty slavných osobností? Namátkou Marilyn Monroe, Frida Kahlo, Albert Einstein, Salvador Dalí, z českých Věra Čáslavská či Václav Havel.

První byla Frida, portrét na objednávku pro jednoho sběratele umění. Mám ji ráda, její příběh je zajímavý, tak proč ne? Poté mě začali oslovovat další lidé „Co třeba Warhola, Dalího…?“ Pokud mě ta osobnost zajímá a chci se ponořit do jejího příběhu, zakázku přijmu, protože v tom mám zcela volné ruce. Devadesát procent portrétů slavných tvořím tedy pro konkrétní zájemce, k tomu dělám svoji volnou tvorbu.

Zmínila jste techniku, která vás u portrétů drží. Laicky řečeno, lidské tváře skládáte kousek po kousku tím, že vrstvíte, aktuálně topolovou překližku.

Vrstvy cítím ve veškeré své tvorbě. V malování jsem používala třeba dekorační válečky na stěnu, které jsem vrstvila přes sebe. Pak jsem začala experimentovat s materiály, jako je mirelon (pěnová fólie, používá se jako izolace pod plovoucí podlahy, pozn. aut.), plastové fólie, papír… Dopracovala jsem se až k technice, kterou používám několik let a stále je pro mě neomšelá. Jedná se o laserem vyřezávanou překližku – její jednotlivé vrstvy si nejprve rozkreslím v počítači, kde vymyslím tvar a funkčnost, abych obraz mohla realizovat a výsledně se nerozpadl. Po výřezu vrstvy povrchově upravím, slepím a následně domalovávám. Se štětcem v ruce si s tím dlouho hraju jako s klasickým plátnem. Výsledkem je optický reliéf, z něhož vrstvy, většinou je jich kolem deseti, plasticky vystupují.

Žádný papír ani tužka na začátku?

To bylo kdysi. Kresby jsem pak fotila a skenovala, abych je dostala do počítače. Technologie ale pokročily, navíc mě nové možnosti strašně baví, takže kreslicí tablet je plnou náhradou. Paradoxně v tom mám daleko větší svobodu. Asi šedesát procent mé práce probíhá u počítače v pracovně, až pak jdu do ateliéru, kde mám laser.

Naivně jsem si myslela, že vše vyřezáváte ručně…

Ale to nejste sama, ptá se mě na to hodně lidí. Laser řeže podle křivek, které mu zadám, plus musím správně určit sílu a rychlost řezu. Každá z deseti vrstev se skládá ještě z několika částí – po celé dílně je mám pak rozložené jako puzzle, které musím poskládat. Když mě u toho někdo vidí, diví se: „ Jak se v tomhle vyznáš?!“ Vyznám, ale chce to hodně trpělivosti.

A než jste si laserovou řezačku pořídila?

Musela jsem jezdit do firem, kde mi jednotlivé vrstvy vyřezali, týkalo se to i smaltu, s nímž jsem taky pracovala. Popravdě, dívali se tam na mě pokaždé trochu jako na „atrakci“. Můj bratr má naštěstí firmu na obrábění kovů, takže jsem měla dveře otevřené. Stroj jsem si ale nemohla ovládat sama, což mě už přestalo bavit, a tak jsem si domů pořídila laser na nekovové materiály jako papír, lepenka, dřevo, plexisklo... Bylo a je to naprosto skvělé! Konečně jsem se mohla vše sama naučit pokusem omylem, aniž by mi do toho někdo zasahoval. Sama sobě paní, to je pro mě strašně důležité.

Kolik materiálů vám za dvacet let prošlo rukama?

Spousta! Elektrické kabely, drátky, PVC fólie, pryskyřice, vata, vatové tyčinky… Když mě zaujalo něco, co nebylo primárně určeno k výtvarnému použití, měla jsem chuť to vyzkoušet. Teď už si dávám pozor. Mnoho materiálů není dlouhodobě udržitelných a stalo se, že některé obrazy časem zežloutly nebo vybledly. Tehdy mi šlo víc o experiment, teď chci, aby byl portrét odolný a trvalý. Dřevo je ověřená jistota.

Letos jste vytvořila obří hlavu Věry Čáslavské. To už není obraz, to je socha!

Hlavně to byla velká výzva! Pustila jsem se do ní na popud Illusion Art Museum v Praze. Zabývají se optickou iluzí v umění a vědí, že dělám věci, které jakoby šálí zrak – vyžadují odstup, přimhouřit oči… Před dvěma lety jsem jim zapůjčila portréty Anežky České a americké letkyně Amelie Earhart. Přestěhovali se na Havelskou tržnici, kde mají výlohy tři krát tři metry, a jestli bych si nechtěla jednu pojmout po svém. Byla to ale strašně náročná práce! Celá hlava byla obrovská, deset vrstev zdvojené překližky, na výšku dva a půl metru, přitom můj ateliér je poměrně malý. Dvakrát jsem volala Patriku Proškovi (výtvarník, jeden ze zakladatelů Illusion Art Museum Prague, pozn. aut.), že to fakt nedám. Nakonec jsem to do kupy dala, pak celé zase rozložila a se starší dcerou jsme to odjely smontovat přímo na místo. Potřebovala jsem někoho malého štíhlého, kdo by mohl ve výloze prolézat. Montovaly jsme to asi čtyři hodiny, celkově jsem nad tím strávila měsíce.

Při pohledu zblízka je celá hlava složená z Věřiných těl v nejrůznějších gymnastických pózách.

Je to portrét složený z malých Věrušek. Postahovala jsem si všemožné videozáznamy a fotky s ní a vytahovala z nich přímo její figury. Myslím si, že pohyb pro ni byl životně stěžejní. Celý portrét je v barvách olympijských kruhů.

Schováváte do svých obrazů mezi vrstvy nějaká tajemství, vzkazy?

Někdy si hraju a zakomponuju tam něco na první pohled nepatrného. Miluju dětské kresby, někdy nechávám dcery, aby do obrazu přímo zasáhly. Je v tom svoboda, i když trochu riziko, co dětská ruka udělá. Stalo se mi, že pak lidé zavolali: „Objevili jsme tam panáčka 6 vzhůru nohama, co to znamená?“ Bylo by těžké pokaždé vysvětlovat příběhy jednotlivých segmentů a ani to není potřeba. Když se mě lidé ptají, jak mají danému obrazu rozumět, říkám jim: „Nemusíte tomu rozumět. Když si pustíte hudbu v cizím jazyce, která se vám líbí, notujete si ji, přemýšlíte u ní, prožíváte ji… Stejné je to s mými obrazy, ve kterých si můžete najít vlastní příběh.“

Vaší mladší dceři jsou čtyři. Vtahujete je obě často do své tvorby?

Nenásilně, nenutím je. Starší dcera už nad tím víc přemýšlí, takže ji můžu poprosit, ať mi nakreslí třeba pejska, když ho potřebuju. „Dobře, mami, a když to prodáš, kolik z toho dostanu procent?“

To jste mě pobavila! Zoe se neztratí!

Pořád a rády něco tvoří a vyrábějí. Mám ráda chvíle, kdy jsme v ateliéru spolu a já zrovna nepracuju. Ale není to tak, že bych z nich chtěla mít taky umělkyně. Je a bude to jejich volba a cesta.

Jaká byla ta vaše? Studovala jste už uměleckou střední školu v Opavě.

Nikdy jsem nebyla talentované dítě, které by si už ve školce kreslilo a chodilo do „lidušky“. Nevynikala jsem, i když jsem si pro sebe kreslila ráda. Když se blížily přijímačky na střední školu, začala jsem chodit na přípravný kurz, kde se mi otevřely úplně nové dveře. Poprvé mi někdo školený řekl, jak se to dá dělat. Kreslení mě úplně pohltilo, proto jsem se rozhodla jít na uměleckou školu, byť mě od toho někteří učitelé odrazovali, ať jdu raději na gymnázium. Na střední škole jsme měli vynikající paní učitelku Danielu Holubkovou, které vděčím za strašně moc. Ukázala nám, jak milovat kumšt, jak sama říkala. Navštěvovaly jsme se i později, sdílela se mnou úspěchy i neúspěchy. Tehdy nás měla jako vlastní děti, popoháněla nás, motivovala, připravila nás na vysokou… Přihlásila jsem se na akademii a napoprvé se tam dostala.

Na AVU jste studovala kresbu v ateliéru profesorky Jitky Svobodové. Co vám předala?

Vážila jsem si jí a měla k ní veliký respekt, který byl možná bariérou mezi námi. Z konzultací jsem byla nervózní, strašně jsem se snažila ji nezklamat a uspět. Tehdy měla asistenta Jirku Petrboka, teď ateliér vede, který k nám měl blíž. Co paní profesorka řekla, bylo vždy cílené a trefné. Bylo dobře ji poslouchat a vnímat. Ač vedla ateliér kresby, byla otevřená jiným technikám – soše, malbě, instalacím – a toho jsem si cenila. Myslím, že náš vztah se proměnil, až když jsem školu opustila. Pozvala jsem ji jako účastnici na mezinárodní sympozium Smalt Art Vítkovice, které jsem tři roky kurátorovala. Když zmizela bariéra školy, uvolnila jsem se a hodně jsme se spolu nasmály, i té škole. Přišla i na křest mé knihy, do které mi ochotně napsala jeden z textů. Jsem za ni ráda.

Knihu, která uceleně představuje vaši dosavadní tvorbu, jste pokřtila letos na jaře.

Mých dvacet let v jedné knize! Neměla jsem žádný obsáhlejší katalog a hodně lidí se mě na to ptalo. Do toho mi bylo čtyřicet, a tak jsem se rozhodla vydat knihu jako průřez vlastní tvorbou. Jsem vděčná nakladateli Karlu Kerlickému a Terezii Zemánkové, která napsala úvodní text a hlavně mi pomohla s výběrem fotografií. Když jsme s tím začínaly, její byt byl plný stovek mých zmenšených obrazů, dohledala jsem každou kresbičku. Ani jsem netušila, kolik jsem toho za tu dobu udělala.

Bilancovala jste, se čtyřicítkou?

Je to určitý předěl jako každé kulatiny. Pamatuju si na třicátiny – taky jsem si myslela, že se změní celý svět. Ale vážně, cítím se teď mnohem víc jako velká holka. Někdy jsem při jednání s lidmi mívala pocity jakési podřazenosti. Že bych si měla něco víc zasloužit, že bych se měla někomu zavděčit, že na to ještě nemám právo… Ale s přibývajícím věkem vím, že si některé věci můžu dovolit – přijmout, nebo naopak odmítnout. Že mám možnost volby. Jsem si jistější sama sebou, protože mám za sebou už kus cesty.

Ve vašem životě i tvorbě nastal velký zlom s prvním mateřstvím. Jak na to období vzpomínáte?

Mámou jsem se stala ve třiceti, kdy jsem už delší dobu cítila, a je to i vidět v mé tehdejší tvorbě, tlak okolí ve smyslu „Už máš děti? Na co čekáš?“. Když jsem otěhotněla, byla jsem připravena, že přijde velký zlom. „Reni, já se bojím, že se úplně změním!“ říkala jsem tehdy své starší sestře. Moc hezky mi odpověděla: „Zůstaneš stejná. Mateřství tě nezmění, jen tě rozvine.“ Pak se narodila Zoe a bylo to emočně nesmírně silné. Z té doby mám katalog, který se jmenuje Euphoria, a jsou v něm skoro samá mimina. U druhé dcerky Berty, která se mi narodila v sedmatřiceti, už jsem se k dětem v tvorbě nevrátila.

Vaším partnerem je výtvarník Pavel Forman. Jaké to je žít s umělcem?

Divoké. Vždycky jsem si říkala „Nikdy žádného výtvarníka!“. Ale v lecčems je to výhoda. Můžete o tvorbě mluvit s člověkem, který tomu naprosto rozumí, aniž byste musela něco vysvětlovat. Žijeme ve stejném prostředí, máme společné přátele, ale někdy je to psychicky náročné. Naše práce má tu nevýhodu, že nikdy nekončí a nikdy nezačíná. A tak někdy narážíme, když každý hledáme vlastní prostor.

Oba se uměním živíte, vy už od školy?

Ano a jsem za to velmi vděčná. Škola byla skvělá, ale zpětně ji vnímám jako báň. Ochraňuje vás, podporuje, vzdělává, ale zároveň izoluje. Realita pro mě byla velkým prozřením. Říkali nám „Dělejte umění, buďte umělci!“, ale já jsem postrádala, že nás nikdo nepřipravil na praktický život. Co obnáší uzavírání smluv, jednání s galeriemi, jak to je s autorským právem… Nic z toho jsem si ze školy neodnesla, takže jsem pak tvrdě narazila. Setkala jsem se s člověkem, který mi tvrdil, že bude můj manažer, a já mu uvěřila. Byla jsem holka po škole, plná očekávání a ráda za každou příležitost. Na jednu stranu mi v něčem pomohl, na druhou mě okradl o spoustu obrazů a peněz. Po škole jsem se živila kreslením portrétů na zakázku, dělala jsem webové stránky, ryla jsem portréty na náhrobní kameny… S několika kameníky spolupracuju doteď.

A důvod?

Už dávno to není můj způsob obživy, ale je fajn si takové memento mori občas připomenout (středověká mravní zásada, latinsky znamená Pamatuj, že jsi smrtelný, pozn. aut.). Zastavit se a uvědomit si, že vše je pomíjivé.

IVANA ŠTENCLOVÁ (41)

IVANA ŠTENCLOVÁ (41)

  • Česká vizuální umělkyně 
  • Dvacet let se zabývá portrétem, používá techniku vrstvení. 
  • Vystudovala kresbu na Akademii výtvarných umění v Praze. 
  • Její díla jsou zastoupena v Národní galerii v Praze, dále ve Švýcarsku, Honkongu… 
  • Pochází z Chvalíkovic na Opavsku, kde s rodinou žije. 
  • Má dvě dcery (10 a 4), jejím partnerem je výtvarník Pavel Forman. 
  • Ráda chodí a plave, miluje moře. 

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články