Říká se, že věkem člověk zmoudří. Pozorujete to na sobě?
Taky se ovšem říká, že z mladého hlupáka vyroste starý hlupák… Za osmdesát let jsem leccos zažil – a vždycky to nebyla idyla –, takže mě život proškolil. Některé věci bych neopakoval, ale jestli je to zmoudření, nevím.
Narodil jste se za druhé světové války. Pamatujete si z ní něco?
To ne, když skončila, byly mi ani ne dva roky. Znám to jen z rodinných historek. Třeba jak táta za války přespával v pardubickém hotelu Veselka, v nějakém kutlochu, a chvíli tam měl spolunocležníka, ze kterého se pak vyklubal parašutista Valčík, co se podílel na atentátu na Heydricha. Nevím, jestli je to pravda.
Váš otec byl herec a příjmení měl Dubský…
To byl pseudonym, protože jméno Dubský se vyjímalo na plakátech líp než Neckář. Táta uměl taky zpívat a tančit, byl ozdobou Východočeské operety a pak mosteckého divadla. A možná ještě známější byl jeho brácha, můj strýc Eda Dubský, který začínal u kočovných společností, pak byl ve Východočeské operetě, potom v Ostravě a nakonec měl angažmá v Městských divadlech pražských. Mimochodem, hrál třeba ve filmu Pan Vok odchází, kde jsem dostal roli i já.
Zvažoval jste, že taky budete používat příjmení Dubský?
Jednou jsem si ho vypůjčil. Ve filmu Kdo je kdo, kde jsem měl dvojroli automechanika Josefa Kotrby a zpěváka Václava Dubského. Hrál jsem tedy vlastně z půlky sám sebe. Ale já nechtěl na tátově a strýcově slávě parazitovat, tak jsem si nechal příjmení Neckář. Kromě toho jméno Dubský mělo na severu Čech, kde jsem vyrůstal, po únoru 1948 tak trochu stigma.
Proč?
Když mi byly tři roky, přestěhovali jsme se z Prahy – já jsem totiž původem Žižkovák – do Ústí nad Labem. Táta tam dostal práci v divadle a později přešel do Mostu. Tam ho zastihl nástup komunistů, a protože byl národní socialista s dost radikálními názory, z divadla ho takzvaně „vyakčnili“. Pracoval pak na statku u kamaráda Vrány na okraji Mostu. Mimochodem, tam vznikla moje celoživotní láska ke koním. Potom se táta stal hospodským, politicky se nijak neangažoval, ale pro komunisty byl pořád podezřelý.
Chtěli z vás mít rodiče herce?
To už tak vyplynulo. Maminka taky pracovala u divadla, v administrativě, takže jsem v divadle v podstatě vyrůstal. A jakmile se objevila nějaká dětská role, dali mi ji, protože mě měli po ruce. Když si všimli, že umím čistě intonovat, dostával jsem taky dětské party v operách… Hlásil jsem se na DAMU, dokonce několikrát, ale nevzali mě. Důvody byly různé: buď že nemám talent, anebo že už jsem naopak moc nasáklý divadelní praxí. Herec Miloš Nedbal, který mě připravoval na přijímačky, mi později prozradil, že to ve skutečnosti bylo kvůli tatínkovu kádrovému profilu.
Přitom jste hrál v oscarovém filmu Ostře sledované vlaky, a dokonce hlavní roli.
Byl jsem už herecky trochu otřískanej, jinak by mě Jirka Menzel do svého filmu samozřejmě neobsadil. Něco jsem si odehrál jako elév v Mostě, pak jsem nastoupil do plzeňské Alfy, kde jsem hrál i zpíval. Jirka si mě údajně do Ostře sledovaných vlaků vybral hlavně proto, že jsem na něj působil naivně a čistě. Vzpomínám si, že si se mnou dal schůzku ve Filmovém klubu v Adrii, byl to takový neformální casting, což jsem ale nevěděl. A když mě viděl, jak se tam tak bezradně a smutně choulím nad hrnkem kafe, měl prý hned jasno.
Proč jste se nakonec rozhodl, že budete hlavně zpívat? Vždyť jako herce vás znali v Americe, prý vás tam i zvali, Dustin Hoffman vám složil poklonu…
Já se tak nerozhodl, byla to souhra okolností. V šedesátých letech byla populární divadla malých forem, měl jsem postupně angažmá ve dvou z nich: v plzeňské Alfě a v pražském Rokoku. A principálové očekávali, že kdo je na pódiu, bude hrát i zpívat. Totéž se chtělo i po Martě Kubišové a Heleně Vondráčkové, které lidi berou spíš jako zpěvačky. Já to měl půl napůl, vědělo se to o mně, takže mi nabízeli i herecké role, kde se nezpívalo. Jenže pak mi vyšla první deska, jmenovala se Václav Neckář zpívá pro mladé, tedy z dnešního pohledu trochu hloupě, ale měla velkej úspěch. A hudba u mě začala mírně převažovat.
S Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou jste se jako trio Golden Kids dočkali nesmírné popularity. Snili jste o kariéře na Západě?
Snili a ta kariéra byla na dosah ruky! Na jaře 1968 se v Cannes konal evropský veletrh nahrávacích společností a tam jsme byli jasní favoriti. Hrnuly se nabídky z celé Evropy. A přitom jsme přijeli jako tři sóloví zpěváci, co občas něco zazpívají společně. Pro Francouze, Němce, Belgičany jsme ovšem byli trio, a tak jsme si řekli, že založíme Golden Kids. Což se stalo prvního listopadu 1968, na Martiny narozeniny. Postavili jsme jednu z nejlepších doprovodných kapel, jaká tu byla, vyprodávali jsme haly… Ani se nechce věřit, že celé to trvalo jen patnáct měsíců. Pak Marta upadla do nemilosti a byl konec.
Doufal jste, že se to změní, nebo vám bylo jasné, že se nad jednou etapou zavřela voda?
S tím, že má Marta zákaz, jsem se nesmířil až do revoluce. Ještě v létě 1989 jsem marně bojoval, aby směla vystoupit jako host na mém koncertě. Dvacet let jsem usiloval o to, aby mohla Marta zpívat a abychom obnovili Golden Kids, a nadělal jsem si tím spoustu nepřátel. Třeba František Hrabal, ředitel agentury Pragokoncert, která měla pod palcem všechny popaře, nebo šéf kultury ÚV KSČ Miroslav Müller byli opravdu mocní nepřátelé. A oba mě nenáviděli.
Přitom to vypadalo, že v 70. a 80. letech se vám daří. Byl jste na vrcholu popularity.
Svět pop-music možná vypadal bezstarostně, ale v zákulisí se někdy děly šílené věci. Já se dokonce jednou ocitl v blázinci, protože jsem propadl paranoii, že mě chtějí odstranit. Naše kapela dostala tehdy zákaz vystupování, nikdo nám neřekl proč, a tak jsem si vyvzdoroval audienci u soudruha Müllera na ústředním výboru strany. Müller soptil, že se stýkám s Martou Kubišovou, což byla pravda, že máme všichni v kapele dlouhé vlasy, jakými se vyznačují antisocialističtí živlové, že na nás chodí spousty udání a stížností… Do toho ředitel Pragokoncertu Hrabal vyhrožoval, že nás zničí. Svědčil jsem totiž proti němu u soudu, když ho Marta Kubišová žalovala. No, na čas jsem skončil v Bohnicích s depresemi a paranoidními stavy.
Kvůli těmhle příhodám se vaše chystaná autobiografie jmenuje Všechny moje války?
Chtěl jsem, aby ty vzpomínky byly veselé, ale nakonec moc nejsou. Já jsem si opravdu hodně věcí musel drsně vybojovat a často jsem i prohrál. A někdy jsem musel bojovat sám se sebou. Třeba když na mě tak dlouho tlačili, ať vstoupím do strany, že jsem jim to nakonec podepsal, a myslel jsem, že budu mít aspoň na chvíli pokoj. No, neměl jsem ho, možná to spíš bylo ještě horší a dodnes se najdou lidi, kteří mi to otloukají o hlavu.
Pak se dokonce objevil spis, kde vás Státní bezpečnost vedla jako důvěrníka…
Jednou mi zavolali z redakce Lidových novin, že mají můj spis, a ať se k němu vyjádřím. Byl jsem v šoku. Estébáci mě vyslýchali mockrát, tušil jsem, že si o těch výsleších vedou nějakou evidenci, ale nevěděl jsem, co v ní evidují. Nikdy po mně nechtěli, abych donášel nebo abych něco podepsal. Všichni z mého okolí věděli, že chodím na výslechy, nijak jsem se tím netajil.
Jak takový výslech vypadal?
Třeba si mě pozvali a řekli: „Pane Neckář, vy jedete na Kubu, že ano? S kým tam jedete a co tam budete dělat?“ Tak jsem popravdě řekl to, co si mohl každý přečíst v novinách: že se tam koná Mezinárodní festival mládeže a studentstva, budeme tam koncertovat, kromě nás tam jedou další zpěváci a v delegaci jsou i synové prezidenta Husáka. V estébáckém spise jsem se po letech dočetl, že jsem byl řádně instruován, co mám na Kubě dělat, a že mě tam StB několikrát kontaktovala, aniž došlo k mé „dekonspiraci“. Já si tedy pamatuju na jedno „kontaktování“, nikoli s nějakým agentem, ale rovnou s Husákovým synem, když se s ním Honza pohádal kvůli krátkým kalhotám, kterými údajně urážel kubánské publikum. Takže jo, StB mě mnohokrát kontaktovala, vedla si o mně spis a jistý důstojník Kotál do něj psal, co chtěl. To ale neznamená, že jsem vědomě, či nevědomě spolupracoval, nebo dokonce donášel. Můj podpis je tam jenom na jediném papíru.
Na jakém?
V březnu 1978 si mě pozvali na výslech, prý kvůli podezření z ohrožení devizového hospodářství republiky. Půjčil jsem si totiž od známého, který žil v Západním Berlíně, nějaké marky a koupil za ně aparaturu pro kapelu. To samozřejmě bylo na hraně, zavánělo to pašováním. Naštěstí jsem aparaturu proclil, takže hospodářský delikt to nebyl, ale stejně usoudili, že na mě něco mají. Sepsali se mnou o téhle kauze protokol, který mi dali podepsat. Několik dní po výslechu založil Kotál svazek s mým jménem, kde mi přidělil krycí jméno Bacil. O mně beze mě… Je tam i spousta záznamů, které mě snad měly v případě potřeby kompromitovat. Třeba že jsem kamarádovi z ciziny dal dárkovou kazetu s broušeným sklem. Prostě takovéhle hlouposti. Na posledním listu toho spisu je napsáno něco v tom smyslu, že jsem jako „zdroj“ k ničemu a že se svazek odkládá k ledu.
Po roce 1989 jste na nějaký čas zažil velký propad popularity. Jak jste to snášel?
No, špatně. Ale podobně na tom byl kdekdo z branže. Nešlo ani tak o popularitu, ale o to, že jsem byl zvyklý makat jako šroub, a najednou nebylo do čeho píchnout. Měli jsme klidně pětatřicet koncertů měsíčně a teď nic. S bráchou jsme si otevřeli na Máchově jezeře diskotéku, aby se dělo aspoň něco, to ovšem nebyla pořádná práce. Ale já už tušil během revoluce, že se něco takového stane.
Vzpomínám si, že na jedné z těch velkých demonstrací v devětaosmdesátém jsem stál nahoře na Václaváku pod koněm a hned vedle mě byli nějací dva studenti, kteří mě poznali. Jeden druhému nahlas pošeptal: „Co tady dělá zrovna Neckář?“ Kdyby tak tušili, že Václavák je nazvučený naší aparaturou…
Na svoji velkou chvíli jste si musel počkat do roku 2011, kdy jste nazpíval Půlnoční. Díky ní vás objevila i generace, která na vašich písničkách nevyrůstala. Doufal jste v takový comeback?
Tady by se hodil bonmot: Jakýpak comeback, když jsem nikam neodešel? Půlnoční mi ale hodně pomohla. Přitom jsem ji zpívat nechtěl, ovšem brácha Honza do mě hučel, že mi už jednou v životě přinesly štěstí vlaky, takže teď se to třeba bude opakovat. A měl pravdu.
Proč jste Půlnoční nechtěl zpívat? Nevěřil jste, že to bude hit?
Producent Michael Prostějovský mi před lety řekl, že točím hity omylem. Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Prostě jsem si nevěřil. Ne že bych se bál, že Půlnoční nezvládnu zazpívat, není nijak zvlášť složitá, dodnes zpívám i těžší věci. Ale neobejdu se bez čtecího zařízení, k písničce se navíc mělo točit video a je problém hlídat si projev a ještě se trefovat do playbacku, když vám mozek nenahazuje ta správná slova.
Mozek nenahazuje ta správná slova… V tom je podstata problémů, se kterými se potýkáte od roku 2002, kdy jste měl mozkovou příhodu?
V podstatě jo. Trpím afázií, chci třeba říct nějakou větu, ale vypadne ze mě něco úplně jiného. Mám poškozené takzvané Brocovo centrum, kde se řadí slova a věty. A kromě toho mi vypadly texty všech písniček, které jsem kdy zpíval. Prostě úplně vymazaná část hard disku. Bez čtecího zařízení nezazpívám nic, ani jednoduchou lidovku, kterou znám od dětství. Melodie ale v hlavě zůstaly a intonovat taky můžu.
Lidé, kteří vás znají, ovšem říkají, že naopak jiná část mozku se vám otevřela. Vynořila se dávno zasutá data, čísla, jména…
Někteří to říkají, ale já si to moc neuvědomuju. Na čísla, data a jména jsem měl vždycky dobrou paměť, takže nedokážu posoudit, jestli si jich teď dokážu vybavit ještě víc než dřív. Ale kdyby se mi při té mrtvici vymazalo i tohle, tak nevím. K letopočtům a jménům mi automaticky naskakují příhody, takže bych možná neměl žádné vzpomínky. Takhle jich mám hodně, ale ne vždycky se mi je podaří odvyprávět. Když jsem unavený, pletou se mi slova a těžko je hledám.
Pojďme to vyzkoušet. Když řeknu třeba březen 1972, co vám naskočí?
To jsem byl v Bulharsku s mojí kapelou Bacily.
To víte takhle bez přemýšlení?
No jo, no. Ale vím to proto, že jsme tam hráli už rok předtím a měli jsme obrovský úspěch. To vzniklo tak, že začátkem jednasedmdesátého roku mě a Otu Petřinu viděl v Berlíně šéf českého kulturního střediska Miloš Vojta – malý, stopadesáticentimetrový pán, ale šikovný dramaturg – a zamiloval si Otovu španělku a můj zpěv. Pak ho převeleli do Bulharska, do Primorska, a hned nás tam pozval na komorní koncert. Na podzim 1971 jsme tam už jeli s Olympikem, kde hrál tehdy na baskytaru Jirka Korn. Počkejte, někde tady mám fotku, jak čuráme s Kornem v Bulharsku do pisoáru…
Od začátku kariéry máte vedle sebe bratra Honzu a lidé vás berou skoro jako dvojčata. Hádáte se někdy?
Hádáme se pořád, ale oba víme, že jeden bez druhého nemůžeme být. Máme to tak odmalička: on hraje, já zpívám a bez sebe ani ránu. Když jsem v devadesátých letech lenošil, užíral se, jedl a tloustl, brácha mi řekl, že se mnou definitivně končí, protože se na mě nedá dívat. Samozřejmě že to neudělal. Naopak mi pomohl dát se dohromady. A když jsem prodělal tu mozkovou příhodu, staral se o mě, dohlížel na to, abych cvičil, chodil na procházky, trénoval si mozek…
Jak často se vidíte?
Honza bydlí mimo Prahu, ale minimálně dvakrát týdně za mnou jezdí. Přiveze mi diet ní jídlo, zkontroluje, kolik ubylo z cukřenky kostek, vynadá mi a pak plánujeme. Teď zrovna můj narozeninový koncert na podzim v Hybernii. Já mám o něm nějaké představy, Honza zase svoje, takže se pohádáme, u oběda zase usmíříme a společně sestavíme playlist. Dodnes hrajeme písničku My to spolu táhnem dál a v jejím textu to všechno je: V ústraní až začnem stát, přijď si se mnou, bráško, hrát, jen tak ve dvou, s harmonikou…
Zatím to nevypadá, že byste se chystali do ústraní. Letos na festivalu Rock for People na vás přišlo přes patnáct tisíc lidí. Čekal jste takový zájem?
Když jsme tam přijeli a já viděl velkou stage a obří stan, říkal jsem si, jestli to není omyl. Jestli opravdu patříme na největší pódium, které mají. Ještě čtvrt hodiny před vystoupením tam nebyla ani noha, ale pořadatelé mě uklidňovali, ať nemám strach, že až skončí program na vedlejších pódiích, všichni se sem nahrnou. A opravdu, pět minut před začátkem se stan zaplnil a lidi stáli i venku. Atmosféra jak na metalovém koncertě… Jak se jmenuje ten divokej metalovej tanec?
Myslíte moshpit?
Jo, asi. Moshpit… Čekal jsem všechno, ale tohle ne. A všichni zpívali všechny písničky se mnou. Myslím, že něco takového už nikdy nezažijeme.
Máte v takových situacích i po těch letech strávených na pódiu ještě trému?
Trému snad ani ne, vždyť jsme hráli v obrovských amfiteátrech. Spíš se bojím, aby neselhalo čtecí zařízení nebo nevypadl zvuk. A samozřejmě aby mě nezradilo tělo. Dřív jsem dělal na pódiu akrobatický kousky: výskoky, roznožky, hvězdy, provazy, mosty, piruety, kolikrát jsem jel na kyslíkový dluh. Mám to dokonce vědecky potvrzené. Jednou mi vědci z nějakého výzkumáku dali na tělo sondy a měřili, co se s mým tělem na pódiu děje. Zjistili, že je to stejná, nebo ještě větší zátěž, než jakou naměřili u vrcholových sportovců. Během koncertu mi prý šlo dokonce dvakrát o život, protože srdce jelo na hranici možností… Pak jsem se dozvěděl, kdo a proč si tenhle výzkum objednal. Soudruzi, co měli na starost kulturu, pojali podezření, že v kapele jsme flákači a alkoholici, kteří si za tu hodinu a půl na pódiu nezaslouží honorář, a chtěli si to nechat vědecky potvrdit.
Akrobatické kousky od vás snad už dneska publikum neočekává, ne?
To sice ne, ale i tak… Nemůžu se přece na pódium přišourat o holi. Před rokem jsem vystupoval z dodávky, špatně šlápl a zranil jsem si kotník. Byl jsem s tím v Kladrubech na rehabilitaci, ale nedaří se to vyléčit. V bulváru hned psali, že jsem málem na smrt nemocný a že mě stíhá jedna rána za druhou. Je to nesmysl. Ale někdy si prostě musím vzít hůlku. Ovšem na pódium ne. Ještě ne! Když tam mám vlézt, všechny bolesti zmizí. A když zavřu oči, je mi zase klidně pětadvacet…
VÁCLAV NECKÁŘ (80)
- 1966 Hrál hlavní roli v oscarovém filmu Ostře sledované vlaky.
- 1968 Stal se součástí pěveckého tria Golden Kids.
- 1971 Začal vystupovat sólově se svou kapelou Bacily.
- 1982 Vydal legendární trojalbum Příběhy, písně a balady.
- 2002 Prodělal mozkovou příhodu s trvalými následky.
- 2011 Dočkal se velkého comebacku s písničkou Půlnoční.
- 2023 Oslaví osmdesátiny dvěma říjnovými galakoncerty a rovněž vyjde jeho autobiografická kniha Všechny moje války.
Zdroj: časopis Květy
Autor: MICHAEL HOROWITZ
