V posledních letech mě na jeho životním příběhu zaujalo hned několik věcí a těšila jsem se, až se zeptám. Na abstinování, výchovu dcer, přezdívku Noid, chování slepic i na až nečekaný, protože světový, úspěch pohádky Tajemství staré bambitky II, ve které hrál a ke které složil hudbu. Odpovědi jsem dostala a kupu legrace k tomu. Tenhle umělec si totiž na nic nehraje a jeho radost ze života je až nakažlivá.
Na úvod bych vám chtěla moc pogratulovat k úspěchu na filmovém festivalu na Kypru, odkud si Tajemství staré bambitky II odvezlo cenu za nejlepší film i nejlepší filmovou hudbu.
Děkuju vám mockrát! Hned vám cenu ukážu!
Nádherná! Čekali jste to?
Upřímně? Já radši nikdy nic nečekám, protože pak nechci být případně zklamaný. Navíc už jen to, že nás na předávání pozvali a o mě i moji ženu Elišku se dokonale starali, bylo strašně milé, už to byl pro mě úspěch. I když popravdě jsem čekal, že se Bambitka probojuje do finále, jinak by nás nejspíš nezvali. Ta výhra byla ale krásné překvapení, úplně jsem se z toho rozklepal. Já jsem věděl, že to bude krásná pohádka, protože Ivo Macharáček je fantastický režisér a skvělý člověk, což se vždycky zrcadlí v díle samotném. Navíc první díl jí dělal tu nejlepší reklamu. Ale že na ni půjde skoro půl milionu lidí do kina a čtyři miliony si ji pustí v televizi, to je prostě nádhera. A ten zahraniční úspěch? Neskutečné!
Zdá se, že se vám vyloženě daří. Kromě cen za filmovou hudbu, máte nové album, videoklip, slepičky.
Ano, ano. Hlavně ty slepičky.
Vaši sledující je zbožňují. Jak se slepičkám a vám v roli jejich chovatele daří?
Já jsem vždy toužil být chovatelem, a když se naskytla možnost získat část louky a moje milá sousedka se zbavovala staršího pojízdného kurníku, bylo rozhodnuto. Pro mě jsou slepičky perfektní relax. Muziky mi v hlavě létá hodně a člověk pak z toho už trochu blbne. Takže když nechodím na rybičky, které mám v jezírku, jdu na slepičky.
Taky jste zapálený kutil, jestli se nepletu. Ten relax mimo uměleckou sféru vyhledáváte asi cíleně, že?
Je to přesně tak. Když něco kutím, dělám to pro radost, nepřemýšlím nad tím, jestli to je technologicky správně, jestli to vydrží rok nebo dva. Dělám to pro sebe, a když to nebude fungovat, tak to opravím, nikdo se na mě zlobit nebude. Líbí se mi vidět hned výsledek a samozřejmě je příjemné, když mě pochválí děti a manželka.
Letos na podzim vás čeká speciální koncert, rozhodl jste se v O2 Universum oslavit 20 let od začátku vaší kariéry. Vzhledem k tomu, že se muzice věnujete od dětství, od kdy datujete těch dvacet let?
Od doby, kdy jsem nastoupil do muzikálu Excalibur. Předtím jsem měl kapelu Dolores Clan, hrál po klubech a podobně. Měl jsem tedy takzvaně zahřáto, ale od Excaliburu se to rozjelo a změnil se mi profesní život, hudba mě začala naplno živit.
O tom, že by vás hudba živila, jste prý jako začínající jedenáctiletý skladatel ani nesnil. Takže už v jedenácti letech proběhly první pokusy o skládání hudby?
Je to tak. Můj bratranec Borek, který je muzikant, dirigent i úžasný skladatel, mi v jedenácti letech vysvětlil princip nahrávání a míchání stop a mě to úplně pohltilo. Navíc v té době vznikl film Poslední mohykán a mě okouzlil soundtrack. Přímočará, jednoduchá, nádherná hudba, když jsem ji v kině slyšel, měl jsem hned jasno: to chci dělat. Začal jsem se učit skládat filmové melodie, dával je takzvaně do šuplíku a i dnes se stane, že si některou ze starých kazet poslechnu a řeknu si „Hele, tohle téma je dobrý.“ a využiju ho u některého současného projektu.
Jste sám sobě inspirací!
Musím říct, že tomu malýmu Vašíkovi občas řeknu „Díky, že jsi byl tak pracovitý a tak jsi se snažil, teď jsem to použil.“
Svoji práci dělíte na třetiny: zpěv, skládání hudby a točení filmů, reklam, klipů a podobně. Není toho příliš?
Potřebuji obsáhnout všechno, a protože jsem hyperaktivní, a navíc vůbec nepiji, mám přehršel energie. Taky nerad spoléhám na ostatní lidi, i když třeba vím, že jsou špičkoví profíci. Jenže, co se se týče skládání hudby, oni prostě nemůžou vědět, jak to v hlavě mám, těžko se to vysvětluje, vždyť jde o pocity. Začal jsem tedy hudbu nejen skládat, ale i aranžovat, míchat a masterovat. A díky tomu jsem si poslední CD Hollywood udělal celé po svém. Co se týče filmování, tak tam je to úplný „průšvih“. Na place jsem kameraman, režisér, osvětlovač, technik. Pak běžím domů a jsem střihač a barvič. Když chci, aby to vypadalo, jak si přeji, musím to vše ovládnout.
Zpívání pak zahrnuje vaši sólovou kariéru, muzikály...
Co se týče muzikálů, tak s většinou již končím. Všechny, kromě jednoho, jsem dohrál a další projekty jsem nevzal. Rozhodl jsem se před čtyřmi roky, ale nikdy bych neřekl producentům „Končím, nazdar“. To se nedělá! Slíbil jsem to, tak jsem všechno dojel. Jediný, který budu hrát, dokud mě budou chtít, je Jesus Christ Superstar v Hudebním divadle Karlín, nejlepším divadle, co tady v Čechách máme.
Tuhle srdcovku si necháváte?
Byl to první muzikál, který jsem ve čtrnácti letech viděl, a bude to poslední muzikál, který dohraji, což mi přijde symbolické. A navíc, co je výš než Ježíš?!
Proč jste se rozhodl, že už jste muzikálům dal, co to šlo, a je na čase jít dál?
Dělám je dvacet let, což je dlouhá doba. Navíc vím, jak ta křivka funguje: stoupáte nahoru, chvilku jste na vrcholu a pak to padá dolů. Myslím, že jsem přesně vychytal, že jsem byl na špičce a chci v nejlepším přestat, ač to zní jako hrozné klišé. Nerad bych ale byl v divadle jenom proto, že je mě mým kamarádům líto a dávají mi role, abych někde držel v rohu flašku. To není důstojné pro nikoho. Co jsem v muzikálu chtěl, jsem dokázal. Dostal jsem dokonce dvě ceny za nejoblíbenějšího herce, což mě hrozně potěšilo, takže vrcholu pomyslného jsem pro sebe dosáhl. Měl jsem krásné role, titulní role, a ač vůbec nechci znít nafoukaně, nemám v téhle oblasti už kam jít a moc rád to přenechám mladým, které to naprosto baví, jsou draví a chtějí se na ten vrchol dostat. Já teď chci věnovat energii jinam.
V reálném životě už nějakou dobu flašku v rohu nedržíte. Co vedlo k rozhodnutí nepít?
Spousta okolností. Cítil jsem, že to je zbytečné, že už dávno nejsem puberťák a velkou motivací byly děti. Nechtěl jsem, aby se za mě dcera Terezka, která byla v té době malá, byly jí asi dva roky, jednoho dne styděla, aby mě vnímala jako ožralu, který dělá průšvihy. Naopak jsem si řekl, že chci, aby byly děti pyšné, že jejich táta něco dokázal. A důvodem samozřejmě bylo i zdraví a vztahy celkově.
Je něco, co vám v souvislosti s alkoholem chybí? Nebo vnímáte jen přínosy.
Postupem času, ono to samozřejmě není hned, ale třeba za rok, člověk pozná, jaké všechny benefity s sebou to abstinování nese. Samozřejmě může vzniknout situace, která by ho mohla do temna vrátit, ale já už jsem bez alkoholu zažil i opravdu temné období a vím, že by to bylo jen horší. Mám doma i ve studiu hodně lahví, co jsem kdy dostal, ale nemám potřebu je ani dostat z baráku, jsou mi jedno.
On to ale není jen alkohol, vy se tak nějak celkově o sebe víc staráte. Mimo jiné hodně cvičíte, udržujete se fit.
Když se zbavíte alkoholu, musíte ten čas, který jste předtím trávil pitím, něčím vyplnit. A pro mě byla nejlepší varianta, že jsem se pustil víc do práce. A to i do práce na sobě samém. Začal jsem s cvičením, hodně mi to pomohlo, protože jsem tehdy navíc procházel rozvodem se svojí druhou ženou. Jen jsem pocítil, že bych mohl mít slabší chvilku a mohl by z toho být průšvih, šel jsem cvičit, třeba i dvakrát denně. Postava byla jen příjemný bonus, ale vyplavil jsem endorfiny, abych se takzvaně zničil a nemyslel na zlé věci.
A nakonec jste se umístil v soutěži Men’s Physique. Skončil jste pátý.
Potřeboval jsem si zkusit, jestli to dokážu, netoužil jsem vyhrát, ale zúčastnit se. Ona to fakt není sranda a není to jen cvičení. Běžně jsme zvyklí jíst, co chceme a kdy chceme, maximálně se trochu hlídat, ale já si během přípravy na soutěž počítal zrnka rýže, pár dní pil skoro 8 litrů vody denně a pak to stopnul na dvě deci... Je to náročné pro tělo i hlavu. To, že jsem si tím prošel a psychicky to vydržel, je pro mě cenná životní zkušenost. Nemám ale žádné další ambice. Cvičení mě baví stále a kdykoliv, když jedu na koncert nebo na nějakou schůzku do Prahy, tak to beru přes posilovnu. Užiju si pak i víc koncert, mám víc energie a lépe vypadám.
Překvapilo mě, když jste sdílel zkušenosti s tzv. body shamingem, kdy vám lidé řeknou, že působíte menší, jako „málo chlap“.
Já obecně nechápu jakékoli hodnocení cizího vzhledu, ale lidé to dělají a já asi i vím proč. Za prvé televize přidává kila a i já si některé známé osobnosti představoval větší. Ale většinou je za tím počáteční nervozita, kdy za mnou fanoušci přijdou, nevědí zpočátku co říct a řeknou první, co je napadne. Já se na ně ani nezlobím a neřeknu jim, jestli se zbláznili a že jsou drzí. Pak když se to nakupí a je jich takových třeba padesát za koncert, tak už se tomu moje kapela začíná smát a těm lidem občas i díky tomu dojde, že to možná je trochu divné.
Na očích jste více než dvacet let. Dá se zvyknout na to, že vás lidé hodnotí? Jak vypadáte, jak žijete a s kým?
Dá. Někteří z mých kolegů to tak nemají, bojují s tím, ale já jsem na to zvyklý. Od čtyř let zpívám, celý život dělám muziku a celý život jsem to tak chtěl. Navíc hned na začátku jsem byl hozený do nejtěžšího levelu, co mohl být. Byl jsem s Luckou (s Lucií Bílou, pozn. aut.) a byl jsem opravdu pod lupou. Tehdy jsem zažil největší posuzování, jaké mohlo být. Náročné to bylo ještě během rozvodu s Luckou a dalších rozchodů, ale člověk si zvykne. Naopak jsem za to rád. Když totiž teď přijde projekt, o kterém tuším předem, že by mohl být kontroverzní, typicky třeba Eurovize, kdy lidi říkali, že jsem ostuda národa, tak už to pro mě tak těžké není. Navíc jsem nedávno viděl dokument o Davidu Beckhamovi a vím, že to, co jsem si zažil, opravdu nic není.
Ten si zažil svoje, že?
No právě! Jeho nenáviděl celý svět.
Sport vás zocelil i duševně, což jako táta tří holčiček možná oceníte. Jak zvládáte ženskou sílu, kterou jste obklopen?
Připadám si tady jako král, kterého opečovávají. A když se na mě všechny tři, nebo čtyři i s ženou, slétnou, tak jsem nejšťastnější kohout ve vesnici.
Jste rozmazlovací, nebo přísný táta?
Jak kdy, záleží na situaci. Ona výchova fakt není legrace a já to neberu na lehkou váhu, nerad bych něco zkazil. Hodně o tom přemýšlím a teď jsem zrovna ve fázi, kdy si říkám, že musím práci lehce utáhnout, aby to nebylo na úkor dětí, aby nepřicházely o tátu. Sice pracuji kvůli nim a něco buduji, ale rozhodl jsem se vyčlenit si jeden den, kdy nesáhnu na nic. Na rozhovory, na telefonáty, práci ve studiu. Budu tu jen pro ně. Sice jsem s nimi každý den několik hodin, ale je to málo. Chci se na holčičky plně soustředit. Tak jsem sám sobě vynadal a začal víc řešit kalendář.
Vynadal sám sobě?
Jel jsem v autě a sebekriticky jsem si nahlas promluvil do duše, občas na sebe takhle řvu.
Umíte se i hlasitě pochválit?
Taky, taky. Nevím, jestli je to nějaká psychologická metoda, ale mně to funguje. Hlasitě se zkritizovat, nebo pochválit, povzbudit. Funguje mi vyslovit ty myšlenky.
U vašeho minulého alba Zem byl patrný vztah k Zemi, k živlům. To současné se jmenuje Hollywood, tam tuším inspiraci zcela jinou.
Film je obrovská součást mého života, skládat filmovou hudbu je to, co jsem vždy chtěl. Dokonce když jsem nejdříve neměl filmy, pro které bych hudbu dělal, tak jsem je i sám točil. Celý život mě inspirovali akční hrdinové typu Sylvester Stallone, Arnold Schwarzenegger, i to cvičení dělám díky filmům. Já jsem prostě devadesátkové dítě, když jsem měl nějaký splín, trápil mě životní neúspěch, pustil jsem si film, který mě namotivoval. Typicky třeba „300: Bitva u Thermophyl“. A říkal jsem si: „Podívej se, oni to zvládli, ty to taky dáš!“
Které hollywoodské filmy byly inspirací pro vaše písně?
Například písničky Muž v černým sombréru nebo Hollywood, to jsou klasické westernovky, protože tenhle žánr miluji. Ty dlouhé záběry, dlouhé pohledy, muzika Ennia Morriconeho. Co se týče písničky Okem vážky, tak tam byl inspirací film s Kevinem Costnerem Na křídlech vážky, který všichni známe. A my jsme k němu s Eliškou natočili na Madeiře i videoklip, který je tak správně kýčovitý a patetický, jak to mám rád. Celkově je v každé písničce na albu nějaká složka, smyčce, orchestrace apod., která vychází z filmové muziky, proto Hollywood.
S vaší ženou máte nejen moc hezký partnerský vztah, ale čím dál víc spolu i pracujete.
A je to splnění mého snu. Eliška totiž píše krásné texty, éterické a atmosférické, navíc okamžitě ví, co hudbou, kterou skládám, myslím. Je totiž u toho, přímo u zrodu. Dokáže se do mě a do mé nálady vcítit. Ta spolupráce je úplně dokonalá a dělá mi velkou radost. A Elišku za krásné texty nechválím jen já, ale i lidi z branže, je obrovsky talentovaná.
Podle čeho si vybíráte spolupracovníky? Ta jména okolo vás se docela opakují, když vám někdo sedne, tak s ním rád pracujete i dál, je to tak?
Mně se moc líbí styl režiséra Tima Burtona, který je typickým příkladem toho, jak může ten tým fungovat: neustále používá muziku od Dannyho Elfmana, spolupracuje velmi často s Johnny Deppem... Věřím, že lidí, se kterými spolupracuje opakovaně, bude daleko víc. I já mám několik stálých týmů. Svoji kapelu, se kterou hraji živé koncerty. Můj kytarista Honza Tulenko je špičkový i na nahrávání kytar a bas do dalších projektů, je to génius. Kamarád Hans Sedlář mi točí bubny. A to se samozřejmě týká i interpretů. Mám v oblibě Báru Basikovou, Evu Burešovou, Martu Jandovou, Mariána Vojtka, Míšu Štikovou Gemrotovou, což jsou mí kamarádi a velcí profíci, jsme takový tým Tima Burtona, akorát po česku. Tým Tima Bárty.
Vaše hrátky se slovy, v poslední době například HoliNoid (Václav Noid Bárta v holinách, pozn. aut.), mě velmi baví. Jak vlastně vznikla přezdívka Noid?
A pozor, až budu mít i kravičky, tak to bude VemeNoid. Ale jak vznikl Noid? Když jsme měli kapelu Dolores Clan, tak jsme hráli muziku ve stylu Limp Bizkit nebo Linkin Park, kde ti zahraniční umělci měli přezdívky. A protože jsme je samozřejmě trochu kopírovali, tak jsme je potřebovali taky. Mně v kapele vždycky říkali Véno a kytarista DJW z toho postupně udělal Vénoid a navrhnul, že bych to mohl psát jako V-Noid. Nakonec se z toho stal Noid a už mi to zůstalo.
VÁCLAV NOID BÁRTA (43)
- Narodil se v Praze, je potřetí ženatý a má tři dcery ze dvou vztahů.
- V listopadu oslaví dvacet let své hudební kariéry.
- Na svém kontě má několik skupinových i sólových alb (aktuální se jmenuje Hollywood).
- Je hvězdou Hudebního divadla v Karlíně (Jesus Christ Superstar, Carmen, Aida nebo Bonnie and Clyde a další muzikály).
- Je autorem hudby k muzikálu Němcová, filmu Kájínek či k pohádce Tajemství staré bambitky II, točí videoklipy a reklamní spoty.
- Bodoval ve fitness soutěži Men’s Physique.
Zdroj: časopis Vlasta