Nedávno jste si pořídil vlastní bydlení. Už jste se přestěhoval?

Hodně jsem se přepočítal. Myslel jsem, že rekonstrukce bude trvat jen pár měsíců, ale nějak se to protahuje. Muselo se to vzít doslova od podlahy. Takže zatím ještě nebydlím, ale věřím v brzké stěhování.

Koupi bytu jsem zvažoval dost dlouho, protože jsem se bál toho hrozného závazku s názvem hypotéka. Nakonec jsem si řekl, že nebudu první ani poslední, kdo bude desítky let splácet, a šel jsem do toho.

A co vy a domácí práce? Jde to dohromady?

Domácí práce mi nevadí, mám rád čistotu a vůni dezinfekce. Po každém velkém úklidu se vždycky rozhlédnu po bytě, nadechnu se a je mi dobře. Ale vzhledem k brzkému stěhování jsem teď spoustu činností zavrhl.

Takže třeba nemám umytá okna. Rozhodně ale nejsem manuálně zručný a trpělivý, takže když se mi v bytě něco porouchá, tak okamžitě volám o pomoc odborníky.

VIDEO: Rozhovor s Václavem Šandou o herectví , filmech a knihách. Podívejte se na video.

Zdroj: Youtube

Bydlíte poblíž pražských Olšanských hřbitovů, které řada Pražanů využívá k procházkám. Patříte mezi ně?

Určitě. Někomu přijdou hřbitovy smutné a pesimistické, ale já na ně chodím moc rád. Je tam ticho a klid, krásné vzrostlé stromy, všudypřítomný břečťan, který se plazí k náhrobkům. Tisíce a tisíce životů, osudů, příběhů, na které se už málem zapomnělo.

A naopak ty, které všichni známe, od Josefa Jungmanna, Františka Ladislava Čelakovského a Karla Havlíčka Borovského až po Josefa Ladu, Jana Wericha, Jiřího Voskovce nebo třeba Vladimíra Menšíka. Je to opravdu posvátné místo se specifickou atmosférou. A dobře se mi tam učí divadelní texty.

K umělcům jste měl blízko od dětství – sbíral jste jejich autogramy. Jaký nejcennější úlovek máte ve své sbírce?

S touto zálibou jsem skončil ve chvíli, kdy jsem začal studovat na DAMU. Nepřipadalo mi vhodné chodit za svými pedagogy a kolegy, aby se mi podepsali na fotografii. Navíc už jsem stejně všechny podepsané měl. Mám toho opravdu velké množství – herce, kteří už nejsou mezi námi, kolegy, s kterými třeba sdílím šatnu v divadle, herce, ze kterých se stali mí přátelé.

Krásně se to celé uzavřelo. Mám s tímto koníčkem spojenou spoustu zážitků. Někteří herci přiložili osobně psaný dopis, někteří mi nabídli, že mě budou připravovat na přijímačky na DAMU, někteří mi zařídili vstup do divadla. Samozřejmě byli i tací, kteří pro tuto vášeň neměli moc pochopení.

K herectví vás tedy přivedla láska k filmu a divadlu?

Přesně tak, vždycky to byla moje vášeň. Pamatuju se, že jsem měl u nás v Krupce u Teplic, ze které pocházím, spoustu filmů nahraných na VHSkách, které jsem si pouštěl pořád dokola.

Doslova jsem je hltal, stejně jako různá divadelní představení. Herecká profese mě vždycky přitahovala a přál jsem si ji vyzkoušet. A tak jsem už v první třídě začal navštěvovat dramatický kroužek, pak herecké studio v Teplicích až jsem se stal členem Ochotnického spolku Krupka pod vedením Jany Urbanové. Musím říct, že to byly krásné časy.

Takže přijímačky na DAMU byly jasnou volbou?

Na gymplu jsem ještě chvíli koketoval s medicínou, ale přijímací zkoušky na herectví byly dřív. Navíc nemám úplně talent na jazyky a nechtěl jsem se učit latinské názvosloví. Myslím, že ta moje volba, že chci zkusit DAMU, byla takovým logickým vyústěním mého dosavadního mladého života. Rodiče ji respektovali a fandili mi. A když mě napoprvé přijali, tak měli velkou radost.

Vašimi hereckými pedagogy byli Apolena Veldová, Tomáš Pavelka a Tomáš Töpfer. Jak na ně vzpomínáte?

Já mám celé studium a můj počáteční život ve velkoměstě trochu v mlze. Všechno pro mě bylo nové, byl jsem sám a daleko od domova. Snažil jsem si ale užít vše, co mi Praha a DAMU nabízely.

A ve výsledku toho bylo asi tolik, že mi to celé splývá. Každopádně na herecké pedagogy vzpomínám rád. Apolena Veldová byla velmi chápající, vždy připravena pomoci, Tomáš Pavelka hypnotizující díky své energii a autenticitě a pan Töpfer taková klidná síla se spoustou tematických historek a vtipů.

Už během studií jste začal hostovat v pražském Činoherním klubu, kde jste dnes v angažmá. Jak tuhle legendární scénu vnímáte?

To je jednoduché – mám to místo rád a trávím tam spoustu času. I toho nepracovního volného. Nejlépe to asi vystihuje výrok herce Petra Čepka, který jsem zmínil už ve své diplomové práci: „Činoherní klub je místo, kde se především odehrává můj život.“

Do Činoheráku si zajdu, i když zrovna ten večer nehraju. Čekám na své kolegy, chci s nimi probírat zkoušení, práci a život. Je to legendární místo a já po celá ta léta cítím neuvěřitelnou úctu a respekt k tomu, co tam vzniklo za úžasné inscenace.

Líbí se mi vize našeho uměleckého šéfa Martina Fingera, moc rád spolupracuju s režisérem Ondrou Sokolem a těším se na všechno, co přijde.

Tahle scéna vždycky byla plná velkých hereckých osobností, možná i těch, které jste kdysi před teplickým divadlem žádal o autogram. Jaké to pro vás bylo, když jste se s nimi poprvé potkal jako kolega?

Samozřejmě jsem byl nervózní a cítil takovou tu posvátnou úctu, která mě skoro až paralyzovala. Na první čtené zkoušce jsem seděl u stolu s pány Nárožným, Zindulkou, Pavlatou, Dulavou nebo Vetchým a fakt se mi klepala kolena.

Pochyboval jsem, jestli vůbec umím číst, natož hrát. Moc jsem si přál, aby mě tihle bardi vzali mezi sebe, aby mě měli rádi a chtěli se mnou v budoucnu pracovat. Abych prostě patřil do toho světa, o kterém jsem snil.

Prozradíte, z koho jste měl největší nervy?

Z Ondry Vetchého. Na DAMU nám pořád říkali, že vždycky když vstoupíme do nového uměleckého prostředí, máme se představit. Takže když jsem přišel na první čtenou zkoušku, došel jsem k němu, podával mu ruku a on se na mě tak šibalsky a mile podíval a řekl, že na to budeme mít ještě čas...

Dneska vím, že to od něj bylo velmi kamarádské gesto, jenomže já to tenkrát jako nezkušený kluk vnímal jinak. Děsil jsem se toho, že si mě ještě proklepne, což byla samozřejmě pitomost.

Jak jste na tom s posvátnou úctou ke kolegům dneska?

Obdivuju je, ale už jsem se posunul. Nejsem tak vystrašený. Uvědomil jsem si, že se za každou cenu nepotřebuju zalíbit všem. Nemusím všem dokazovat, že zrovna já na to mám. Mluví za mě moje práce.

A snad i to, že se snažím dělat divadlo poctivě, přitom mám otevřenou mysl a fandím všemu novému. Novým kolegům i tématům, která se tu snažíme otevírat. Někteří pamětníci se stále vracejí k pojmu „starý dobrý Činoherák“, vzpomínají na tehdejší herecký soubor a přejí si vrátit to, co už bylo.

Jenomže čas nesmlouvavě plyne a divadlo je živý organismus a vyvíjí se. Jak jsem řekl, já mám k minulosti obrovský respekt a obdiv, ale zároveň nechci ustrnout. Život je změna, pohyb. A to platí i pro divadlo

Činoherní klub je velmi specifický i svým prostorem. Vyhovuje vám, že jde o malou scénu, kde diváci vidí každou vaši grimasu a gesto?

Naprosto, díky tomu je to celé pravdivější. Velké jeviště si žádá velká gesta, tady naopak kouzlíte s jemnými detaily včetně záchvěvu hlasu nebo drobnou prací mimiky. Je to vlastně filmové herectví, což mě moc baví. Na druhou stranu zase nemáme tolik možností pracovat se scénografií. Ale Činoherní klub byl a je postaven hlavně na hereckém výkonu.

Aktuálně vás můžeme vidět v šesti inscenacích, ta poslední s názvem Nejbližší měla premiéru začátkem roku a je zacílená na mladou generaci. O čem podle vás vypráví?

Je to taková černá komedie o osamění a samotě, kterou zažíváme občas všichni. A to v momentech, když pozorujeme blízké přátele, jak zakládají své rodiny, nové životy a nám se vzdalují.

Je to taky o tlaku společnosti na to, že už je někomu třicet, tak by přece měl mít dítě, oženit se a tak dále… Pro mě osobně je tam moc hezké poselství, že se nám svět nehroutí, protože je nám třicet a jsme sami. Těch témat je tam samozřejmě ještě mnohem více. Každý si přijde na své, nejen mladá generace.

V téhle hře hrajete hned tři postavy. Jak moc je to pro vás náročné?

Velká výzva na tom je to, že každá z těch postav je úplně jiná. První je introvert s tajemstvím, druhý je egocentrický cholerik a třetí takový sympatický moula. Moc mě baví střídat tyto rozdílné polohy. Samozřejmě to ode mě chce velkou soustředěnost a přesnost, abych v jasném znaku divákovi okamžitě ukázal, jakou postavu zrovna hraju. Je to docela zábavné.

Čím si pak dobíjíte baterky?

Cestováním. Snažím se cestovat pravidelně, vždycky v období Vánoc. Vezmu krosnu na záda, koupím letenku a letím. Rozhoduju se intuitivně na místě, nikde nezůstávám dlouho, abych měl čas prozkoumat danou zemi co nejvíce.

Nedávno jsem byl na Filipínách a byl to pro mě zážitek. Zamiloval jsem si je pro jejich milé obyvatelstvo a nádhernou krajinu. Kam se vydám příště netuším. Vzhledem k té hypotéce možná zůstanu pár let doma.

V květnu oslavíte pětatřicetiny. Plánujete velkou oslavu?

Když mi bylo třicet, tak jsem slavil až do rána, letos ale velkou oslavu nechystám. Ten den hraju v Činoherním klubu právě naše Nejbližší, takže si možná jen s kolegy po představení přiťuknu, pak si sám sednu někam do rohu a budu se potichu usmívat a děkovat, že se mi splnilo to, o čem jsem vždycky snil.

Mezi gratulanty určitě bude i vaše sestra Denisa, která shodou okolností pracuje ve stejném divadle. Jak k tomu došlo?

Když se moje mladší sestra přestěhovala do Prahy, tak za mnou často chodila do divadla po představení, protože tu nikoho jiného kromě mě neznala. V Činoheráku se zrovna hledal někdo, kdo by měl na starosti sociální sítě a vypomáhal s grafikou.

No a ona byla ve správný čas na správném místě. Protekce nebyla potřeba, protože má grafický design vystudovaný a na sociálních sítích se vyzná. Během těch šesti let se dost vypracovala, má tam toho na starosti mnohem víc, kromě toho ještě pracuje pro jednu prestižní PR společnost. Sám jsem překvapený, kam ji osud zavál a jak moc jsou naše povolání provázaná.

Mluvíte si navzájem do své práce?

Spíš se tak jakoby hlídáme navzájem. Ona mi třeba řekne, že jí přijde, že bych měl někde zkusit něco zahrát jinak, abych se třeba neopakoval. Já ji zase někdy upozorním na obsah, který by mohla dát na sociální sítě. Je to taková symbióza.

A jak často se dostanete do rodné Krupky?

Tak jednou za dva týdny se tam snažíme zajet na víkendový oběd a procházku. Babička má radost, že má pro koho vařit, maminka je šťastná, že nás vidí. Moc si toho společného času vážím.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články