Redaktorka Ilona Šimková ho tehdy uvedla slovy: „Moje první setkání s Václavem Vydrou bylo tak trochu kuriózní. Pospíchala jsem na schůzku do Divadelního klubu Vinohradského divadla, když se mi do cesty - upozorňuji, že na chodníku - připletl dlouhán s koloběžkou. Tahal za jakousi šňůru, vypadalo to, jako by chtěl koloběžku nastartovat, což mě zaujalo. Opravdu, po chvíli minimotorek naskočil a herec Václav Vydra s provinilým pokrčením ramen sjel z chodníku a zamířil náměstím Míru dolů k dálnici.“

Související články

Při našem druhém setkání se tedy ptám: Byla to jen ojedinělá recese, anebo napodobujete Václava Havla?

Ani jedno, ani druhé. Nejsem v podstatě recesista - i když mě to taky občas napadne - ale napodobování kohokoli se víceméně úspěšně bráním. Nabourali mi auto, zepředu i zezadu, a tak jsem si vzpomněl na koloběžku, která mě už před časem uchvátila za výlohou obchodu U Krále železnic. Pravda, budím na ulicích trochu pozorností - některé lidi pobavím, někteří si klepou na čelo, a já si jedu dál svou čtyřicítkou a přeju jim to. A u Divadla na Vinohradech jste mě nepotkala náhodou. Vloni touhle dobou jsem šel právě od paní ředitelky Jiřiny Jiráskové, kde jsem podepsal smlouvu na roční angažmá, když mi několik dní předtím nabídla rolí ve hře F. Werfela Jacobowski a plukovník. Už ji hrajeme přes půl roku. A teď nás čeká premiéra Dürenmattovy Návštěvy staré dámy. Shodou okolností v tomhle divadle hrála vlastně celá moje rodina. Děda, táta i máma. Já teď ničím výsledný dojem.

Související články

Co popularita? Jak ji přijímáte?

Popularita - herec je vlastně taková duševní prostitutka, protože prodává to nejintimnější ze sebe. Duši. Tedy dobrý herec. Popularita je pasák. Ale vážně. Domnívám se, že dřív byla víc odrazem divadelní práce toho kterého herce. Jak dokázal zaujmout, přesvědčit, nadchnout svou osobností, a lidé pak chodili do divadla právě na něj. Diváci vlastně vytvářeli popularitu svému herci. Dnes je hlavním strůjcem popularity televize, a nejen u herců. Ti pak mnohokrát ani nemusí moc umět, stačí, že jsou lidem často na očích. Popularita a kvalita jsou dvě odlišné věci. Ale je krásné, když ta první je výsledkem té druhé.

Dá se říct, že jste poměrně slušně obsazovaný herec. S kterými režiséry jste v poslední době spolupracoval?

Na divadle Jiří Menzel, teď Jiří Strnisko. Točil jsem na Slovensku s panem Miroslavem Lutherem, v Praze třeba s Františkem Filipem, Evou Sadkovou, Hynkem Bočanem, Karlem Smyczkem, Jiřím Adamcem, Vlastou Janečkovou, Milanem Šteindlerem, Viktorem Polesným. Ted mě čeká práce s Otakarem Koskem. Zaplaťbůh mám práce dost. Vyrůstal jste v herecké rodině a kumšt byl všude kolem.

Související články

Přemýšlel jste někdy o tom, že byste se nestal hercem?

Přemýšlel. Chtěl jsem být hasičem, ošetřovatelem v zoo, malířem, spisovatelem. Měl jsem celou řadu koníčků, hlavně sport, tenis, lyže, windsurfing, cyklistiku. Jezdil jsem na koni a jezdím pořád. Samozřejmě si chodím zastřílet na střelnici. Propadl jsem brokovým disciplínám. Vůbec zbraně se vlastně staly mým druhým povoláním. Tak vidíte, a ani jsem o tom nepřemýšlel. Ale pochopíte, že jsem měl přece jen blízko k divadlu, takže jsem se tehdy přihlásil ke zkouškám na konzervatoř.

Srovnávali vás často s rodiči?

Každý člověk chce být hlavně sám sebou. Profesní srovnávání s tátou nebo dědou je nesmyslné a zavádějící. Každý z nás přece žil a také hrál v jiné době, také jiným divákům. Můj děda Václav Vydra se narodil v roce 1876, můj otec v roce 1902 a já v roce 1956... Na konzervatoři jsem trochu z recese tvrdil, že budu poslední Vydra, zatím tomu všechno nasvědčuje. A teď vlastně děti mám. Dvě. A jsou moc fajn. Honza dělá průmyslovku a Terezka studuje management a marketing.

Související články

Vzpomínáte si rád na dětství, a jaké bylo s mámou Danou Medřickou?

Ano. Máma byla skvělá a vůbec jsem měl prima rodiče. Jinak bylo všechno normální jako v každé jiné rodině. Protože ale rodiče byli dost často večer v divadle, starala se o mě babička. Do mých jedenácti let, pak zemřela, a tak jsem byl po večerech doma s tetou, později už sám.

Kdo byl přísnější - otec, nebo matka?

Určitě jsem si víc rozuměl s mámou. Bylo to tím, že táta byl přece jen o dvacet let starší než ona. Když mně bylo patnáct, tátovi už sedmdesát. Netušil jsem tehdy, že mi chtěl a potřeboval říct tolik věcí. Neměl jsem trpělivost naslouchat jeho vzpomínkám, zkušenostem, radám... Teď bych si za to dal nejraději pár pohlavků. Dneska bych seděl, poslouchal a ani nedutal, aby mi neuteklo ani slovíčko. Jenže táta zemřel v roce 1979. S mámou to bylo jiné, měli jsme k sobě mnohem blíž. Nevzpomínám si, že by byla přísná. Když jsem něco provedl, spíš posmutněla. To byl pro mě nejhorší trest. Když jsem se dostal na konzervatoř, bála se, aby mi nemusela říct: Jdi od toho, Vašku, nemá to cenu! Neřekla to, snad jsem ji nezklamal a doufám, že ze mě měla na jevišti trochu radosti. Měla radost z mého prvního angažmá na Kladně a v Mladé Boleslavi. Po základní vojenské službě jsem získal angažmá v Městských divadlech pražských, kde jsem nakonec prožil krásných patnáct let a hrál spoustu krásných rolí. Máma mi dokázala přesně říct, co dělám špatně. Když přišla z představení, ve kterém jsem hrál, tak to byla teprve moje opravdová premiéra. A pak jsme si sedli a máma mi řekla všechno. Rozuměli jsme si. Většinou jsme měli podobné vidění věcí. Povídali jsme si o filmech, knížkách. Při tom všem zvládala domácnost na jedničku a stejně tak rodinné povinnosti k nám - svým dvěma mužským.

Související články

Dnes má rodinné povinnost i Václav Vydra. Zajímá mě, jak se s nimi vypořádává?

Řekl bych těžko. S mojí ženou (herečka Jana Boušková pozn. red.) se vidíme až kolem desáté večer, občas i později. Není to u nás neobvyklé, ale normální. Jsme spolu třináct roků a je nám dobře. Možná je to tím, že Jana je energická žena a já flegmatik, jak kdysi kdesi trefně napsala jedna paní redaktorka. Vždycky je ale všechno jinak, než se to jeví. Asi bych nikdy nedokázal podnikat, kdybych byl typ ,,mouchy, snězte si mě". Podnikání je hodně náročné, už to není ta nádherná zábava jako ze začátku. Potřebuje člověka celého, vycucává ho to. Když se nešmrncnete u ,,obchodu století, je to tvrdá každodenní práce. Občas se mi zdá, že už jsem úplně vycuclej. Ta mezera mezi dvěma židlemi, na kterých sedím, se nějak zvětšuje. Takže budu muset alespoň jednou půlkou pořádně sednout na tu hereckou, protože je pro mě moc důležitá. I proto se tak honím, abych stíhal... Vím, že se divadla, filmu, televize i rozhlasu, prostě své herecké práce, nedokážu nikdy vzdát.

Není tajemstvím, že obchodní aktivity vyvíjíte směrem na Španělsko. Proč?

Zahraniční obchod mě lákal. Založili jsme s mými společníky firmu El Cid a začali obchodovat se sportovními a loveckými zbraněmi a střelivem. Můj vztah ke Španělsku není tajemstvím - můj otčím je Španěl. A my jsme vsadili na španělskou tradici ve výrobě zbraní. Myslím, že jsme udělali dobře. Vím, že s oním mužem - Artemiem Preciosem Ugartem - maminka prožila poslední tři roky života.

Související články

Jak k seznámení došlo?

Artemio žil v Praze patnáct let. Chodil se na mámu dívat do divadla. Když se vracel natrvalo do Madridu, počkal na ni po představení, poděkoval a dal jí kytičku. Znovu se s mámou setkali až po dalších patnácti letech. Pozval nás do Španělska. Později spolu protelefonovali hodiny a hodiny. V roce 1981 se vzali - i když Artemio žil dál ve Španělsku a máma tady. Projezdili celou Evropu, bylo jim dobře, i když spolu žili většinou takzvaně na dálku. Já se se svým španělským ,,tátou" stýkám dodnes. Je to skvělý muž a vzácný člověk.

Vaše maminka měla jistě hodně přátel. Kdo patřil mezi ty nejbližší?

Nechci jmenovat, byl by to dlouhý seznam, a navíc bych nerad někoho vynechal. Měla spoustu přátel - lidé ji měli rádi, a právem. To není synovská neskromnost, to je pravda. Pro mě byla nejlepší a nejmilovanější máma... Když zemřela, bylo mi dvacet sedm. Moc jsem chtěl dopsat vzpomínky, které kdysi máma začala psát. Po mnoha letech se mi s paní Bohumilou Spisarovou podařilo tento dluh splatit. Vyšla kniha Vaše Dana Medřická a byla rozebrána i další vydání a letos na podzim vyjde znovu. Je to důkaz, že na ni její diváci nezapomněli. Máma byla vždycky tolerantní, trpělivá, vždycky mi důvěřovala a vždycky mi nechala možnost volby. Byla skvělá, odešla, a přesto je tu stále se mnou. I s vámi všemi...

Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta