Jak pokračuje váš výzkum? Četla jsem, že jste držitelkou tří světových patentů. Jsou to stále tři?

Už jich je pět mezinárodních a jeden český. Všechny se týkají křemíkových nanokrystalů neboli také kvantových teček a dají se využít v řadě oborů.

V jakých třeba?

Například při operacích nádorů v mozku, kdy je velice důležité vidět, která část je rakovinná. Jenomže operatér vidí jen šedou a šedou. Kvantové tečky zde dobře fungují, protože rakovinné buňky mají mnohem větší metabolismus a požírají cokoliv, co je v jejich okolí. Navíc se těchto látek pomaleji zbavují. Kvantové tečky se tak dostanou do rakovinových buněk a chirurg pod UV zářením jasně vidí oblasti, které jsou rakovinné, a ví, kterou část musí odříznout. Předtím se to dělalo s určitou rezervou, aby byla jistota, že je nádor pryč celý. Nyní jsou zásahy na mozku menší.

Zdroj: Youtube

Co by se stalo, kdybych vás teď nechala psát diktát?

To nedělejte. Já už ani prakticky rukou nepíšu. Na počítači sice stále dělám chyby, ale využívám systém automatických oprav. A také píšu spíše v angličtině. To pak pracuje jiná sekce mozku než u mateřského jazyka. V angličtině dokážu psát téměř bez chyb, i když i tam občas udělám přesmyčku, kdy změním b za d a podobně.

Jak by tedy vypadal diktát v češtině?

Určitě na pětku. Já sice znám pravidla pravopisu, ale když jsem nucena psát rukou nebo i třeba na messengeru, kde není automatický korektor, tak tam prostě chyby jsou. Obvykle si pomáhám tím, že něco napíšu a pak se na to graficky podívám. A protože z knížek vím, jak to které slovo graficky vypadá, sleduji, jestli mi na něm nepřijde něco divného.

Vám tuto diagnózu potvrdili až v osmnácti letech. Jak je to možné?

To byla z mé strany snaha o určitou úlevu. Věděla jsem, že za mými problémy je nějaká objektivní příčina. Tehdy jsem měla před maturitou a nechtěla jsem vyletět kvůli tomu, že nejsem schopná napsat diktát. Tak jsem si došla pro papír, abych mohla pokračovat ve studiu.

Do té doby nikoho nenapadlo vás poslat na vyšetření?

Byla jiná doba, vesnická škola, tohle se prostě neřešilo.

Kdy jste vy sama zjistila, že je něco špatně?

Asi v první třídě. Psala jsem všechno zrcadlově.

Jak reagovali učitelé?

Na prvním stupni základní školy mě nutili vše dělat tak, jak si to oni představovali. Neustále mi všechno škrtali a nechávali mě cvičení opakovat do zblbnutí. Doma to pak pokračovalo, psala jsem celé hodiny. Ale nepomáhalo to. Ve druhé třídě jsem měla ze psaní čtyřku a téměř mě nechali propadnout. Ve třetí už nebylo psaní zvláštní předmět, takže se to opakovalo rovnou s češtinou. Opět čtyřka a hrozba opakování. Třeba otazník jsem se naučila správně napsat až v páté třídě. Rozlišit písmeno E a číslici 3 jsem asi zvládla o chvíli dřív, co se pamatuji. Mám totiž narušenou levopravou symetrii. Když mám rozlišit, co je vlevo a co vpravo, řídím se pravidlem vidličky a nože – podle toho, v jaké ruce držíte příbor. Učitelé našim někdy ve třetí třídě oznámili, že budou rádi, když ze mě bude švadlena.

Co na to řekli vaši rodiče?

No, spíš dělali to, co jim učitelé na prvním stupni radili. Opakovali se mnou psaní a spol. do zblbnutí. A smířili se s tím, že ze mě bude švadlena.

A co vy? Jak takové sdělení působí na dítě?

V angličtině je pro to slovo „resilience“. V češtině to je něco jako odolnost, vytrvalost, buldočí povaha. To je myslím to, co mou tehdejší reakci vystihuje. Zhodnotila jsem, že není chyba ve mně, že jen ten současný systém je proti mně. Že se musím naučit říkat to, co chtějí slyšet, abych od nich měla pokoj. A že to, že píšu jinak, neznamená, že jsem blbá. Jen, že to budu mít složitější.

Tohle to jste věděla v šesti letech?

Jo. Byl prostě nesoulad v tom, co oni očekávají a já jsem schopná udělat. Já věděla, že látku chápu, ale prostě jsem to nedokázala napsat.

Snažila jste se vyhledat pomoc?

Představte si malou vesnici, kde žijete jen s tím, co vám kdo řekne, a jednoho učitele, který je tak trochu jako Igor Hnízdo. Nebylo moc kam se obrátit. Chodila jsem ale do knihovny. V páté třídě jsem začala brutálně číst a načítat si do mozku znalosti po vlastní ose. V době, kdy mí spolužáci četli Bellu a Sebastiana, já jsem četla Victora Huga a Zvoníky od Matky Boží. Tehdy jsem přečetla týdně třeba i 680 stránek, obvykle jen o přestávkách. A to přispělo k tomu, že se mi začal zlepšovat prospěch. Taky tedy skutečnost, že jsme v páté třídě psali mnohem méně diktáty a dělali jen slohovky. Což mám trochu podezření, že to bylo hlavně kvůli mně, abych prolezla. A v osmé třídě jsem už měla na vysvědčení jen dvě dvojky.

Když ale nenapíšete diktát, jak můžete napsat sloh?

To není problém, protože v něm kopíruji části knih. Prostě to složím z jednotlivých vět, které jsem už někde četla.

Přemýšlela jste o gymnáziu?

V žádném případě. Tam by mě převálcovala čeština. Potřebovala jsem střední školu, kde jí je co nejméně. Věděla jsem, že chci na vysokou, už někdy v šesté třídě jsem chtěla na matematicko-fyzikální fakultu, ale věděla jsem, že přes gymnázium cesta nevede. Takže jsem šla na střední zemědělskou a ekonomickou školu, obor ekonomie a zemědělství. I tam mě vzali jen podmínečně. Z matematiky jsem sice měla při přijímačkách téměř plný počet, ale z češtiny nula bodů.

Jak se zvládá Matfyz po střední zemědělské škole?

Bylo to, jako když se díváte na čínský film a s japonskými titulky. To, co měli ostatní nabiflovaný z gymnázií, jsem já viděla prvně v životě. Měla jsem spoustu znalostí z knih, ale jen o věcech, které mě bavily. Takže třeba fyziku, kterou jsem na střední měla jen v prváku, jsem se musela hodně doučovat. Takže první rok mě skoro vylili i z Matfyzu. Ale v pátém ročníku jsem už měla prospěchové stipendium. První rok byl pro mě vždy takový adaptační.

V jakém smyslu?

Ono vždy chvilku trvá, než se naučíte říkat, co chtějí slyšet. Každá škola má jiný systém, jiný mechanismus, který si člověk musí nahrát a podle něho se začít chovat. Musela jsem se takzvaně naučit jejich řeč.

Kdy přišel ten zlom, kdy jste mohla začít být sama sebou?

Nikdy.

Vy jste o sobě nepochybovala?

Vždycky. Člověk vždycky pochybuje. Imposter syndrom mám až do teď.

Imposter syndrom? Vy máte syndrom podvodníka? Jak si myslíte, že vznikly vaše objevy?

No vždycky se najde někdo, kdo má chuť vám říct, že to máte kvůli PR nebo že to byla náhoda. Nebo že jsem tam, kde jsem, protože jsem ženská. Toho se člověk nikdy nezbaví.

Není to úplně absurdní s vaší vědeckou kariérou?

Možná. Já jsem se s tím naučila pracovat. Analyzuju a statisticky vyhodnocuju, jestli mají pravdu oni, nebo já. Když tyto nástroje máme, tak proč je nevyužít.

Co by se stalo, kdybyste nastoupila do školy a nemusela psát diktáty, protože by učitelka věděla, že vás může přezkoušet ústně?

Měla bych mnohem víc času dělat věci, které jsem v té době potřebovala. Nemusela jsem ztrácet čas tím, že se učím jejich jazyk. Jestli bych ale byla dál nebo ne, to je otázka.

Možná byste měla šťastnější dětství?

Já neměla úplně nešťastné dětství. Rodiče se ke mně chovali rozumně, co se školy týče, a měli mě moc rádi. Spolužáci se ke mně chovali výborně. Moje dětství nebylo nešťastné, jen složitější. Ano, asi do okamžiku, než se to u mě zlomilo a já začala ignorovat, co o mně říkají, to bylo smutné. Ale potom, když mi někdo říkal že na to nemám, tak to pro mě bylo jen „blablabla“. Brala jsem to jako šum na pozadí. Nechala jsem ho se vypovídat a v duchu jsem si říkala, tak uvidíme za pár let, kdo z nás měl pravdu.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články