Na začátku roku si lidé dávají miliony předsevzetí. Co vy, patříte k těm, co si něco naplánují a pak to nedodrží?
Já potřebuji plánovat pořád, nejen na začátku roku. Nemám ráda, když se plány změní. Ale čím jsem starší, lépe se smiřuji s tím, když něco nevyjde. Možná i proto, že jsem máma a dítě vám často mění plány. Takže se učím tolik neplánovat a na plány se tolik neupínat.
Vaše kamarádka Nikol Leitgeb na instagramu napsala, že nesnáší leden, protože je studený, temný a dlouhý. Taky ho nesnášíte?
Mám to stejně. Pro mě je leden nejdepresivnější měsíc v roce. Mám sice zimu ráda, ale na horách, kde je sníh, bílo a kde můžu snowboardovat. Ale v Praze zima moc hezká nebývá. Je to přesně ten měsíc, kdy se uklízí vánoční atmosféra a do jara je daleko.
Upadáte někdy do smutku či depresí?
Použila jsem sice slovo deprese, ale u mě jsou to spíše jen chmury, blbé nálady, které také normálně mívám. Jsem normální člověk, který mívá někdy starosti. Ale jsem trošku takový „Robocop“, který jede a nic ho úplně nepoloží.
A nepoloží?
Myslím, že ne. Odpočívat moc neumím. Odjakživa jsem perfekcionistka a potřebuji mít všechno okamžitě a dokonalé. Emoce prožívám hlavně v sobě. Možná proto se může okolí zdát, že jsem takový trochu stroj. Ale zároveň jsem velmi citlivý člověk, jenom to nedávám hned najevo. Proto si o mně lidé, kteří mě neznají, často myslí kdeco.
Řešíte, co si o vás druzí myslí?
Dřív jsem měla pocit, že musím všechny přesvědčovat o svých pravdách, něco neustále dokazovat, teď to tak není. Není mi samozřejmě jedno, co si myslí někdo, koho mám ráda, ale když je to nějaká cizí paní, to je mi fuk.
Zmínila jste chmury. Za kým jdete, když vás přepadnou?
Syn je určitě velké rozptýlení, ale přiznám se, že když mám velké chmury, tak se v tom potřebuji pitvat sama. Sama se vybrečet a rochnit se v tom. Je to pro mě taková vnitřní očista. Svoje chmury si potřebuji prožít, zpracovat a pak jedu dál.
Na sociálních sítích často otevřeně píšete, co prožíváte. Když slavil váš syn první narozeniny, napsala jste, že být máma není jednoduché. Co je podle vás nejtěžší?
Asi pořád deficit spánku. Sice jsem si myslela, že až budou synovi dva roky, prospí celou noc, ale neprospí. Ale zase je to správně zařízené, protože dítě vám dává na oplátku spoustu energie. A pak mám strach, abych z něj „vychovala“ zdravě sebevědomého, šťastného a spokojeného člověka.
Nastavujete už teď nějaké hranice ve výchově? Nebo jste benevolentní?
Jsem zastánce respektující výchovy. Mnoho lidí ji zaměňuje za nevýchovu či benevolenci, ale respektující výchova je stejná jako jiná výchova, jen k dítěti přistupujete tak, jak byste chtěli, aby někdo přistupovat k vám. Mně nejvíc pomáhá, když si představím, že to říkám Bisimu. K manželovi se taky chovám s respektem, tak proč bych se měla k synovi chovat jinak? Jasně, často i mně rupnou nervy, ale dokážu se omluvit. Snažím se jít tímhle směrem a uvidíme. Skvělá inspirace a zároveň hrozba, kam bych při výchově syna nikdy nechtěla sklouznout, je podcast 13 hříchů rodičovství, ten bych pouštěla rodičům povinně v porodnicích (projekt terapeuta Martina Zikmunda, který je určen všem, kdo byli dětmi a nechtějí opakovat chyby svých rodičů, pozn. aut.)
Nevadí vám sdílet soukromí na sociálních sítích?
Když jsem si asi před devíti lety zakládala instagram, nikdo tehdy netušil, že se tím dají vydělávat peníze a stát se influencerem. Postupně se to ale začalo nabalovat a já si uvědomila, že tam mám nějakou komunitu lidí, kteří mě sledují, protože je možná baví můj humor nebo nadhled, se kterým se snažím svůj život žít. Cítila jsem zodpovědnost. Ukazuju sice soukromí, ale snažím se zachovat nějakou míru a nedávám tam úplně všechno. Rozhodně nejsem typ člověka, který se ráno vzbudí a hned se začne při čištění zubů natáčet. Pokud to není reklama na zubní pastu.
Není dnes instagram až moc velká hra na dokonalost?
Tak původně byl instagram od toho, aby na něm byly hezké fotografie, nepsaly se tam žádné úvahy. Byla to prostě plejáda hezkých míst a fotek. Dlouho to tak bylo, ale snad se to začalo měnit. Spousta lidí už sdílí věci takové, jaké jsou v reálu. Takové profily mají podle mě největší zásah, protože lidé už jsou přehlcení umělostí, krásou a vším dokonalým, a chtějí vidět realitu. Myslím, že my tři, s Nikol a Martinou, tam dáváme hodně realitu, ale i ta musí mít hranice. Ale ráda používám třeba tonizační filtry, asi proto, že jsem ten perfekcionista, tak mě baví si s těmi fotkami hrát. To, co mě nebaví určitě, jsou faceappy a přetvářky. Jinak instagram beru jako skvělou platformu při pomoci druhým. Je krásné, kolika Čechům není osud druhých lhostejný.
S Nikol Leitgeb a Martinou Pártlovou tvoříte už dlouho sehranou trojku, která si dokáže udělat legraci sama ze sebe. Proč vám to tak spolu jde?
Jednak máme trošku chlapský humor, ale kdo ví, co je vlastně ženský a chlapský humor, ale hlavně máme podobný přístup k životu. Snažíme se k němu přistupovat s nadsázkou a nadhledem. Ne vždy to jde, ale když má člověk tenhle přístup a přijde karambol, všechno je pak snazší.
Co pro vás kamarádky znamenají?
Pro mě jsou něco jako rodina. Jsem vděčná za to spojení a že je mám. Neumím si představit, že bych žila bez přátel. Už na ně ale není tolik času, jako když jsem byla bezdětná.
Děti všechno změní…
No určitě. Sice jsem si nejdřív myslela, že když budeme mít všechny děti, že to bude super, že budeme chodit na pískoviště, jezdit na výlety a pořád se navštěvovat. Ale spočítala bych možná na prstech jedné ruky, kolikrát jsme se za ty poslední dva roky všechny dohromady viděly. Ale zase máme na WhatsAppu skupinu Krávy, a tam si každý den píšeme. Navíc se naše přátelství rozšířilo o byznys, takže když se potkáme, mnohdy víc řešíme byznys, než abychom někoho pomlouvaly. Snažíme se v tom najít symbiózu.
S manželem spolu letos oslavíte deset let. Jste spřízněné duše?
Teď bych řekla, že ano. Jsem ale velký realista, nelítám moc v oblacích.
Připomínáte si svatbu? Třeba jestli si pouštíte video nebo prohlížíte fotky?
Připomínáme a jsem ráda, že to video máme. Pár let po svatbě jsme měli trošku krizi, že jsme nevěděli, jak to s námi dopadne. Tehdy se moje rodina postavila na stranu Bisiho a neměla jsem jejich podporu. Říkala jsem si, no dobře, já vám ukážu, jak to nemůže fungovat. Tím, že mi tu podporu nedali, možná jsme pořád spolu. Dnes vím, že by to byla životní chyba. Hodně nám tehdy pomohlo právě to video, které nám připomnělo ten pocit a důvod, proč jsme se vzali. Začali jsme k sobě zase hledat cestu a já se znova zamilovala. Ještě víc, silněji a opravdověji. Což bych dřív vyhodnotila jako nesmysl. Jde to.
Syna jste rodila císařským řezem a svěřila jste se, že vás to mrzelo, protože to nebyl přirozený porod. Považovala jste to za prohru?
Považovala. S tou mojí povahou mít všechno správně jsem myslela, že budu rodit přirozeně. Měla jsem silné kontrakce, asi jedenáct hodin, ale Luka pořád nechtěl ven. Můj porodník to správně vyhodnotil a přišel na řadu císař. Mám zdravého syna. Takže to bylo všechno správně. Je přece jedno, jak miminko přijde na svět, hlavně že je v pořádku.
Nevyžádaných rad a komentářů od cizích matek jste si ale vyslechla dost…
Trošku mě štve, že na sociálních sítích se dost posunuly hranice toho, co si jeden člověk dovolí k druhému. Když jdete po ulici, těžko vám někdo přímo řekne, že máte hrozný účes nebo že jste blbá, ale na sociálních sítích se to děje. A nevyžádané rady mi cizí matky píšou často, říkám jim „sekta“. Já si neumím představit, že bych jen tak cizí mámě řekla, že má její dítě odstálé uši.
Házíte to za hlavu?
Určitě víc než předtím. Asi mám větší mateřské sebevědomí. Ale někdy je to těžké. Každá ženská by si měla dřív, než něco napíše, říct sama sobě, jak by jí bylo, kdyby to napsal někdo jí.
Manžel je Bulhar, projevují se v něčem jeho bulharské kořeny?
Má rád rajčata.
Umí vařit?
Umí, do všeho cpe ale ta rajčata. Kdyby měl péct bábovku, asi by tam to rajče dal taky. Už jsem si zvykla a Luka rajčata miluje. Jinak vaří různá bulharská jídla, třeba banicu, což je tradiční bulharský koláč z listového těsta s balkánským sýrem, nebo zelné závitky.
Manžel je režisér a hrála jste v několika jeho projektech. Je těžší dokazovat, že opravdu umíte hrát a že nejde o protekci?
Na začátku jsme to řešili hodně, třeba když se točila První republika. To bylo v době, kdy jsme se vzali, a musím říct, že první měsíce byly pro mě náročné. Byla jsem nervózní a měla jsem pocit, že musím všechny přesvědčit o tom, že to nebyla protekce. A fakt nebyla, prošla jsem si několikaměsíčním castingem, můj muž mě do té role ani moc nechtěl.
Jaké to je, když vás režíruje manžel?
Mně se s ním točí moc dobře, protože mu jako režisérovi důvěřuji. Myslím, že pro režii má vážně cit a talent, takže mu naplno věřím a vím, že mě nenechá udělat nějakou kravinu. Jsem sice herečka, která potřebuje korigovat a určovat směr, ale taky jsem herečka, která do toho potřebuje kecat. V tom trošku s manželem narážíme.
Kecáte mu do toho víc, protože je to váš manžel?
Stoprocentně. A on se ke mně taky chová otevřeněji a je přímější než k jiným herečkám.
Mluvíte doma o práci?
Mluvíme, a nejen o práci, která se týká nás obou, ale i o té, která se týká každého zvlášť. Myslím, že je to pro nás důležité, tohle spolu sdílet. V tomto směru máme zdravý vztah, asi proto, že spolu od začátku komunikujeme. Když se nám něco nelíbí, tak to řekneme.
Je to základ dobrého vztahu?
Komunikace, smích a tolerance. Bez přátelství láska nemůže fungovat.
Jste taková přímá všude a vždy?
Jsem, i s holkama jsem to já, která chce problémy řešit a mluvit o nich, najít kompromis. Je to super, že jsme rozdílné a doplňujeme se.
Naposledy jste hrála roli rozvádějící se matky v seriálu O mě se neboj, pak v televizním filmu Dům na samotě vyšetřovatelku. Romantika, nebo drama?
Asi romantika. Ten žánr se mi hraje líp.
Pročítala jsem vaši filmografii, ale roli princezny jsem tam nenašla. Žádnou nabídku jste nedostala?
Ne. A ani mě to nepřekvapuje. Mám takový obličej, který nevzbuzuje pocit hodné princezny. Byly samozřejmě časy, kdy jsem si ji chtěla zahrát, teď jsem ale soudná, takže sázím spíš na královny a čarodějnice.
A co role silných žen, které boří stereotypy, jako Wonder Woman?
Jo, to by mě bavilo.
Potřebujeme k životu moderní idoly?
Moje největší hrdinka, a vlastně idol, byla moje babička Marie, tatínkova maminka, která už nežije. To byl prototyp silné ženské. Byla hodná a zároveň to uměla dobře koulet s dědou. Neznám srdečnějšího, ochotnějšího, laskavějšího člověka, než byla ona. Jednou bych chtěla být pro svoje vnoučata stejná babička.
Kombinujete film s divadlem, co je vám bližší?
Když jsem začala studovat konzervatoř, divadlo jsem ani moc nechtěla dělat. Chtěla jsem točit filmy, protože jsem v tom prostředí vyrostla. Fascinovalo mě to a dodnes fascinuje. Miluji ty zvuky, ruchy, atmosféru na place. K divadlu mě přivedla konzervatoř a dnes jsem vděčná, že můžu dělat obojí. Ale když bych si musela vybrat, tak film.
Jednou z divadelních rolí byla i role v Zimní pohádce v rámci Letních shakespearovských slavností.
Když mě oslovili s nabídkou producenti, splnil se mi sen. Od studií jsem tenhle sen měla, ale myslela jsem, že tam hrají jen přední české herecké persony a že já mezi ně nemůžu patřit. Proto jsem za to byla vděčná, ale přiznávám, měla jsem strašně stažený zadek. Bylo to nakonec moje nejlepší zkoušení a divadelní léto se skvělou partou lidí.
Zmínila jste, že jste vyrůstala ve filmovém prostředí. Dědeček byl filmový architekt, tatínek je filmový producent. Zdědila jste po nich něco?
Filmovým architektem bych asi být nemohla, ale možná mám po dědovi tvořivost a touhu něco vyrábět rukama. Teď naposledy jsem třeba vyráběla album Lukovi. Scrapbook. Podobné jsem vytvořila manželovi před třemi lety, kdy jsem do něj lepila a psala různé naše vzpomínky, letenky, papírky, kousek vánočního papíru z našich prvních společných... To mě baví. A po tatínkovi mám určitě organizační talent a myslím, že i ten perfekcionismus. Teď to beru jako velkou výhodu.
Nedávno jste koupili starý dům. Prý to byla láska na první pohled. Budete tam mít svou trucovnu?
Bude tam hodně místností, takže se člověk může zašít kamkoli. Vyloženě svou zašívárnu mít nebudu. Nahoře ale bude takový lounge, kde bude knihovna, projektor a plátno, takže to bude taková naše společná zašívárna.
Takže žádné hádky u vás neprobíhají?
Moc se nehádáme, maximálně si vyměníme názory, ale talíře ani obrazy nelítají.
Co na manželovi obdivujete?
Životní nadhled, chytrost, baví mě ho poslouchat, když něco vypráví, jak má ráno dobrou náladu, jaký je táta svým synům. Potřebuji vedle sebe chytrého člověka a miluju, že ho nic nerozhodí. Obdivuji ho jako režiséra. Pro mě je důležité k muži vzhlížet, a já k němu vzhlížím.
A jaká jste vy?
Nesnáším příkoří, a když se někomu děje něco neprávem, mám pocit, že ho musím obhájit. A taky si myslím, že říkám věci tak, jak jsou, i za cenu, že se to nebude dobře poslouchat. Někdy narážím, protože ne vždy jsem diplomat. Ale stejně to udělám, než abych se tvářila, že to neexistuje.
VERONIKA ARICHTEVA (36)
VERONIKA ARICHTEVA (36)
- Vystudovala Pražskou konzervatoř.
- Do povědomí diváků se dostala díky roli Sylvy Petrové v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě.
- Hrála v seriálech Vyprávěj, První republika, Slunečná a O mě se neboj a filmech, například Habermannům mlýn, Decibely lásky, Narušitel, Vysoká hra či Dům na samotě.
- Vystupuje i v divadle, například v Zimní pohádce v rámci Letních shakespearovských slavností.
- S Nikol Leitgeb a Martinou Pártlovou natáčí show 3v1.
- V roce 2018 účinkovala ve StarDance.
- V roce 2013 se provdala za režiséra Bisera Arichteva a v září 2020 se jim narodil syn Luka Christo.
Článek vyšel v časopise Vlasta z 18. 1. 2023.
