Kde jste na příběh Zdenky Sokolíčkové narazila?

Ještě než jsem studovala FAMU, jsem vystudovala kulturologii a Zdenka byla moje spolužačka ob jeden ročník. Věděly jsme o sobě a už před lety jsme společně – spolu s jejím manželem Jakubem – natočili kraťounký dokument pro ČT na jiné téma. Pak jsme zůstávaly v nepravidelném kontaktu, občas si poslaly e-mail. A jednou mi napsala, že jí vyšel velký grant a že se s celou rodinou sbalí a odjede na dva roky dělat výzkum na Špicberky.

To vás – coby dokumentaristku – nutně zaujalo.

Určitě. Navíc tam byla kombinace věcí, které mě udivovaly a fascinovaly. Začala jsem proto trochu pátrat. To, že jsou Špicberky v Arktidě, jsem věděla, ale netušila jsem, jak moc vysoko na severu. Prohlížela jsem si fotky, četla si o té oblasti a přišlo mi to neuvěřitelné. Nejmladšímu synovi Zdenky byl v té době necelý půl rok. Můj druhý syn byl jen o trochu starší a opravdu jen stěží jsem si tenkrát dokázala představit, že bych se s rodinou přestěhovala někam mezi Norsko a severní pól, kde jediné skutečné město působí jako zvláštní měsíční kolonie zapuštěná mezi hory, po nichž běhají sobi a někdy i lední medvědi. Vlastně jsem obdivovala Zdenčinu odvahu. A také mě zajímalo, jak vypadá terénní antropologický výzkum v praxi, co může vypátrat, změnit, ovlivnit.

Zdroj: Youtube

A jak vypadá? Liší se v něčem oproti vašim představám a zkušenostem ze studia kulturologie?

Myslím, že studium kulturologie mi spíš poskytlo představu o tom, jak to vypadalo kdysi, když se průkopníci kulturní a sociální antropologie vydávali studovat původní, domorodé kultury. O tom, jak probíhají současné výzkumy, jsem měla představu jen velmi malou. Překvapil mě ale psychologický rozměr výzkumu, to jak lidé, s nimiž se Zdenka setkávala, často vítali, že s nimi někdo mluví o tom, jak vnímají změny, které se v jejich městě a na souostroví dějí. Jak pro ně bylo důležité, že jim někdo nabídl určitý pohled z vnějšku, odstup a pokusil se popsat to, co sami popsat nebo uchopit nedokázali.

Jak dlouho trvá prosadit natáčení takového dokumentu?

Naštěstí u nás funguje Státní fond kinematografie, a když se chystá takový projekt, lze požádat o grant na jeho přípravu neboli vývoj a v další fázi na samotnou výrobu. Sehnala jsem producentku, která se mnou o grant požádala. Napoprvé jsme ho nedostaly, ale podruhé už ano a následně i na výrobu. Krátce nato do projektu vstoupila i Česká televize. Tím jsme měli zajištěné financování z české strany, ale protože natáčení na Špicberkách je extrémně finančně náročné, museli jsme sehnat další koproducenty. Získali jsme partnera na Slovensku a nakonec i v Norsku, kde to dávalo asi největší smysl, protože Špicberky jsou pod správou Norska a film o Norsku a jeho politice hodně pojednává.

Jak se natáčí film daleko od domova, zvlášť pro někoho s malými dětmi?

Byla to dost výzva. Už jen proto, že jsem natáčela něco, s čím jsem nebyla v každodenním kontaktu. Během natáčení jsme na Špicberky jezdili s malým štábem – jen s kameramanem a zvukařem – nakonec jsme tam byli sedmkrát na různě dlouhou dobu. Vždy to byl oříšek, jak to vymyslet a zkoordinovat, abychom toho stihli natočit co nejvíc a abychom ten čas co nejlépe využili.

Také vám do natáčení zasáhl covid.

Přesně, to byla další komplikace. Nějakou dobu jsme na souostroví vůbec nemohli jet. Hodně tehdy pomohlo, že mi Zdenka od začátku posílala svoje audiodeníky, takže jsme byly v permanentním kontaktu. Natáčela také domácí videa, a tak jsem měla možnost trochu sledovat, co se tam děje a neztratit s místem spojení.

Vaše děti odjezdy snášely dobře?

Co se týče mojí rodiny, tam bylo vždy náročné všechno přichystat a logisticky vymyslet. Děti musely přijmout, že maminka na chvíli odjede, ale pak se zase vrátí a bude se jim naplno věnovat. Nejdelší výjezd se nám protáhl na 21 dní, protože jsme museli deset dní strávit v norském karanténním hotelu. Musím říct, že bez tolerantního a skvělého manžela, který umí přepnout do modelu „muž v domácnosti“, bych něco podobného těžko mohla podniknout.

Pobývá Zdenka ještě na Špicberkách?

Zdenka se už s rodinou vrátila do Česka. Skončil jí grant a ani ona, ani její manžel Jakub na Špicberkách nenašli další práci, která by jim dávala smysl. Náš film mimo jiné ukazuje, i jak se postupně na Špicberkách proměnila situace a pro cizince se začaly „utahovat šrouby“. Zůstat tam delší dobu, když nejste Nor nebo Norka či nemáte norského zaměstnavatele, nemusí být vůbec snadné. Každopádně Zdenka už se nevrátila do Prahy. Návrat do velkého města si po té zkušenosti nedokázali představit. Zrekonstruovali si dům v Novém Městě na Moravě, odkud Zdenka pochází, a jsou tam myslím spokojení.

Co na Špicberkách překvapilo vás?

Jak moc je tamní krajina magická. Jak kouzelný pocit tam člověk má a jak si tam může připadat nicotný. Je zajímavé se ocitnout někde, kde se nemůžete bezpečně pohybovat beze zbraně, protože tam žijí lední medvědi. Když se člověk chce pohybovat delší dobu venku, potřebuje průvodce nebo speciální výcvik. Zkrátka to není místo, kde si lze jednoduše a bezpečně zajít na delší procházku. V každé chvíli cítíte sílu té krajiny, člověk je vedle ní bezbranný a nemá všechno pod kontrolou. Myslím, že tento pocit je něčím velmi cenný.

To zní magicky.

To ano, ale zároveň je to jedno z nejrychleji se oteplujících míst planety a lidé, kteří tam žijí, to opravdu velmi silně cítí. Překvapilo mě, jak intenzivně to místní vnímají. V krátkém horizontu se jim tamní krajina mění před očima. Během svého života už viděli, že přestal zamrzat fjord, že už nemohou na skútru přejet z jedné strany zátoky na druhou jako před lety nebo to, že začaly padat laviny i ve městě, což se nikdy předtím nedělo.

Proč jste film pojmenovala Návštěvníci? Mně to trochu evokuje známý český seriál.

Těch důvodů bylo víc. I odkaz na ten československý seriál byl trochu záměrný, protože Špicberky lehce připomínají měsíční krajinu a je asi trochu sci-fi postavit město na místě, kde pro člověka není úplně přirozené žít a musí se tam všechno dovážet. Dalším důvodem bylo, že v Longyearbyenu, tak se tamní město jmenuje, není žádné původní obyvatelstvo. Nikdy tam nežili domorodci, na souostroví se, kromě neplánovaných situací, nerodí a neumírá, jen minimum lidí tam zůstává žít déle než jen pár let. Takže všichni jsou tam takovými návštěvníky. A také jsem se tím snažila naznačit, že ve finále jsme na planetě Zemi všichni tak trochu „na návštěvě“.

Jaká témata vás oslovují?

Obecně mě zajímá způsob intimního vyprávění. Možnost vyprávět příběh z perspektivy jednoho protagonisty a v co nejbližším napojení na něj. Asi nemám určitý výsek témat, která by mě oslovovala, ale vždy to musí být něco, co mě fascinuje, kde mám pocit, že si rozšířím obzory nebo se vydám za nějaké svoje komfortní hranice. V případě Danielova světa to byla svým způsobem i moje pouť proti vlastním stereotypům, u Návštěvníků pak svou roli hrál obdiv k hlavní protagonistce, její odvaze a moje velká zvědavost. V souvislosti s tímto natáčením jsem sama ještě více začala přemýšlet, kde bych se svou rodinou chtěla žít. Kde je to místo, kde bych chtěla vychovávat děti. Co je ideální domov.

Jaká je vaše představa ideálního domova?

Nejsem úplně městský člověk, ale zatím jsem nenašla klíč k tomu, jak vyřešit, abychom se přestěhovali někam blíž k přírodě, kde by ale děti měly zároveň dobrou školu a my své zázemí, přátele a blízké. Takže zatím zůstáváme v Praze.

Zmínila jste Danielův svět. Portrét mladého pedofila, který jste natočila v roce 2014. Proč jste zvolila toto téma?

Téma Danielova světa ke mně přišlo spolu s jeho producentem Zdeňkem Holým. Zdeněk znal moje scénáře a na jejich základě si řekl, že jsem dostatečně citlivá, abych i tak potenciálně skandální téma, jako je pedofilie, dokázala uchopit nebulvárně. Tenkrát se mi do toho projektu vůbec nechtělo. Ale nedalo mi to a začala jsem si hledat víc informací a číst si příběhy lidí, kteří se s touto orientací narodili a nikdy nikomu neublížili. Pak jsem narazila na dost překvapivé statistiky, popovídala si s několika sexuology o tom, jací pachatelé nejčastěji stojí za sexuálním zneužitím dítěte, a rozhodla se, že tu výzvu přijmu. Přišlo mi důležité o tématu pedofilie mluvit. Každá komunikace a zprostředkování informací se mohou stát prevencí. A film má navíc jedinečnou schopnost otevírat i tabuizovaná témata. Napojením se na konkrétního člověka a jeho příběh je možné dotknout se věcí, kterých se běžně nedotýkáme. A když se to povede tak, aby divák odcházel s pocitem podobným hlubokému lidskému setkání, které ho nutí nějak dál přemýšlet a alespoň chvíli si ten příběh nést v sobě, tak je to malý zázrak.

A změnilo to v něčem váš pohled na tuto problematiku?

Určitě. Nebýt tohoto projektu, tak bych nevěděla dost zásadní informaci, že nejčastějšími pachateli sexuálního zneužití dítěte nejsou lidé, kteří odpovídají pedofilní orientaci. Že to jsou mnohem častěji heterosexuál ní jedinci, kteří trpí nějakou formou frustrace a pro které je dítě nejsnazší sexuální objekt. A že se nezřídka jedná o příbuzné.

Chystáte údajně hraný debut, můžete ho přiblížit?

Film se zatím pracovně jmenuje Rok vdovy a je to příběh inspirovaný deníky paní Zuzany Pokorné, ve kterých popsala zkušenost svého prvního roku života jako čerstvé vdovy, čtyřicátnice. Hodně mě a mého manžela, který je scenárista, oslovilo to, jak Zuzana bez velkého sentimentu a krásným jazykem popsala těch prvních dvanáct měsíců života v totálně proměněné životní roli. A náš film je právě o postupném se stavění na vlastní nohy, o novém začátku, v kterém často společnost a úřady moc nepomáhají. Už máme za sebou první natáčecí den. Hlavní roli hraje skvělá Pavla Beretová, s kterou jsme se nad scénářem scházely přes tři roky, a doufám, že pokud všechno dobře půjde, tak film bude příští rok v kinech.

Pocházíte z umělecké rodiny?

Moje maminka je lékařka a tatínek, který už nežije, byl také doktor. Občas přemýšlím, jak se stalo, že já sama nesedím někde v ordinaci nebo laboratoři. Určitě na mě měl velký vliv můj o osm let starší bratr, který je také dokumentarista (Martin Mareček, pozn. redakce). Byl to vždycky ten starší, hrozně chytrý a šikovný brácha, kterého jsem hodně obdivovala. Ale myslím, že někde za tím vším bude nějaký gen či jiné dědictví z rodiny naší maminky, který nás tak trochu nečekaně oba vyslal uměleckým směrem.

Váš manžel napsal několik scénářů. Umíte si představit, že byste na nějakém projektu pracovali spolu?

Pracujeme spolu pravidelně. Já Eugenovi pouštím svoje filmy v různých fázích střihu. Je skvělý a celkem přísný dramaturg. On mi občas dává číst svoje scénáře a rozepsané knihy. No, a právě Rok vdovy je naše zatím asi nejintenzivnější filmová spolupráce, kdy Eugen napsal scénář a já se chopila režie. Začátky nebyly úplně jednoduché, ale nakonec jsme v tom našli nějaký funkční a celkem harmonický způsob, jak se doplňovat a debatovat tak, aby nám do toho nelezla zbytečně moc naše ega.

A co vaše děti, tíhnou k vyprávění příběhů jako maminka?

Náš starší syn je kopií mého manžela. Hraje si stejně jako si hrával on, neustále si někde poskakuje a přeříkává si nějaké dialogy. Má obrovskou představivost. Náš mladší syn je pak hodně vizuálně vnímavý a citlivý, hodně si všímá věcí okolo, často se nad něčím pozastavuje. Mám pocit, že je zase hrozně moc podobný mně. Nicméně s manželem by nám rozhodně nevadilo, kdyby se naše děti vydaly jinou, méně krkolomnou a nejistou cestou. Tak uvidíme...

VERONIKA LIŠKOVÁ (40)

  • Režisérka, dokumentaristka • Vystudovala kulturologii na FF UK a posléze FAMU.
  • Natočila několik dokumentů, mj. Kohoutková a Danielův svět.
  • Dokument Návštěvníci získal loni na podzim cenu diváků MFDF Ji.hlava a letos cenu v kategorii Česká soutěž festivalu Jeden svět. 
  • Je vdaná za scenáristu a spisovatele Eugena Lišku.
  • Vychovávají spolu dva syny.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články